Aconcagua (6962)

Už je to tak, hned na začátek je potřeba říct: vylezli jsme na Aconcaguu. Nejvyšší vrchol západní polokoule, nejvyšší vrchol jižní polokoule, prostě nejvyšší vrchol na světě – mimo Himaláje. 6962 metrů nad mořem.

Jestli tam půjdeme nebo ne, o tom jsme mluvili dlouhou. Odrazovala nás především cena. Takže to bylo jako na houpačce – ano, ne, ano, to investujeme, pak jsme zjistili, že to letos stojí zase o dost více, takže ne, ano... až to dopadlo tak, že ano. Přece jen jsme to dostali jako povinnost (viď Toníku). A taky když jsou ty Vánoce, Vánoce mají být na sněhu a v mrazu, tak jsme holt na té jižní polokouli museli nahoru.

Dva dny v Mendoze zajišťujeme povolení (každý 1800 pesos, skoro 9000 Kč), půjčujeme si skelety, mačky a rukavice (každý 150 USD), zajišťujeme mulu (přece jen jsme líní, dohromady 120 USD, v ceně ale toho máme trochu více, např. převoz ke vstupu do parku, první noc bez našeho stanu a hlavně používání záchodu v základním táboře), no a pak nakupujeme takové běžné blbosti jako jídlo, pití a psychicky se připravujeme.

V sobotu 19.12. vyrážíme z Mendozy ranním busíkem směr čilská hranice, před ní vystupujeme v Los Penitentes, kde odevzdáváme většinu věcí pro muly a odkud dojíždíme autem ke vstupu do národního parku. Horcones, výška 2950, čili nás čekají čtyři výškové kilometry nahoru. Po poledni vyrážíme do prvního kempu Confluencia, 3300 m.n.m (údaje o výšce se všude liší, nevíme co je správně, sami jsme si to už bohužel změřit nemohli). Bez věcí, pouze se spacákem a jídlem na dva dny. Čtyři hodiny dle příruček, hodina a půl dle Míly, dvě hodiny podle mne. Každý ať si vybere, jak to je daleko.

Druhý den, po povinné lékařské prohlídce (změří se tep, saturace, tlak, doktorka si poslechne dýchání) jsme propuštěni a je nám dovoleno pokračovat do základního tábora Plaza de Mulas. Dle příruček osm hodin, dle ... 5,5 hodiny. Stále širokým korytem řeky, to znamená sutí, první půlka celkem po rovině, druhá už více či méně stoupá. A jsme v Plaza de Mulas (4300 m.n.m), nacházíme stany naší agentury, u nich naše věci, tak si stavíme stan (no, on je vlastně postaven Mílou, než já dorazím:-), vařit si můžeme ve velkém stanu (což se ve větru hodí), záchod je bohužel nepříjemně daleko (ale máme ho v ceně). Kolem je několik desítek dalších stanů, ať už velikých nebo malých jako náš. Nad námi se tyčí stěna Aconcagui, tu my ale budeme poctivě obcházet. Vybrali jsme si normálku, nejjednodušší cestu. (Sice jsme chvíli uvažovali o Falešné polské, Míla totiž tvrdí, že prý jsme v té Ostravě skoro Poláci, ale zamítli jsme to.) Chceme se ještě večer vnutit na (víceméně) povinnou lékařskou prohlídku, ale prý až ráno.

Třetí den, po ránu je zima a mráz, po osmé vstáváme, ale takových moc není. Všichni mají své zkušenosti, vstává se po deváté, když na tábor zasvítí slunce. Doktorka se nejdřív diví, že jsme hned druhý den tady, ale při prohlídce je překvapena a dovolí nám jít dále. Nevím, co bychom dělali, kdyby řekla, tak to ne... možná bychom jako správní Češi šli dál. Nicméně se rozhodujeme nepřesunout se hned do tábora Nido de Condores (5380 m.n.m), jenom si tam udělat vynášku a vrátit se dolů. Necelé čtyři hodiny výstupu, stále do pěkného kopce, na konci už dvakrát rychle a bez přestávek nejdu. Dolů se v suti schází výborně, za hodinu jsme zpátky.

V noci začne brutálně foukat i v base campu, stan sebou mlátí, moc se tak nevyspíme. Vstáváme už zkušeně po deváté, bereme zbytek věcí a vycházíme na Nido de Condor. Máme ještě štěstí, je tam jezírko z tajícího sněhu, později už se musí dělat voda pouze ze sněhu.

Pátý den, 23.12. víceméně odpočíváme, zase jsme se díky větru moc nevyspali. Když po deváté vylezu ze stanu, že už svítí slunce a je čas vstávat, uvařím čaj a zase zalezu do spacáku, přece jen, kdo by v té zimě a větru postával zbytečně venku. Odpoledne už je lépe, vyrážíme nalehko k dalšímu výškovému táboru Berlín (5900 m.n.m.), ještě vycházíme kousek výše, odhadujeme to na nějakých šest tisíc metrů. Fouká... ale tam fouká pořád, otázka je vždy jenom jestli hodně nebo strašně hodně. Berlín se rozhodneme vynechat (kdo by se tam vláčel s věcmi) a další den ráno vyrazit na vrchol rovnou z Nida. Večer se nachystáme na ranní vstávání, přičemž se mi podaří vylít dva litry vody do spacáku. Voda ve stanu hned zamrzá, je přece jen -12. Naštěstí je mokrý prakticky jenom můj spacák, tak konečně vyzkouším, jestli je pravda, že duté vlákno hřeje i mokré. Když vlezu do spacáku, tak si říkám, kdo to vymyslel, spacák je vlhký a zimný až příliš, oblíkám si i goretexové kalhoty, protože by mi navíc všechno na mne navlhlo. Ale vyspím se překvapivě dobře...

... dokonce ani nevím, že Míla po páté vstává. Je -15 (poslední údaj teploměru, pak ho raději rozšlápnu, ale stejně jsme mu nevěřili, takže možná bylo úplně jinak:-), vítr fouká přiměřeně, tož za svítání, v 6:20 vyrážíme vzhůru směr vrchol. Chybí nám nějakých 1600 výškových metrů, sedm až osm hodin cesty. Cesta ubíhá příjemně, stále po v suti vyšlapané klikatici. U rozpadající se budky Independecia (6400 m.n.m.) dáváme pauzu, čokoládu si rozbíjím šutrem, protože ji nejsem schopen ukousnout. Voda ve flašce se mění v ledovou tříšť, kde bychom vzali termosku. Vůbec, naštěstí strážci – ještě – nekontrolují výbavu, čert ví, jestli by nás tam pustili:-) Ale zima mi není, zpočátku zábnou nohy a na konci pro změnu ruce. U Independecie nasazujeme mačky a pokračujeme po sněhu dále. Sníh po chvíli zase končí a začíná traverz, pověstný svým větrem. Člověk je rád, že stojí, a ještě radši, že nějak jde. Když se později vracíme, půjčuje Míla své sluneční brýle klukovi, kterému v tomto úseku jeho brýle vítr odnesl. Po traverzu se vítr mírní a začínáme zase stoupat sutí – začíná opravdový výstup. Už jsme vysoko, sil a kyslíku není nazbyt. Posledních sto výškových metrů (za hodinu jsme snad tam), padesát, dvacet... Jsem v pohodě, nic mi není, hlavu necítím, problém žádný – jenom ta rychlost. Jak se chodí v takových výškách? Na nejprudších úsecích to byly dva celkem hluboké nádechy a výdechy na jeden jediný krok. (Zkuste si to, ale žádné zastavování, dýchá se při pohybu:-) A stejně člověk musí zastavovat. Ale všechno má svůj konec a 24.12.2009, šestý den výstupu, v 11:40, po pěti hodinách dvaceti minutách pochodu jsme na vrcholu. Vrchol je typický summit, placka, kde navíc nic není. Na všech obrázcích je křížek, takže jsme možná špatně... Zalézáme za kameny do (přiměřeného) závětří a můžeme se kochat. Žádná skvělá vyhlídka to sice není, ale jsme nahoře. Zatímco většina lidí u nás zasedá ke štědrovečerní večeři, my spokojeně posedáváme za kamenem. Cesta dolů probíhá bez problémů, krom mého drobného pádu a sklouznutí pár metrů po ledu, kdy si samozřejmě mačkou rezseknu nejdražší kus mého oblečení, goretexové kalhoty.

Rozhodujeme se nepokračovat až do základního tábora, rozhodnutí za nás prakticky dělá kamarád Martin, kterého potkáváme na Berlínu, a kterého jsme potkali v Mendoze, naplánovali mu tehdy skvělou cestu, na mapě vyznačenou, ale ve skutečnosti zakázanou. Dokonce musel strážcům podepsat papír, že tam nepůjde, ale jako Čech, "přece se s těmi věcmi nebudu tahat dolů" šel... Další den ho hledali strážci, nechtěli ho pustit dále a po velkých problémech mu to samotný šéf parku dovolil:-)

Další 25.12. nás čeká pouze sestup do základního tábora. Pěkně si kloužeme, jdeme, sbíháme sutí, proti nám jde nezvykle mnoho lidí. Zatímco v náš den byli na vrcholu krom nás tak čtyři lidi (a to ještě nevíme, jestli tam opravdu byli), teď proti nám kráčí desítky lidí. Obzvláště skvělí jsou členové komerčních expedic, navlečení tak, že si připadáme jako v Himalájích. A když se zastavím a dívám se na ně, připadám si jako ve zpomaleném filmu. Nechápu, co budou dělat o dva kilometry výše. Po postavení stanu utrpím šok, když si uvědomím, že jsem si nevzal z vrcholu kamínek. Ani Míla. Večer doráží Martin, který utrpí šok, když zjistí, že taky nemá kamínek. Tak si užíváme večera, i s fernetem... ten nás překvapil, není český, ale italský, jakási celkem povedená kopie:-) Půl litru na tři lidi je více než dost.

Poslední den máme naplánován lehký odchod z parku. Věci nám odnese mula. Jenomže, všechno je jinak, odmítám platit dalších 120 USD za takovou drobnost, že nám mula odnese věci z kopce dolů. Tož si nabalujeme batohy a jdeme. Jdeme celý den a na konci už to je dost záhul. Končíme opět v Los Penitentes, lyžařském středisku teď bez sněhu a lidí, naprosto pohodový večer v dřevěné chatičce, přisedá si k nám paní domácí a stále něco vykládá. Dopoledne máme stejné, sedíme na terásce na sluníčku a moc si to užíváme...

Tím pro nás končí náš výlet na místní brdek. Před nějakými dvěma lety jsem poprvé překročil hranici 3000 metrů nad mořem. Když jsem jel do Jižní Ameriky, měl jsem za cíl dostat se přes 6000. Že vylezu na nejvyšší kopeček široko daleko mne ani nenapadlo. Technická obtížnost sice skoro žádná, ale přece jen, já nejsem horolezec, já jsem tak maximálně turista. Navíc dle statistiky tam i tak v tuto dobu vyjde menší polovina lidí. Kdo na nějakou vysokou horu lezl, ví své. Na Aconcagui je prý 37% kyslíku v porovnání s úrovní moře (na Everestu 30%). Na Aconcagui je prý klima jako na nižších osmitisícovkách. Prý, prý... konečně šestitisícovka, která nás něco stála:-) A stálo to za to!