Den 156. Valle Sagrado

V devet nastupujeme jako spravni turiste do komfortniho minibusku a vyrazime na prohlidku nekolika inckych pamatek v takzvanem Svatem udoli. Vylet, to je celodenni dopravu a pruvodkyni, mame za 20 solu. Ovsem musime si taky koupit vstupenku, ktera stoji silenych 70 solu, coz je pres 420 Kc. Prvni zastavkou je Pisac. Pekne terasky s peknym rozhledem... Druhou zastavkou Ollantataytambo, tam uz je to vsechno vetsi a krasnejsi. Zricenina jak ma byt. Treti a posledni zastavkou je Chinchero. Tam uz nezustalo skoro nic, ale na troskach inckeho palace tam postavili kostel, ktery mne uvnitr svou vyzdobou, a vubec mirne zchatralou atmosferou, prijemne prekvapil. Kresby, sochy a vsechno z doby mezi 17 a asi i timto stoletim, neco mezi vysokym umenim a lidovou tvorivosti... Vylet to byl prijemny a zajimavy, pruvodkyne nas zahrnovala spoustou informaci ve spanelstine i anglictine, jenom tomu tak rozumet a pamatovat si.

Den 155. Cusco

... abychom ve 13:00 vystoupili v Cuscu. Sestnact a pul hodiny v buse (s jednou petiminutovou zastavkou venku). Mame strach z predrazenych hotelu, ale na nadrazi nas ulovi prekvapive levnou nabidkou, cimz jsme prekvapeni a poteseni. Zbytek dne travime castecne prohlidkou mesta a hlavne shanenim programu na dalsi dny. Uz jsme se rozhodli, ze i na to slavne Machu Picchu se pujdeme podivat, tak je potreba vymyslet jak. A taky za kolik, protoze vstupy na vsechno jsou tady brutalne predrazene.

Den 154. Islas Ballestas

Dopoledne travime na lodicce, spolu s dalsimi asi patnacti lidmi. Zaplatili jsme si pro vylet k ostrovum Ballestas, asi pul hodiny jizdy (nebo snad plavby) z Paracasu. Prvni zastavkou je jeste obrovsky obrazec na poloostrove, svicen, moc presne se nevi, co tam dela, mozna se nekdo opicil po Nazce. Akorat ho udelal chytre ve svahu, takze ho vidime i z lodi a nemusime nikam litat. Ostruvky jsou to male, pekne, se spoustou der a bran vyhloubenych morem. Vidime desetitisice ptaku nejruznejsiho druhu, v tom i jednoho tucnaka, a hromady lachtanu. Se clunem se dostavame krasne blizko k nim. Stoji to za to, je to prijemna zmena. Na obed uz zpatky v Piscu si davame peruanskou specialitu seviche, coz je syrova ryba. Po poledni se presouvame do Icy, kde pro pro nas nic moc neni, krome horka, a kde cekame na nocni bus do Cuzca. Odjizdime s hodinovym zpozdenim v 20:30...

Den 153. Pisco

V klidu a pohode se presouvame za nejake kratke tri hodinky jizdy do Pisca, resp. na krizovatku, odkud musime taxikem nejakych 7 km. Pisco lezi u more a je asi normalne prasne, ale zrovna se rozhodli vymenit povrch vsech ulic kolem hlavniho namesti, takze vsude jsou hromady hliny a prach je absolutne vsude. Skoro to tim zacalo byt zajimave. I kdyz nekdy mi to pripada, podle toho, jak jsou tam zabydleni vsichni stankari, ze se to nerozhodli vymenit "zrovna", ale pred nejakou delsi dobou, toz to vsechno vyhrabali a pak jim dosly penize. No, ale jestli opravdu bylo pred dvemi lety 80% nesta zniceno zemetresenim, tak to tam vypada rozumne...

Uz nekolikrat jsme narazili na dotaz, jestli jsme pili mistni peruanskou specialitu Pisco sour, cili kdyz jsme v Piscu, neda se to nevyzkouset. Zkousime ciste Pisco, ale asi mame smulu na vyber, nebot nas nezaujme a jeste nas tam odrbou :-(

Den 152. Lima

Pred sestou jsme v Lime, ja skoro nevyspan, za chvili v hostelu, a par hodinek se trochu dospime. Nedostatecne, cely den jsem pak nejaky zbity. Odpoledne travime v centru Limy, ktere nas az tak nezaujme (asi jsme zbiti). Pekny je frantiskansky klaster (Basílica y Convento de San Francisco de Lima), i s katakombami, do kterych naskladali spoustu kosti pro turisty. Mame to jako klasickou prohlidku u nas i s pruvodkyni, ta ale porad bezi nekam dopredu a nakonec nas sest v katakombach ztrati (kdyby jenom nas dva, tak se to da pochopit, ale bylo nas fakt sest:-) Katedralu nam zavreli, vlezeme alespon do jineho krasneho kostela a na pesi zone se bavime pocitanim, ktery obchod zvitezi v poctu pobocek. Vyhrava Bata.

Den 143. - 150. Alpamayo trek

Presvedcil jsem Milu, ze nejlepsi, co nas tady v Bilych Kordilierach (Cordillera Blanca) muze potkat, je vyrazit na desetidenni trek kolem Alpamaya. Agentury ho nabizeji na 12-14 dni (bez odbocek a s oslama), ale my nejsme zadni ulejvaci, takze jsme si ho naplanovali na 10 dnu (s odbockami a bez oslu, nepocitame-li sebe).

Den prvni
V 5:50 uz sedime v mikru - minidodavce, v Carazu presedame do kolektiva - normalniho osobniho auta. Jede nas v nem sedm (dve deti ani nema cenu pocitat), a to jen proto, ze vezeme asi tri metraky hnojiva a dalsi uzitecne veci. Ridic je pitomec, cerne brylky a ksiltovka, co par metru zastavuje - tam neco dokoupit, tam se asi zastavit doma, tam nafoukat gumy, tam nabrat benzin. To uz Mila zoufale pronasi "To by mne zajimalo, co se asi jeste tak muze stat". Docka se, kdyz vyseda prvni clovek, nejde nastartovat, stojime v kopci, takze startujeme na zpatecku...

V Conay jeste odlehcujeme batohy a jime, pak vyrazime. Na zadech jidlo a benzin na deset dnu a par drobnosti k tomu. Zacatek mame zemedelskou krajinou skoro po vrstevnici do vesnicky Hulcayan. Skoro znamena, ze v ceste mame nekolik kanonku, a taky, ze kdyz si vybirame tu nejvyslapanejsi cesticku, vetsinou vede - pro nas blbe - k nejakemu baraku. Cestovky zacinaji v Hulcayano a taky tady zacina (mas o menos) tisicmetrovy vystup do prvniho kempiku. Svah vypada impozantne, ale cesticka vede naprosto skvelymi serpentinami, jde se vyborne, vykrmovaci dny a psychicka priprava pomohly. Za dve hodiny a neco narazime na prvni kempik (ctyri Nemci, deset oslu, dva mistni oslaci a pruvodce). Mila povida pruvodci, ze to jdeme skoro dve a pul hodiny, ten vytresti oci, ztrati rec a kdyz ji najde, opravi svuj odhad k dalsimu taboristi Huishcash z hodiny na neco pres pul.

Mel pravdu, nachazime si rovne mistecko mezi kravinci, mame tam vyhlidku dolu do udoli se skvelou mozaikou policek i na protejsi hreben, duhu i zapad slunce. S nasimi batuzky se nam tento dne podarilo vyjit zhruba 1600 metru nahoru.

Den druhy
Ceka nas prvni odbocka z naseho okruhu, Mila ji ale prechazi, a kdyz ho dochazim (to znamena, kdyz na mne pocka, protoze se kocha krasnym kanonem a vodopadem a uvazuje kde je odbocka), zahazujeme batohy a vracime se bez nich. Pri te prilezitosti se mi podari pustit gpsku z patnactimetrove skaly, ktera to nevydrzi, prestoze se tvari jako outdoorova (cili veskere dalsi udaje jiz nebudou nase vlastni, ale vyctene, naposlouchane, odhadnute). Nevracime se po pesine, ale po kanalu s vodou, ktery je nekde vytesan ve skale, nekde je postavena zed, nicmene ve 4600 metrech nas prekvapuje. Jeste vice prekvapuje, kdyz konci ve vedlejsim udoli v jezirku. Obecne, "vodni dila" mne tady uchvacuji. Nase odbocka vede k jezeru Yaraccocha pod sestitisicovkou Santa Cruz. Prekvapive vede stezka i dosti z kopce, takze zpatecni cesta taky neni zrovna odpocinkova. Vyhledy jsou dobre, jezero pekne, nejhorsi je horko. Po navratu k batohum dochazime k jezeru Cullicocha (4600) a pokracujeme do sedla Osoruri Toropishtanan (4860). Cely den prakticky nepiju (moje blbost) a tech dvestepadesat vyskovych metru od jezera do sedla je pro mne nejhorsich za cely trek. Unaven se necitim, to je dobre, jenom nechapu, jak to, ze proste nemuzu jit. Zustavame spat kousek za sedlem, zhruba ve 4800 metrech na peknem placku mezi skalami, plno hvezd a tim zima a mraz.

Den treti
Spi se ale vyborne, takze se ze stanu dostanu az v sest. Zase bilo, zima a mezi skalami sance na ranni slunicko nehrozi. Po hodine chuze jsme v dalsim sedle Jatun Vientona, odkud padame skoro 800 metru prudce dolu do udoli Alpamayo. Tim pokracujeme pomalu nahoru, udoli je to pekne, dole je dokonce par baracku a co mne zase uchvacuje je, v jakych svazich si tam delaji policka.

Vedeli jsme, ze nas ceka kratky den, ale kdyz jsme byli na planovanem taboristi tesne po poledni, je to prece jen prilis. Pokracovat dale neni kam, dalsi den nas ceka celkem dlouha odbocka, ale nakonec i s batohy vyrazime na tuto odbocku, ze se tim trochu posuneme a prespime v zakladnim tabore pro Alpamayem. Odhadujeme to na hodinu az dve cesty, Mila vyrazi hned, ja pozdeji. Cesta vede kolem jezera Jancarurish, nad nim z mraku vykukuje Alpamayo, dostavam se na plan, kde je i basecamp, kde ale neni Mila.... Chvile hledani, batoh nechavam na miste a vyrazim dale, po pul hodine se setkavame pod obrovskymi morenami, kde Mila ceka, ze do nich uz dale nejde. Nakonec na jednu z nich vylezeme, cimz neplanovane absolvujeme celou odbocku. Ja dochazim az k jezirku na konci pod Santa Cruzem (tentokrat z druhe strany), kde mne ceka opravdu ohromujici pohled. Pidijezirko s vyblitou barvou s velice mirnym naznakem modre, mezi sedymi sutry a skalou, nad nim spinavy bilosedy ledovec prechazejici v sedive mraky. Pohled na dalsi strany ale nastesti stal za to.

Den ctvrty
Rano pred vychodem slunce bez mracku, ty si ale hory brzy zacinaji generovat. Vracime se do udoli a stoupame do sedla Cara Cara (4830). Pomalu ale jiste, pred sebou vidim obcas Milu, tak si muzu stopovat, o kolik jsem pomalejsi. Zaverecnych par metru je to boj s ledovym vetrem, ale kdyz clovek zaleze do zavetri a vysvitne slunicko, je skoro horko. Udolickem a skoro nezaznamenatelnym sedlem se dostavame do sirokeho udoli, kde si na brehu reky stavime stan a mame spoustu casu, takze se myjeme, koupeme, pereme, sijeme, piseme, spime - jak kdo, jak co. V podvecer vyrazime na vychazku k jezerum Safuna, nejvice mne uchvati stoly vyvrtane v polovine moreny. Prochazim jimi, teda spise protapu jimi, protoze jsem si nevzal baterku, zato mam pouze slunecni bryle. Takze bud muzu jit uplne poslepu ve slunecnich brylich nebo uplne poslepu bez bryli. Na konci ale vidim svetelko, a kdyz se k nemu dostanu, ocitam se prekvapive metr a pul nad vodou. Na zpatecni ceste se dopocitam 209-ti kroku.

Den paty
Stan nechavame stat a vyrazime tentokrat na druhy, uz delsi vylet. Pod Pucajircu a Alpamayo z druhe strany. Asi nejhezci sidetrip. Sedime nad krasnym jezirkem Pucacocha a divame se, jak mizi mraky z masivu Pucajirca. Pak se otocime o devadesat stupnu a divame se, jak mizi mraky z Alpamaya. Rekneme si, ze hodina kochani stacila, odchazime a kopce se zahali do mraku...

Dneska nas ceka jedine sedlo Yanacon (4610), je videt pekne zdalky a pekne nahore, tak se clovek radeji nesmi divat a slape. Na druhe strane padesat metru hlineneho srazu a jsme v jinem svete, v krasne zelenem udoli. Jdeme si vlastni cestickou az se dostavame na uzasne misto - sto metru pod nami se souteska rozevre, mezi skalami objevi louka s kravami a koniky, dale zase pokracuje souteska, my stojime nad vodopadem a skalou dolu... Coz ma tu nevyhodu, ze nemuzeme dolu. Nachazim sice vrstevnicovou kravi stezku, ale mistni vycvicene kravy jsou akrobati, stezka je na Milu prilis vzdusna a ja bych tam s batohem taky jit nechtel, jsem rad, ze dojdu zpatky, kdyz jsem si uvedomil, kudy to vlastne jdu. Kousek se vracime na horu (ale do kopce uz tady neexistuji zanedbatelne kousky) a na one krasne louce zustavame na noc. Mila vari, ja jsem u stanu a najednou slysim jeho rev. Zahani byka, ktery mu pozvykal rukav bundy. Mila vari, ja doperu Milovi bundu a najednou slysim jeho rev. Zahani stejneho byka, ktery mi pozvykal pulku bundy. Zaklete misto, ctyrikrat jsem byl u potoka a trikrat jsem do nej spadl.

Den sesty
V noci poprve prsi (to je ta zelena, ale i destiva strana hor), po bahynku schazime serpentinkami do sirokeho krasne rovneho osidleneho udoli Jancapampa. Potkavame starika mezi ctyriceti a osmdesati lety, ktery si rika o bonbon, Mila je z toho tak v soku, ze zatimco deti ignoruje, jemu bonbon da. A jak je tak zblbly, tak se o hodinu pozdeji zbavi i prupisky. Nad vesnici potkavam skupinu turistu s pruvodcem, vyklubou se z nich Cesi - po presne trech mesicich se bavim s Cechy (samozrejme kdyz nepocitam stale pritomneho zastupce z Lhenic). Chceme spat u jezera Huecrococha, ale nejak ho prechazime a spime na krasnem mistecku pod kotlem. Mistecko je ale asi krasne i pro mistni dobytek, protoze vecer se tam shlukuji kravy, odhanet je nepomaha, teprve kdyz mne napadne je polekat, zastavi se az nekde v udoli...

Den sedmy
Hned po ranu nas ceka vystup do sedla Alto de Pucaraju (4650), sestup dolu 700 metru do udolicka Huaripampa a vystup do posledniho naseho sedla Punta Union (4750). Mezi sedly se napojujeme na mistni nejznamejsi a nejturistictejsi trek Santa Cruz, coz znamena sirokou vyslapanou dalnici. Cestou nahoru predbiham skupinu dvaceti lidi ve znackovych obleccich (jeden kus jejich obleceni stoji vice nez vsechno, co mam na sobe:-), coz mne malem stoji zivot, protoze teprve kdyz jsem pred nimi, uvedomim si, jak jdu rychle a malem z toho zkolabuji. V sedle mame hodinu krasneho slunecneho pocasi, vyhledy na masivy kolem i jezero Taullicocha pod nami. Sestupujeme na nase taboriste Quisuar, kde koncime o pul treti. Jsme u odbocky pod zakladni tabor pod Alpamayem (z treti strany), pocasi uz na vyhledy na kopeccich neni, tak to nechavame na rano, lezime, vyhrivame se na slunicku a relaxujeme.

Den osmy
Vystup k zakladnimu taboru, je to blize a nize nez jsme predpokladali. Pocasi nam nepreje, mraky se tentokrat roztrhnou jenom na chvili, jeste chvili cekame a mezitim aspon fotime spoustu umelecky fotek (urcenych k vymazani). Rozhodujeme se zkusit dojit az do Cashapampy a jeste vecer se dostat do Huarazu, kracime na slunicku, teplota se zvysuje, rostliny se meni, za nami mizi hory v mracich, postupuje mlzna clona, jeste aby se filmove zacaly hroutit skaly... Prekvapive uz pred treti jsme v Cashapampe, odvazi nas stejny ridic, ktery nas dovezl sem. Tim se symbolicky uzavrel nas okruh. V aute tentokrat hnojivo nemame (na strese mame pytel slamy, pneumatiku a dalsi veci, nase veci prekvapive nechava v kufru), cili se nas tam vejde deset. Pri vjezdu na asfaltku pred Carazem mne ridic pobavi, kdyz se v tomto aute dle predpisu pripouta...

Presvedcil jsem Milu, ze nejlepsi, co nas tady v Bilych Kordilierach (Cordillera Blanca) muze potkat, je vyrazit na desetidenni trek kolem Alpamaya. Agentury ho nabizeji na 12-14 dni (bez odbocek a s oslama), ale my nejsme zadni ulejvaci, takze jsme si ho naplanovali na 10 dnu (s odbockami a bez oslu, nepocitame-li sebe). Plany nevysly, za osm dni jsme byli zpatky. Krasnych osm dni, krasny trek, hodilo by se mene mraku kolem vrcholu, ale to byla asi nejvetsi vada na krase. Pro chozeni pocasi optimalni. Fotograf by sice zaplakal, ale to nastesti nejsem. Takze: prijemne, zajimave, krasne!

Fotky z tohoto i predchozich treku v Bilych Kordilierach.

Den 142. Chavin

O jeden den posovuvame odchod na nas dalsi trek v zajmu naseho vykrmeni a vyrazime na vylet na prohlidku vykopavek jedne z nejstarsich jihoamerickych civilizaci. Resp. jedne z nejstarsich, po kterych neco zustalo a uz se to naslo. Tri hodiny jizdy busem, na druhou stranu Kordilier. Celkem by mne to asi moc nezaujalo, nebyt podzemnich chodeb, ktere si spokojene prolizam a ktere to zachrani. Ony teda nejsou podzemni, jsou v pyramide, ale lezlo se do nich shora a proste jsem si tam jako v podzemi pripadal :-)

Den 141. Korida

Odpoledne vyrazime do Recuay na koridu. Miluv sen. Muj moralni problem, jestli ano nebo ne, seresi pouze na hostelu, kdyz uz je clovek na miste, je to vsechno jinak. Fiesta, pout, slava, stanky, prodava se vsaechno mozne, opekaji se prasata, kurata, morcata a kde co, dechovky hraji, vsude plno lidi, jako u nas davy neplaticich na zdech a stromech okolo... A nekde dole v arene se prohani byk a kolem nej poskakuji clovicci, nad kterymi zase nevyhral.

Po skonceni jsme sli pochvalit dechovku, Mila je na to odbornik a je prinejmensim spokojen s jejich vykonem - ono taky osm trubek, dve kridlovky, dva saxofony, dva trombony, dva nevimco, ctyri lidi u bubnu a cinelu je poradna kapela. Domlouvam Milovi zapujceni trubky, Mila sklidi uspech, dostavame pivo a vecer pokracuje. Zpatky do Huarazu se dostavame az nad strechu preplnenym mikrem ve stoje, bohuzel strecha je zhruba ve vysi meho krku, cesta rozbita...

Den 138. - 140. Churup trek

Den prvni
Konecne vyrazime na lehky tridenni testovaci vylet. Taxikem dojedeme az na konec rozmlacene cesty, do udoli Quilcayhuanca, kde nic jineho nejezdi, nic tam neni, krom obrovske brany. V aute mne napada, jestli mame dost penez, abychom zaplatili vstup do parku, kdyby tam nekdo vybiral. Pri prijezdu se Milovi nelibi jakysi clovek a ma pravdu, protoze ten za chvili vytahuje formulare. Ne ze by nam vadilo, ze mame zaplatit, stejne zde stravime jeste nejakou dobu a porad bychom se tomu nevyhybali, jenom jaksi nahodou s sebou nemame dost penez. Vysypavame kapsy a nakonec uspesne davame dohromady onech 130 solu (asi 900 Kc) za mesicni vstupne. Zbyva nam 70 centimu a jak pojedeme zpatky radeji neresime.

Zaciname v 3800 m.n.m. a hned za branou nas pobavi rozcestnik, kde si muzeme vybrat, na kterou peti ci sestitisicovku dneska pujdeme. Jsme ale prizemnejsi a jdeme udolim. Krasnym udolim, s pasoucima se kravami, osly nebo aspon koniky. Mila sni o tom, ze do tohoto osliho raje jsme meli dovest naseho señora Negra. Cesticka je prijemne upravovana, zarazi mne, ze obcas potkame mistnaky jdoucim naproti nam. Kde se tam berou, kdyz tam nic neni? Nakonec se jedne pani zeptam, pani mi to vysvetli, ale ja ji nerozumim vubec nic. Odpoledne dochazime k jezeru, co nas prekvapi je, ze se objevime asi 130 metru nad jezerem. Z nasi mapy se snazime vycist, ktere jezero to je a rozhodujeme se pro Laguna Tullparaju (Tullpacocha). Mapky mame dve a obe jsou exkluzivni. Jedna z informacniho centra nakreslena rukou, druha pekne barevna v meritku, kde se cely nas trek vejde do oblasti 2x4 centimetry. Nad jezerem se tyci Nevado Tullparaju (5787m) s ledovcem, ze ktereho tece spousta vodopadu, my sedime a pozorujeme laviny padajici do jezera. Vlastne nevim, jestli se tomu spravne rika laviny, ale proste odpadavajici ledovec. Vzdycky se ozve hukot a nekde se na chvili objevi novy mohutny "vodopad". Krasa. Vecer zvladame i ohynek, nad nami je plno hvezd. Co mne prekvapuje, ze laviny z tajiciho ledovce neskonci se zapadlym sluncem, ale padaji celou noc.

Den druhy
Dnes zaciname v 4400 a ceka nas prechod pres sedlo Huapi. Prvnim postupnym cilem je Laguna Cuchillacocha (4600). Za chvili jdeme kazdy svou cestickou, mam ji krasnejsi, barvitejsi a slozitejsi, takze na mne Mila asi tri ctvrte hodiny ceka. Pokracujeme dale, cesticka mizi hned, za chvili mizi trava a lezeme nahoru suti a skalami, ktera pekne klouze (jednou jsem si pekne a neprijmne sjel). Zase kazdy nekudy jinudy. Do sedla dochazime spolecne, posledni usek nastesti po cesticce vyznacene muziky, jinak bychom se i tam pekne drbali suti a kamenim. Jenom tak mimochodem jsme se ocitli v 5090 metrech. Navrhuji vyjit si na nektery brdek nad sedlem, ale Mila prohlasi, ze jsou skarede, ma pravdu, tak tam nejdeme. (Z toho je videt, ze nejsme zadni ubozi sportovci a horolezci, kteri se pouze honi za vyskovymi a jinymi rekordy, ale ze jsme taky esteti:-)

Rozhodujeme se nespat v dalsim udoli u dalsiho jezirka, ale spojit to rovnou s nasim tretim dnem. Ze sedla jdeme, klouzeme, skaceme, slizame prudce 700 metru dolu, tak prudce, ze jsem porad cekal, kdy se objevi nejaka skala a ja se budu vracet. A pisu "ja", protoze pro zmenu si kazdy vybirame jiny zleb. Nasleduje pozvolny sestup udolim Cojup, nad nim se tyci zalednene sestitisicovky, no krasa. Trochu nas zarazi pomysleni, ze az se tam za par let vratime, tak uz tam pravdepodobne zadne bile hory nebudou, z krasnych jezer pod nimi budou tak kaluze... Cesticka je prijemna, co je neprijemne, je pekouci slunko a brutalni vedro. Pred chvili jsme prechazeli pres snih a dole nas zerou ovadi. K veceru se dostavame na cestu, vidime odjizdejici posledni kolektivo, Mila se jeste snazi domluvit odvoz u projizdejiciho auta (projizdi na opacnou stranu), ale nakonec uspesne prespavame na vesnici Llupa. Za coz jsem rad, cestou jsem prisel na to, ze to ma spoustu vyhod, napriklad ze muzeme v sedm pozorovat hvezdy a v osm spat.

Den treti
Zbyva nam jenom dojet par kilaku dolu do Huarazu. Jezdi toho ale mene, nez jsme ocekavali, tak asi hodinu a pul slapeme dolu. Nakonec jedeme, nas problem, ze jsme bez penez ridic asi nechape, zertuje, ze muzeme platit dolary, kdyz mu pak na konci davame dolar, tak nechape... Nakonec odjizdi, sice jsme ho preplatili, ale nevim, co s tim dolarem bude delat.

Jsme v Huarazu a muzeme se chystat na delsi, tentokrate opravdu poradny trek.

Den 135. Jezero Churup

Ranni vstavani nasi male triclenne skupinky probehlo uspesne, nicmene pak jsme cekali na dalsi a na dalsi a vyrazili jsme vsichni krom Mily "uz" v deset... Co ale bylo jeste horsi, ze pres mesto na zastavku jsme misto tak osmi minut sli tri ctvrte hodiny. Trosku s problemy jsme se dopravili na misto zvane Pitec, odkud zacina cesticka k jezeru Churup. Vyrazili jsme vzhuru a vubec mi to neslo. Jestli mne nekdy radostne napadlo, ze se tady neprejidam, jim sympaticky malo a staci mi to (i kdyz bricho zatim zradne nemizi), tak ted jsem situaci prehodnotil. Je treba zacit jist zase poradne! Co staci dole, nestaci na horach a je potreba nastradat zase zasoby! :-) U jezera (4450) jsem pockal na ostatni, rekl jim, at na mne necekaji a vyrazil dale a vyse. K jezirku Churupito (4580) uz uplne pod stenou hory Churup (5495), pak jeste trochu vyse (od jezirka, ne od hory) a oklikou pres hnusny sutrovy svah zpet. Zpatky na opustene ceste jsem byl o pul seste, ani jsem se nesnazil cekat, jestli neco pojede a s poslednim svetlem po stare ceste-stezce (uzkem hrebinku se zavlazovacim kanalem, vpravo i vlevo dira do udoli, dobre) pokracoval dolu do vesnicky Llupa, pak stopem a mikrem... Na hostelu jsme byl celkem mrtvy, zachranil mne caj a hranolky.


Pro jednu kamaradku to byl posledni vecer v Peru. Toz jsme sli na veceri a pak vetsinu vecera jsme vsichni stravili na karaoke. Vsichni parili, zpivali, juchali, anglicky samozrejme - a ja si pripadal jako bych sedel u jineho stolu...

Den 134. Huaraz

Nahaneci si nas odvedli hned z terminalu, skoncili jsme v malem levnem hotylku, jakych je tady plno. Kolem mesta cni krasne zasnezene hory a ja stravil den shanenim map, informaci, materialu a podobne. A taky dospavanim. Co mne soklo byl fakt, ze jsme ve 3000 metrech a je tady brutalni vedro, mnohem horsi nez dole na pobrezi.

Den 133. Las Huacas del Sol y de la Luna

Odpoledne jsme s Milou navstivili dalsi dve pamatky Las Huacas del Sol y de la Luna. Teda jenom na jednu, protoze Sol je pro nas nearcheology zakazany. Huaca je mistni, nejspis kecuansky nazev pro neco velkeho, duleziteho az monumentalniho. Tady to velike bylo a jak jsme se dozvedeli, jedno bylo ASI spravni stredisko, druhe bylo ASI nabozenske stredisko. Dostali jsme privatni povinnou pruvodkyni, vice nez navstevniku tam bylo kopacu, nakladacu, vozicu a zametacu. Bylo to tam trochu jako v tovarni hale, protoze celou pyramidku se snazi zastresit (ovsem v tovarni hale by asi nebyl nekolik set sloupku podpirajicich strechu). Globalni oteplovani a jim zpusobene nezvykle bourky a lijaky uspesne delaji z cerstve vykopanych blativych cihel blato.Vecer jsme uz zase v osmi lidech nocnim busem zamirili pro zmenu konecne do hor, konkretne slavneho Huarazu.

Den 132. Chan Chan

Konecne jsme se poradne a pohodlne vyspali a vyrazili jsme na prohlidku
nedalekych archeologickych pamatek. Cely den jsme odmitali marne pokusy taxikaru a pruvodcu, kteri se nam snazili prodat sve sluzby. Nejprve a nejdele Chan Chan,
jedno z nejvetsich mest na svete - ovsem nejvetsich mest je spousta, toto se tyka nejvetsich mest postavenych z blativych cihel. Dobre. Druhou zastavkou bylo muzeum, treti chram Esmeralda (trochu hledani mezi baraky), ctvrtou chram Arco Iris (taky ve meste, ale aspon vyssi nez okolni baraky). A vsude kolem pobihali nepekni specialni psi, specialni tim, ze nemaji chlupy, zato maji vyssi telesnou teplotu a slouzili k zahrivani...

Vecer se nam podarilo uspesne se setkat s ostatnimi, zavedli nas na veceri do hamburgerarny, trvalo jim to tam hodinu (coz nam nastesti nevadilo), bylo to dobre, ale sotva jsme dojedli, skocili jsme si s Milou vedle do stanku na drobny zakusek - hamburger.

Den 131. Chicklayo a pan ze Sipanu

Cil tohoto dne bylo Trujillo. V polovine cesty jsme si udelali prestavku v Chiclayu a udelali si vylet do Lambayeque a muzea pana ze Sipanu - pekne udelane muzeum o tom, jak se jim podarilo ten zazrak - neykradene hroby - vykopat, nebo spise vyhrabat, vyskabat a steteckem vymest, a pak to dat zase dohromady. Do Trujilla jsme dojeli uz potme (v busech nam zacali poustet filmy s inckou a podobnou indianskou tematikou, uvidime kolikrat uvidime Indiana Jonese) a proto jsme se do plazoveho mestecka Huanchaco presunuli taxikem. Ne ze bychom meli v umyslu lezet na plazi, ale podnikli jsme marny pokus najit kamarady z osliho vyletu. Celkem marny v miste, kde je asi 184 hostelu. Prestoze jsme meli skoronazvy. Jeden hostel nikdo neznal, u druheho byl problem s moji anglictinou:-(

Den 130. Peru a Piura

V ramci zmeny zkusim psat Peru po dnech...

Po poledni jsme se bez nejmensich problemu presli hranicni most do Peru. Kdyz jsme ho prechazeli, pobavili nas chlapici, kteri dole brodili reku s velikymi pytli na zadech. Nikoho to viditelne nevzrusovalo. Za hranicemi jsme dokonce dostali signal mobilnich operatoru, v Ekvadoru se nam obema z nejakeho duvodu vytratil. Den jsme zakoncili neplanovane v Piuri, ale nejblizsi busy byly plne a do noci jsme jet nechteli. Nasel jsem levny, i kdyz, podivny az hodinovy hotylek hned naproti nasemu terminalu, aspon jsme se nemuseli nikam strachat.