Tupiza

Před pátou ráno jsme na terminálu v Tupize, jsem rád, že jsme tady, protože takovou bolest kolen už jsem dlouho neměl. Po dospání vyrážíme na okruh po cestovních agenturách, protože máme v plánu klasický povinný okruh po Salaru a jihozápadě... Vybíráme si agenturu, která má okruh trošičku jiný, dobrou cenu a doufáme, že se najdou i další lidi. Na večeři nás zláká grilující se maso před podničkem, jsme utahaní, že si ani nic moc k pití nechceme dávat, ale nakonec je to jedno pivo k tomu masu přece jen vhodné. A Míla si dává jednu skleničku vína. Když za několik hodin zavírají, jdeme slušně spát...

Druhý den vyrážíme na krátky pěší výlet za město. Tupiza je městečko mezi barevnými skalami, se spoustou soutěsek či všemožných tvarů skalek. Jdeme po železniční trati, čili příjemně po rovině, což nám velice vyhovuje, vedle nás široké koryto řeky, kolem barevné skály. Po dvou hodinách se otočíme, zalezeme náhodně do bočního údolí, podaří se nám vylézt i na skálu s krásnou vyhlídkou na vše kolem. Míla se na jistotu vrací stejnou cestou, já scházím do soutěsky na druhé straně. A je to fakt soutěska, půl metrů široká, kroutící se, na závěr se skalním mostem nad hlavou. Scházíme se na trati dole a šlapeme zpátky. Máme toho celkem dost, krátký výletík se zrovna odpočinkovým neukázal.

V agentuře jsme domluveni, že když nám do šesti neseženou další lidi, vrátí nám zálohu a my si seženeme něco někde jinde. Nakonec je ale všechno jinak, na výlet pojedeme se třemi lidmi, ale v opačném směru, než jsme původně plánovali.

Potosí

O Potosí se tvrdí, že je to nejvyšší město na světě, což při správné definici města může být docela pravda. Nicméně je opravdu vysoko, uvádí se plus minus 4090 metrů nad mořem. To ale není hlavním důvodem jeho slávy, tím je hora, na jejímž úpatí se město rozkládá a díky níž bylo Potosí v 17. století nejbohatším městem na světě. Cerro Rico (Bohatá hora) byla kdysi plná stříbra, což Španělé nenechali bez povšimnutí. Od šestnáctého století se zde těží, a to ve velkém - odhaduje se, že při těžbě a hlavně zpracování stříbra zemřelo více než 8000000 lidí, většinou samozřejmě Indiánů ze široka daleka (pokud někdo počítá nuly a uvažuje, kolik jich tam má být, tak slovy je to opravdu osm miliónů). Dneska už se těží mnohem méně, a to většinou cín, stříbro, zinek a olovo.

Do Potosí dorážíme odpoledne a k večeru navštěvujeme místní katedrálu. Katedrála se opravuje, ale že při vstupu dostaneme přilbu mne trochu překvapuje. Pohled z věže na město a horu nad ním je pěkný, pod námi na střeše katedrály chlapi pokládají na opravenou střechu tašky, které tam paní čistí jednoduše kamenem. Prohlídka interiéru (který tam zrovna je a je vidět) mezi lešením a nejrůznějším nářadím je taky zajímavá. Bolívie je plná Čechů, podruhé (po více než měsíci) si můžu popovídat česky nejenom s Mílou. Večer trávíme s Janou, která chce ochutnat nějakou místní specialitu, takže nejdříve hodinu příjemně korzujeme po městě a hledáme tu správnou restauraci, v té ji doporučí viskaču, taková místní činčila nebo králík to je, obzvláště Míla ji v tom podporujeme - ať někdo zjistí, jak chutná. Moc ráda nás za to posléze nejspíš nemá, ale rád je Míla, který nemusí olizovat jenom kosti, ale má tam i pořádné kusy masa.

Další den, jako každý tady, i my vyrážíme na exkurzi do dolů. Každá turistická agentura je domluvená s jiným dolem, ale začátek je všude stejný. Dostáváme oblečení, přilbu, nivku a jde se. Ne do dolů, ale na hornický trh, kde se nakoupí dárečky pro horníky, to znamená většinou pití, koku, cigarety, 96% alkohol (Goroli, to ještě na Kamenitém chybí!;-) a/nebo dynamit s příslušenstvím. A pak už směr nějaká štola. V naší skupině je devět lidí, za průvodkyni máme ženskou (kdyby byla aspoň mladá a hezká)... den předem nám chlapík v agentuře tvrdil: maximum lidí je osm a průvodce jsem já, bývalý horník. Nakecal nám toho ostatně více... Vcházíme do štoly a brzy potkáváme plný vozík a tři chlapíky jej tlačící. Chvilková konverzace, odevzdání nějakého dárečku a jdeme dál. Zhruba takto to pokračuje dále, vždycky někoho potkáme, nebo někam dojdeme, něco dáme a jdeme dále. Zastavujeme se na dvou místech, jednak u elektrického vrátku, jednak o dvě patra níže u vrátku ručního. Tři mladíci tam tahají 30 metrů barel hlíny a vozí to o deset metrů vedle. Tam to asi budou tahat nahoru až si tam vyrobí dostatečnou hromadu. Za dvě hodiny jsme venku na světle. Prohlídka zajisté zajímavá, Míla je spokojený, ale já rozhodně ne. Velké štoly, slezli jsme tři žebříky, fakt pro mne ohromně zajímavé. Co se ale dá dělat. Aspoň že si na závěr, už venku, odpaluju dynamit.

Odpoledne navštěvujeme Casa de la Moneda, bývalou mincovnu. Rozhodně krásný barák, potěšilo mne, že jsem ji poznal už zvenku a zezadu. Dneska pěkné muzeum nejenom s mincemi a nástrojemi, ale vším možným. Prohlídka hodinu a půl i s anglicky mluvící průvodkyní a policistou. Pokud jsem si všiml, za každou skupinou chodil policajt. Později potkáváme opět Janu, která zrušila odjezd z Potosí, protože je zničená z její náročné prohlídky dolu. Tak nám to při čajíčku líčí, že se to rozhodujeme risknout a jít do štol ještě jednou. Znám hodně lidí, kterým, když se něco líbí, tak to udělají ještě jednou. Ale nikoho, kdo by to otočil, a když se mu něco nelíbí, tak to udělal ještě jednou. Jsme první:-)

Další den máme podobný začátek, je nás šest, s dvěmi průvodci, chlapy a nejmíň jeden opravdu horník byl. Vstupní štola je poloviční, s vozíky tam málem dřou o strop. Španěl v naší skupině měří skoro dva metry a už tam musí lézt málem po čtyřech. Dále slízáme dolů a dolů starými, prý ještě koloniálními šachtami, kroutí se to a já už vím, že jsme udělali dobře... Další část už je modernější, na jedné straně sice elektrické vrátky tahající nahoru baťůžky, na druhé straně si ty baťůžky s vypětím sil nakládají chlapi na záda a odcházejí někam do tmy. O další kilometr(y) dále jsem trochu v šoku, protože tam je opravdu výtah pro horníky. Prý vede dalších třináct pater dolů... tam nás ale už pustit nechtějí. Následuje více než hodinka s chlapy ve strojovně, kde se popíjí (je přece pátek, to znamená, že se nosí dárky bůžkovi Tiovi a pije se ještě více než jindy), žvýká koka (na to je specialista Míla, ten už žvýká celý den), dřistá o všem možném. Výborný "večírek" někde hluboko pod zemí. Dále pokračujeme kousek pěšky a nasedáme na "lokomotivu" vláčku. Proto tam byl ten kabel vysokého napětí, ve výšce mé hlavy, před kterým nás několikrát varovali... Chlapík drží dřevěnou tyč, kterou přikládá ke drátu, vše jiskří a my jedeme někam do tmy. Jednoznačně nejnebezpečnější část prohlídky. Vysedáme, starými štoly se prodíráme vzhůru - o půl páté, po pěti a půl hodinách v podzemí jsme zase venku.

Škoda slov, tahle prohlídka byla úplně o něčem jiném. S tou jsem nadšen i já, který už jsem pod zemí něco strávil. Až se octnete v Potosí a půjdete na prohlídku, neradi lozíte po čtyřech nebo si chcete udělat jenom čárku, tak si klidně vyberte Silver Tour. Pokud chcete něco mnohem více, tak vřele doporučuji GreenGo Tour. Vždyť i na Mílovi je vidět, jak je spokojený!

Další změt fotek na picasu.

Sucre & okolí

Sucre je hlavní město Bolívie. Jenomže všechno až na soudy se z nějakého důvodu přestěhovalo do La Pazu. Nicméně je to pěkné historické město, plné památek, kultury a v době naší návštěvy i sportu. Dva noční přejezdy nás celkem zničily, takže odpočíváme v posteli i na procházce městem. Ve městě se zrovna koná taková místní olympiáda, Bolívarovy hry (v mém volném překladu), kterých se účastní země, které osvobodil či založil Bolívar (Panama, Kolumbie, Venezuela, Ekvádor, Peru, Bolívie, on toho zvládl méně, ale pak se to porozpadalo). Čili skoro jako bychom měli Hry Františka Josefa nebo nedejbože Stalinovy hry. Část večera (i dalších) tak trávím sledováním umění hráčů různých druhů her kulečníku.

Další den se nám nic nechce, tak vyrážíme na nedělní trh do hodinu vzdálené vesnice Tarabuco. Vesnice proslavená svými tkalcovskými výrobky, čili něco pro Mílu. Ale sortiment i ceny se podobají La Pazu. Nejvíce překvapí a zaujme sousoší na náměstí. Místní domorodý bojovník v nadživotní velikosti, viditelně zkrvavený, ale vítězný, pod ním ležící ještě zkrvavenější španělský voják s dírou v hrudi a jeho srdce drží v ruce domorodec. Jak milé a realistické.

Tím uznáváme, že jsme si odpočinuli dost a vyrážíme na dvoudenní výlet do kráteru Maragua. Před půl devátou jsme na zastávce Ravelo, plné starých autobusů a náklaďáků, čekajících na lidi. Hned nás odchytí chlapík a prodá nám lístek na bus na 9:30. Tak tam sedíme, snídáme a najednou se dívám, náš autobus tam není. Míla, říká, že se na něj díval, jak vycouvává. Stále nechápeme, ale máme smůlu, autobus prostě odjel - v 8:45. Když autobus odjíždí o dvě hodiny později, na to jsme zvyklí, ale aby odjel o tři čtvrtě hodiny dříve, to nechápeme. Tak si kupujeme nový lístek na jiný bus, který si už pečlivě hlídáme.

Vystupujeme v sedlu u kostelíku Chataquila, jdeme na kopeček nad ním na vyhlídku na kráter Maragua. Přestože slunce už peče, máme před sebou krásně malované svahy vytvořené v&kráteru erozí. Dolů scházíme po zrekonstruovaném chodníku z inckých časů. Pokračujeme podél kanálu s vodou. Po chvíli se s Mílou rozdělujeme - kanál mizí v tunýlku, Míla mne tam posílá a sám leze nahoru na cestu... tak co mám dělat. Sundávám boty, vyndávám čelovku a odvážně lezu do díry. 175 metrů dlouhá štola, která ovšem pokračuje korýtem, které je uzavřené i shora. Bohužel je pěkně nízké, takže jdu shrbený nad vodou, hlavou a batohem vymetám pavučiny. Nakonec vylezu nějakým otvorem, abych tam po pár metrech zase zalezl, protože jsem v prudkém svahu, kde se nedá pořádně jít. Aspoň jsem viděl Mílu na cestě na protějším svahu. Když už zase vylezu na ven, přelezu nad údolíčkem a můžu vyjít na cestu a pokračovat za Mílou, zláká mne další tunel. Krásně vysoký, na konci vidím malilinkatou tečku světla. A jdu a jdu a jdu. Kdybych tušil, že tunel má kilometr a půl (přesně 1470 metrů) a ta tečka na konci je fakt jeho konec, tak tam asi nevlezu. Protože když jsem venku na druhé straně kopce a vylezu na cestu, uvažuji kde je asi Míla. Rozhodnu se vrátit (po cestě) a po půlhodině narazím na čekajícího Mílu.

Pokračujeme dále po cestě kolem kanálu i po kanálu samotném, občas mizí v obrovských skalních stěnách, někdo se tam vyblbl. Už pozdě odpoledne jej opouštíme, scházíme dolů k řece a zase stoupáme nahoru. Teď už opravdu do kráteru. Příroda si tam hrála s barvami, strukturami i vrstvami hornin, byl krásný podvečer, slunce už zapadlo, prostě krása. Za posledního světla docházíme do vesnice Maragua v kráteru, těžce sháním ubytování, nakonec spíme v našem asi nejdražším ubytování, nejluxusnějších stavbách ve vesnici určené pro turisty, které tam vozí agentury. Tak máme v kamenné chatce čtyři pokoje, jednu svíčku, dveře, které nejdou zavřít (žádné), sprchu (studenou), krb (bez dřeva)...

Ráno pokračujeme zajímavou krajinou přes vesničku Irupampa do Quila Quila. Prý tam nic nejede, tak nás čeká ještě pěkná štreka. Jdeme se aspoň podívat na kostel, když najednou na cestě stojí náklaďák. Říkáme si, že to snad není možné, ale nakonec ho stíháme. Dvě hodiny s místními na prázdné korbě, většinu cesty je lepší stát a ze všech sil se držet. Po poledni jsme zpátky na hotelu, spokojeni s celým výletem.

Poslední půlden v Sucre strávíme v muzeích, nejdříve domorodého tkaní, kde Míla konečně vidí svůj sen, to je, jak to vlastně dělají. Sedí tam u paní, která tam jako exponát tká, Míla ji kouká pod ruce a donutí zprvu nepřístupnou paní, aby s ním komunikovala. Odpoledne nás čeká přesun do Potosí, pouze tříhodinový a hlavně - prakticky celý po asfaltu, což se nám nestalo už pěkně dlouho:-)

Trinidad & Santa Cruz

Z Trinidadu máme naplánován přesun lodí na jih. V horším případě zhruba desetidenní, v lepší asi čtyřdenní - to je tehdy, je-li loď větší a jede i v noci. Půjčujeme si dva skútry (přece nebudeme jezdit na jednom, když to stojí 25 Kč na hodinu) a vyrážíme do přístavu. A cestou nás zastavuje policista... řidičáky máme na hotelu, pas jsem dal jako záruku za půjčení, prostě se nám to povedlo. Nakonec mu slíbíme, že mu cestou zpátky dovezeme kolu a fantu a můžeme jet. Na kapitanátu jsou zprávy dobré, příští nebo přespříští den loď odjíždí. Nevýhoda města je, že je v něm strašné vedro, ale večer se pod stromy na náměstí výborně sedí a správný obchod je nedaleko...

Druhý den oslavuje 167 let od založení provincie Beni, jíž je Trinidad hlavním městem (Trinidad má zhruba 86000 obyvatel, Beni 363000 a je zhruba 3 krát větší než Česká republika... ovšem v Amazonii). Tak nás čeká prvomájový průvod nejrůznějších organizací, škol a nevíme čeho, pochody policistů a vojáků nejrůznějších jednotek a spousta dechovek a dalších pochodových kapel. Po ránu nás překvapí, když na opačné straně náměstí, odkud ani nejde přes stromy vidět tribunu a okolí, najednou všichni vstanou, otočí se někam směrem k tribuně a stojí. Tak to vyhodnocujeme, aha asi hymna a raději ji uctíváme taky...

Další den dopoledne přehodnocujeme plány. Zatímco v úterý měla loď odjíždět ve středu nebo čtvrtek, ve středu měla odjíždět v pátek nebo sobotu, ve čtvrtek už odjíždí až příští týden. Sice nás to hodně mrzí, ale tento plán rušíme. Kupujeme si lístky na noční přejezd do Santa Cruzu, odpoledne si půjčujeme opět skútříky a vyrážíme na výlet k lagunám. Ale máme smůlu, za městem je blokáda, někdo něco chce a tož na podporu svého chtění zablokoval cestu, pod stanem na cestě tam posedávají "blokátoři" a my máme smůlu. Ještě že to nezablokovali, až bychom jeli zpátky.

V devět večer nám jede bus, jenomže jak zjišťujeme, nejede. Ona je totiž blokáda i na cestě směr Santa Cruz. Nakonec si (jako většina ostatních) připlácíme na luxusnější autobus, taxíkem jedeme za město k blokádě, pěšky ji přecházíme a ve změti aut a autobusů nacházíme náš autobus. Ten se tam vzal tak, že měl do Trinidadu namířeno, ale nedojel tam...



V osm ráno jsme na terminálu v Santa Cruzu, hned jsme odchyceni a kupujeme si lístky na odpoledne na další bus do Sucre. Den strávíme ve městě (tentokráte 1 500 000 obyvatel, možná největší město Bolívie), dáme si dvě snídaně (v jednom podniku), vylezeme si na věž katedrály, podíváme se na místní tanečky na náměstí a navštívíme místní zoologickou zahradu, ať taky vidíme ty místní zvířátka, která se před námi jinak schovávají. Pro nás je zoo dobré v tom, že tam nemají exotická, ale místní zvířata. V 17:30 sedíme v autobusu a vyjíždíme, v 10:30 jsme po sedmnácti hodinách v Sucre.

Přejezd Rurrenabaque - Trinidad aneb Pampy trochu jinak

21:00 Oficiální odjezd autobusu. Autobusu je terénní, nicméně celkem komfortní.
22:04 Neoficiální odjezd autobusu ve 22:00, o kterém jsme ale věděli předem, je skoro dodržen. Čeká nás zhruba 378 kilometrů. V Lonely Planet píší, že cesta trvá 12-24 hodin, pán v oficíně prohlašuje, že cesta bude trvat 12 hodin. Míla si dává rezervu a prohlašuje, že pozdní oběd si v Trinidadu dáme.
22:06 Opouštíme beton a začínáme kodrcat. Nějak moc. Usínám a párkrát mi hlava sklouzne na okno, v tu chvíli nevím, jestli je rozbité okno, moje hlava a co se vlastně děje.
23:00 Autobus je poloprázdný, uznávám, že lepší bude kodrcat se vleže a lehám si na zadních pět sedadel.
00:25 Začíná pršet.
01:15 Zjišťuji, že stojíme, nevím jak dlouho ani proč. Prší.
02:05 Zjišťuji, že jedeme. To proto, že se zase přestalo dobře spát a kodrcáme. Prší.
03:30 Dojíždíme na nějaké autobusové nádraží (městečko San Borja). Prší.
06:20 Budím se, stojíme, tak jdu na krátký průzkum okolí (z technologických důvodů). Překvapivě jsme na stále stejném nádraží, řidič a pohůnci spí na lavičkách kolem busu. Poprchává.
07:30 Budí mne rozjezd autobusu, Míla v něm není, rychle jdu za řidičem, že nejsme všichni. Ten mne uklidňuje, že jenom přejíždí před budovu a že ještě nejedeme. Mílu nacházím s Belgičankou, kávou a enpanádou u jednoho ze stánků. Poprchává.
08:55 Přestává pršet.
09:15 Řidič prohlašuje, že před dvanáctou se nikam nepojede. Dokonce ho přijde podpořit i policista.
11:20 Do našeho autobusu přistupuje osazenstvo jiného poloprázdného busu, který čeká vedle nás a má stejný cíl. Bohužel tím ztrácíme prostor a komfort.
11:35 Vyjíždíme.
11:50 Zastavujeme za městem u dřevěné budky, kde sídlí výběrčí mýtného a policista. Ten nastupuje do busu a prohlašuje, že cesta je velice velice špatná a doporučuje jet až zítra (mluvil teda trochu déle, takže toho řekl asi více). "Opravdu chcete jet?" A lidi volají "Sí, sí". Jako u nás. Tak si říkáme, do čeho asi jedeme.
11:55 Spouštějí provaz (místo zvedání závory se tady spouští provaz) a vyjíždíme.
11:57 Už chápu, proč řidič nechtěl jet. Na cestě je vrstvička bláta, po které kloužeme z jedné strany na druhou. Taková klouzačka. Chvíli jezdíme více bokem než dopředu, což má jenom jednu výhodu, a to že se dá kamerovat z okýnka autobusu dopředu...

12:35 Vrstvička bláta se mění ve vrstvu. Před námi stojí dva zapadlé náklaďáky jedoucí v opačném směru. Část lidí v klidu vystupuje a kilometr jde čekat za špatný úsek. Autobus se rozjíždí - a zapadá. Řidič a dva pohůnci vytahují nástroje - krumpáč a rýče a začíná se kopat. Teprve teď asi chápu, proč řidič nechtěl jet. Netrvá to ani hodinu a jsme za špatným úsekem. Přesněji, špatná je celá cesta, ale za hodně špatným úsekem.
14:05 Zapadáme znovu. Symbolicky se zapojuji do snahy projet a nejspíš zbytečně autobus pomáhám tlačit. Míla si mezi pracujícími získává pověst neodbytného kameramana. Naštěstí neprotestují, smějí se, že prý musím tlačit i za něj.

Odpoledne Tímto způsobem pokračujeme celé odpoledne. Je to ale lepší a lepší a cesta vypadá sušší a sušší. Projíždíme pláněmi, občas zbytky pralesa, je na co se dívat.
18:10 Začíná zase pršet. Cesta se zhoršuje, ale jedeme.
20:30 Je tma, sice neprší, ale před námi je zapadlý náklaďák, pokračování zítra. Čeká nás druhá noc v autobusu. Lidi jsou v pohodě, potmě si vykládají přes celý autobus. Klid a idylka :-) Pokud někdo v pohodě není, tak je zticha. I malé děti to zvládají. Venku už jsou hvězdy, kolem zvuky ptáků, hmyzu a bůhví čeho.
04:00 Tma jak v pytli, ale první lidi se budí a začínají si povídat.
06:00 Začíná další den. Před námi je krom náklaďáku, který už je v pohodě a který objíždíme, rozestavěný mostek a kolem něj objížďka opravdu plná bláta. A tak kopeme, odhrnujeme, táhneme, tlačíme... zapojuje se už většina mužského osazenstva. Inteligentní část ženského osazenstva v těchto chvílích vystupuje a jde dopředu.
07:15 Jsme za mostkem. K řece do přístavu je to prý normálně tak půl hodiny až hodinu.

Dopoledne Cesta je lepší a lepší, což ale neznamená, že nás nečeká několik "zastávek". Občas se prodím po kolena v blátě. Někdy kola ujedou snad kilometr a autobus se posune o jeden metr. Pak už je před koly zase nahrnutá vrstva bahna, kterou je potřeba odstranit. Plus před koly pokud možno odstranit vrstvu mokrého mazlavého kluzkého bahna, až na relativní sucho. Když ale jedeme, jsou kolem nás stále pláně, občas les, vidíme spoustu ptáků, takový výlet po pampách. Bez cestovky.
10:55 Je vedro a cesta už je krásně suchá - a nám po tom všem dochází nafta. Po čase řidič zastavuje motorku, pohůnek bere kýbl a někam odjíždí. My ležíme pod autobusem, kde nesvítí slunce a příjemně tam fouká, všichni se baví. Můžu si tak zpívat písně typu "Jednou budem dál... cíl je blízko nás, ja vím".
11:30 Zastavuje náklaďák, začíná přelévání nafty. Po dalších dvaceti minutách doráží pohůnek s dvěmi kanystry nafty. A moudře s pitím a trochou jídla.
12:05 Vyjíždíme.
12:20 Jsme v přístavu. Všichni se vrhají ke stánkům s jídlem a pitím.

12:35 Vjíždíme a vcházíme na prám, přejíždíme řeku, po dalších pár kilometrech nás čeká ještě jedna řeka a jeden přívoz. Poté vjíždíme na asfalt!
14:15 Jsme na terminálu v Trinidadu. Od bláta od hlavy až k patě. Místo avizovaných 12-ti po 40-ti hodinách jízdy. Přesněji po 40-ti hodinách od začátku, po 40-ti hodinách v a kolem autobusu. Pozdní oběd jsme si dali. Ovšem od den později.

PS. Některé časy nejsou nejpřesnější. Ale tak nějak to prostě bylo :-)

Jacj Cuisi aneb Amazonie trochu jinak

Po dlouhé době strávené ve výškách a příjemných teplotách altiplána je čas změnit prostředí a to znamená, že jedeme do Amazonie. Naším prvním místem je (skoro) Rurrenabaque, turistické městečko vzdálené "rozumný" čas od La Pazu. Turistů je tu dost, jezdí se odtud na výlety jednak do džungle a jednak na několik hodin vzdálené pampy. Cesta autobusem z La Pazu trvá - většinou zhruba 14-22 hodin. To není žádný překlep, časový rozptyl je víceméně nedefinován, prostě záleží na tom, jak pršelo, jak prší, jaké jsou cesty, popř. jestli jsou cesty.

V La Pazu kupujeme poslední dvě místa a v jedenáct dopoledne nastupujeme do pro mne překvapivě luxusního autobusu (čekal jsem totiž opět skoronáklaďák). Nejprve ještě stoupáme, přejíždíme průsmyk Cumbre ve výšce zhruba 4700 a začínáme klesat, po takzvané nové Cestě smrti (Death road). Dříve se jezdilo po staré cestě, která se dnes používá pro sjezdy na kolech, před pár lety postavili úplně novou, bezpečnější, asfaltovou cestu, ovšem i tak je na jejím začátku cedule s textem zhruba "Za poslední rok se tady zabilo 43 lidí, jeďte opatrně". Cesta se kroutí a pomalu klesá vysoko nad údolím, výhledy jsou skvělé a náš řidič jede pěkně pomalu a opatrně. Čím jsme níže, objevuje se více a více zeleně, až jsme dole a kolem je fakt zeleno. Něco, co už jsme dlouho neviděli. Třeba vysoké stromy, hustý les, zelené křaky... a taky začíná být teplo. Po čtyřech hodinách jízdy jsme "dole", asfalt končí a jedeme dále. Silnice smrti se už tady tomu neříká, ale je to pořád stejné. O tom, že to je možná ještě horší, svědčí to, že se tady jezdí vlevo. Pro řidiče (a pro nás tím taky) je přece jen lepší, když ze svého místa vidí, jestli má kola ještě na cestě, než jestli se podře s protijedoucím autem. I s naším velkým busem celkem často couváme, abychom se vyhnuli jinému autu. Při průjezdu městečkem Caranavi, si všímám plakátků "Bojujeme s horečkou dengue", takže doufáme, že už za nás bojují jiní, a taky si můžeme být jisti, že jsme opravdu v Amazonii. V noci prší, řidič jede po blátě rozumně, naštěstí kolem nic nevidíme a v šest ráno jsme v cíli - Rurrrenabaque. Trvalo nám to devatenáct hodin, pouze s třemi zastávkami - 10 minut na vyčůrání, 15 minut na výměnu pneumatiky a 30 minut na večeři. Část "turistů" zpátky radějí lítá letadlem. K tomu jsme z Cumbre ve výšce 4700 klesli do nějakých 250 metrů nad mořem, což je slušný sestup. Ale "nížkovou" nemocí netrpíme, spíše vedrem, i když poprchává. Dáváme si ve stánku snídani, kafe a empanady, a na rozdíl od ostatních gringů se nestěhujeme do hostelu, ale k přívozu. Cestou mne překvapí chlapci v krásných bílých námořnických oblečcích a vzápětí kasárna bolívijského námořnictva. Pro připomenutí, Bolívie je stejně jako my vnitrozemský stát. Přejíždíme řeku, nacházíme správné mikro a pak dvě a půl hodiny čekáme než se naplní. Při odjezdu na nás pokřikuje řidič a vrací nám lístky, že chce více peněz, Míla se s ním dohaduje, já ne, já mu rovnou vynadám - čeština tady má své výhody, u nás bych za to v horším případě dostal přes hubu, v lepším případě by nás nevzali dovnitř, tady po chvíli hážeme batohy na střechu a nasedáme. Nakonec je nás ještě více, než nás má být, ale nějak se tam zmačkáváme a jedeme. Po chvíli se zmačkáváme ještě více, další lidi lezou na střechu, protože jedeme kolem nepojízdného taxíku (což tady znamená, že přibylo sedm lidí).

A jsme na místě. Park Jacj Cuisi, rozhodli jsme se poznat prales trošku z jiné strany než nabízejí cestovky a pár dní zase strávit jako dobrovolníci. Jde o ekologickou organizaci Comunidad Inti Wara Yassi, provozující parky jako "útulky" pro zvířata, která už má dva "parky" a tady před rokem zakoupila 360 hektarů a buduje nový. Má tady dvě pumy, místo je tam prý pro 15 koček, 5 opičích oblastí a jedna oblast pro všechno možné. Jde o zvířata zachráněná z černého trhu, cirkusů, domácností, takže už jsou zkažená a prakticky se nedají vypustit zpátky do přírody. Rovnou můžu ale říct, že jsme žádnou pumu neviděli - ty vidí jenom ti, co s nimi pracují. A víceméně to prý znamená, že každé ráno se ke každé kočce přiváží dva lidi a celý den s nimi chodí na procházky, spí, nebo prostě dělají, co jejich kočičky chtějí. K večeru se vrací podření, pobodaní a podobně, když se kočka rozhodne, že nepůjde po stezce. Nebo dobré odřeniny mají někteří na rukou, když je jejich kočka s láskou líže. Upřímně řečeno jsem se s touto činností, aby kočka dožila v klidu a pohodě, a která spotřebuje spoustu energie a lidské práce, nesrovnal. Ale dovedu si to představit a beru, že to je úžasný zážitek. Někdy si to holt zajedu vyzkoušet :-)

Naší prací ale je něco úplně jiného. Vzhledem k tomu, že je park nový, je potřeba postavit, kuchyň, sprchy, klece pro zvířata, kliniku a kde co. Zrovna se staví kuchyň a bohužel na části, která je bez lesa, protože už byla vypálena. Vozit šutry, nosit písek, vycpávat kolo taček slámou, chystat podlahy, dělat krovy, nosit vodu, betonovat, prostě co je třeba. Nejhorší ale je VEDRO ve spolupráci s vlhkem. 35, 36, ..., 40, ... stupňů ve stínu a slunko opravdu PEČE. Stejně ale jako správný místňák používám gumáky, už jsem si to holt jednou musel vyzkoušet. Jinak život v pohodě. Práce pár hodin dopoledne (hic jak cyp), poobědová pauza (hic jak cyp), a ještě pár hodin práce odpoledne (hic jak cyp). V chladném baráku, kde spíme, můžu měřit teplotu vzduchu lékařským teploměrem. Na slunci - no comment. V noci se spát dá, je tak 23 stupňů. Ono spát se dá z toho horka a práce i ve dne:-) Koupání a spíše chlazení v potůčku, plno rybek, které člověka okusují a mne to opravdu bolí, vydržím tam jenom, co je nutné. Líbí se mi, jak ležím ve vodě a vedle sebe si nabírám pitnou vodu. Zvuky pralesa kolem. Klídek. Krom toho, že tady rozumím lidem ještě méně než jindy. Mluví se tu sice víceméně anglicky, ale "místní délesloužící" (je nás tu od šesti do šestnácti) mají většinou plnou hubu koky - a podle toho i mluví. K dokonalosti to dovedl hlavní opičák (vypadá tak i se tak chová:-) Andres - "ředitel parku", který ani tu koku nepotřebuje a mluví tak, že občas ani nezachytím, jestli mluví anglicky nebo španělsky.

Jeden den trávíme v džungli. Proto jsme tady vlastně šli. S Vanessou vyrážíme prosekávat stezky pro pumy. Vanessa s gpskou se prosekává první, já za ní dělám stezku a Míla vzadu se svou největší mačetou dělá dálnici, náměstíčka a podobně. Myslím, že oproti jiným se nám to daří dělat nadstandardně :-) Rostliny, že člověk na jeden sek přesekne patnácticentimetrový kmen (pokud to je kmen) nebo mu chvíli trvá než zvládne půlcentimetrový proutek. Žádná větší zvířata nepotkáváme, hmyz stačí. Třícentimetroví mravenci. Nebo ruka celou dobu pokrytá asi stovkou mušek, na obličej si naštěstí nevidím, jenom cítím. Dodraný, strhané puchýře, ale dobré! A tak si zpívám Už nemůžu dělat, co kde bych kdy chtěl, třeba v pralesích kácet, to bohužel - a můžu, já už kácel, sice žádné obrovské stromy, ale pár metrů přece jen měly.

Trávíme tam šest celkem dobrých dnů, loučíme se a vracíme se do Rurre. Kolem cesty už se staví sloupy a za rok už tam bude jiný svět - elektřina, sprchy, mnohem více lidí, ještě jsme to místo navštívili včas. Den trávíme poflakováním po Rurre, tropickou bouří v "igelitové jídelně", předraženým telefonátem, předraženým internetem a v noci vyrážíme ještě dále na východ do Amazonie. Vzhledem k tomu, že prší, uvidíme, jak to bude...

Anugariri aneb Jak jsme stříhali lamu

Po skoro pul roce cestovani jsme se rozhodli venovat trochu casu spanelstine. Takze kazdy den travime ja dopoledne, Mila odpoledne ctyri hodiny s pani ucitelkou a snazime se neco naucit. Muzeme jen doporucit, v ramci nasi reklamni kampane: Ayny Spanish Institute, Linares Street No 880, mobil 00519 71993790 :-)

Míla domluvil s naší učitelkou Selií výlet na víkend do její rodné vísky. Že prý tam má nějaké alpaky a Mílu zajímalo, jak stříhají vlnu, protože prý ji vlastně nestříhají, ale ořezávají nožem.

Už v pátek večer se přesunujeme do Alta, máme to i se zastávkou a vyhlídkou nad rozsvíceným La Pazem. V sobotu ráno vstávání v pět, v pět třicet až šest nám jede autobus. Docházíme na místo odkud se odjíždí, je tam asi milión lidí a desítky autobusů, které odjíždějí zhruba ve stejnou dobu. Autobusy to jsou výborné, dost hodně desítek let staré a zvenku se podobají více náklaďáku než autobusu. Pořádná kola, podvozek metr vysoko. V tom mumraji nacházíme náš autobus, na střeše už je na výšku asi metr bagáže, tož tam přidáváme batohy a cpeme se dovnitř. Naštěstí máme lístky koupené dopředu, takže máme i místa k sezení. Jinak lidé sedí porůznu, nejčastěji na pytlích. Všude jsou totiž pytle, každý má jeden i pod nohama, v uličce jsou do výšky sedadel, prostě vezeme asi dvě tuny rýže a dalších věcí. Vyjíždíme, po necelé hodině vjíždíme na nezpevněnou cestu, někdy připomínající jízdu po pražcích. Přejíždíme hřeben hor a dostáváme se na pusté altipláno, no pusté, pro nás pusté, pro místní dostatečně plné života. Po osmé zastavujeme na snídani, která tady má formu oběda - polévka a druhé jídlo, mezitím se stihne vyměnit kolo, opravit okno, dolít voda, zkontrolovat motor a další drobnosti. V dalším miniměstečku Santiago vykládáme ony pytle z autobusu a po šesti hodinách v a kolem busu vystupujeme i my.

Vždy, když jsme jezdili autobusy a uprostřed pláně, kde nic není, vystupovali lidé, říkali jsme si, kam asi jdou. Teď si to říkáme taky, až na to, že si říkáme, kam asi jdeme. Cesta nám bude trvat další čtyři hodiny. První zastávku máme za chvíli, kdy vylezeme kousek na kopeček, kde jsou zbytky incké pevnosti. Pěkný výhled na údolí pod námi, hory kolem. Další zastávka za hodinu je u potoka, kde obědváme a pak už jdeme jenom do kopce. Údolí se zužuje až se dostáváme do pěkné soutěsky se skalními věžemi kolem, zvaného to místa Ztracené město. Pak se údolí rozšiřuje, objevuje se pláń, kupodivu i zelená, a na ní naše cílová vesnice. Poslední, dále už není nic.

Španělské jméno vesnice je Rosario de Bendilluma (od roku 1932), před tím používali ajmarské Anugariri, což znamená něco jako "Dokonce i pes se unaví". Než tam dojde. U nás by se nejspíš pojem vesnice nepoužíval. Věděli jsme, že když byla Selia malá, žilo v ní pět rodin a teď v ní žijí rodiny dvě, co jsme ale netušili, že to znamená, že tam žijí dva lidé. Jeden z těch lidí byla Seliina teta, jsou tři sestry, které se tam po měsící střídají. Mají na starosti asi dvěstě alpak (kolik neví) a asi dvacetšest lam (to ví přesně, ale já už ne). Teta je sympatická paní, která se mnou mluví plynně německy, než jí vysvětlím, že to nemá cenu, dále tak trochu italsky a portugalština je jednoduchá. Prostě typická pasačka lam.

Komu není jasný rozdíl mezi lamou a alpakou, tak se mu nedivím. Stejně to v podstatě ani tady nepoznáme. Většinou používám slovo lama, občas pro zpřesnění alpaka, snad to nikoho neuráží.

Po odpočinku a rozkoukání vyrážíme na dřevo (prý do lesa, ale žadný les tam nebyl), mezitím se nám peče výborný chleba, no spíš takové buchtičky, a vaří jídlo. Polívka s alpakou. Večer se domlouváme, že zůstaneme ještě celý další den a vrátíme se v pondělí. Dorazili jsme ve čtyři odpoledne a vyrazit bychom museli brzo ráno, čili by z výletu moc nebylo.

V pět dvacet ráno se otevřou dveře a je nám oznámeno, že se jde zabíjet alpaka. Teda moc tomu nerozumíme, takže nevíme jestli ji nejdeme stříhat, jak bylo domluveno. Tož chytáme v ohradě tu vybranou (první ji chytil zkušený vesničan Míla), svážeme ji, dotáhneme ji před barák, a potom teta vytáhne nože, pod krk ji dá kastrol, "Ona ji snad fakt chce podřezat!" a teta opravdu začne podřezávat hlavu. Tož jsme ji pomohli stáhnout, vykuchat, rozřezat na kusy a za hodinu bylo hotovo.

Po snídani vyrážíme na "výlet". Alpaky se vyženou z ohrady a starají se samy o sebe, s lamami se chodí výše do hor. My pokračujeme ještě výše, kde už neroste opravdu skoro nic. Skoro ale znamená, že tam přece jen roste, Míla a Selie pospávají na kameni a já s tetou chodíme a sbíráme léčivky. V tu chvíli mi to připadá naprosto skvělé, v pětitisíci metrech, někde ve ztracených horách, v poušti, písku a suti, si spokojeně chodím s taškou v ruce a sbírám jakési místní bylinky.

Vracíme se kousek níž na oběd (žebra z naší alpaky), sbíráme dřevo a složitě ho nakládáme na osly. Cestou zpátky přibíráme lamy a k večeru jsme zase zpátky. Večer, když se alpaky a lamy začínají vracet zpět do ohrady, jdeme ještě na obhlídku, prý občas nějaká alpaka spadne do potůčku a zabije se. Prostě smůla. Žádnou mrtvolku nenacházíme, místo toho jednu mladičkou, hebkou, ten den narozenou alpaku. Čili jednu jsme zabili, jedna se narodila, stádo po naší návštěvě zůstalo stejné. Na večeři máme pro změnu polívku s kusem vařené alpaky (třikrát denně alpaka), k tomu pro změnu opět čuně (chuño), což jsou sušené brambory, což znamená, že je nechají zmrznout, vymačkají z nich vodu, pak je nechají vyschnout a vznikne černé něco, na co se pořád nemůžu zvyknout (proces výroby je možná úplně jiný, ale já jsme to pochopil takto). Večer je pěkná zima, ale máme krásný úplněk a v noci je venku jako ve dne.

Naše milá maestra paní učitelka se nám před očima postupně měnila, jak se oblékala do místních šatů, a když si večer v zimě navlíkla, byla proměna dokonalá a Marfuška byla v tu chvíli kráska :-)

Mrazivé slunečné ráno, po snídani (polévka s kusem alpaky:-) jsme vyrazili. Batohy těžké jako cestou nahoru, kdy jsme táhli každý asi deset kilo čerstvé zeleniny a ovoce. Teď táhnem pro změnu čerstvé maso. A velikánský oběd. Cesta nás čeká mnohem delší, musíme dojít až do Santiaga a doufat, že odtamtud něco pojede. Zrovna jsou dušičky, což je tady převeliký svátek, prý větší než Vánoce. Jdeme vyschlým údolím, kolem chaloupek a vesniček. Kde jsou tři baráky je i kostelík (byl i v naší vesnici), jenom prý vůbec nefungují. Po poledni docházíme k řece, skoro dvěstě metrů široké, kterou musíme přejít. Raději před ní odpočíváme a obědváme (kontrolní otázka: co?) a pak vyrážíme do řečiště. Posilněni obědem to jde dobře, a půlmetrový potůček, který tam líně teče, bez problémů překonáváme. Po nějaké době vycházíme z údolí a přecházíme do úplné placky, už před sebou vidíme Santiago, ovšem je ještě dvě hodiny cesty. Z toho závěrečnou hodinu a půl jdeme po rovné silnici přímo do Santiaga. Je to ubíjející, je vedro, slunko peče, závěrečných dvacet minut začíná silně foukat a vítr žene písek přímo proti nám... prostě když jsme po sedmi hodinách došli, byl jsem zničenější než na Potosí a Parinakotě dohromady.

Autobusů jede několik, první prázdný máme za necelou hodinu, odjíždíme pouze o půl hodiny později. Čtyři hodiny po pražcích, po osmé jsme v Altu, před devátou na hostelu... kde nemáme pokoj protože přijíždíme o den později.

Výborný výlet to Míla domluvil, do jiného světa... Jenom vlastně nevíme, jak se ty alpaky vlastně stříhají!