Vanoce 2011

Cekaly mne prvni Vanoce na jizni polokouli, v tropech, teda skorotropech, ale s tropickym pocasim. Loni jsme na Stedry den uspesne zdolali Aconcaguu, tak jsme si aspon uzili poradneho mrazu a trochy snehu, ale letos? Slunko, vedro, palmy… a mezitim Papai Noel. Prvniho jsem videl na konci rijna jeste v Riu. Pak jich pribyvalo vice a vice. Pritom se musel zblaznit, protoze podle toho, jak je obleceny, ocekava poradnou zimu… v podstate se mozna spletl ve znamenku, misto ctyriceti nad nulou je oblecen do ctyriceti pod nulou. Vanocni vyzdoba mi opravdu v techle podminkach pripadala hodne zvlastni. Zaujala mne v Diamantine, kde meli vse z pet lahvi…

Nejak jsem si rikal, ze budu Vanoce ignorovat, ale cim byly blize, tim mi to prislo hloupejsi. Prece jen Vanoce a vanocni atmosferu mam rad… Nakonec jsem prijal nabidku stravit Vanoce v rodine. Vratil jsem se do Belo orizonte, kde jsem se usidlil v dome od Lea.

Na Stedry vecer jsme se presunuli k jeho rodicum a nasledne k jeho stryci a tete. Vecer tady znamenalo nejakych devet hodin. V byte (pro zajimavost, necelych dve ste metru ctverecnich) se seslo asi 13 lidi z rodiny. Trosku se jedlo, trosku se pilo, nastesti tam byli „starici“ — otec a stryc od Lea — kteri toho vypili dohromady vice nez cely zbytek rodiny (sebe do toho samozrejme nepocitam, ja jsem se spolecensky drzel s nimi:-) Takova normalni oslava. Nejsvatecneji obleceny jsem tam byl ja (zni to neuveritelne, ale fakt!). Vanocni bylo, ze o pulnoci jsme se vsichni spolecne pomodlili a poprali si. Pak nasledovala vecere, ala svedsky stul. Neco z kurete, neco z prasete, neco masa mleteho... ryze, salat, neco vice. Vanocni mozna bylo, ze nemeli fazolem ktere jsou jinak soucasti snad kazdeho jidla. Samozrejme to bylo vsechno hodne dobre. Vanocni vyzdoba sestavala z jakehosi maleho stromecku, darky si dali asi nekdy jindy. Proste jako Vanoce mne to zklamalo, vanocni atmosfera nikde. Takovou oslavu tady muzou mit kazdy tyden.

Dalsi den jsme byli na obede u rodicu, tam jsme uz samozrejme meli i fazole… a bylo po Vanocich…

Poucen, na Silvestra jsem se uz nikam netlacil. Sice jsem mel misto na lodi, ale nebyl jsem schopen sehnat ubytovani (v me cenove kategorii). A stejne by to byla jenom povinna sparka. Silvestra jsem spokojene prospal ve stanu na horach…

Ilustracni vanocni foto zde.

Mesta a mestecka Minas Gerais

Minas Gerais je jeden ze statu Brazilie (ma jich 26 plus hlavni mesto), je ctvrty nejvetsi (586528,29 km², asi jako Francie), druhy nejlidnatejsi (pres 20 milionu obyvatel), druhy nejbohatsi a s Ceskou republikou je podobny nepodstatnym faktem, ze je vnitrozemsky. Ja do nej zavital jednak kvuli kopeckum, jednak kvuli historickym mestum.

Manhuaçu
Tak trochu skarede mestecko… vsuvka: „mestecko” ma zhruba 80000 obyvatel, proste jsme v Brazilii, protoze mne to samotneho zajimalo, trochu jsem pohledal na internetu – nenasel jsem sice, na kolikatem miste je, ale napriklad 100. (sté) mesto v Brazilii ma 252709 obyvatel, viz zde. Takze skarede mestecko a kolem spousta kavy. Brazilie je nejvetsi pestitel (zhruba tretina vsi na svete vypestovane kavy) a exporter a zrovna tady tvrdili, ze maji tu nejlepsi... a vsichni tim ziji. Ja jsem

Manhuaçu

tam ale nejel kvuli kafe, ale kvuli narodniho parku Caparaó, o cemz jsem napsal zde. V mestecku jsem stravil prijemny den pred i po mem vyletu do hor. Zustal jsem tam malem povinne, byli jsme na vylete na rodinne farme... nevim, kolik Cechu po vecerech popijelo pivo (a vubec bylo) v Manhuaçu, ale byl jsem tam navsteva hodne exoticka! Nekdy stoji za to zastavit se v mesteckach nezkazenych turistickym ruchem :-)

Ouro Preto
Ouro Preto, neboli cesky Cerne Zlato, je dnes historicke mestecko, kdysi ale jedno z nejbohatsich mest Jizni Ameriky. Jednoduse protoze se tam tezilo zlato… Na pamatku toho zustala hromada vystavnych, vetsinou baroknich kostelu, dneska trochu chatrajicich, ale v posledni dobe opravovanych. Byvalo i hlavnim mestem statu Minas Gerais, v roce 1897 se po vybudovani noveho hlavniho mesta Belo Horizonte (Brasilia neni prvni planovane mesto v Brazilii) vyvoj zastavil a tim je dodnes pekne historicke. A turisticke, jde o nejnavstevovanejsi mesto ve vnitrozemi Brazilie. Popisovat, ktere kostely jsou nejhezci a co stoji za to, tady nebudu, to si kazdy musi zjistit sam. Stejne zalezi na kazdem, napriklad slavny kostel Igreja Matriz Nossa Senhora do Pilar vyzdobeny nekolika sty kil zlata mne dvakrat nezaujal, takze subjektivne muzu doporucit za ty penize navstivit dva jine kostely. Cele mesto je postavene v kopeccich, proste primo tam, kde to zlato tezili. Dlazdene kamenne ulicky muzou byt poradne strme, kdyz zaprsi (parkrat se prehnaly lijaky), auta obcas klouzou a maji problem vyjet. To je tak, kdyz se nepouzivaji zimni pneumatiky! Mistni busiky („velke busy” se do ulic vsude nevejdou) maji tezkou praci, nahoru, dolu, nahoru, dolu, motor rve, z vyfuku se kouri jako kdybychom byli na parniku, a pak zase dolu skripou brzdy, k tomu klickovat mezi zaparkovanymi auty… Celkem jsem si to uzil, to mne bavi, bloumat ulickami, bez cile, nebo od kostela ke kostelu. Vecer si sednout a divat se na rozsvicene mesto… a nekdy i sednout, divat se, popijet pivo u stanku pro mistni, poslouchat jejich sambu…

Jinak je ve meste (jako snad v kazdem podobne velikosti tady) univerzita, po letech jsem zase chodil (nelegalne) na obedy a vecere do studentske menzy… vzdy ryze, fazole a neco k tomu. Mesto je zname svymi Republikami, coz jsou domy, kde ziji studenti… ne jako nase koleje, tady zije vzdy par studentu. Nicmene maji zde dlouhou historii, tradice, mozna i oficialni status a kazda ma sve jmeno. Nasel i República Tcheca, coz ale s Ceskou republikou nema az tak moc spolecneho (nebo mozna vlastne ma), je to jenom zaminka… a prekladat to tady nebudu :-)

Parque do Itacolomi
Kulisou Ouro Preta je Pico do Itacolomi, se svou typickou krivou skalou. Samozrejme jsem se tam jeden den vypravil. Udelal jsem si pekny okruh a cele mne to prijemne prekvapilo. Nejakou nahodu jsem minul branu, coz mi samozrejme vubec nevadilo, protoze jsem se docetl o tom, jak je to nebezpecne, ze musim vyplnit ruzne papiry nebo dokonce vzit si pruvodce… to ze se tam asi plati vstup by bylo zanedbatelne. Po pekne stare dnes nepouzivane ceste, ktera vubec netusim kam a proc vedla, po zarustajicim chodniku krouticim se v udoli, po skalkach, po nahorni plosine, az na horu s vyhlidkami… Na onu krivou skalu pro mne cesta ale nevedla, to prenecham jinym. Nicmene nevim, jestli se nekdo pomatl, nebo jsem si to zase vsechno spatne prelozil o tech pruvodcich, protoze jediny pruvodce, ktereho si tam dovedu predstavit jako uzitecneho, je pruvodce slepecky. Coz si necham na jindy.

Fotky z Ouro Preta zde na picasu, trochu mnoho, ale neni cas to vice probrat...

São João del Rei & Tiradentes & Serra de São José
Dalsi zastavkou bylo mestecko São João del Rei. Historicke centrum, malicke, nic zvlastniho, mi se tam libilo. Sice jsem v samotnem centru stravil relativne chvili, nicmene podvecerni prochazka, poloprazdne ulice, kostely, ulicky, zapadajici slunce, proste mi to sedlo. Vecer jsme si sli sednout na namesti pred mistni nejznamejsi kostel, mimo jine jsem dostal prednasku o rozdilech v baroknich kostelich v ruznych zemich a obdobich. Vanocni vyzdoba namesti se inspirovala nejspis ve Star Treku…

Par desitek kilometru vedle je takova spis vesnice Tiradentes, mnohem znamejsi a proflaknutejsi nez São João. Napodruhe jsem se tam dostal (prvni den jsme se zastavili na jejim kraji na obed… a pak jsme se vecer vratili). Vubec mne to nezaujalo, asi jsem se na to spatne vyspal, vsechno pro turisty, radeji jsem to zabalil a vydal se do kopecku nad vesnici, do Serra de São José. Vyborny vylet. Na konci, jeste na kopci, mne chytl lijak, dosel jsem do nejake vesnice, doufal jsem, ze tam pojede nejaky autobus. Ani jsem nevedel, kterym smerem, takze kdyz po pulhodine cekani jeden prijel, vzal mne jenom proto, jak jsem vypadal. Dojeli jsme na konecnou, chvili pockali, otocili se a jeli do Sâo João…

Tak to byla dalsi zastavka do kolonialnim historickem mestecku a byl cas zamirit do noveho moderniho velkomesta, Belo Horizonte.

Fotky na picasu.

Belo Horizonte
Belo Horizonte je hlavnim mestem statu Minas Gerais, ma nejakych 110 let, kdy ho naplanovali pro nejakych tricet padesat tisic lidi. Jednoho dne minuleho roku tam zilo 2375444 obyvatel, v Brazilii seste misto, cela aglomerace ma pres pet milionu a je treti nejvetsi v Brazilii. Pry je to metropole s nejlepsim kvalitou zivota v Latinske Americe a 45. na celem svete… tak tim se chlubi. Prvni, co jsem si ale uvedomil, je sileny system autobusove dopravy, linek tam je prinejmensim nekolik set… nastesti to dobre vedi a maji tam vyborny system informaci, kdy reknete odkud kam chcete a vsechno vam reknou… Na google mapach maji vsechny zastavky, ktere busy tam jezdi, nejblizsi dva odjezdy a odkaz na dalsi info. To jsem ale objevil az predposledni den. Taky tam maji metro, jednu linku, jenom mne prekvapilo, ze i kdyz jsem jel pres centrum, nikdy jsme nejeli pod zemi. Pojem metro asi dobre zni.

V Belo Horizonte jsem stravil dva dny na federalni policii na imigracnim. Zatimco pri vstupu do Brazilie jsem za par desitek sekund vyplnil papirek a dostal razitko do pasu a tim vizum na tri mesice, abych dostal dalsi tri mesice, musel jsem vyplnit formulare, zaplatit v bance poplatek, vystat frontu zadatelu o pracovni, studentske a podobna viza, jejichz vyrizeni trva peknych par desitek minut. Na rozdil od meho turistickeho, ktere bylo hotove za par minut.

Jinak jsem navstivil klasicke mistni „pamatky”, namesti Praça da Liberdade, vyhlidku nad mestem, taky jsem byl v planetariu a nejakych muzeich. Jedno odpoledne jsme stravili v kamionu – v ramci predvanocniho programu byl na namesti kamion vybaveny jako pojizdna pekarna, kde jsme se ucili pect jakousi mistni buchtu a delat cokoladu.

Mesto prijemne, za samotnou cestu myslim nestoji, ale jako zastavka pri navsteve okolnich historickych mestecek je to vice nez dobre. Fotky najdete picasu.

Diamantina
Diamantina je dalsi historicke mestecko, tohle dokonce zapsano na seznamu svetoveho kulturniho dedictvi UNESCO. Jak jsem si precetl „Diamantina, kolonialní vesnice umistena jako klenot v nahrdelniku nehostinnych skalnatych hor, pripomina tezbu diamantu prospektory v 18. stoleti a svedci o triumfu lidskeho kulturniho a umeleckeho usili nad prostredim”. Nezni to silene? Stravil jsem tam celkem prijemne tri noci, v hostelu se sympatickou doñou majitelkou, nekolika zamestnanci a nejakymi padesati luzky, kde jsem byl prvni noc jako vzacny jediny host. Druhou noc jsme byli dva, treti tri, samozrejme kazdy ve svem pokoji, no ale to uz bylo narvano a byl cas odjet:-)

Prvni den jsem dorazil odpoledne prislo mi neuveritelne vedro, nakonec jsem si udelal vecerni prochazku. Uchvatilo mne namesti s parcikem, svitici, nastrojene, plne vanocni vyzdoby - ktera byla z pet flasek. Vanocni stromky, snehulaci, andilci, lampiony, kytky… Studoval jsem jim to tam, dalsi den jsem narazil na ceduli, na ktere se chlubili, ze timto zrecyklovali nejakych sto tisic pet flasek.

Druhy den klasicka prohlidka mestecka, spousta kosteliku, vsechno ve svahu. Odpoledne bylo zase vedro, ze jsem se radeji uklidil do chladku hostelu. Pochopil jsem, ze pouzivat slunecnik neni zadny vystrelek kolonialnich panicek, ale velice rozumna vec. A vecer zase ven. Prosel jsem si Caminho dos escravos, Otroci stezku, nejake ctyri kilometry par set let stare stezky, vedouci par set kilometru k mori. Moc jsem to nepochopil, vlastne tam nic nebylo, pesina, pak usek se starymi kameny, o kteych bych rekl to je ono a najednou na jednom useku v rokli potoka byla mohutna snad pet metru siroka a na strane potoka par metru vysoka cesta. Vracel jsem se uz potme pres nejakou favelu, clovek je tady tak vyplaseny, ze jsem se nejlip necitil…

Parque de Biribiri
Treti den jsem opet opustil mesto a vyrazil do nedalekeho parku Biribiri. Normalne se tam jezdi na nejake vodopady a podobne, ja vyrazil do neznama, nejdriv pokracovanim one otroci stezky, a pak proste nekam. Po ceste, cesticce, planemi, krakami, skalami… mel jsem cil, kdyz jsem odpoledne vylezl na nejakou skalu, videl jsem ho, ale pode mnou byla obrovska plan, kam bych sice nejak slezl, ale predpkladal jsem, ze to bude mokrina, tak jsem to otocil a vyrazil zpet. Druhou pulku samozrejme jinudy, takze jsem zase skoncil v nejakem zarostlem lesiku, kde jsem se musel vice nez prodirat… Na zaver jsem vylezl na nejakou tajnou vyhlidku (nikdo o ni ve meste nevedel) i s pristreskem. Kolem jsem videl lijaky, nekdy to vypadalo jako vybuch atomove bomby, mne to nastesti minulo

A tim skoncil muj vylet do Diamantiny, byl cas vratit se na Vanoce do Belo Horizonte. Fotky najdete na picasu.

Serra de Caparaó

Z Teresópolis jsem se presunul do Manhuaçu a odtud dalsi den do narodniho parku Caparaó. Serra de Caparaó je popularni tim, ze v ni je treti nejvyssi vrchol Brazilie - Pico da Bandeira, 2982 metru nad morem. Cesky preklad nazvu je neco jako Vlajkovy kopec, a to proto, ze brazilsky cisar nechal na jejim vrcholu vlat vlajku. Proc na tretim nejvyssim vrcholu? Protoze si myslel, jako vsichni ostatni, ze je to nejvyssi vrchol Brazilie. Teprve v padesatych letech minuleho stoleti Brazilci zjistili, ze maji v Amazonii u hranic s Venezuelou dva o trochu vyssi kopecky. Chvili ale jeste Pico de Bandeira za nejvyssi vrchol povazovali, teprve kdyz se s Venezuelou definitivne domluvili na hranicich, octl se na onom tretim miste.

Odpoledne jsem dojel do Alto Caparaó (1000 m.n.m), posledni vesnice pred vstupem do narodniho parku. Za hrozneho vedra jsem vystoupal k brane parku, tam zaplatil vstupne a po prudke ceste pokracoval. Cesta vede jeste nejakych 1000 vyskovych metru vzhuru, nez definitivne skonci.

Terreairão

Dal vede celkem slusna pesina az chodnik. Po par kilometrech jsem byl ve „vrcholovem” kempu Terreairão. Obrovsky prostor pro stany, odpadkove barely, baracek ochrancu (zabedneno), baracek na pronajmuti (taktez), obrovske socialky (luxus a prekvapeni) a hlavne stara bouda z kamenu, drevena podlaha, plechova strecha, tot vse, ale co vice jsem si mohl prat. Ted jsem tam byl pekne sam, ale v sezone tam asi bude dost zivo. V sest jsem byl na miste a v sest patnact zacalo prset. Trochu mi prselo uz cestou, ale tentokrat zacalo prset, lit, lit a LIT. Kdyz jsem tak lezel ve spacaku, liboval jsem si, jak je mi tam dobre, vychutnaval jsem si to... pravda nekdy jsem nemohl spat, prutrze to byly fakt dobre, cela louka se promenila v jezirko, taky jsem si musel najit mistecko, kde nekapala voda...

Druhy den uspesne proprselo, ja jsem uspesne spal, relaxoval, cetl, psal, studoval...

Treti den bylo hezky, tak jsem vyrazil vzhuru. Za hodinu jsem byl na vrcholu, chvilemi bylo videt vsechno kolem, chvilemi byly mraky. Pokracoval jsem dale, na dalsi vrcholky kolem, myslel jsem si, ze udelam okruh, ale

Pico da Bandeira

na jednom kopci byl porad mrak a kdyz jsem se nedockal, aby se to na chvili otevrelo a ja zjistil, kudy dal, vratil jsem se stejnou cestou. Dokonce i s malou zachazkou na Pico da Bandeira... kdyz uz jsem byl pobliz. Slunko v tech vyskach celkem svitilo, ja si zapomnel krem proti slunci (to je tak, kdyz si myslite, ze mate repelent a opalovaci krem, a misto toho mate dva repelenty), podle toho jsem dalsi dny vypadal.

Vecer jsem sedel na skalce, jedl, kochal se vyhledem do udoli, stmivalo se, dole se objevovaly svetylka, vzadu na obzoru zurila boure s milionem blesku. Pohoda, romantika. Po devate zacalo prset a po jedenacte byla boure tady. Dest nebyl tak silny jako prvni noc, ale byla to opravdu boure a vitr, vitr, VITR. Kolem pulnoci jsem ruzne sprajcoval a privazoval okna a dvere, to bylo jeste dobre. Kdyz ale vitr zacal nadzvedavat strechu a zacaly se sypat kousky zdi, to uz jsem privazat ani zasprajcovat schopen nebyl. Zacal jsem si rikat, jak to asi bude pokracovat. Tma, bourka, vichr, bubujici dest, blesky, skripajici strecha... V 1:47 jsem byl nachystan na evakuaci a vymýšlel plan, jak se dostat mezi blesky a mocalem do 100 metru vzdalene bytelne budovy zachodu. Vymyslel jsem jedine: mocal ignorovat, blesky proklickovat. Nastesti jsem nic takoveho provadet nemusel, baracek vydrzel a kolem ctvrte jsem i usnul...

Rano bylo opet pekne, pomalu jsem se rozloucit a vyrazil zpet. V Manhuaçu bylo slunecno, nicmene reka hneda a dost plnejsi nez pred mym odjezdem…

Fotky na picase.

Teresópolis po case

Hmmm, tak jsem predchozi zaznam zverejnil v case zaplav... tak pro ty co si nevsimli data (jsem bohuzel trochu ve skluzu) a naopak si vsimli, kolik mrtvych je v Teresopolis, tak diky za starost, uz tam vice nez mesic nejsem!

Teresópolis & okoli

Teresópolis je mesto kousek od Rio de Janeiro, neco pres hodinu busem. Je o tisic metru vyse a nad nim jsou jeste o vice nez tisic metru vyssi kopecky. A to byl duvod, proc jsem tam dorazil. Ubytovani jsem si nasel prijemne, v prvni chvili jsem si sice rikal, kam jsem to zase vlezl, co za marihuanove doupe to je, ale ukazalo se to byt velice klidnym a pohodovym mistem. Takze se nejak stalo, ze jsem si tam udelal zakladnu, odkud jsem vyrazel do hor a mest po okoli. Kdo by totiz ocekaval, ze ve slunne Brazilii, kam se vsichni jezdi valet na plaze, neprsi, omyl. Tady prselo skoro

U krbu

kazdy den. A nejenom tady, kdyz lidi prijizdejici z Ria licili, jak tam prsi a napriklad jak byli na Kristu a videli sem tam jeho obrys, ani jsem tomu skoro neveril. Parkrat jsem byl rad, ze jsme udelali ohen v krbu, sice jsme tam s Angelem a Klarou z Nemecka vedli reci, ze to je sice hodne prijemne, ale spis jako na chate v Alpach nez ve „slunne” Brazilii.

Stihl jsem tam poznat celkem dost lidi, jednak „projizdejicich”, hlavne mistnich. Skoro jsem se stal soucasti mistni galery… Parkrat jsme byli na sambe,  vyrazeli jsme v jedenact vecer. Par lidicek v baru, kolem stolu sedeli chlapici, hrali a zpivali, kolem stali dalsi a zpivali. Krasa.

Pohoda na zahrade

Po pulnoci se to tam zacalo plnit, tak se bohuzel stahli do rohu, zapojili aparaturu, tim to cele dostali o uroven niz… no ale porad to byly dobre noci. Pak jsme se treba rano vraceli osm lidi v brouku… vzpomnel jsem si na stare casy na Kozlove a na Parezovu starou oktavku pro jedenact lidi (pro znale:-)… Parkrat jsme meli vecery s kytarami (a dalsimi bubnujicimi, chrasticimi atd. drobnostmi, neco pro mne:-) Proste pohoda a klidek. Jednou jsme byli na nejakem predstaveni divadelniho festivalu - jaksi jsme trefili predstveni pro deti. Konejseni, ze tomu aspon budeme rozumet, vzalo za sve, kdyz herci v ramci svych roli klaunu sislali…

Muj posledni vikend byl veliky vecirek, par dnu jsem tam zustaval jenom kvuli neho. Pozvanky byly odesilany na 22:00, ty zacatky tady jsou strasne. My domaci ale pro jistotu pomalu zacali uz brzy odpoledne… nevim jestli nastesti nebo nanestesti. Parba to byla fakt velika, seslo se tam pres padesat

Muj vlastni vytvor

lidi. Pri te prilezitosti jsem delal gulas, byl naprosto vyborny, to je muj skromny nazor, navic vsichni, co ho jedli (to je ti, s kterymi jsem tam travil nejaky cas), se tvarili, ze je vyborny – a vsichni se snad nepretvarovali:-) No a protoze ke gulasi je nejlepsi chleba, pekl jsem k nemu i chleba.

To par nahodilych utrzku, co mne zrovna napadlo, ted par slov o dalsich mistech…

Serra dos Orgãos
Hlavnim duvodem pro navstevu Teresópolis bylo pohoricko Serra dos Orgãos, kdo by tam ale chodil, kdyz prsi. Mohl jsem ale par dni cekat, a pak jsem vyrazil, o tom jsem ale psal zde.

Petrópolis

Petrópolis, cisarsky palac

Mesto na opacne strane hor. Celkem vyletni misto z Ria, za svou slavu vdeci brazilskemu cisari, ktery si tam udelal letni rezidenci a cast roku tam uradoval. V Riu mu proste bylo prilis horko. Ve meste tak je jeho cisarsky palac (do Prazskeho hradu to ale ma hodne daleko) plus x dalsich, ale celkove nic moc. Zvlaste kdyz prsi. Jinak jsem byl prekvapen tim, ze existovalo v Brazilii meli cisare, a dokonce, ze par let pred tim v Riu sidlil par let cely portugalsky kralovsky dvur.

Novo Friburgo

Peceme picu

Dalsi mesto, necele dve hodiny busem, kam jsme vyrazili na tridenni vylet. Bylo 24. listopadu a octli jsme se v brutalne vanocne vyzdobene vile… Samotna vila byla nadherna, dva ucitele na duchodu, pak ze se ucitele maji spatne. Uz dlouhou jsem nemel tak dobrou pizu, udelanou pekne v peci na dreve… Taky jsem si tady zazil sve prvni promitani fotek z Jizni Ameriky, se snahou neco rikat v portugalstine. Jeste ze Vera (Nemka) byla schopna v nouzi prekladat z me „portugalstiny”

Sedici pes

do portugalstiny. Jinak prijemny vylet po okoli, po mistnich zajimavostech a vyhlidkach, meli jsme to i s ridicem a pruvodcem, posledni den jsme pro zmenu navstivili parcik Cão Sentado (Sedici pes), kde hlavni atrakci je skala ve tvaru sediciho psa. A fakt to tentokrat nebyl vytvor bujne fantazie.
Fotky odtud jako vzdy.

Kopce, skaly, vyhlidky
Okolo Teresópolis jsou kopecky a skalky... zvlaste jedna z nich mne lakala. Escalavrado,

Escalavrado

pry se tam da vylezt bez velkeho lezeni. Kdyz jednou druhy den svitilo slunci, vyrazil jsem to prozkoumat, v knizce psali o nejakem nejtezsim miste kousek po zacatku. Bud jsem sel nekde spatne, ale spis jsem k tomu mistu vubec nedosel, po takove prudke vysoke skale jsem uz dlouho nelezl. Nejdriv mi ty skoby prisly zajimave, ke konci uz odstrasujici. Nakonec jsem to vzdal, mel jsem celkem strach z navratu. Ten byl ale celkem bez problemu. Mozna by to bylo lepsi, kdyby … kdyby skala byla uplne sucha … kdyby jsem si vzal lezecky … kdyby nebyla pode mnou takova dira … kdyby mne nekdo jistil … proste aspon neco z toho. A dalsi den zacalo zase prset, tim to bylo pase. Nekdy priste…

Valka v Riu
Teresópolis je kousek od Ria, hodinku cesty, hodne lidi se tam prestehovalo z Ria za klidem, hodne lidi ma v Riu rodiny… Takze se tam celkem intenzivne prozivala Valka v Riu, i kdyz krom vice policejnich kontrol se nic nedelo. Poucen prechozimi prirodnimi katastrofami jsem hned psal domu, ze jsem v poradku… nicmene, jak jsem se pak dival na net, podle nasich zprav se nic zvlastniho nedelo. Takze pokud nekomu pojem Valka v Riu nic nepripomina, tak to nebylo jen nejake strileni ve favelach, na ktere jsou vsichni vicemene zvykli, ale boje, do kterych byla nasazena i armada, kdy se nasili, horici auta a autobusy rozsirily do celeho Ria. Coz melo za opacny dusledek nez „autori” nejspis zamysleli, a to ten, ze policie mela o to vetsi podporu. A tak to po par dnech dobre dopadlo…

A to by asi stacilo… vice fotek jako vzdy podruhe.

Parque Nacional Serra dos Orgãos

Pár dní čekání na pěkné počasí se vyplatilo a za sluníčka jsem po ránu vyrazil do hor. Pěšky, vstup do parku je prakticky v Teresópolis. Ne zrovna vesele jsem zaplatil vstup, ten mne celkem šokl. 20 reálů za vstup do parku, ale jenom do nižší části, dalších 30 za vstup do části horní, plus 3 reály nevím za co a 15 za noc. Dohromady přes sedm stovek českých. Hor v Brazílii moc nemají, tyhle jsou kousek od Ria, a pak to dopadá takto...

V dolní části parku jsem si udělal několik odboček na různé vyhlídky, prošel si chodník v korunách stromů, vyrobili tam "cestičku" i deset metrů vysoko, na konci dolní části parku se pozdravil s hlídačem (hlídajícím vstup do horní části) a začal stoupat vzhůru. Ten den jsem měl vystoupat přes 1000 výškových metrů. Cestička se ale příjemně kroutila, takže to žádné velké stoupání nebylo. Když jsem dorazil k útulni, byl jsem překvapen, protože to byla solidní chatka i s hlídači... A třeba taky vybavenou kuchyňkou, na což mne vůbec nenapadlo zeptat se a tudíž jsem si ani nevzal nic na vaření. Turistická sezóna zrovna nebyla, celou půdu jsem měl pro sebe, dokonce mi byla nachystána solidní matrace.

V podvečer jsem vyrazil na vrchol Pedra do Sino, 2275 metrů vysoký kopeček, na vrchol zbývalo nějakých 20 minut. Měl jsem to s krásným západem slunce, inverzí, mraky. Večer jsme šli spát mnohem později, nějak jsme se zapovídali, bylo mi uvařeno několik čajů, pohoda a klídek.

Den druhý jsem vyrazil na místní travessii, přechůdek, prý jeden z nejhezčích v Brazílii. Vůbec není dlouhý, přesněji je velice krátký, normálně se chodí tři dny, já měl v plánu druhé dva dny spojit. Normálně se taky chodí z druhé strany, z Petropolis do Teresópolis, já jsem se to rozhodl jít ze strany druhé. A taky se to normálně chodí, a je to důrazně doporučováno, s průvodcem. Já pro jistotu neměl ani mapu. Ofotil jsem si náčrtky z nějaké knížky. Prostě jsem měl teorii, že zpátky snad trefím, a když nebudu vědět, kam dál, tak se vrátím. Nicméně dneska silně chápu, proč je to s průvodcem doporučováno... je to občas po kamenných plotnách, se změnami směru, a jakmile se trochu zhorší počasí, nastává problém.

Mi se šlo výborně, v první půlce jsem si říkal, že to zase přeháněli, po té půlce jsem se okolo jednoho hřebínku celkem zasekl. Dokonce jsem našel ve foťáku ofocené plánky, které mi ale k ničemu nebyly. Vlastně byly, věděl jsem, že jsem "někde tady dobře", ale stejně nevěděl kudy dál. Nicméně i tento úsek jsem překonal, problém je, když se náhle mění směr, všichni vesele pokračují dále (stejně jako já), pak hledají, chodí tam a zpět (stejně jako já), takže ta cestička nikam je krásně jasná a široká... Když jsem dorazil k Açu, kde končí samotný přechůdek po vrchu, začíná zase sestup dolů a normálně se tam spí, rozhodl jsem se tam zůstat na noc taky. Bylo sice brzy odpoledne, ale tak se mi tam líbilo, že jsem se tam rozhodl zůstat na noc. Mají tam rozestavěnou chatku, tak jsem se umístil na terásce. Večer dorazil ještě průvodce se svým klientem, nechtělo se jim stavět stan, tak jsme se na terásku uložili všichni tři. Castelo de Acu je dobrá hromádka obrovských kamenů... i když nevím jestli se při té velikosti tomu dá ještě říkat kámen. Udělal jsem si tam malou procházku po okolí, na západ slunce se přihnaly mraky, pěkně foukalo, že budu v Brazílii používat čepici a spodky mne asi nenapadlo. Nebo napadlo, vždyť jsem si je nechal... Předchozí den byly večer čtyři stupně, tento večer bylo určitě chladněji. Můj spacáček do plus patnácti ale svůj úkol splnil, příslušně oblečen jsem noc strávil bez problémů.

Říkal jsem si, že když nebude třetí den nějaké šílené počasí, odpustím si prudký sestup do Petropolis a raději se vrátím stejnou cestou do Teresópolis. Stejně jsem tam musel, tak proč ty hory objíždět v busu. Ráno bylo dobře, nepršelo, ale... šlo vidět na deset dvacet metrů. Jak kdy. Nicméně jsem vyrazil zpět. Kdybych to nešel den předem, byl bych ztracen po dvou stech metrech. Tak jsem se celkem držel. Problém nastal za půlkou, kde byly obrovské kamenné plotny, měnil se tam směr, muselo se přejít na další kopeček, ale kudy? Když jsem se, poněkolikáté, vrátil na poslední známé místo, sedl jsem si, pojedl, to pomáhá nejlíp na zklidnění se... Po půlhodině kolem mne šli guide s klientem, přestože šli deset metrů ode mne, neviděli mne, a já o nich věděl jenom proto, že mluvili. To jenom jako že byla fakt mlha. Tak jsem zajásal a rychle vyrazil za nimi. Pak jsme hledali další půlhodinu spolu. Když jsem začátek stezky našel, kdo by ho tam taky hledal, byl pod tak prudkou kamennou plotnou, vyloženě skálou, že vlhká nešla ani sejít, nebyl jsem pro změnu s oněmi dvěmi chlapíky. Bylo mi blbé je tam nechat, tak jsem je přes půl hodiny hledal. Dokonce jsem poprvé v historii mé lékárničky použil píšťalku, kterou v ní mám. Když jsme pak už zase šli, mlha se na chvíli roztrhla a krásně jsme viděli, jak je to všechno jednoduché.

Před Pedra de Sina je několik skorolezeckých kousíčků, ono je taky doporučováno mít pár metrů lana, když jsem tam tak visel s batohem na zádech, začalo tak úžasně lít, že jsem se tam tomu musel smát. Když jsem byl dole, přestalo. Po chvíli ale zase začalo, to už jsem byl kousek před chatou. Na ní jsem si dal přes hodinku pauzu, pod záminku čekání na sluníčko, opravdu přestalo a vyrazil jsem na závěrečný sestup. Ten jsem ale stejně prakticky celý absolvoval v dešti.

Vrátil jsem se promočený, unavený, ale naprosto naprosto spokojený. Když by někdo nevěděl, kam v Brazílii jít, můžu jenom doporučit...

Vice fotek zde na picasu.

PF 2011

... cas leti ... rok utekl jako nic ...

Mnoho krasnych zazitku v tom prichazejicim!

Rio de Janeiro

Jako skoro každý, kdo přijede do Brazílie, i já dorazil do Rio de Janeiro. Prý je to nejnavštěvovanější město jižni polokoule. Rio de Janeiro znamená v překladu Lednová řeka a zajímavé na tom je, že žádná řeka tohoto jména neexistuje. Byl to prostě omyl, spletli si tady mořský záliv s řekou... Rio má nějakých sedm miliónů obyvatel a aglomerace patnáct. Samotný pojem město v případě těchto obrovských měst ztrácí smysl, například já jsem přímo ve městě Rio nebydlel a v centru jsem byl rychleji, než z některých částí Ria.

Pobyl jsme tam skoro týden a měl bych tam co dělat ještě déle. Třeba mi vůbec nezbyl čas na ležení na plážích:-) Více času než u pláží jsem strávil v kopečcích nad Riem.

První den jsem do Ria dorazil odpoledne a stihl jsem si projít trochu centrum. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že prazvláštní betonová budova je katedrála, samozřejmě od Niemayera, on si prostě liboval v betonu. Ale mají tam i pěkné kostelíky standardního vzhledu.

Druhý den opět do centra a na kopeček Corcovado, odkud na město a na celý svět vzhlíží socha Krista Vykupitele (Cristo Redendor). Prý jeden z nových divů světa. Pohled odtud je opravdu pěkný, jenom je tam asi vždycky o pár set lidí více než by bylo pěkné. Navštivil jsem tímto největší sochu Krista na světě, teď ji ale tento titul vzali bratři Poláci, no kdo chce být u největšího Krista to má teď aspoň od nás blíž. Ale nevěřím, že polský Kristus má tak krásný výhled na svět... K večeru jsem se přesunul k moři, na pláže Leblon a Ipanema, které jsem si pěkně prošel, na závěr si sedl s pivkem na pláž, díval se na západ slunce nad skalami, mořem a nějakou favelou.

Den třetí jsem vyrazil do národního parku Floresta de Tijuca. Ten je přímo v Riu a jsou to ty kopečky nad Riem... i Cordovado a Kristus jsou vlastně v tomto národním parku. Cesta tam mi trvala poměrně dlouhou, busem, busem, metrem a busem. Až tam pojedu podruhé, budu vědět, že stačí jet busem a busem, na poslední bus jsem totiž mohl přesednout z prvního a ušetřit si tak možná hodinu času. V informačním centru jsem investoval do mapky, vymyslel okruh a vyrazil. Prakticky bez lidí (skupinku jsem potkal až na konci při návratu), netradiční vyhlídky na Rio, kopečky, skalky... Co více si přát :-) Večer jsem dorazil na asi nejslavnější místní pláž Copacabana, ale koupat jsem se nekoupal...

Den čtvrtý jsem se potuloval nazdařbůh centrem, procházel místní kostely, navštívil místní výstavu o islámu (sice mne napadlo, proč nejsem v nějakém indiánském muzeu, ale aspon jsem si zavzpomínal na cesty po Blízkem Východě:-) a v podvečer vyjel lanovkou na další ikonu Ria, Pão de Açúcar (Cukrová homole). Chvíli jsem uvažoval, jestli je lepší pohled z Krista nebo odtud, hlasoval jsem pro Krista, ale pak přišel západ slunce, který byl více než pěkný... Slunce zapadalo za kopečky, na jednom z nich stál i Kristus, nádherný pohled, ještě lepší by ale byl, kdyby se za Kristem nevyskytoval les stožárů... Pak jsem se přesunul do Lapa, známé to bohémské čtvrti. Náhodou jsem se o ní už bavil v São Paulu, kde mi říkali, že to pro mne ve dne moc bezpečné není... tak jsem tam raději strávil celou noc. Po troše problémů jsem se sešel s lidmi, se kterými jsem se seznámil v Buenos Aires, ti mi řekli, že tam jsou až do rána, protože v noci není bezpečné odcházet. Tak jsem tam nakonec zůstal taky. Byla to taková místní Stodolní, jenom více venku. Pátek, davy lidí, zavřené ulice, desítky a desítky stánků s překvapivě levnými věcmi. Počasí tady prostě přeje tomu sedět na chodníku a kecat. Nějakým zázrakem jsme dostali lístky do jakéhosi klubu s živou brazilskou muzikou, která bohužel skončila hloupě brzo... Příjemný den a noc!

Další den jsem dopoledne prospal a odpoledne vyrazil do Niteroi, kde jsem skoro bydlel. Pláže, moderní muzeum moderního umění, samozřejmě od Niemayera, plážím déšť nepřeje, na to jít do galerie jsem taky neměl náladu, stejně je určitě lepší zvenku než zevnitř :-)

Šestý den jsem vyrazil do čtrti Barra de Tijuca, hlavním důvodem bylo vylézt na místní skalku Pedra de Gávea. Hodinku a něco nahoru, pohled zhora na pláže a všechno dole a necelou hodinku dolů. Večeře (to je pivo a buchta) na pláži... na to jsou ty pláže dobré!

A tím jsem svůj pobyt v Riu zakončil. Sedmý den jsem se sbalil a vyrazil zase dále...

Vice fotek na picasu.

Paraty & Ilha Grande aneb "Konečně" pláže

Mezi São Paulem a Rio de Janeirem jsem se rozhodl udělat dvě zastávky. První bylo historické městečko Paraty. Ze São Paula tam trvá cesta autobusem necelých šest hodin, to znamená, že když jsme vyjeli po poledni, měli jsme tam být před šestou večer. Byli jsme tam skoro ve tři ráno. Stačila havárka před námi, několikahodinové zbytečné čekání na uvolnění cesty, kamión tam ležel ještě večer, takže jsme jeli velikou objížďkou. Můj vyhlídnutý hostel nebyl v centru městečka, ale na pláži, naštěstí v centru se pár lidí našlo a našel jsem to.

Tím jsem se dostal po snad třech týdnech pobytu v Brazilii k moři a na pláže. Což je pro většinu lidí nepochopitelné "a kde jsi tak dlouho byl?" jsem slyšel vícekrát. V Paraty jsem strávil prakticky jenom jeden den, jeho většinu tím, že jsem si vypůjčil kolo a vyrazil do kopečků nad městečkem. Kolo byl křáp, na jakém jsem snad ještě nejel, co však bylo horší, že už jsem pěkně dlouho nejel na žádném kole. Moc jsem tak toho nenajezdil, nějaké vodopádky, kaskádky, pěkný sjezd dolů k moři, trochu pláží a byl skoro večer. Večer jsme strávil na pláži ve společnosti dvou Slováků, Ira, Australana a nějakých lahváčů...

Další zastávkou byl ostrov Ilha Grande. V Angra dos Reis jsem měl mít hodinu čas, než jel trajekt, ale skončil jsem bez čekání na nějaké zásobovací lodi. Byl jsem z toho trochu zmaten, ale nebyl jsem tam zdaleka sám a dopadlo to sice trochu dráž, ale dobře. Největší vesnice na ostrově je Abraão, kam jsem dorazil, hostel jsem si nenašel přímo tam, ale asi o kilometr vedle na konci pláže. Ještě večer jsem vyrazil na krátkou průzkumnou procházku, Abraão byla směs nejrůznějšího ubytování, restaurací a dalších pro turisty více či méně nezbytných zařízení.

Na ostrově je pláží povícero, komu se nechce ležet přímo v Abraão (kde i já amatér poznám, že to není pláž nic moc), může se nechat dovézt lodí někam jinam, funguje to tam jako autobus. Nebo, pokud chce mít pohybu více, může na nějakou pláž dojít. A to byl celkem hlavní důvod, proč jsem se tam vydal. První den jsem vyrazil na východní stranu ostrova, první část cesty byla široká vyšlapaná cestička, chodí tam spousta lidí na pláž Lopes Mendes. Prý jedna z nejhezčích pláží v Brazílii. Já jsem ale pokračoval dále, kde už jsem byl jenom já sám. Párkrát jsem šel kolem nejrůznějších chat, lidé se tam prostě nechají dovézt lodí a tráví tam dovolenou. Některé mne překvapily tím, jak daleko a vysoko byly od moře... Díky těmto chatám se mi podařilo v jednu chvíli úspěšně ztratit cestu, protože najednou tam bylo spousta cestiček, skoro hodinu jsem tam kroužil, vždycky mne překvapilo, že jsem došel k nějaké chatě, už jsem si říkal, že to kašlu, ale zachránil mne objevivší se domorodý rybář, kterému jsem sice nerozuměl ani slovo, ale gestům naštěstí ano. Mým cílem byl maják Farol de Castelhanos, jaké bylo moje překvapení, když se najednou objevil plot a cedule s nápisem něco jako "Vojenský prostor, vstup zakázán". Samozřejmě jsem tam vlezl, protože jsem potřeboval zjistit, kam jsem to zase došel. Byl jsem správně, u majáku. A mohl jsem jít zpět. Když jsem došel na pláž Lopes Mendes, bylo skoro pět a byl jsem tam sám. Všichni už prchli, aby taky ne, když bylo viditelně před deštěm. Aspoň jsem se tam nemusel obtěžovat nějakými plavkami. Byla to vlastně moje první mořská koupel v Brazílii. Na cestě zpět jsem si ještě na poslední pláži nějakou půlhodinu před hostelem, dal smaženou rybu, překvapivě mi donesli čtyři ryby a nic k tomu. Ale dobré to bylo. A v mírném deštíku jsem s posledním světlem spokojeně došel zpět.

Další den jsem vyrazil pro změnu na druhý nejvyšší vrchol ostrova, Pico do Papagaio, 982 metrů vysoký. Do takového kopce (skoro by stačilo říct jenom "do kopce") jsem šel před více než půl rokem v Patagonii! Nahoře byla skála s krásným výhledem, který jsem ale neměl, protože jsem byl v mraku a kolem sebe jsem viděl jenom bílo. Ale spokojeně jsem si tam sedl, kochal se, mimo jiné pocitem, že hromady lidí jsou tam někde dole a já sám tady nahoře. Nebyla to ale docela pravda, protože když jsem odcházel dorazila holka, Holanďanka, která tam byla jako průvodce, jen jaksi svoje turisty nechala dole a vyrazila na kopec. Cesta dolů tak utekla neočekávaně rychle a příjemně. Na cestě jsem se rozdělili, já pokračoval napříč ostrovem směr pláž Dois Rios.

Třetí den jsem vyrazil na třetí stranu ostrova, neměl jsem žádný cíl, dalo by se jít pár desítek kilometrů. Prostě po čtyřech hodinách chůze, které jsem zvládl bosky, jsem byl v Saço de Ceu, tam jsem se obul, otočil a šel zpátky. Zpátky to bylo mnohem rychlejší, jednak jsem šel v botách, jednak jsem šel po správné cestičce a neobcházel jsem omylem jakýsi soukromý poloostrov s přepychovými haciendami, nebrodil laguny a nedělal podobné kousky.

S návštěvou ostrova jsem byl naprosto spokojen. Takové procházky už jsem dlouho neměl. Další ráno jsem se s ostrovem rozloučil a vyrazil směr Rio.

São Paulo

Celkem jsem uvažoval, jestli do São Paula vůbec jet, přece jen to bylo kus cesty, přes noc v busu a úplná zajížďka, ale nakonec jsem tam vyrazil. Hlavním důvodem se tak stalo navštívit známé, které jsem poznal v Buenos Aires. Ale díky tomu jsem okusil kulturní život São Paula, o kterém se říká, že je to jedna ze dvou kulturních metropolí Brazílie. Co mne na oné kultuře překvapilo bylo to, kolik věcí tam je zadarmo. V kulturních centrech se dá najít spousta koncertů, filmů, divadel, představení, kurzů, přednášek zadarmo. Nebo někdy za nějaký symbolický obnos (těch jsem se ale zúčastnil nestihl). A samozřejmě tam je spousta koncertů, kin, divadel za "normální až drahý" peníz. Zdarma nejsou samozřejmě věcí nové, ale například série všech Star Treků nebo série filmů Tarantina a filmů, které Tarantina inspirovaly, mi přišla dost dobrá. Škoda, že skončily před mým příjezdem.

São Paulo je ale především finanční a ekonomické centrum Brazílie a celé Latinské Ameriky. Obyvatel má skoro 12 miliónů, čímž zaujímá na světě šesté místo, celá aglomerace má miliónů skoro dvacet a místo obsazuje čtvrté-páté-šesté podle toho kdo a jak to počítá. Podle toho to taky v centru vypadá, spousta mrakodrapů, sídla bank, firem a bůhvíčehovšeho.

Samzřejmě jsem se musel jako turista navštívit i klasická místa. Staré historické centrum, kde se historické budovy krčí (nebo možná hrdě tyčí) ve stínu věžáků a mrakodrapů, s pěknou katedrálou na náměstí Sé, dalšími kostelíky a kláštery (např. nejznámější Mosteiro São Bento). Hlavní byznys třídou je Avenida Paulista, kde jsou mrakodrapy pěkně v několikakilometrové řadě, překvapily mne obrovské konstrukce stožárů na střechách některých z nich. Výletíky po městě do Parque do Ibirapuera, který je mimo jiné slavný svými budovami od Niemeyera, na Memorial de America Latina, budovy samozřejmě od Niemeyera, kde stál za to jedině Pavilhão da Criatividade plný nejrůznějších lidových výrobků z různých latinoamerických států, včetně 48 metrů čtverečních veliké maketě Jižní Ameriky, park a muzeum Ipiranga, kde zajímavější než expozice (a to jsem si dokonce koupil lístek) byla samotná budova muzea. Co mne ale dostalo nejvíce bylo, když jsem se vyvezl na jeden z mrakodrapů, budova Edifiçio do Banespa (správně edifiçio Altino Arantes), zajímavá budova ze čtyřicátých let, vysoká 160 metrů i s anténou, tak tedy, když jsem se vyvezl do asi 40. patra na vyhlídku. Asi jsem si tím mimo jiné udělal výškový barákový rekord. Když jsem vyšel na terásku, pohled mne naprosto uchvátil. Moře mrakodrapů! Týden jsem mezitím chodil a vůbec mne nenapadlo, jak to vypadá shora. Nikdy jsem nic takového neviděl! Mohli jsme tam být jenom pět minut, ale překvapilo mne to tak, že jsem našel Edifiçio Italia, kde to bylo hodinu zdarma, tak jsem tam celou tu hodinu strávil. Sice to bylo asi o malinko horší, ale pořád malinko neznamenalo nic, prostě to bylo dostatečně jiné než třeba pohled z ostravské radnice.

Malá vsuvka o místní dopravě (aby to nebylo tak krátké). V celé Brazílii (kde jsem zatím byl, mají tam místní busy a jel jsem jimi), mají stejný systém pro placení jízdného. Někde za řidičem (vzdálenosti jsou různé, vždy je tam několik sedadel pro neplatiče a taky se tam stojí fronta na placení, čili když je krátká a vejde se do busu, může se jet) sedí prodavač a otvírač, kteý ale většinou nedělá nic, protože většina lidí má magnetické karty. Možná vlastně dělá, a to že kontroluje, jestli ji lidi používají správně. Poté se člověk musí protlačit bytelným vysokým turniketem, překvapivě (a naštěstí) to jde i s velkým batohem. Aby to nebylo uplne jednoduche, v nekterych autobusech se nenastupuje prednimi, ale zadnimi dvermi. Je jedno jestli jedete tři minuty nebo hodinu a půl, cena je stejná. Vrcholem této cenové politiky pro mne bylo metro v São Paulu, kdy je stejná cena a nezáleží jestli jedete jednu stanici a nebo hodinu na druhý konec trasy. To je ještě normální, co mne ale dostalo, že na stejný lístek jsme jeli na výlet do Guararemy, a krom metra jsme jeli vlakem, pak ještě jedním vlakem, celé to trvalo dvě a půl hodiny! Do městečka jsme na závěr dojeli za půl hodiny busem, který stál více, než celé cestování předtím.

A touto malou vsuvkou to zakončím, fotky Vám ted opět žádné neukážu...

Brasília (& trochu Goias Velho)

Další osmnáctihodinový přejezd do Goiania, ještě další tři hodiny a byl jsem v Goias Velho. Malé městečko, ty tři hodiny byla zajížďka z hlavní trasy, ale mělo to být historické městečko pod kopečky, dokonce zapsané na seznamu UNESCO. Když jsem tam přijel, tak jsem si říkal, kam jsem se to zase dostal a že jsem zase něčemu uvěřil. Ale pak jsem dorazil do onoho historického centra, které mne příjemně překvapilo. Vyrazil jsem na procházku ulicemi, pohoda, klídek... A druhý den po poledni jsem vyrazil zase zpět do Goiania, odtud jsem se přesunul do hlavního města Brazílie Brasílie. Pokud někomu připadá předchozí "Brazílie Brasílie" podivné, tak na vysvětlenou, je to jako "do hlavního města Slovenska Bratislavy", v češtině se stát jmenuje Brazílie (Brazilská federativní republika) a hlavní město Brasília. Tak jsem to našel na webu ministerstva zahraničí.

Trocha historie. O vybudování nového hlavního města jménem Brasília se začalo mluvit už někdy kolem roku 1822, v ústavě z roku 1891 to bylo vysloveně zmíněno. První přípravne práce začaly v roce 1954, v roce 1956 byl přijat zákon, že 21. dubna 1960 začne fungovat... a opravdu ho v ten den inaugurovali. V té době tam žilo zhruba 140000 lidí, dneska skoro dva a půl miliónu.

Brasília je město ve tvaru letadla - takhle ho navrhl urbanista Luciano Costa, který vyhrál v roce 1957 soutěž o podobu hlavního města. Ten si to musel užít asi nejvíce, kolika lidem se podařilo dostat k dispozici kus země a °tady bude město°. A povedlo se mu to, po padesáti letech jsou cesty dostatečně široké, vše funguje jak má, i když tam žije mnohem více lidí, než vůbec kdy předpokládali. Dalším jménem, ještě slavnějším, je architekt Oscar Niemeyer, který navrhl většinu nejdůležitějších a nejviditelnějších budov. Katedrála, kongres, prezidentské paláce, ministerstva... Někdy mi přišlo, že pro něj to muselo být jednoduché navrhnout zajímavou budouvu, ale nějaký bezejmenný chudák pak musel spočítat, jestli se ty výmysly vlastně dají postavit, a jak to postavit, aby nespadly. A samozřejmě po celé Brasílii oslavují tehdejšího prezidenta jménem Juscelino Kubitschek, který stavbu hlavního města prosadil a měl ji jako hlavní náplň svého prezidentství, což se mu úspěšně povedlo, a Brasília je tak vlastně hlavně jeho práce.

Tož to byla trocha faktů, aby tady bylo aspoň něco. Protože jinak můžu napsat, že jsem většinu času strávil na třídě Eixo Monumental, kde je většina důležitých budov. Byl jsem na prohlídce v Kongresu (v jedné z komor mají 513 členů a asi o sto méně míst k sezení, za posledních 50 let prostě přibylo poslanců), paláci ministerstva zahraničí, katedrále, Santuario Don Bosco (kostel, netradiční, ostatně možná jako vše v Brasílii, čtvercový, na všech stranách okna s modrými mozaikami, krása, klid, pohoda, kterou narušíl pouze zájezd důchodců), justičním paláci (proč si v kanceláři na ministerstvu spravedlnosti nehledat věci na internetu), národním muzeu (což není muzeum, ale spíš výstavní síň), národním divadle (zvenku vypadá trochu jako lezecká stěna), na vyhlídce na televizní věži, na Náměstí Tří mocí (Praça do Tres Poderes, na jedné straně prezidentský palác Palácio do Planalto, na druhé kongres, na třetí nejvyšší soud, to byly ty tři moci, na straně čtvrté obrovský stožár s vlajkou a na páté, to je pod zemí, model města, aby každý viděl, že Costovo Plano piloto je opravdu letadlo), extravagantní most Ponte JK, atd atd. Nějak mi to celé sedlo a město se mi líbilo. Nevím, jestli je dobré na žití (většina místních se tváří, že tady přišli jenom kvůli práci, ale na druhé straně se jim tam moc líbí), ale na návštěvu dobré je. I když jsem potkal lidí, kteří měli názor naprosto opačný...

Nafotil jsem jedny z nejlepších fotek v dějinách města, ale díky kombinaci technických problémů a mé schopnosti ztrácet a zapomínat jsem o fotky (z pěkného kusu Brazílie) přišel :-(

Cuiaba, Varzea Grande, Chapada dos Guimaraes

Hura do Brazilie. Prvni mesto je Foz de Iguacu, kde jsem ovsem jen zamiril na autobusove nadrazi. Mistni bus v Iguacu stal 25 korun, dalkovy bus (25 hodin) 2200. Brazilie tudiz zacala opravdu draze. Kvalita autobusu na ceske pomery vynikajici, ale jihoamerickych nedosahuje, i v Peru atd. jsme dostavali na nocnich prejezdech jidlo, navic jsem se se opravdu rozmazlil na zaver v Argentine:-)

Do Cuiaba, hlavniho mesta provincie Mato Grosso, jsme meli prijet tak ve ctyri pet odpoledne a byli jsme tam v jedenact. Pozdeji, ne drive. Co mne soklo, byla teplota vzduchu, mohl jsme jen zavzpominat na Filadelfii, kde jsem si pred par tydny myslel, ze je horko. Mel jsem domluvene ubytovani v rodine, ale vzhledem k casu jsem zamiril hledat hostel. Mesto bylo mrtve, ubytoval jsem se v asi nejdrazsim hostelu, kde jsem kdy spal, a zaroven to byl asi jeden z nejhorsich hostelu, kde jsem kdy byl - holt skoro pulnoc v temnem brazilskem meste.

Dalsi den uz jsem se do rodinky presunul. Nejdriv jsem jim ale musel zavolat. Budky jsou v Brazilii na kazdem rohu, spise jeste casteji. Ovsem na kartu. "Pani, kde se da koupit ta karta", "no, nevim, mozna tam, pak ..." "eee", "tady si je chlapce vem a pouzij", to posledni uz rikala asi jenom mozna, vrazila mi do ruky dve karty a radeji sla. At zije portugalstina. Toz jsem se o den pozdeji do rodinky dostal... Manzele a dve male deti, ve Varzea Grande. U baraku maji ovocne stromy, kde jsem byl zase mimo, protoze polovina byla zase neco uplne noveho a neznameho. Kolem baraku maji velky plot s elektrickym plutkem. Vecer jsem s Danielou vyrazil na narozeninovou party, trosku jina spolecnost, nez na jakou jsem zvykly, napriklad i s zivou hudbou. Blbe jenom bylo, ze tam nikdo nemluvil ani anglicky, ani spanelsky... Tak jsem si chvilema povidal s Danielou, pojedl, vypil x listu guaranoveho dzusu, poslouchal muziku. Ale blbe jsem si tam nepripadal, proste jsem si rekl, ze mi to je uplne jedno :-)

Hlavnim duvodem, proc jsem do Mato Grosso vyrazil, jsou kopecky. Celkem dost casu jsem stravil hledanim, kde neco takoveho v Brazilii maji a tohle bylo jedno z mist. Chapada dos Guimaraes, spise nez kopecky jde o skalni plosiny, plata, nejake mezitim vodopady... Prvni zastavka bylo "vyletni misto" Salgadeira. Vydal se dolu k vodopadkum a za chvili byl zase zpet. Uvazoval jsem co dal, nakonec jsem vyrazil na opacnou stranu, smer skaly. Rozhodl jsem se dojit k nejake skalce, ze by z ni mohl byt vyhled. Nejak jsem tam dosel, ale nahoru se opravdu nedalo, vyrazil jsem teda dale, ale zastavil mne celkem neprostupny porost. Prostupny samozrejme byl, ale mi se jim nechtelo prilis prodirat. Toz jsem se vratil a po nejake cesticce dosel pod kopec a pak taky par set metru nahoru. Super vyhlidka. Cele mi to zabralo par hodin casu a byl cas posunout se dal. Hned jel bus, ale na mistni nejslavnejsi vodopad Véu de Noiva jsem se nedostal, protoze kolem horelo a bylo zavreno. Mimo jine je nekde v teto oblasti stred Jizni Ameriky, maji tam dokonce geograficky bod "tady to je". Nevim jak to meri, ale urcite maji pravdu... V mistnim mestecka Chapada jsem puvodne zamyslel stravit noc, ale rozhodl jsem se vratit. Horelo na ruznych mistech kolem dokola, krasne to slo videt, kdyz jsem se uz za tmy vracel busem.

Dalsi den jsem stravil relaxovanim, byl vikend, zrovna meli v nedeli volby, na rozdil od nas povinne pro vsechny. Jestli jsem to spravne pochopil, bez toho napriklad nedostanete pas a dalsi drobnosti. A pry je povinne jit i do komise a stravit tam krasny den, kdyz vas k tomu vyzvou!

Fotky na picasu.

Přehrada Itaipu & vodopady Iguazu

Pojem Iguazu zná asi každý, i ja jsem se tam vypravil, kdyz uz jsem byl tam. Samozřejmě. Ubytoval jsem se v městecku Puerto Iguazu a první den jsem nevyrazil na vodopády, ale na přehradu. Kousek od Puerto Iguazu je totiž přehrada Itaipu na řece Paraná, ještě nedávno největší přehrada na světe. Teď ji tento titul vzala čínska přehrada Tři soutěsky, ale jak místní zdůrazňují, primát, který Itaipu zůstal, je množství elektřiny vyrobené za rok. V roce 2009 to bylo něco přes 91 TWh elektrické energie, což asi nikomu nic neřekne, ale našel jsem, ze náš slavný Temelín v témže roce vyrobil elektrické energie 13 TWh, což je zhruba 7 krát méně. Energie se dělí pěkně na půl mezi Paraguay a Brazílii, takže Paraguay vyrobí i díky Itaipu za rok 53 TWh elektrické energie a přitom spotřebuje pouze 8,5 TWh. Hned má co prodávat. Pokud někomu připadá divné, že jsem v Argentině a energie se dělí mezi Paraguay a Brazílii, tak opravdu, nedaleko je trojmezí a přehrada je na paraguaysko-brazilské hranici, čili Argentina s ní nemá nic společného. I když možná má, přinejmenším to, že existuje mezinárodní smlouva, kolik vody smí přehrada vypouštět. V čase vojenských ražímů Argentiny-Brazílie-Paraguaye se režim v Argentině obával, že není žádný problém zatopit hlavní město Buenos Aires...

Kdyz jsem cekal na terminalu na bus, myslel jsem, ze mne trefi, protoze mne napadlo, ze v Paraguayi je o hodinu vice a tim nestiham dopoledni prohlidky. Kdyz jsem to studoval v Lonely Planet, zjistil jsem, ze jsem spatne pochopil vstupy, ze v nedeli odpoledne zadne nejsou. A z Brazilie je zavreno cely den. Uplne mne to znechutilo, uvazoval jsem, ze se na to vykaslu, ale nakonec jsem se to rozhodl zto kusit a jel jsem. Na argentinske hranici vsechno v poradku, brazilskou jsme zradne projeli. To se mi vubec nelibilo, ale utesoval jsem se tim, ze kdyz tu Brazilii jenom projizdim, tak to pujde. A bez zastaveni jsme projeli i druhou brazilskou hranici. Ridici jsem rikal, ze potrebuji zastavit na paraguayske, a on se na mne vykaslal a jeste mel blbe reci. No, moc veselo mi z toho nebylo, kdyz jsem vedel, jake problemy a pokuty byvaji na hranich bez spravneho razitka. Pak se mi nalada trochu zvedla, protoze jsem si uvedomil, ze v Parguayi neni o hodinu vice, ale mene. Sotva jsem prisel do informacniho centra, sedl jsem do autobusu a jeli jsme. Vyhlidka, objizdka prehrady, teda spis hraze (pod hrazi tam, na hrazi zpet), teprve kdyz to clovek vidi zblizka uvedomi si, jak je to obrovske. Delka hraze pres 7 kilometru, vyska 196 metru. Pritom naplneni prehrady trvalo pouhyh 14 dni. V Ciudad del Este jsem cekal skoro dve hodiny na bus zpatky, kus mesta u hranic je jedna obrovska trznice s vekslaky, nadhaneci, hruza. Znat jenom tohle, tak si o Paraguayi myslim uplne neco jineho. Zpatecni cesta dopadla tal, jak jsem doufal. Hranice jsme projeli uplne stejne... Odpoledne jsem byl na hostelu, uvaril jsem si mate, vzal knizku, pohoda.

Dalsi den zase brzke ranni vstavani a hura na vodopady Iguazu. Jde o asi 275 vodopadu (uvadi se 150-275 podle rocniho obdobi, jenom nevim, jestli jich je vice, kdyz je vody hodne nebo malo), vyska az 80 metru, sirka prepadu 2,7 km (nebo taky 4 km, nevim, nic z toho jsem nemeril ani nepocital). Vstupne pro nas bohate evropske cizince 85 pesos, cili skoro 400 korun ceskych, ale v tomhle parku toho za ty penize delaji spoustu. Pidivlacek, lodka na ostrov, "poradci" na vsech podstatnych mistech, poradne zelezne cesticky, pitna voda...

Prvni zastavka byl nejvetsi mistni vodopad Garganta del Diablo, prelozeno treba Dablovo hrdlo, vodopad ritici se ze tri stran nekam dolu do kanonu. Nekam proto, ze vody je tolik a vyska je takova, ze dole je to plne vodni triste. A nejenom dole, ale i na vyhlidce, takze za chvili je clovek mokry, foceni je vice nez zajimave. Vyhlidka je nad vodopadem, jde se na ni kilometr pres reku, po zeleznych lavkach (vodopad je vicemene na brazilske strane reky). Dorazil jsem tam hned rano, takze tam jeste nebylo moc lidi, kdyz ale dojizdely dalsi vlacky, vyhlidka se zaplnovala a verim, ze je casto preplnena k nehnuti). Sve misto tam maji profesionalni fotografove, kteri tam vycnivaji na skladacich zebricich a foti lidi z toho spravneho uhlu...

Pote jsem se presunul na "horni okruh", coz je rada vyhlidek nad dalsimi vodopady, "dolni okruh" a na ostrov San Martin. Tam se mi libilo hodne... nejdrive jsem stravil asi hodinu tim, ze jsem pozoroval kondory (cesky mozna kondor havranovity), bylo to tak trochu jako v Hitchcockovi. Pak vyhlidka na vodopad San Martin, v pulce vodopadu, kousek od nej, jeste nez tam clovek dosel byl totalne mokry, vodni trist byla vsude, dalsi vodopady kolem, naprosto uzasne. Mel jsem z toho tak vyborny pocit, ze mi to prislo lepsi nez Garganta del Diablo, a protoze jsem mel jeste trochu casu, zajel jsem to jeste jednou zkontrolovat tam... ale proste dobre to bylo vsechno. Tolik vody, tak krasne vodopopady, to u nas clovek jednoduse nevidi!

Pro zajímavost, pohled ze satelitu, kde je trochu vidět, jak široká řeka spadne do úzkého kaňonu. Více fotek klasicky na picasu.

A timto jsem se rozloucil s Argentinou a spanelsky mluvici Jizni Amerikou. Jako perlicka, jak to vypada v mem pasu: za svuj pobyt v Jizni Americe jsem dosud prekrocil hranice oficialne 26 krat. Z toho 22 krat to byla hranice argentinska!!!

Posadas & Jezuitske misie Guarani podruhe

Znovu v Argentine. Tentokrat v Posadas, meste na druhe strane reky nez Encarnacion, kde staci sednout na mistni-mezinarodni bus, jezdici kazdych sedm minut,

Posadas

dvakrat vysednout na hranicich, a je to. V informacnim centru byli uzasni, zavolali mi do hostelu, jestli maji volno, zavalili mne informacemi o cele provincii. Hostel vyborny, s vyhledem na reku, hamaky, mate, klidek, pohoda. Hned se mi tam zalibilo, nakonec jsem tam zustal o par dni dele, nez jsem predpokladal. Jednak jsem mel co delat, jednak jsem se loucil se spanelstinou a psychicky se chystal na Brazilii, jednak par dni proprselo, a to se vyborne relaxuje a spi.

Hlavnim duvodem, proc jet do Posadas, bylo vyzvednout si tam bryle, dale navstivit mistni jezuitske misie, a pak drobnosti, jako muzeum Juan Szykowski. Navsteva muzea mi zabrala dva dny,

V Apostoles

pri prvnim pokusu se nam totiz pokazil autobus, do Apostoles jsme prijeli pozde, z Apostoles to je pak jeste par kilometru po asfaltove a dalsich sest po polni ceste, tak jsem trochu prozkoumal mesto (skoro nebylo co) a zase vyrazil zpet. Pri druhem pokusu o par dni pozdeji uz jsem se tam dostal. Muzeum bylo o Szykowskim, coz se dalo predpokladat, mirne mne zklamalo, ze tak malo o mate a uz vubec nebyla exkurze v tovarne. Je totiz v arealu velke fabriky Amanda, kterou zalozil. Zaverecny film alespon o pestovani a zpracovani mate byl. Prijemne bylo, ze jsem dostal termosku a mate a celou dobu jsme si popijel. Celou dobu ne, protoze jsem asi mel zizen a dosla mi voda...

V okoli Posadas jsou dalsi jezuitske redukce, jako na druhe strane reky v Paraguayi. Rozhodl jsem se napsat o nich neco vice, prece jen jsou na ne tak hrdi, ze i provincie v obou statech se jmenuji Misiones. Jezuite byli (a jsou) clenove radu Tovarystva Jezisova, ktery byl zalozen v roce 1534, jako jedna z reakci katoliku na reformaci. Stal se jednim z nejvyznamnejsich radu, za ukol mel sirit katolickou viru, za coz, jak si pamatuji ze skoly, je treba v Cechach moc radi nemeli. Co se jim ale povedlo nadmiru byly prave redukce v Jizni Americe.

Do Jizni Ameriky prisli v roce 1608, s cilem nabozenskym vest domorodce ke

Santa Ana

katolicke vire a cilem svetskym vest k podrizenosti spanelske korune. Zde jde o oblast domorodcu Guarani, proto jezuitske misie Guarani. Sli na to uplne jinak nez vsichni pred tim (i potom). Zalozili misie-redukce-vesnice-statky ci jak to rict, kde poskytli Indianum sve znalosti, vzdelani, trochu ochrany a sveho boha... cimz splnili svuj cil. Dokazali se naucit domorody jazyk guarani, respektovali jejich zvyky, az na ty, ktere prilis odporovaly jejich krestanskemu vnimani sveta.

Hlavnim nebezpecim pro Indiany byli otrokari (vesmes portugalsti ze Sao Paula), kteri timto zpusobem delali nabor na pracovniky na plantaze cukrove trtiny. A asi jim vubec nevadilo, ze jsou pod "ochranou" jezuitu a stejneho krestanskeho boha, jako maji oni. Proto jezuite sve misie prubezne stehovali na jina mista a nakonec soustredili 30 redukci zhruba na uzemi dnesnich Misiones v Argentine, Paraguayi a Brazilii, na uzemi, ktere slo lepe branit a kde v dobach nejvetsi slavy zilo na 150000 domorodcu. Stehovani nemuselo byt jen tak kousek vedle, treba v pripade redukce Loreto se prestehovali na dnesni misto o nejakych 1800 km. Krom toho je treba rict, ze v kazde redukci byli jezuite vetsinou dva, nekdy i tri... cili dohromady jich tam na tech 150000 indianu bylo... moc proste ne.

Rad to byl tak uspesny a posleze bohaty, ze se prestal libit kralum a panovnikum, az jej na jejich natlak v roce 1773 papez zrusil. Nikdy ale uplne nezanikl, napriklad z Jizni Ameriky byli vyhnani az o tri roky pozdeji, a v roce 1814 byli zase radeji obnoveni. Misto nich sice prisly jine rady, ty ale redukce vedly po svem, coz se Indianum moc nelibilo a vicemene vsechny drive nebo pozdeji zanikly. V dnesni dobe jde prakticky o mensi ci vetsi ruiny, na nekterych mistech neni vubec nic, nekde maji napriklad dodnes pouzivany kostel. Sedm z techto redukci (1 Brazilie, 2 Paraguay, 4 Argentina) je dnes zapsano na seznamu Svetoveho kulturniho dedictvi UNESCO.

Ja navstivil postupne sest z onech triceti (trochu vice nez jsem cekal), tri v Paraguayi

Pohoda na hostelu

(jak uz jsem napsal jinde) a tri v Argentine. (Vlastne o jednu vice, v Apostoles jsem narazil misto, kde byla cedule, ze jsem na miste byvale redukce, ale jinak tam nebylo nic vice.) Vsechny sve tri argentinske jsem uspesne zvladl za jeden den, jsou na jedne hlavni ceste ze slusnym provozem. Nejdrive Santa Ana. Pak Loreto - prekvapive par kilometru od cesty, par zbytku v lese, asi proto i s pruvodcem, zapomnel jsem se zeptat, cim je to vyznamne, ze je to v UNESCU. A na zaver San Ignacio Mini - sokly mne zajezdove busy, mnozstvi stanku, restauraci a turistu, ale nasel jsem si vevnitr schovanou lavicku, hodinu si zdriml, a pak uz byl skoro vecer a skoro bez lidi. Rozhodne vsechno vsude pekne udelane, nachystane, upravene... Musel jsem to ale zhodnotit, ze byt v Posadas na jeden den, tak je lepsi vyrazit na redukce do Paraguaye. Celkem mne pobavil cenik, protoze cena je jina pro uplne cizince (to treba ja), Jihoamericany, obcany zemi MERCOSUR, Argentince, residenty Misiones a rezidenty dane obce. A to nemluvim o detech a duchodcich.

Posledni vecer jsem stravil na nabrezi, kde probihala Estudiantina. To je takovy nejaky studentsky vikend, kdy se deje spousta veci, v patek vecer (zacatek uz v sedm, posledni skoly sly ve 3:20 rano) byl pruvod. Takovy fakt karneval. Mistni mladi z ruznych (strednich) skol, hlavne z Posadas, ale i z cele provincie, si nacvicili bubnovani, vymysleli tanecky, nacvicili tanecky, vymysleli kostymy, usili si kostymy a vyrazili na defile. Proste takovy karneval. Byli jsme tam par hodin, koncilo to buhvi kdy rano a pry se neco deje cely vikend. Kdyz byla velka skola a tancilo tam hodne desitek holek, tam to byl dobry hukot. Ale byli i takovi, kterych tam tancilo deset - ty jsem obdivoval jeste vice, ze do toho jdou. Jinak jsem obdivoval vsechny, ze to vsechno dobrovolne delaji, jen tak pro radost (a slavu:-).

A pak uz opravdu nastal cas jet dal a zamiril jsem do Iguazu.

Vice fotek najdete na picasu.

Coronel Bogado & Jezuitske misie Guarani poprve

Napsal jsem, ze dalsi pokus popovidat si s Cechy bude v Paraguayi, a i proto jsem se octl v mestecku Colonel Bogado. Krajina se zmenila, vsechno bylo krasne zelene, zvlnene, pastviny, obili. Jako doma. Nasel jsem hotel, ubytoval se, prochazka po celkem mrtvem meste, byla prece jen nedele odpoledne, zit se zacina vecer. Vecer taky zacalo prset a prestal jit proud. Zrovna kdyz jsem byl ve sprse, ale zvladl jsem to. Aspon jsem mohl jit v klidu spat.

Pani hotelove jsem se zeptal na Cechy a rano mne poslala do spravneho obchodu. A byla tam pani Maskova, mluvici Cesky, a jeji dcera, rozumejici cesky. Chvili jsme si povidali, aktivne volala pani ucitelce Cesce, ktera ve meste uci cestinu, ale ta zrovna odjizdela na dva dny do Encarnacionu, ucit cestinu tam. Nicmene tam mela dva kamarady z Cech, tak jsem se tam stavil, jestli tu jsou vecer, ze se stavim.

A vyrazil jsem na jezuitskou redukci San Cosme y Damian. Stavil se na hotel pro veci, kdyz jsem schazel po schodech dolu, potkal jsem pani majitelku: "Hola, como esta?", "Todo bien" a vzapeti jsem se zritil ze schodu. Krom nejakych nevyznamnych spalenin jsem lezel v troskach velikeho kvetinace, porad neverim, ze jsem ho rozbil ja, protoze to vzala celkem v klidu... mozna mela vycitky svedomi, ze ma spatne schody. Na terminalu dva chlapici roztlacovali bus (jeden z nich byl ridic), trosku mne zarazilo, kdyz to byl bus, kterym mam jet. Nicmene nastoupila spousta lidi a nikam jsme nejeli. Opravovani, roztlacovani a jeli jsme. Ale ne dlouho. Po nejake dobe jel nastesti okolo jiny bus a ten nas vzal.

V mestecku prselo, ruiny byly nastesti tak dve kvadry. Vsichni prijemni, slecna vzala destnik a vyrazili jsme. V prvni budove neco

San Cosme y Damian

popovidala o tom, ze to bylo vyznamne jezuitske astronomicke centrum, cim bylo vyznamne, co tam meli a delali, a pustila mi film o Mesici. Druha budova bylo planetarium, kde jsem mel dalsi soukromou prednasku o hvezdach a souhvezdich. Tvaril jsem se, ze vsemu rozumim. Treti budovou byl teleskop, kterym jsme se ale mohli podivat tak na mraky. A vlastne nemohli, protoze by musela odsunout strechu, a to by dovnitr dost nateklo. Timto jsme ukoncili navstevu Centro astronomico, uplne noveho, otevreneho asi pred peti mesici. Celkem prijemne prekvapeni.

Pak si mne prevzal mladik a vyrazili jsme pres plazu k samotnym ruinam. Ony to ale moc ruiny nebyly, na rozdil od ostatnich redukci, prestoze to porad pisu. Na tomto miste toho moc postavit nestihli, protoze brzy pote jezuity z Jizni Ameriky vyhnali, jenom provizorni kostel o delce asi 75 metru a zhruba stejne velke zazemi pro jezuity. Vse z poradnych kamenu z osm kilometru vzdaleneho lomu a masivnich tramu. Toto zanedbatelne provizorium staveli pry asi 30 let. Ten spravny kostel stavet zacali, ale jenom zacali. Onen "provizorni" kostel je na rozdil od ostatnich redukci vyznamny tim, ze nikdy neprestal fungovat a pouziva se dodnes. Takze muj pruvodce mohl rict, tady jsem byl krteny, atd.

Musim rict, ze jsem vubec netusil, kam jedu, protoze o teto redukci se nemluvi, ale cele se mi to libilo. V 13:50 jsme skoncili, autobus mi odjel ve 13:30 a dalsi jel v 16:00. Na prochazku se mi v lijaku nechtelo, ale mohl jsem si udelat v "kancelari" pohodli. Pak sefa (znaleho mistnich pomeru) napadlo zvednout (svuj soukromy) telefon a zavolat nekam, aby mi oznamil, ze bus jeste nejel, protoze prsi, ale ze vyjizdi. Tak jsem se presunul na spravny roh ulice a bus byl za chvili tam. Ten, kterym jsem uz jednou jel a nedojel. Tentokrat to ale vyslo.

V Coronel Bogadu jsem se zastavil pozdravit do obchodu a byl tam i pan Masek. Tak jsem byl pozvan dale a povidali jsme si a povidali. Televizni divaci v Cechach, zvlaste priznivci Novy, zvlaste priznivci Vymeny manzelek urcite jasaji, protoze ano, toto jsou oni Maskovi, kteri se v jednom dilu vyzkouseli nove premlade partnery (premlade proto, ze Maskovic deti jsou starsi). Ja jsem samozrejme utrpel trochu faux pax, protoze jsem nic takoveho ani netusil. Pani Maskova pak vecer asi hodinu a pul hledala dvd, abych se mohl podivat, ale nenasla. Prijemne jsem si popovidal, byl pozvan na veceri a nakonec se domluvil, ze dalsi den pojedu s panem Maskem na "exkurzi" na pole a po okoli. Bylo skoro deset, tak jsem se sel jeste omluvit za onemi dvemi Cechy, se kterymi jsem se bavil rano, nakonec jsem si i tam prijemne popovidal a po pulnoci byl na hotelu, abych se sbalil a nachystal na rano... A dostal jsem od nich lahvicku Radegastu!

V 7:20 jsem byl u Masku a vyrazili jsme. Nejdrive s delniky na pole, kde kolem zavlazovaciho kanalu sazeli stromky. To jsme si vetsinou vykladali v aute a symbolicky jim pomohli. Normalne pan Masek pracuje s nimi, ale mel navstevu:-) Po obede jsme vyrazili na exkurzi. Exkurze to vlastne byla cely den, treba jsem okusil dva tri pro mne nezname citrusove plody. Na ryzove pole, na susicku ryze, na jine obrovske susicky a mlyny, do bohate ukrajinske vesnice Fram, do mestecka Carmen, kdysi v te oblasti zili Cesi opravdu vsude mozne a bylo jich vice nez dost. Po destich predchozi den jsme mohli byt radi, ze mame terenni auto, co mne prekvapilo bylo, ze tady i tyhle polni cesty jsou pravouhla sit, tady ale jedna "kvadra" meri dva kilometry. Zajimavy vylet!

Dalsi den jsem se presunul do hodinu vzdaleneho Encarnacionu. Zajimava byla navsteva zmrzlinarny, kde jsem byl nejdriv pekne zmaten, protoze byla samoobsluzna, chvili trvalo nez jsem pochopil, jak to funguje. Pak jsem si ale pochutnal na vlastnorucne naservirovane vyborne zmrzline.

Den nasledujici me cekal vylet na jezuitske misie Trinidad a Jesus. Nejdrive

Trinidad

Santísima Trinidad del Paraná, zriceniny, velike, pekne, skoro bez lidi. Pak Jesús de Tavarangüe (zavezl mne tam dobrovolne nejaky Nemec autem, i kdyz uz tam byl), mensi, pekne jinak, bez lidi. Vecer jsem si na rozloucenou s Paraguayi otevrel darovany Radegast, dobry byl, krasa! Zjistil jsem, ze ta lahvicka nebyla tretinka jak jsem si myslel, ale normalni pullitr... nejak na tyhle male velikosti nejsem zvykly!

Tim jsem ukoncil svuj dvoutydenni pobyt v Paraguayi. Od Paraguaye jsem vubec nic necekal a mozna i proto mne tak prijemne prekvapila. Taky jsem asi mel stesti na lidi, a tak jsem s touto zapomenutou zemi byl naprosto spokojen.

Vice fotek z Paraguaye najdete na picasu (to uz ale vite a jsou to porad ty same fotky).