PF 2010

Díky za podporu, díky za informace, díky za všechno!
Příjemný další rok a hlavně: mnoho splněných snů!!!

Aconcagua (6962)

Už je to tak, hned na začátek je potřeba říct: vylezli jsme na Aconcaguu. Nejvyšší vrchol západní polokoule, nejvyšší vrchol jižní polokoule, prostě nejvyšší vrchol na světě – mimo Himaláje. 6962 metrů nad mořem.

Jestli tam půjdeme nebo ne, o tom jsme mluvili dlouhou. Odrazovala nás především cena. Takže to bylo jako na houpačce – ano, ne, ano, to investujeme, pak jsme zjistili, že to letos stojí zase o dost více, takže ne, ano... až to dopadlo tak, že ano. Přece jen jsme to dostali jako povinnost (viď Toníku). A taky když jsou ty Vánoce, Vánoce mají být na sněhu a v mrazu, tak jsme holt na té jižní polokouli museli nahoru.

Dva dny v Mendoze zajišťujeme povolení (každý 1800 pesos, skoro 9000 Kč), půjčujeme si skelety, mačky a rukavice (každý 150 USD), zajišťujeme mulu (přece jen jsme líní, dohromady 120 USD, v ceně ale toho máme trochu více, např. převoz ke vstupu do parku, první noc bez našeho stanu a hlavně používání záchodu v základním táboře), no a pak nakupujeme takové běžné blbosti jako jídlo, pití a psychicky se připravujeme.

V sobotu 19.12. vyrážíme z Mendozy ranním busíkem směr čilská hranice, před ní vystupujeme v Los Penitentes, kde odevzdáváme většinu věcí pro muly a odkud dojíždíme autem ke vstupu do národního parku. Horcones, výška 2950, čili nás čekají čtyři výškové kilometry nahoru. Po poledni vyrážíme do prvního kempu Confluencia, 3300 m.n.m (údaje o výšce se všude liší, nevíme co je správně, sami jsme si to už bohužel změřit nemohli). Bez věcí, pouze se spacákem a jídlem na dva dny. Čtyři hodiny dle příruček, hodina a půl dle Míly, dvě hodiny podle mne. Každý ať si vybere, jak to je daleko.

Druhý den, po povinné lékařské prohlídce (změří se tep, saturace, tlak, doktorka si poslechne dýchání) jsme propuštěni a je nám dovoleno pokračovat do základního tábora Plaza de Mulas. Dle příruček osm hodin, dle ... 5,5 hodiny. Stále širokým korytem řeky, to znamená sutí, první půlka celkem po rovině, druhá už více či méně stoupá. A jsme v Plaza de Mulas (4300 m.n.m), nacházíme stany naší agentury, u nich naše věci, tak si stavíme stan (no, on je vlastně postaven Mílou, než já dorazím:-), vařit si můžeme ve velkém stanu (což se ve větru hodí), záchod je bohužel nepříjemně daleko (ale máme ho v ceně). Kolem je několik desítek dalších stanů, ať už velikých nebo malých jako náš. Nad námi se tyčí stěna Aconcagui, tu my ale budeme poctivě obcházet. Vybrali jsme si normálku, nejjednodušší cestu. (Sice jsme chvíli uvažovali o Falešné polské, Míla totiž tvrdí, že prý jsme v té Ostravě skoro Poláci, ale zamítli jsme to.) Chceme se ještě večer vnutit na (víceméně) povinnou lékařskou prohlídku, ale prý až ráno.

Třetí den, po ránu je zima a mráz, po osmé vstáváme, ale takových moc není. Všichni mají své zkušenosti, vstává se po deváté, když na tábor zasvítí slunce. Doktorka se nejdřív diví, že jsme hned druhý den tady, ale při prohlídce je překvapena a dovolí nám jít dále. Nevím, co bychom dělali, kdyby řekla, tak to ne... možná bychom jako správní Češi šli dál. Nicméně se rozhodujeme nepřesunout se hned do tábora Nido de Condores (5380 m.n.m), jenom si tam udělat vynášku a vrátit se dolů. Necelé čtyři hodiny výstupu, stále do pěkného kopce, na konci už dvakrát rychle a bez přestávek nejdu. Dolů se v suti schází výborně, za hodinu jsme zpátky.

V noci začne brutálně foukat i v base campu, stan sebou mlátí, moc se tak nevyspíme. Vstáváme už zkušeně po deváté, bereme zbytek věcí a vycházíme na Nido de Condor. Máme ještě štěstí, je tam jezírko z tajícího sněhu, později už se musí dělat voda pouze ze sněhu.

Pátý den, 23.12. víceméně odpočíváme, zase jsme se díky větru moc nevyspali. Když po deváté vylezu ze stanu, že už svítí slunce a je čas vstávat, uvařím čaj a zase zalezu do spacáku, přece jen, kdo by v té zimě a větru postával zbytečně venku. Odpoledne už je lépe, vyrážíme nalehko k dalšímu výškovému táboru Berlín (5900 m.n.m.), ještě vycházíme kousek výše, odhadujeme to na nějakých šest tisíc metrů. Fouká... ale tam fouká pořád, otázka je vždy jenom jestli hodně nebo strašně hodně. Berlín se rozhodneme vynechat (kdo by se tam vláčel s věcmi) a další den ráno vyrazit na vrchol rovnou z Nida. Večer se nachystáme na ranní vstávání, přičemž se mi podaří vylít dva litry vody do spacáku. Voda ve stanu hned zamrzá, je přece jen -12. Naštěstí je mokrý prakticky jenom můj spacák, tak konečně vyzkouším, jestli je pravda, že duté vlákno hřeje i mokré. Když vlezu do spacáku, tak si říkám, kdo to vymyslel, spacák je vlhký a zimný až příliš, oblíkám si i goretexové kalhoty, protože by mi navíc všechno na mne navlhlo. Ale vyspím se překvapivě dobře...

... dokonce ani nevím, že Míla po páté vstává. Je -15 (poslední údaj teploměru, pak ho raději rozšlápnu, ale stejně jsme mu nevěřili, takže možná bylo úplně jinak:-), vítr fouká přiměřeně, tož za svítání, v 6:20 vyrážíme vzhůru směr vrchol. Chybí nám nějakých 1600 výškových metrů, sedm až osm hodin cesty. Cesta ubíhá příjemně, stále po v suti vyšlapané klikatici. U rozpadající se budky Independecia (6400 m.n.m.) dáváme pauzu, čokoládu si rozbíjím šutrem, protože ji nejsem schopen ukousnout. Voda ve flašce se mění v ledovou tříšť, kde bychom vzali termosku. Vůbec, naštěstí strážci – ještě – nekontrolují výbavu, čert ví, jestli by nás tam pustili:-) Ale zima mi není, zpočátku zábnou nohy a na konci pro změnu ruce. U Independecie nasazujeme mačky a pokračujeme po sněhu dále. Sníh po chvíli zase končí a začíná traverz, pověstný svým větrem. Člověk je rád, že stojí, a ještě radši, že nějak jde. Když se později vracíme, půjčuje Míla své sluneční brýle klukovi, kterému v tomto úseku jeho brýle vítr odnesl. Po traverzu se vítr mírní a začínáme zase stoupat sutí – začíná opravdový výstup. Už jsme vysoko, sil a kyslíku není nazbyt. Posledních sto výškových metrů (za hodinu jsme snad tam), padesát, dvacet... Jsem v pohodě, nic mi není, hlavu necítím, problém žádný – jenom ta rychlost. Jak se chodí v takových výškách? Na nejprudších úsecích to byly dva celkem hluboké nádechy a výdechy na jeden jediný krok. (Zkuste si to, ale žádné zastavování, dýchá se při pohybu:-) A stejně člověk musí zastavovat. Ale všechno má svůj konec a 24.12.2009, šestý den výstupu, v 11:40, po pěti hodinách dvaceti minutách pochodu jsme na vrcholu. Vrchol je typický summit, placka, kde navíc nic není. Na všech obrázcích je křížek, takže jsme možná špatně... Zalézáme za kameny do (přiměřeného) závětří a můžeme se kochat. Žádná skvělá vyhlídka to sice není, ale jsme nahoře. Zatímco většina lidí u nás zasedá ke štědrovečerní večeři, my spokojeně posedáváme za kamenem. Cesta dolů probíhá bez problémů, krom mého drobného pádu a sklouznutí pár metrů po ledu, kdy si samozřejmě mačkou rezseknu nejdražší kus mého oblečení, goretexové kalhoty.

Rozhodujeme se nepokračovat až do základního tábora, rozhodnutí za nás prakticky dělá kamarád Martin, kterého potkáváme na Berlínu, a kterého jsme potkali v Mendoze, naplánovali mu tehdy skvělou cestu, na mapě vyznačenou, ale ve skutečnosti zakázanou. Dokonce musel strážcům podepsat papír, že tam nepůjde, ale jako Čech, "přece se s těmi věcmi nebudu tahat dolů" šel... Další den ho hledali strážci, nechtěli ho pustit dále a po velkých problémech mu to samotný šéf parku dovolil:-)

Další 25.12. nás čeká pouze sestup do základního tábora. Pěkně si kloužeme, jdeme, sbíháme sutí, proti nám jde nezvykle mnoho lidí. Zatímco v náš den byli na vrcholu krom nás tak čtyři lidi (a to ještě nevíme, jestli tam opravdu byli), teď proti nám kráčí desítky lidí. Obzvláště skvělí jsou členové komerčních expedic, navlečení tak, že si připadáme jako v Himalájích. A když se zastavím a dívám se na ně, připadám si jako ve zpomaleném filmu. Nechápu, co budou dělat o dva kilometry výše. Po postavení stanu utrpím šok, když si uvědomím, že jsem si nevzal z vrcholu kamínek. Ani Míla. Večer doráží Martin, který utrpí šok, když zjistí, že taky nemá kamínek. Tak si užíváme večera, i s fernetem... ten nás překvapil, není český, ale italský, jakási celkem povedená kopie:-) Půl litru na tři lidi je více než dost.

Poslední den máme naplánován lehký odchod z parku. Věci nám odnese mula. Jenomže, všechno je jinak, odmítám platit dalších 120 USD za takovou drobnost, že nám mula odnese věci z kopce dolů. Tož si nabalujeme batohy a jdeme. Jdeme celý den a na konci už to je dost záhul. Končíme opět v Los Penitentes, lyžařském středisku teď bez sněhu a lidí, naprosto pohodový večer v dřevěné chatičce, přisedá si k nám paní domácí a stále něco vykládá. Dopoledne máme stejné, sedíme na terásce na sluníčku a moc si to užíváme...

Tím pro nás končí náš výlet na místní brdek. Před nějakými dvěma lety jsem poprvé překročil hranici 3000 metrů nad mořem. Když jsem jel do Jižní Ameriky, měl jsem za cíl dostat se přes 6000. Že vylezu na nejvyšší kopeček široko daleko mne ani nenapadlo. Technická obtížnost sice skoro žádná, ale přece jen, já nejsem horolezec, já jsem tak maximálně turista. Navíc dle statistiky tam i tak v tuto dobu vyjde menší polovina lidí. Kdo na nějakou vysokou horu lezl, ví své. Na Aconcagui je prý 37% kyslíku v porovnání s úrovní moře (na Everestu 30%). Na Aconcagui je prý klima jako na nižších osmitisícovkách. Prý, prý... konečně šestitisícovka, která nás něco stála:-) A stálo to za to!

Sierra de Los Quijadas & Mendoza

Celodenním přejezdem se dostáváme trochu mimo hlavní cesty, chceme se na dva dny zastavit v národním parku Sierra de Los Quijadas. Autobus nás večer vysadí u odbočky do parku, zapadá slunce, kolem rovina a nic jiného. Zrovna z parku odjíždí zamračený strážce, když nás vidí, tak nás raději odveze třista metrů a ukáže nám, kde si máme postavit stan. Večer je drsný, protože nejsme vůbec zvyklí, že existují komáři a tady jich je více než dost. Po pokusu spát rozsvítím a vybíjím komáry ve stanu, bohužel už pěkně napité naší krví.

Ráno se balíme na dva dny a vyrážíme po prašné cestě do sedm kilometrů vzdáleného kempíku. Nepříjemným překvapením je že musíme zaplatit 25 pesos za vstup do parku. V kempu bohužel zjišťujeme, že není voda. Procházíme si místní stezku po skalách, ty mají opravdu bizardní vzhled... pěkné je to. Dál se může jenom s průvodcem, jak je to prý nebezpečné, že se tam můžeme ztratit... O tom samozřejmě nemá cenu pochybovat, ale rozhodně je to tam zajímavé a pěkné.

Na zpátečních sedm kilometrů se vecpeme do odjíždějícího auta a u hlavní cesty začínáme opravdu stopovat. Aut zrovna moc nejezdí, ale čtvrté nás bere. Příjemný chlapík živící se obchodováním s hrozny (na jídlo, dobrou chuť), vysazuje nás v San Juanu u výpadovky na Mendozu. Tam u nás (bohužel) zastavuje autobus, ale říkáme si, že by to bylo rouhání nechat ho odjet a druhou půlku cesty dojíždíme busem.

A jsme v Mendoze, vyhlášeném vinařském městě. Což znamená... dejte si argentinské víno!

Cordóba & okolí

Opět máme problém s ubytováním, nakonec překvapivě nacházíme místo v hostelu na prvním místě v Lonely Planet. Já jsem z noční cesty nějaký zničený, zatímco Míla vyráží do okolí, já dospávám. V pozdním odpoledni se jdu podívat do centra, do kostelů, do staré jezuitské univerzity (což není jen tak ledaco, je to zapsáno jako památka i v UNESCU :-) Večer jdeme s Mílou na něco malého k večeři, cestou zpět o půl jedné v noci se ocitneme na hlavním náměstí... kde se tančí tango. Prostě desítky a desítky párů od staříků až po mladíky s fialovými vlasy si tam tančí tango. A já už tango asi nikdy tančit nebudu, protože nechápu, co mne to v tanečních naučili. Ledaže bych se ho začal učit tady!

Další den vyrážíme do Jesus Maria, kde je jedna z mnoha bývalých jezuitských estancií. Česky asi něco jako statek nebo ještě lépe dvůr. Jenomže s kostelem,
školou... spíš to vypadá jako malý jednoduchý zámeček. Prostě hospodářství jak má být, každá z těchto estancií financovala něco, tu univerzitu, tu jinou školu. V dnešním Jesus Maria jsou estancie dvě, po okolí Cordóby jich je několik dalších. Dneska slouží jako muzea, všechny také zapsány v UNESCU. Večer se tentokrát na náměstí netančí, ale Cordóba se nám líbila, krásné historické centrum, no a to tango :-)

Salta & Cafayate

Nočním busem přejíždíme do Salty, města, o kterém všichni mluví. Jelikož máme problém s ubytováním, trávíme brzké ráno v centru města, na náměstí. O půl sedmé patříme mezi první návštěvníky katedrály, ještě před sedmou začíná první mše. Sedí se tam dobře, ale bylo by trapné usnout, tak se zase přesunujeme ven. Den trávíme dospáním, průzkumem centra a plánováním, co dál. O Saltě sice všichni mluví, ale my na ní nic zvláštního nevidíme. Večer si před devátou vzpomeneme, že máme hlad a rychle vyrážíme hledat, jestli je ještě něco otevřeného. Nacházíme levnou restauračku, už skoro prázdnou. Když v deset odcházíme, je plná lidí... A na ulicích to taky žije mnohem více. Argentina!

Druhý den brzo ráno vyrážíme na dvou-třídenní výlet po okolí. Autobusem směr Cafayate, vystupujeme ale zhruba 50 km před městem. Pěkné údolí a každých pár kilometrů nějaký útvar: slepé soutěsky, skalní věže, kameny podivných tvarů, barevné obrazce skal (Ďáblovo hrdlo, Amfiteátr, Ropucha, ...) Normálně se tam jezdí autem nebo na kole, my se rozhodli mezi blízkými věcmi se přesunovat pěšky a zbytek stopem. Což se nám úspěšně daří, druhou půlku už jedeme na korbě pickupu a řidič nám, když je vidět něco zajímavého, přibrzdí, stačí nám to... V Cafayate jsme překvapivě brzo, nakonec se rozhodujeme radikálně změnit plány, ještě se do večera stihnout vrátit do Salty a nočním busem přejet do Cordóby. Míla ani nestihl vyzkoušet místní víno!

Před příjezdem do Argentiny jsme byli varováni, že utrpíme kulturní a cenový šok, že si ani nebudeme připadat jako v Jižní Americe. Jestli to byl šok nevím, ale rozhodně hodně velká změna. Argentina je západní země, běloši, asfaltové cesty, baráky jako u nás, kde zůstaly buřinky, barevné sukně, blátivé cesty... a bohužel tomu odpovídají i ceny.

Tupiza podruhé aneb Na koni i pěšky

Po návratu z výletu jsem vyrazili na poznávání, nebo spíš užívání si, okolí Tupizy. O něm se často píše jako o Divokém Západě, jenom hezčím. A když to má být divoký západ, tak je potřeba se na něj podívat z koňského sedla. A protože nejsme žádní troškaři, vybíráme si dvoudenní výlet.

Krom koně nafasujeme klobouk a šátek, abychom si aspoň připadali jako kovbojové, když už tak nebudeme jezdit, čtrnáctiletého průvodce a můžeme jet. Krajina je to výborná, barevné skály, soutěsky, červená řeka, kaktusy, modré nebe, vedro. Zrovna máme Mikuláše, když se tak ploužím na koni, pražící slunce nad hlavou, rozesměje mne myšlenka, že na mne zpoza kaktusu vyskočí typický Mikuláš s pytlem na zádech. Jsme v kraji, kde byli prý zastřeleni známí Butch Cassidy a Sundance Kid, Míla se do toho vžívá - jenom pořád neví, jestli je Butch nebo Sundance. Já myslím, že je lepší než oba dva dohromady... Spíme v malé vesničce Espicaya. Přímo nad ní se tyčí skála, podaří se mi na ní nečekaně se západem slunce vylézt, skály, zelené údolí dole, baráčky pode mnou. Prostě to tu mají krásné.

Další dva dny trávíme průzkumeme soutěsek v okolí Tupizy. Dopoledne dospáváme a odpočíváme, odpoledne vyrážíme více či méně náhodným směrem, zpátky dorážíme večer až za tmy, máme totiž rozum, kdo by se v poledním vedru, kdy i dole v soutěskách pere slunko, trápil. Lozíme v soutěskách, často se vracíme ze slepých uliček. Některé soutěsky jsou "turistické", některé jenom "naše", většinou ani nevíme kde jsme byli. Nebo na to máme s Mílou jiný názor :-)

Pár fotek na picasu.

Salar de Uyuni & Divoký Jihozápad

Čtyřdenní okruh po jihozápadě Bolívie. Hlavním lákadlem je Salar de Uyuni, s rozlohou (dle různých zdrojů) 10000-12000 čtverečních kilometrů největší solná pláň na světě. Nekonečná bílá plocha, s několika ostrůvky. Jihozápad je prakticky neobydlená poušť či skoropoušť, s jezery nejrůznějších barev, sopkami, skalkami, s plameňáky, lamami, vikuněmi, liškami, až někdy nechápu, jak to tam může žít.

Den první
V šest ráno jsme před agenturou (naštěstí už spíme prakticky v ní), čeká nás Toyota, řidič-průvodce, kuchařka a s námi jede trojička mlaďochů - Rakušanky Eva a Lena a Španěl Iñaki (toho většinu cesty raději neoslovuji, protože z náslechu nechápu, jak se jmenuje, přečtu si to až ke konci). Studují zrovna půl roku v Uruguayi a před zkouškami mají trochu volna. A vyrážíme směr Uyuni. Po šestiapůlhodinách jízdy jsme tam a čeká nás první zaznamenáníhodná zastávka - hřbitov vlaků. Spousta rezavějících vagónů a hlavně parních lokomotiv, u nás už by to dávno někteří rozkradli, protože železa tam je za několik miliónů. Poté vyrážíme na samotný Salar. Sůl všude kolem... trochu jsem překvapen, že více žlutá, než bílá. Asi po dešti, druhá možnost je, že před deštěm, kdo ví. Isla del Pescado je ostrov v tomto bílém moři, rostou na něm obrovské až devítimetrové kaktusy a je z něj úžasný rozhled kolem. Jako spousta věcí na tomto výletě pro mne nepopsatelné, raději si tu zajeďte... Spíme v solném hotýlku na kraji Salaru (solné hotely přímo na Salaru byly prý z důvody ochrany zrušeny), a je to hotýlek solný, protože je ze soli - stěny, podlahy, postele, stoly, lavice (ale třeba wc nebo umyvadlo byly překvapivě z porcelánu:-). Máme ještě trochu čas, tak vycházíme na blízký brdek, západ slunce, potom úplněk, romantika jak...

Den druhý
Míříme víceméně na jih a kolem nás čím dál tím více neobydlená poušť, polopoušť či prostě skoropoušť, s jezery nejrůznějších barev, sopkami, skalkami. Jezera z poloviny vyschlé, ale aspoň mají lepší barvy. V jezerech se krmí plameňáci, co žerou vikuně pasoucí se v kamení pouhým okem nedokážu vidět. Kolem nás sopky, většinou vyhaslé, ale občas se z nějaké kouří. Některé skály a stěny hor kouzlí barvami. Na závěr pěkný skalní útvar Arbol de Piedra a ještě pěknější laguna Colorado. Velice pěkný den, ale zde velice krátce, protože: Jako spousta věcí na tomto výletě pro mne nepopsatelné, raději si tu zajeďte... Jenom tam budete s jinými lidmi.

Den třetí
Vyrážíme už v pět ráno, pěkně mrzne, první zastávkou je gejzír (trubka v zemi) a přilehlé bublající termální údolíčko. O kus dál pak termální bazének, ženská část se koupe, mužská si nahřívá maximálně nohy. Poslední společná zastávka u laguny Verde, ve které se krásně zrcadlí sopka Licancabur. To už jsme kousek od chilské hranice, kde naši tři přátelé vysedají. Takže naposledy společně zazpívat naši skorohymnu Volveré (na mne samozřejmě zbývá Volveré a hlavně Úúúúúúú), rozloučit se - a od té chvíle máme s Mílou skoro dva dny jako bohatí turisté auto jen pro sebe (říkáme si bohužel, ale zase možná platí: v nejlepším přestat). Dalších pár lagun, už ne vyprahlá poušť a máme kolem máme trsy žluté trávy tam i roste. Oběd (nějakým příjemným možná omylem pro sedm lidí, přestože již jsme pouze čtyři) máme v zeleném údolíčku plném lam, což už jsme dlouho neviděli. Říkáme si, že místních hitovek v autě už bylo dost a pouštíme jim tam Navarovou a Nohavicu. Poslední zastávka dne je zase vysoko v horách mrtvé opuštěné hornické město Fantasma, když se přestalo těžit, lidé se přestěhovali níže do vesnic v lepších podmínkách a do města se nastěhovali viskače, konečně jsme si je prohlídli relativně zblízka a v dostatečném množství.

Den čtvrtý
Klesáme níž a níž, to nejlepší už máme za sebou, ale kocháme se okolím, přírodou, posloucháme místní hitovky a třeba taky řešíme princip střídavého motoru. Za zmínku stojí poslední zastávka kousek od Tupizy, El Sillar. Zerodované skály, při pohledu zhora vypadající jako hromada jehel, vzadu za tím červené skály okolí Tupizy. A jsme zase zpátky ve městě. Výlet skončil a byly to dobře investované peníze. Škoda, že jsme nejeli v opačném směru, jak jsme si naplánovali, měli bychom více času na samotný Salar. Ale ti lidi, se kterými jsme jeli, za to stáli!

Více fotek na picasu.

Tupiza

Před pátou ráno jsme na terminálu v Tupize, jsem rád, že jsme tady, protože takovou bolest kolen už jsem dlouho neměl. Po dospání vyrážíme na okruh po cestovních agenturách, protože máme v plánu klasický povinný okruh po Salaru a jihozápadě... Vybíráme si agenturu, která má okruh trošičku jiný, dobrou cenu a doufáme, že se najdou i další lidi. Na večeři nás zláká grilující se maso před podničkem, jsme utahaní, že si ani nic moc k pití nechceme dávat, ale nakonec je to jedno pivo k tomu masu přece jen vhodné. A Míla si dává jednu skleničku vína. Když za několik hodin zavírají, jdeme slušně spát...

Druhý den vyrážíme na krátky pěší výlet za město. Tupiza je městečko mezi barevnými skalami, se spoustou soutěsek či všemožných tvarů skalek. Jdeme po železniční trati, čili příjemně po rovině, což nám velice vyhovuje, vedle nás široké koryto řeky, kolem barevné skály. Po dvou hodinách se otočíme, zalezeme náhodně do bočního údolí, podaří se nám vylézt i na skálu s krásnou vyhlídkou na vše kolem. Míla se na jistotu vrací stejnou cestou, já scházím do soutěsky na druhé straně. A je to fakt soutěska, půl metrů široká, kroutící se, na závěr se skalním mostem nad hlavou. Scházíme se na trati dole a šlapeme zpátky. Máme toho celkem dost, krátký výletík se zrovna odpočinkovým neukázal.

V agentuře jsme domluveni, že když nám do šesti neseženou další lidi, vrátí nám zálohu a my si seženeme něco někde jinde. Nakonec je ale všechno jinak, na výlet pojedeme se třemi lidmi, ale v opačném směru, než jsme původně plánovali.

Potosí

O Potosí se tvrdí, že je to nejvyšší město na světě, což při správné definici města může být docela pravda. Nicméně je opravdu vysoko, uvádí se plus minus 4090 metrů nad mořem. To ale není hlavním důvodem jeho slávy, tím je hora, na jejímž úpatí se město rozkládá a díky níž bylo Potosí v 17. století nejbohatším městem na světě. Cerro Rico (Bohatá hora) byla kdysi plná stříbra, což Španělé nenechali bez povšimnutí. Od šestnáctého století se zde těží, a to ve velkém - odhaduje se, že při těžbě a hlavně zpracování stříbra zemřelo více než 8000000 lidí, většinou samozřejmě Indiánů ze široka daleka (pokud někdo počítá nuly a uvažuje, kolik jich tam má být, tak slovy je to opravdu osm miliónů). Dneska už se těží mnohem méně, a to většinou cín, stříbro, zinek a olovo.

Do Potosí dorážíme odpoledne a k večeru navštěvujeme místní katedrálu. Katedrála se opravuje, ale že při vstupu dostaneme přilbu mne trochu překvapuje. Pohled z věže na město a horu nad ním je pěkný, pod námi na střeše katedrály chlapi pokládají na opravenou střechu tašky, které tam paní čistí jednoduše kamenem. Prohlídka interiéru (který tam zrovna je a je vidět) mezi lešením a nejrůznějším nářadím je taky zajímavá. Bolívie je plná Čechů, podruhé (po více než měsíci) si můžu popovídat česky nejenom s Mílou. Večer trávíme s Janou, která chce ochutnat nějakou místní specialitu, takže nejdříve hodinu příjemně korzujeme po městě a hledáme tu správnou restauraci, v té ji doporučí viskaču, taková místní činčila nebo králík to je, obzvláště Míla ji v tom podporujeme - ať někdo zjistí, jak chutná. Moc ráda nás za to posléze nejspíš nemá, ale rád je Míla, který nemusí olizovat jenom kosti, ale má tam i pořádné kusy masa.

Další den, jako každý tady, i my vyrážíme na exkurzi do dolů. Každá turistická agentura je domluvená s jiným dolem, ale začátek je všude stejný. Dostáváme oblečení, přilbu, nivku a jde se. Ne do dolů, ale na hornický trh, kde se nakoupí dárečky pro horníky, to znamená většinou pití, koku, cigarety, 96% alkohol (Goroli, to ještě na Kamenitém chybí!;-) a/nebo dynamit s příslušenstvím. A pak už směr nějaká štola. V naší skupině je devět lidí, za průvodkyni máme ženskou (kdyby byla aspoň mladá a hezká)... den předem nám chlapík v agentuře tvrdil: maximum lidí je osm a průvodce jsem já, bývalý horník. Nakecal nám toho ostatně více... Vcházíme do štoly a brzy potkáváme plný vozík a tři chlapíky jej tlačící. Chvilková konverzace, odevzdání nějakého dárečku a jdeme dál. Zhruba takto to pokračuje dále, vždycky někoho potkáme, nebo někam dojdeme, něco dáme a jdeme dále. Zastavujeme se na dvou místech, jednak u elektrického vrátku, jednak o dvě patra níže u vrátku ručního. Tři mladíci tam tahají 30 metrů barel hlíny a vozí to o deset metrů vedle. Tam to asi budou tahat nahoru až si tam vyrobí dostatečnou hromadu. Za dvě hodiny jsme venku na světle. Prohlídka zajisté zajímavá, Míla je spokojený, ale já rozhodně ne. Velké štoly, slezli jsme tři žebříky, fakt pro mne ohromně zajímavé. Co se ale dá dělat. Aspoň že si na závěr, už venku, odpaluju dynamit.

Odpoledne navštěvujeme Casa de la Moneda, bývalou mincovnu. Rozhodně krásný barák, potěšilo mne, že jsem ji poznal už zvenku a zezadu. Dneska pěkné muzeum nejenom s mincemi a nástrojemi, ale vším možným. Prohlídka hodinu a půl i s anglicky mluvící průvodkyní a policistou. Pokud jsem si všiml, za každou skupinou chodil policajt. Později potkáváme opět Janu, která zrušila odjezd z Potosí, protože je zničená z její náročné prohlídky dolu. Tak nám to při čajíčku líčí, že se to rozhodujeme risknout a jít do štol ještě jednou. Znám hodně lidí, kterým, když se něco líbí, tak to udělají ještě jednou. Ale nikoho, kdo by to otočil, a když se mu něco nelíbí, tak to udělal ještě jednou. Jsme první:-)

Další den máme podobný začátek, je nás šest, s dvěmi průvodci, chlapy a nejmíň jeden opravdu horník byl. Vstupní štola je poloviční, s vozíky tam málem dřou o strop. Španěl v naší skupině měří skoro dva metry a už tam musí lézt málem po čtyřech. Dále slízáme dolů a dolů starými, prý ještě koloniálními šachtami, kroutí se to a já už vím, že jsme udělali dobře... Další část už je modernější, na jedné straně sice elektrické vrátky tahající nahoru baťůžky, na druhé straně si ty baťůžky s vypětím sil nakládají chlapi na záda a odcházejí někam do tmy. O další kilometr(y) dále jsem trochu v šoku, protože tam je opravdu výtah pro horníky. Prý vede dalších třináct pater dolů... tam nás ale už pustit nechtějí. Následuje více než hodinka s chlapy ve strojovně, kde se popíjí (je přece pátek, to znamená, že se nosí dárky bůžkovi Tiovi a pije se ještě více než jindy), žvýká koka (na to je specialista Míla, ten už žvýká celý den), dřistá o všem možném. Výborný "večírek" někde hluboko pod zemí. Dále pokračujeme kousek pěšky a nasedáme na "lokomotivu" vláčku. Proto tam byl ten kabel vysokého napětí, ve výšce mé hlavy, před kterým nás několikrát varovali... Chlapík drží dřevěnou tyč, kterou přikládá ke drátu, vše jiskří a my jedeme někam do tmy. Jednoznačně nejnebezpečnější část prohlídky. Vysedáme, starými štoly se prodíráme vzhůru - o půl páté, po pěti a půl hodinách v podzemí jsme zase venku.

Škoda slov, tahle prohlídka byla úplně o něčem jiném. S tou jsem nadšen i já, který už jsem pod zemí něco strávil. Až se octnete v Potosí a půjdete na prohlídku, neradi lozíte po čtyřech nebo si chcete udělat jenom čárku, tak si klidně vyberte Silver Tour. Pokud chcete něco mnohem více, tak vřele doporučuji GreenGo Tour. Vždyť i na Mílovi je vidět, jak je spokojený!

Další změt fotek na picasu.

Sucre & okolí

Sucre je hlavní město Bolívie. Jenomže všechno až na soudy se z nějakého důvodu přestěhovalo do La Pazu. Nicméně je to pěkné historické město, plné památek, kultury a v době naší návštěvy i sportu. Dva noční přejezdy nás celkem zničily, takže odpočíváme v posteli i na procházce městem. Ve městě se zrovna koná taková místní olympiáda, Bolívarovy hry (v mém volném překladu), kterých se účastní země, které osvobodil či založil Bolívar (Panama, Kolumbie, Venezuela, Ekvádor, Peru, Bolívie, on toho zvládl méně, ale pak se to porozpadalo). Čili skoro jako bychom měli Hry Františka Josefa nebo nedejbože Stalinovy hry. Část večera (i dalších) tak trávím sledováním umění hráčů různých druhů her kulečníku.

Další den se nám nic nechce, tak vyrážíme na nedělní trh do hodinu vzdálené vesnice Tarabuco. Vesnice proslavená svými tkalcovskými výrobky, čili něco pro Mílu. Ale sortiment i ceny se podobají La Pazu. Nejvíce překvapí a zaujme sousoší na náměstí. Místní domorodý bojovník v nadživotní velikosti, viditelně zkrvavený, ale vítězný, pod ním ležící ještě zkrvavenější španělský voják s dírou v hrudi a jeho srdce drží v ruce domorodec. Jak milé a realistické.

Tím uznáváme, že jsme si odpočinuli dost a vyrážíme na dvoudenní výlet do kráteru Maragua. Před půl devátou jsme na zastávce Ravelo, plné starých autobusů a náklaďáků, čekajících na lidi. Hned nás odchytí chlapík a prodá nám lístek na bus na 9:30. Tak tam sedíme, snídáme a najednou se dívám, náš autobus tam není. Míla, říká, že se na něj díval, jak vycouvává. Stále nechápeme, ale máme smůlu, autobus prostě odjel - v 8:45. Když autobus odjíždí o dvě hodiny později, na to jsme zvyklí, ale aby odjel o tři čtvrtě hodiny dříve, to nechápeme. Tak si kupujeme nový lístek na jiný bus, který si už pečlivě hlídáme.

Vystupujeme v sedlu u kostelíku Chataquila, jdeme na kopeček nad ním na vyhlídku na kráter Maragua. Přestože slunce už peče, máme před sebou krásně malované svahy vytvořené v&kráteru erozí. Dolů scházíme po zrekonstruovaném chodníku z inckých časů. Pokračujeme podél kanálu s vodou. Po chvíli se s Mílou rozdělujeme - kanál mizí v tunýlku, Míla mne tam posílá a sám leze nahoru na cestu... tak co mám dělat. Sundávám boty, vyndávám čelovku a odvážně lezu do díry. 175 metrů dlouhá štola, která ovšem pokračuje korýtem, které je uzavřené i shora. Bohužel je pěkně nízké, takže jdu shrbený nad vodou, hlavou a batohem vymetám pavučiny. Nakonec vylezu nějakým otvorem, abych tam po pár metrech zase zalezl, protože jsem v prudkém svahu, kde se nedá pořádně jít. Aspoň jsem viděl Mílu na cestě na protějším svahu. Když už zase vylezu na ven, přelezu nad údolíčkem a můžu vyjít na cestu a pokračovat za Mílou, zláká mne další tunel. Krásně vysoký, na konci vidím malilinkatou tečku světla. A jdu a jdu a jdu. Kdybych tušil, že tunel má kilometr a půl (přesně 1470 metrů) a ta tečka na konci je fakt jeho konec, tak tam asi nevlezu. Protože když jsem venku na druhé straně kopce a vylezu na cestu, uvažuji kde je asi Míla. Rozhodnu se vrátit (po cestě) a po půlhodině narazím na čekajícího Mílu.

Pokračujeme dále po cestě kolem kanálu i po kanálu samotném, občas mizí v obrovských skalních stěnách, někdo se tam vyblbl. Už pozdě odpoledne jej opouštíme, scházíme dolů k řece a zase stoupáme nahoru. Teď už opravdu do kráteru. Příroda si tam hrála s barvami, strukturami i vrstvami hornin, byl krásný podvečer, slunce už zapadlo, prostě krása. Za posledního světla docházíme do vesnice Maragua v kráteru, těžce sháním ubytování, nakonec spíme v našem asi nejdražším ubytování, nejluxusnějších stavbách ve vesnici určené pro turisty, které tam vozí agentury. Tak máme v kamenné chatce čtyři pokoje, jednu svíčku, dveře, které nejdou zavřít (žádné), sprchu (studenou), krb (bez dřeva)...

Ráno pokračujeme zajímavou krajinou přes vesničku Irupampa do Quila Quila. Prý tam nic nejede, tak nás čeká ještě pěkná štreka. Jdeme se aspoň podívat na kostel, když najednou na cestě stojí náklaďák. Říkáme si, že to snad není možné, ale nakonec ho stíháme. Dvě hodiny s místními na prázdné korbě, většinu cesty je lepší stát a ze všech sil se držet. Po poledni jsme zpátky na hotelu, spokojeni s celým výletem.

Poslední půlden v Sucre strávíme v muzeích, nejdříve domorodého tkaní, kde Míla konečně vidí svůj sen, to je, jak to vlastně dělají. Sedí tam u paní, která tam jako exponát tká, Míla ji kouká pod ruce a donutí zprvu nepřístupnou paní, aby s ním komunikovala. Odpoledne nás čeká přesun do Potosí, pouze tříhodinový a hlavně - prakticky celý po asfaltu, což se nám nestalo už pěkně dlouho:-)

Trinidad & Santa Cruz

Z Trinidadu máme naplánován přesun lodí na jih. V horším případě zhruba desetidenní, v lepší asi čtyřdenní - to je tehdy, je-li loď větší a jede i v noci. Půjčujeme si dva skútry (přece nebudeme jezdit na jednom, když to stojí 25 Kč na hodinu) a vyrážíme do přístavu. A cestou nás zastavuje policista... řidičáky máme na hotelu, pas jsem dal jako záruku za půjčení, prostě se nám to povedlo. Nakonec mu slíbíme, že mu cestou zpátky dovezeme kolu a fantu a můžeme jet. Na kapitanátu jsou zprávy dobré, příští nebo přespříští den loď odjíždí. Nevýhoda města je, že je v něm strašné vedro, ale večer se pod stromy na náměstí výborně sedí a správný obchod je nedaleko...

Druhý den oslavuje 167 let od založení provincie Beni, jíž je Trinidad hlavním městem (Trinidad má zhruba 86000 obyvatel, Beni 363000 a je zhruba 3 krát větší než Česká republika... ovšem v Amazonii). Tak nás čeká prvomájový průvod nejrůznějších organizací, škol a nevíme čeho, pochody policistů a vojáků nejrůznějších jednotek a spousta dechovek a dalších pochodových kapel. Po ránu nás překvapí, když na opačné straně náměstí, odkud ani nejde přes stromy vidět tribunu a okolí, najednou všichni vstanou, otočí se někam směrem k tribuně a stojí. Tak to vyhodnocujeme, aha asi hymna a raději ji uctíváme taky...

Další den dopoledne přehodnocujeme plány. Zatímco v úterý měla loď odjíždět ve středu nebo čtvrtek, ve středu měla odjíždět v pátek nebo sobotu, ve čtvrtek už odjíždí až příští týden. Sice nás to hodně mrzí, ale tento plán rušíme. Kupujeme si lístky na noční přejezd do Santa Cruzu, odpoledne si půjčujeme opět skútříky a vyrážíme na výlet k lagunám. Ale máme smůlu, za městem je blokáda, někdo něco chce a tož na podporu svého chtění zablokoval cestu, pod stanem na cestě tam posedávají "blokátoři" a my máme smůlu. Ještě že to nezablokovali, až bychom jeli zpátky.

V devět večer nám jede bus, jenomže jak zjišťujeme, nejede. Ona je totiž blokáda i na cestě směr Santa Cruz. Nakonec si (jako většina ostatních) připlácíme na luxusnější autobus, taxíkem jedeme za město k blokádě, pěšky ji přecházíme a ve změti aut a autobusů nacházíme náš autobus. Ten se tam vzal tak, že měl do Trinidadu namířeno, ale nedojel tam...



V osm ráno jsme na terminálu v Santa Cruzu, hned jsme odchyceni a kupujeme si lístky na odpoledne na další bus do Sucre. Den strávíme ve městě (tentokráte 1 500 000 obyvatel, možná největší město Bolívie), dáme si dvě snídaně (v jednom podniku), vylezeme si na věž katedrály, podíváme se na místní tanečky na náměstí a navštívíme místní zoologickou zahradu, ať taky vidíme ty místní zvířátka, která se před námi jinak schovávají. Pro nás je zoo dobré v tom, že tam nemají exotická, ale místní zvířata. V 17:30 sedíme v autobusu a vyjíždíme, v 10:30 jsme po sedmnácti hodinách v Sucre.