Surinam

Preplul jsem reku a octl se v dalsi Guyane — Surinamu. Surinam je nejmensim statem Jizni Ameriky, i tak je dvakrat vetsi nez Ceska republika. Zije tam pouhych 500000 (pet set tisic) obyvatel. Samostatnym statem je od roku 1975, do te doby to byla holandska kolonie.

Prvni co mne cekalo po absolvovani vyplneni formulare a ziskani razitka do pasu bylo dostat se do Paramariba. Za hranicemi jsem se snazil vyhnout agresivnim taxikarum a dojit na nejaky bus, nakonec jsem nastoupil do nejakeho vanu, coz asi nebylo nejlevnejsi, ale ani nejdrazsi. S prekvapenim jsem si vsiml, ze volant mame na prave strane a jedeme po leve strane. Par hodin po obcas zpevnene, obcas nezpevnene ceste, skoro vzdy vsak rozbite (ale vypada to, ze zacala velika generalka, nebo spis vystavba) a byl jsem v hlavnim meste Paramaribo. Potesilo mne, ze jsem si nasel hostel, kde muzu spat v hamace, i tak to stalo 10 euro. Dalsi dny jsem stravil bloumanim po historickem centru. Drevene domky, domy az palace, pry to tam vypada jako v Holandsku, tam jsem ale nebyl, tak nevim. Ale verim. Taky tam dost Holandanu zije a jeste vice jich tam jezdi jako turistu.

Maji to jednoduche, mluvi se tam holandsky. Respektive uredni reci je holandstina, protoze se tam mluvi mnohem vice jazyky. Maji tam neco jako „uznavane jazyky“, a to napriklad: sranan tongo (neboli taki–taki), hindstina, anglictina, javanstina, malajstina, a pak nazvy jako Sarnami, Bhojpuri, Hakka, Saramaccan, Paramaccan, Ndyuka, Kwinti, Matawai, Arawakan Kalina a kdo vi co jeste dale.

I tentokrat jsem si musel vyridit viza, dalsi zeme prede mnou byla Guyana, tentokrat z nas tri jsem byl jediny, zastupce onoho chudeho vychodniho bloku. Nastesti to trvalo jen pul dne. Z nas tri znamenalo, ze na stejny hostel dorazili Brazilka Sandra a Anglican Tim, se kterymi jsem se uz setkal v Brazilii, a pak Francouzske Guyane. A pouze ja, zastupce chudeho vychodniho bloku, jsem potreboval vizum.

V Surinamu jsme navstivil opravdu jenom Paramaribo, na vice jsem nejak nemel naladu. To horko uz mne nekolik tydnu (az mesicu) proste nebavilo. Odjezd jsme meli v blaznivych 4:30, pres hranicni reku totiz jezdi jediny trajekt a chteli jsme jej stihnout. Jenom jsem v pristavu nepochopil, proc jsme jeli tak brzo, kdyz jsme na nej dve hodiny cekali.

Par fotek najdete na picasu.

Francouzska Guyana

... prepluli jsme reku a ocitli se ve Francii. A v Evropske unii. A to jako fakt. Francouzska Guyana je normalni soucasti Francie (takze na otazku „Sousedi Francie a Brazilie?“ je nutno odpovedet „Ano“). Coz se projevilo tim, ze kdyz jsme nasli imigracni, policiste nam rekli, ze nam razitko nedaji, ze jsme prece v Schengenu, cili jako doma. Imigracni jsme nasli, ale navzajem jsme se poztraceli, takze do dve hodiny jizdy vzdaleneho Cayenne (40 euro!), „hlavniho mesta“ jsem dorazil jenom s Jasonem. Ten se vydal spat ke znamym a ja se potme vydal hledat nejaky hotel. Cayenne ma nejakych 65 tisic obyvatel (cela Guayana 220 tisic), ceny tady jsou francouzske a nejak tady chybi levne ubytovani. Pozde v noci, ztracen v cizim meste, na spani nekde venku jsem jeste odvahu nemel. Nejlevnejsi co jsem nasel bylo za 43 euro. Tam ovsem bylo plno, nebo jsem se proste nemohl s tim chlapikem domluvit. Ale on byl neprijemny i na pani, ktera se mi s par slovy anglictiny snazila pomoct. Samozrejme, moje chyba, ze neumim francouzsky. Dalsi co jsem sehnal bylo za eur 60! Tim jsem zaplatil nejen nejdrazsi svou noc v Jizni Americe, ale i v celem mem zivote. Bez snidane. Navic jsem tam byl skoro o pulnoci a v osm rano jsem se sbalil a sel. Druhy den jsem potkal Sandru a Tima a dalsi noc jsem spal na dvojaku s Timem, kazdy za 25 euro. Pro porovnani, jak draha byla predchozi noc, i tohle by byl muj nejdrazsi nocleh, nebyt noci predchozi.

Moc jsem se tam domluvit nedokazal. Z francouzstiny jsem zvladl ctyri slova — mersi, sirvuple, bonzur, bonsua — coz sice mozna jsou slovicka zakladni a hodne pouzivana, nicmene jsem si s nimi nevystacil :-) Nastesti tam zije hodne privandrovalcu z Evropy, mluvicich anglicky, a z Brazilie, mluvicich portugalsky.

Hlavnim ukolem dne bylo jit na surinamsky konzulat, protoze Surinam je zeme tak dulezita, ze do ni potrebujeme viza. Nejem my, treba i sousedici Francouzi. Tak jsem vyplnil prislusny formular, kde pracuji, kde budu spat, kolik na to mam penez, jaky mam telefon, vsechno jsem si to vymyslel a odevzdal. Oni mi to vratili, napsal jsem jim to vsechno znovu velikym pismem a uz to bylo dobre. Zbyvalo jenom zaplatit 40 euro za vizum a 2 eura za to, ze mi ho udelaji.

V Cayenne moc co delat nebylo, zbytky pevnosti a dalsi „pametihodnosti“ jsme zvladli za par hodin. Tak jsem se sebral a jel do hodinu vzdaleneho Kourou. To je dvacetitisicove mestecko, ted uz druhe nejvetsi ve Francouzske Guyane, duvodem jeho rustu je, ze hned vedle je Guyanské kosmické centrum (tak jsem to prelozil ja, francouzsky je to Centre Spatial Guyanais), zkratka evropsky Bajkonur. Kdyz jsem tam dorazil, nechal jsem se vysadit v centru, ovsem bylo to jako nekde na sidlisti u posty a samosky. Tak jsem si tam sedl na lavicku a studoval mapu, kam jako mam jit spat. Odchytil jsem nejakeho portugalsky mluviciho chlapika, jestli tam nekde neni kemp nebo neco, kde muzu spat. Nakonec jsem spal u jeho kamarada, taky pristehovaleho Brazilce. U invalidniho, depresivniho skoroalkoholika skorobezdomovce. Ale s otevrenym srdcem. A taky otevrenou hlavou, dostkrat se mne ptal, jak se jmenuji a kde jsou ostatni. Skorobezdomovec proto, ze mel baracek, ale v necem tak vybydlenem jsem jeste nespal. Nejlepsi pocit jsem z toho opravdu nemel, odpoledne jsem porad resil, jestli nemam radeji jit, jenomze hotelu tam bylo jeste min nez v Cayenne a kam jsem zasel, bylo plno. Pak jsem si koupil pivo a bylo to lepsi. Koupil jsem taky uhli a maso a dalsi drobnosti, na dvorku jsme rozdelali ohen a meli jsme veceri…

Druhy den jsem vyrazil na vylet na Îles du Salut, Ostrovy spasy. Jde o tri ostruvky, dohromady 60 hektaru pro ty, co si to dovedou predstavit, 14 km od Kourou, cesta nam tam trvala trosku pres hodinu. Proslavily se tim, ze na nich byla od roku 1853 trestanecka kolonie, a ta se proslavila hlavne romanem Motylek. Dneska slouzi jako velike muzeum, i kdyz vetsina je v troskach. Mi se tam libilo, cesticky, zriceninky, kostel, muzejko, prijemny vylet. A vecer jsem se zase vratil ke svemu bezdomovci.

Dalsi den jsem zamiril do kosmickeho centra. Bohuzel jsem mel smulu, protoze vsechny exkurze byly obsazene. Tak jsem si alespon prohlidl muzeum (s batohem na zadech, na takove jako ja tam nejsou vubec pripraveni) a jel zase zpet. Stopem, nic tam totiz nejezdi. Vice lidi mluvilo o stopu jako o plnohodnotnem a celkem bezpecnem zpusobu dopravy, tak jsem se rozhodl zkusit dojet az zpatky do Cayenne. Bez problemu! Do Cayenne jsem se musel vratit pro surinamske vizum a den pote jsem do Surinamu opravdu vyrazil. Rozhodl jsem se pro stop a dopadlo to dobre. Sice jsem tech dve ste kilometru mezi Cayenne a Saint Laurent du Maroni zvladl na sestkrat, ale relativne rychle. Saint Laurent jsem se zastavil na postu poslat pohledy, pani neco rikala, nevim co, ja neco rikal, dal jsem ji penize, ona nalepila ctyri znamky na me dva pohledy a dalsich osm znamek mi s usmevem podala, ze mi je muze prodavat jenom po dvanacti. Vsechno bylo zavrene, takze dalsi pohledy jsou koupit a poslat nemohl. To je tak kdyz se clovek nedomluvi…

Zbyvalo uz jenom najit imigracni, sednout na clunek a pres reku se vydat smer Surinam.

Macapá & cesta tam a odtamtud

A protoze z Belemu se neda moc smery cestovat po zemi, nastoupil jsem na lod. Vetsina lidi, at uz turistu nebo mistnich, vyrazi proti proudu Amazonky do Santaremu (plus minus tri dny) anebo jeste dale do Manausu (plus minus pet dni). Ja zvolil trasu ne tak obvyklou, vody bude jeste dost, a zamiril jsem do Macapá, pouze jeden den v delte Amazonky. Po osme hodine ranni jsem se nalodil, nasel si misto na palube, kam jsem si povesil hamaku, lehl si do ni a cekal na odjezd. Lod se stale vice zaplnovala, paluba s hamakami se stale zahustovala, na zacatku jsem si nedokazal predstavit, kolik se tam toho jeste vejde. A vejit se tam museli vsichni, co chteli. Odjezd mel byt v deset, vyjeli jsme o pul dvanacte. Prvni den jsem tak nejak vicemene prospal a proklimbal v hamace, druhy den uz jsem se kochal. Vubec nevim, proc se tady tomu vlastne rika reka. Odbornici asi vedi. Zmet ostrovu, kanalu, voda vsude. Obcas jsme jeli po velikem „jezere“, obcas v uzouckem kanale. Na brezich domecky na kurich nohach, male decka jezdici v prapodivnych cluncich. Lidi se tam zivi urcite rybolovem a tezbou dreva, to jsem videl, cim vic nevim. Neco si tam vypestujou a predokladam, ze to musi stacit.

V Macapá, hlavnim meste statu Amapá, jsme byli s mirnym parhodinovym zpozdenim. Macapá ma necelych 400000 obyvatel, cely stat pak necelych 700000, cili tam zije vice nez polovina obyvatelstva. Stat je ze sedmdesati procent amazonsky prales, 75% exportu statu je drevo. Mesto lezi primo na rovniku, najdete tam i monument tohoto faktu a take cast fotbaloveho stadionu maji na polokouli severni a cast na polokouli jizni. Na autobusaku jsem koupil listek, nechal v uschovne batoh a vyrazil na bleskovou prohlidku mesta. Lakala mne prohlidka mistni pevnosti z 18. stoleti a bylo to nelepsi tohoto druhu, co jsem v Brazilii videl. Navic zdarma a i s osobnim pruvodcem. Tak to ma vypadat ve mestech, kteri se snazi nalakat navstevniky. Pak nakoupit dostatek jidla a piti a rychle zpatky na autobusak.

Cekal nas 12–tihodinovy nocni prejezd castecne po nezpevnene ceste, coz mne necekalo na me ceste poprve, proto ten nutny nakup. Dvanact hodin to je pri dobre ceste, jenomze ono predtim prselo. Vzhledem k tomu, ze tam prsi prakticky kazdy den cely rok, nevim, kdy je cesta dobra. Nekdy ve tri rano jsme byli vzbuzeni, ze pred nami je to spatne, nevi se, jak dlouho to pojedeme a ze si mame koupit dost jidla a piti. To jsme zrovna stali u nejake temne budovy, za chvili nekdo nahodil generator, rozsvitilo se a rozmrzeli rozespali chlapici prodavali, co tam meli. Po pul hodine jizdy jsme dojeli stojici autobus a nejaka auta, ze pred nami je rozlita voda a nevi se presne, kde je most. Nas ridic se rozhodl, ze ho najde on. A ze pry nikdo nema lezt ven, ze jsou ve vode hadi. Vyjeli jsme, kolem byla spousta vody (co slo videt v te tme), ale vubec mi to zle nepripadalo. Po par set metrech jsme ale asi opravdu vjeli do reky, narazili jsme na most (doslova), a kdyz jsem videl ten hnedy proud, tak jsem si predstavoval, jak to asi bude probihat, kdyz z toho mostu spadneme. Projeli jsme, nespadli jsme. Zase nasledoval prujezd metrovou klidnou vodou za mostem a byli jsme na suchu. Autobus za nami sice most prejel taky, ale pak mu to nejak chciplo. Toz jsme tam zacouvali, chlapik se s lanem v ruce nadechl, ponoril a nekde pod vodou lano primontoval. Ridici a pohunci do cile cisti nedojeli. V sest nas vyhnali z autobusu, pred nami byl pekne blativy usek, ktery jsme „prebrodili“ a zacali cekat. Byla totalni tma, ale za chvili se zacalo rozednivat. A taky prset. Kolem hluboky tropicky prales, svitani, nevim jestli to melo byt „romanticke rano v panenskem pralese“ nebo drsne „uviznuti v bahne v divokem pralese“. V devet byl autobus za bahnem a mohli jsme pokracovat. Jeste jednou jsme pekne uvazli v bahne, to bylo ale opravdu akcni a ukazkove. Byla by to pekna fotka, mit fotak. Po nejake dobe diky rucni praci (nastesti ne nasi) a nekolika nakladakum jsme opet byli za bahnem. Problemy jsme nemeli jenom my, prakticky kazdy, autobusy, normalni nakladaky. Vsichni si navzajem pomahali, krom majitelu terennich aut, ti to projeli celkem bez problemu a na ostatni kaslali. Obrovske nakladaky to projizdely taky, ty nastesti vytahovaly.

Po osmnacti hodinach jsme byli v cili, pohranicnim mestecku Oiapoque. Taxikem na imigracni (uz od lodi jsme byli ctyri — Brazilka Sandra, Anglican Tim a blaznivy Anglican Jason), a pak na hranici, to je par set metru k pristavisti. Tam po nas chtel taxikar misto 10 realu 60, cimz doslo malem k fyzickemu nasili. Ze pry dlouho cekal u imigracniho. Nakonec jsme mu dali 40, deset kazdy. Coz nebyla pravda, protoze ja dal deset, Tim (kvuli ktereho jsme cekali tak dlouho) pet, Jason puvodni cenu 2,50 (ten byl naprosto zurivy) a zbytek holt doplatila Sandra, ktera se tam nejspis nechtela nechat okrast. Lodickou jsme prejeli reku a ocitli jsme se ve Francii…

Za fotky dekuji Sandre.

São Luís & Belém & Ilha de Marajó

São Luís
Mesto bylo zalozeno v roce 1612 Francouzi, nejakou dobu zde vladli Holandani a po nich Portugalci. Lezi na ostrove, mezi dvemi zalivy, co mne prekvapilo bylo, ze pri odlivu je more u historickeho centra bez vody. Pristav asi meli nekde jinde. Je to hlavni mesto statu Maranhão a ma pres milion obyvatel, cimz je patnacte v Brazilii, ale ve stoleti devatenactem bylo treti nejvetsi. Pak se vyvoj zastavil a mozna i proto je jeho historicke centum celkem zachovale a je na seznamu pamatek UNESCO. Teda ono moc zachovale neni. Je tam spousta starych kolonialnich domu, ktere jsou ovsem vetsinou pekne zchatrale. Neco malo je opraveno a az to jednou opravi vsechno, bude to krasa. Baraky jsou ale pekne, i kdyz jsou zchatrale, aspon pro takoveho „odbornika“ jako jsem ja.

Jeden den jsem se vypravil na vylet do mestecka Alcântara. Lezi na opacne strane zalivu, asi hodinu cesty lodi a je oblibenym vyletnim mistem. Zije tam neco pres dvacet tisic lidi a je to spis takova vetsi vesnice. Stare ulicky, kostely, stare baraky, obcas nejake zriceniny opravdu starych kolonialnich domu. Narazil jsem na mikromuzeum kosmonautiky, v Alcantare totiz maji Brazilci svuj Bajkonur. Kdyz Brazilie vypusti vesmirnou raketu, je to odtud. Pri ceste zpatky jsem jel katamaranem a malem jsme nedojeli ke brehu, protoze jsme uvizli na melcine. Vypadalo to, ze je to normalni. Nakonec jsme se tam probili, skoncili jsme na pisku a na samotny breh nam zbyvalo asi dve ste metru. A to jsme jeste pristali par kilometru od mista, kde jsem rano nastoupil. Tam chybela voda siroko daleko.

Do karnevalu zbyval mesic, a to znamenalo, ze vikend, ktery jsem tam zrovna byl, byl prvnim vikendem predkarnevalu. Je potreba se zacit pripravovat verejne. Prvni vecer jsem se zvladl podivat na pruvod, to mi pro tento vecer stacilo. V sobotu jsem si to ale uzil, po centru bylo nekolik podii, kde se fungovalo podle programu a nekolik dalsich mist, kde se proste hralo a tancilo. Skoncili jsme ve velikem stanu, kde se — hralo a tancilo, co jineho. Prestoze jsem byl odpoledne celkem mrtvy a nikam jit nechtel, tohle jsem si uzil a bylo to vyborne!

Fotky zde.

Belém
Dalsi mesto na me ceste byl noc v autobusu vzdaleny Belém. Hlavni mesto statu Pará, skoro 1,3 milionu, s aglomeraci pres dva miliony. Lezi u vody… vetsinou se pise, ze u reky, popripade rek. Jenomze tam uz prakticky je delta Amazonky, rek se tam vleva vicero. Proste v tom je zmatek (ja se v tom nevyznam urcite), cela obrovska oblast je zmet ostrovu (nejvetsi, Ilha de Marajó, je vetsi nez Svycarsko), zalivu a ani oni sami nevi, kde konci reka a zacina more. Amazonka plus ostatni tady maji tolik vody a takovou silu, ze voda je sladka jeste par set kilometru v oceanu.

Mesto je zname svymi mangovniky, ktere tam rostou po ulicich, nekdy se mu prezdiva mesto mangovniku. Ono to fakt funguje, kdyz jsme sedeli na zahradce a na nohu mi pristalo mango, byl jsem rad, ze nesedime pod kokosovniky. Mango bylo dobre, za chvili jsme meli dalsi. Jsou zvykli a v klidu, na autech to pry — vetsinou — videt neni.

Dostal jsem dobrou radu a navstivil nekolik muzei — ve stredu je do nich vstup zdarma. Nejvice se mi libil kostel Svateho Alexandra (de Santo Alexandre) s prilehlym muzeem, staci exponaty „umelecky“ nasvitit a vsechno to ma uplne jinou atmosferu. V bazilice „Basílica de Nossa Senhora de Nazaré“ konci nejvetsi krestanska pout na svete, pri svatku panenky, o ktere veri, ze pochazi z Nazaretu, se ucastni pry az dva miliony vericich. Pevnustka, trh, a dalsi stavby jsou celkem nove zrekonstruovane, tak to je vsechno nove a krasne. V okoli uz pak vsechno nove a krasne neni…

Poprve na sve ceste jsem musel navstivit zubare, uz nejakou dobu jsem cestoval bez kusu zubu. Nastesti to dobre dopadlo, zaplatil jsem 40 realu a byl jsem tak spokojen, ze jsem si zapomnel nechat napsat nejaky doklad pro pojistovnu. Priste.

Fotky z Belemu zde.

Ilha de Marajó
Tentokrat jsem vyrazil na dvounocni vylet na ostrov. Jak uz jsem zminil, je dost velky, je to opet vikendove vyletni misto a prezdiva se mu ostrov buvolu. Chovaji tam totiz buvoly. Osidlena je prakticky jenom jeho vychodni cast, na zapadni jsou baziny, komari, malarie a podobne vymozenosti tropickych kraju. Na vychodni jsou taky, ale v zanebatelnem mnozstvi. Lod tam plula neco pres tri hodiny, po pristani na vsechny cekalo par desitek autobusu a dodavek a kazdy se snazil ulovit co nejvice lidi. V tu chvili jsem se musel rozhodnout, kam vlastne jet, zvolil jsem variantu nejvetsi mestecko Soure, byl vecer, patek a ja nemel zajistene ubytovani. To jsem pak potme hledal, jeste jsem si vymyslel, ze chci neco levneho, nakonec jsem skoncil v jakesi ne zrovna luxusni „posade“. Pro mne ale dostacujici. Soure ma asi dvacet tisic obyvatel a mistni jsou hrdi a radi, ze je to bezpecne misto v nebezpecne Brazilii.

Druhy den jsem si nejdrive sedl na hlavni tridu a fotil. Dokumentoval jsem pouzivani mistniho hlavniho dopravniho prostredku — kola. Na kole muzou jet az tri lidi, mit je upraveno jako jako nakladni kolo ci jako pojizdnou prodejnu. Vetsinou na nich ale jezdi po jednom. Chtel jsem si taky kolo pujcit, ale pak jsem vyrazil pesky. Ctyri kilometry na plaz, tam se mi libily stromy, mangrovniky, koreny ve vzduchu, kmen zacinal treba metr nad zemi. Trosku mi to prislo, ze plaz si tam rozsiruji, nejak moc stromu tam bylo vysekanych. Meli tam totiz hromadu prkennych baracku slouzicich jako obcerstveni, restaurace nebo i ubytovani. Kdyz jsem se vykoupal, v Atlantskem oceanu, prekvapil mne — znamy — fakt, ze voda byla sladka. Pak zacal pravidelny odpoledni tropicky lijak, tak jsem se na hodinu schoval pod strechu obcerstveni. Pri odchodu jsem fotil ty stromy a jejich koreny, to se mi fakt libilo. Kdyz jsem z plaze odchazel…

… zazitky nemusi byt vzdycky pozitivni, hlavne kdyz jsou intenzivni. Dohnali mne tri mladici, vytahli nuz, zacali mne mlatit… chteli muj fotak, ja jim ho samozrejme dat nechtel a oni samozrejme vyhrali… oni vyhrat museli, proti nozi jsem se ani branit nesnazil. Lezel jsem schouleny na zemi, nuz na krku, v podstate nevim, proc mne mlatili. Ze zabavy, zvyku nebo vzteku? Chteli penize, ale tady jsem zvolil rozumne alternativu hysterika, abych jim nemusel odpovidat. No, ale veselo mi v zadnem pripade nebylo, vystraseny jsem byl vice nez dost, a tak nejak mi bylo vsechno jedno. Ono to opravdu funguje, v tu chvili cloveka ani nic neboli. Penize nenasli, jenom par drobnych, pitomci, pritom jsem mel v batuzku ne nejak schovanych na nase asi deset tisic. A jeste vetsi pitomci jsou, protoze si vzali moje slunecni bryle. Jim jsou na nic, ja tady nove asi nesezenu, proste vypadaly dobre. No a pak nekam utekli. Lidi byli par desitek metru, sice to bylo trochu schovane, ale myslim, ze to nekdo mohl videt. A hlavne mne slyset. Jenomze, kdo by se tam hnal. Nejaky klucina mi nasel moje bryle, posbiral jsem z blata veci vysypane z batohu, utrel krev a sel jsem. Nakonec mne jakysi mladik z jakesi posady (se svymi prekvapenymi klienty) odvezl do mestecka a na policii. Tam se mnou sepsali zapis, dali mi nekolik moznosti, jak ti lidi mohli vypadat a kdyz vypadali jinak, rekli, ze to byl nekdo cizi, ne odtud. No, ja stejne vlastne nevim jak vypadali, protoze pri prvni rane mi odletly bryle. Opuchla mi hlava, poprve v zivote jsem mel opravdu monokl. Hlava a zebra mne zacaly bolet az v noci. Zazitky nemusi byt vzdycky pozitivni, hlavne kdyz jsou intenzivni. Ale nektere nepozitivni staci jednou za zivot.

Dalsi den uz jsem se nikam nehnal, jenom jsem se prosel po (tom bezpecnem) mestecku a cekal na odjezd. Opravdu uz se mi nikam nechtelo.

Zbyval mi posledni den v Belemu, podnikl jsem snahu koupit nejaky fotak, ale vyber mizerny, skoro zadny, a ceny dvakrat vetsi nez u nas. Toz jsem se rozhodl nejakou chvili cestovat bez fotaku.

Lençóis Maranhenses aneb Na spouste pisku

Lençóis Maranhenses je oblast pisecnych dun, vetsi cast (tzv. velke Lençóis) je narodnim parkem. Celkem popularni mezi mistnimi i cizinci, jedno z „povinnych“ mist turistu a cestovatelu. Samotny narodni park ma rozlohu asi 1550 km², pisek, duny, jezera, reky, plaze, oazy. Centrum je v mestecku Barreirinhas, kam jsem z Piripiri zamiril.

V pet vecer jsem dorazil do vesnice Paulino Neves, kde muj posledni bus skoncil a dale uz mi nic nejelo. Tak jsem nasel hotylek a pokracovani dalsi den. Autobus tam koncil mimo jine proto, ze odtud normalni cesta dale nevede, po pisku jezdi terenni toyoty. Snazili se mne presvedcit, ze v pet rano je nejlepsi cas, jenomze kdyz jsem zjistil, ze neco jede i v deset, tak to vyhralo. Netvarili se nejstastneji, holt nejaky jejich znamy tam jezdici se musel obejit beze mne. On tam totiz funguje nelitostny konkurencni boj, ktery se ovsem projevuje jen skoro fyzickym bojem o zakazniky, ne zlepsovanim sluzeb... skoro vsichni jezdi v pet rano a za stejnou cenu. Jeden rozumny pak v onech deset. Kdyz jsem vecer studoval mapu na zdi, zjistil jsem, ze tam duny zacinaji prakticky ve vesnici, zatimco z Barreirinhas se na ne musi jezdit jeepem. Tim jsem se rozhodl, ze tam jeden den zustanu a vyrazim na vylet.

Po ranu jsem vyrazil. Duny jsem videl, byl jsem navigovan na spravnou ulici a sel jsem. Hned za poslednimi baraky se objevila voda, tak jsem zacal brodit a byl jsem na dunach. Takzvane Male Lençóis. Pisecne duny, zaplavene plochy, u nich a v nich obcas strom, obcas kraky, nejake travy, pasouci se kozy, kravy a nevim co jeste. O kus dale byla plytka jezirka, takove obrovske kaluze s vodou po kolena, co jsem necekal, ze voda byla vice nez tepla. Postupne jsem to zamiril k mori, par set metru po rovine, tam uz duny chybely, jakesi rostlinky se tam snazily rust. Zamiril jsem to nekam dozadu ke stavbickam, z nichz se vyklubaly jakesi chyse. Spis nez na bydleni na ukryt pred sluncem a destem. Pak jsem objevil, ze nejaci chlapici jsou po pas ci krk ve vode a asi chytaji ryby… Zeptat jsem se jich radeji nesel. Bylo odpoledne, tak jsem se podel more zacal vracet zpet. Samotna „plaz“ slouzila jako cesta, predjelo mne auto, motorka i chlapici na konich. Po nejake dobe mi zastavil nakladacek, tak jsem vyskocil na korbu a jel. Ctyri asi rybari, jenom jestli ten kos ryb byl celodenni ulovek ctyr lidi… k zivotu to nejspis staci. Tak jsem to mel i s projizdkou po plazi, pak jsme zamirili do dun. Terenni vlozka, brodeni vod, pred jezirky znalecke komentare kudy jet, jednou to bylo nejake hlubsi a malem jsme tam zustali. Proste tour zadarmo :-) Den byl super, tak jsem si to predstavoval!

Dalsi den v deset jsem ocekaval auto, v jedenact jsme jeli. Nebylo to sice tak zajimave jako jizda predchozi den, ale porad zajimave. Druha pulka (vetsi) uz vedla po normalni piscite ceste. V Barreirinhas jsem se nechal odvest k nejlevnejsimu hostelu, meli plno, ale pry pozdeji bude pokoj volny. Tak jsem tam nechal batoh a sel na prohlidku mesta. Pak jsem ja pitomec udelal to, co jsem vedel, ze delat nemam. Nechal jsem se presvedcit a jel na tour na duny. Proste, kdyz je to tady povinne… Vyhozene penize. Po predchozim dni v Paulino Neves to nestalo za to. Duny jsou sice mnohem mnohem vetsi, jsou tam vyhlasena jezera mezi dunami, ale… To by treba ty jezera nesmela byt vyschla. Jedno bylo s vodou, tam se skoro vsichni vrhli. To znamena nejakych 100 lidi, kteri tam ve stejnou dobu dorazili. Ja se zeptal, kdy je odchod a sel se podivat o kus dal. Vykoupat jsem se stihl po navratu. Pak se dav sebral a sel zpet. Vyhlaseny zapad slunce se nekonal a jeli jsme zpet. Ale verim, ze jindy to muze byt super.

Na hostelu jsem zadny pokoj nemel. Byl jsem ale liny jit neco hledat dal a zustal jsem tam, po hodne dlouhe dobe zase noc v hamace, komari se tam nastesti moc nevyskytovali. A dalsi den jsem toto vyhlasene mestecko rychle opustil.

Kdo chce videt zbytecne mnoho fotek se spousto pisku, muze zde na picasu.