Panama

Octl jsem se v Paname a tim ve Stredni Americe. Panama ma nejakych 75517 km², skoro stejne jako Ceska republika a nejakych 3,5 milionu obyvatel. Cili je to minizeme...

Puerto Obaldia
Prvni zastavkou v Paname bylo ztracena dedina Puerto Obaldia. Nejspis poprve jsem prekrocil statni hranici po mori, po trictvrtehodinove ceste v clunku, ve spolecnosti dvou clenu posadky a dvou pasazeru. Pohranicni prohlidka veci byla asi dukladnejsi nez vsechny jihoamericke dohromady. Kdyz jsem si myslel, ze je hotovo, presunul jsem se na imigracni, kde jako prvni vec potrebovali na dve kopie pasu. Pravdepodobne nejaky bratranec tam ma kopirku. Pak uz bylo skoro hotovo.

Nejvetsi centrum Puerto Obaldia

V „kancelari“ letecke spolecnosti beze jmena jsem uspesne ziskal misto v letadelku, ktere tam trikrat za tyden lita, a mel jsem nejakych pet hodin casu. Nic se tam delat nedalo, jen cekat. Odpoledne prisla na letiste pani a rekla „prileti mensi letadlo, nez jsme mysleli, posledni tri maji smulu“. A tak jsem mel smulu. Stesti ale bylo, ze letadlo lita nove za tyden ctyrikrat a letelo hned dalsi den. Jinak bych asi jel nejakou nekolikadenni lodi. Ubytoval jsem se v mistnim exkluzivnim ubytovani, za celych sest dolaru, a mohl uvazovat, co delat. Cist, psat, jist, jit se vykoupat na nejakou tu karibskou plaz. Irsky par, ktery tam zustal (mladik misto mel, posledni, ale slecna uz ne, tak tam zustali oba) byl trosku bez penez, meli posledni dva dolary a celkem mne meli radi, ze jsem jim pujcil. Noc byla strasna — vedro (nebyl proud, pry se pokazila elektrarna) a komari (a ja bez moskytiery). Moc jsem toho nenaspal.

Nadvori "hotelu"

Rano jsem si nekolikrat overoval, ze jsem na seznamu pasazeru. V kolik leti letadlo se nevedelo, pak se objevila informace, ze v jedenact odleta z Panamy, takze odtud pred polednem. Po jedenacte jsem se presunul na letiste, kde cekalo pet cizincu. Pred polednem se objevila pani vybrat letistni poplatek s informaci, ze letadlo odlita z Panamy asi v jednu a tudiz ve dve odtud. Nekdo sel pojist do „centra“, kdyz prisli zpatky Irove, sel jsem ja. Byla jedna a najednou nam nad hlavami zabzucelo letadla. Seriozni mistni pani se rozbehla k letisi „letadlo neceka!“ Smulu tak mel Japoncik, ktery bud letadlo neslysel, nebo je zvykly na neco jako japonska presnost... Let do Panamy trval asi hodinu, na letisti jsme stravili dalsi dve. Nejdrive zaplatit, to bylo spravedlive, kdybychom spadli, nemuseli bychom platit nic. A taky rychle. Pak ale nasledoval byrokraticky kolotoc nejruznejsich celniku, policistu a nevim koho, ktery zopakoval a hodne rozsiril, co jsme absolvovali uz v Puerto Obaldia.

Panama - v pozadi moderni centrum, v popredi historicke centrum

(Mesto) Panamá
Ubytoval jsem se na kraji historicke casti Casco Viejo, a kdyz jsem hned vyrazil neco pojist, byl jsem celkem zhrozen, jak to tam vypada. Rozpadajici se baraky, obcas neco opravene nebo opravovane. Vecer, uz za tmy, mi to nedalo a vyrazil jsem jeste jednou. Dosel jsem kousek dale a tam uz to bylo pekne. Opravene kolonialni baraky, more, vyhlidka na mrakodrapy centra Panamy. Az to jednou poopravuji vsechno, bude to super.

Casco Viejo

Druhy den jsem navstivil nejvetsi zajimavost Panamy, a to panamsky kanal. Konkretne navstevnicke stredisko u zdymadla Miraflores, vstupne pouhych osm dolaru. Byl jsem tam po ranu, tri obrovske lode tam projizdely... bylo videt, ze tyhle lode se stavi tak, aby projely zdymadly panamskeho kanalu, na kazde strane muzou mit nejakych sedesat centimetru mezeru. Zajimavejsi mi ale prislo muzeum. Po poledni jsem se presunul kousek dale do narodniho parku Soberania. Moc jsem nevedel, kde mam jit, ale nasel jsem zacatek nejakeho sedmikilometroveho chodniku, precetl si, ze mam zaplatit pet dolaru vstupne — v tri kilometry vzdalenem baraku, takze meli smulu. Pekna prochazka. Chodnik koncil u jineho chodniku, rozhodl jsem se dojit na asfaltku po nem. Ovsem stezka mi casem zmizela. Ale byl jsem v klidu, vedel jsem, ze na severu a zapadu mam cesty, tak jsem pokracoval... je pravda, ze mistni tropicky les je trosku jiny nez nase lesy, dalsi dny jsem si vytahoval dost trnu. Po hodine a pul jsem radostne vysel na dalnici, zrovna u domecku strazcu parku. Chtel jsem se jen zeptat, kudy na bus, ale sympaticky chlapik, ze sam nemuzu, ze jde se mnou, ze tam jsou zlodeji a ze oni tam jsou i proto, aby nam pomahali. Pak zavolal nekam na centralu a ze pro mne prijedou autem. No dobre. Prijel jiny chlapik, ten uz tak sympaticky nebyl, takovy normalni Panamec, cestou se mne ptal, jestli jsem platil, a ze musim zaplatit. Coz mi nevadilo, navic kdyz jsem to mel jako levne taxi. Ale nevim, jestli na to zapomnel nebo mi to odpustil, neplatil jsem nic, a dokonce mne zavezl az do dalsi dediny, kde jezdilo mnohem vice busu. Mokry, dodrapany, vesely a spokojeny jsem se vratil na hostel, kde jsem ten vecer musel v baru doplnit ztracene tekutiny.

Ve zdymadle

Nasledujici den byl uspesny. Koupil jsem novy fotak, cislo sest na me ceste. Drzte mi palce, at ho dovezu domu. A na hostelu jsem potkal Cecha. Asi po desiti mesicich. Vlastne jsme se potkali uz den predem, nekolikrat jsme se bavili, pak jsem pojal podezreni... Na setkani padlo par piv.

Boquete & Volcán Barú
Boquete je mestecko pod horami, proto jsem tam jel. Nad nim se tyci nejvyssi panamsky kopec — Volcán Barú, 3475 metru vysoky. Na hostelu jsem potkal Svycarku Carol, ktera sama jit nechtela, vypadala rozumne, tak jsem udelal dobry skutek a domluvli jsme se, ze vyrazime spolu. A ze tam pujdeme na vychod slunce. Dali den tak zacal hodne brzy, o pulnoci jsme meli objednany taxik, ale ukazalo se, ze to neni zadny taxik, nybrz hostelove auto, v 0:22 jsme byli na konci asfaltky, cekalo nas nejakych 13,5 km do dalky a dva do vysky. Chtel jsem jit pozdeji, ale vice jsem to neukecal, uz tak jsme jeli pozdeji nez se normalne jezdi. Prekvapenim bylo, ze jsme celou cestu sli po lesni ceste, nekdy sice hodne rozbite ci hodne strme, ale porad po ceste. Na plosine pod vrcholem jsme uvideli proc, byla tam spousta stozaru, anten a stavbicek kolem, takova mala fabrika. Samozrejme jsme tam byli zbytecne brzo, byl tam vichr a pekna zima, i ve Stredni Americe je uzitecne mit rukavice. Celou noc krasne svitily hvezdy, do toho se blyskalo, krasna vyhlidka na rozsvicene okoli dole... a za deset minut jsme byli v mracich. Dosli jsme na samotny vrchol, teda ja, Carol zustala nepochopitelne dvacet metru pod nim, nasel jsem dobre zavetri, ale moc dlouho jsme tam nebyli, pod nami byla skala a Carol to nejak spatne snasela, i takovi muzou byt Svycari. Fakt je ten, ze kdyz jsem tam schazel s vrcholu, ve tme, mlze a se zamlzenymi brylemi, malem jsem udelal krok do prazdna. Celkem jsem se zhrozil... Mezi stavbami jsme se uchylili do vyklenku, u velikych dveri s nacmaranym napisem Policia, cekali jsme na svetlo — a najednou se dvere otevrely a tam byl fakt policajt. Toz jsme se uchylili k nemu.

Volcan Baru

Pockali jsme na svetlo a rozloucili se. Jednak s policistou (na ctrnactidenni smene), jednak navzajem. Carol se vracela zpatky (za svetla uz sama mohla), ja vysel jeste jednou na vrchol, a pak pokracoval na druhou stranu. Bylo to mnohem hlubsi a mnohem delsi, nez jsem ocekaval (nemel jsem skoro zadne informace, jen ze to jde). Uz jsem si myslel, ze jdu nekam jinam, po dvou hodinach jsem potkal tri lidi jdouci vzhuru a byl jsem dobre. Po par hodinach jsem dosel do dediny a hned se busikem presunul do Cerro Punta. Odtud se chodi mistni vyhlasena stezka Sendero de los Quetzales. Ptal jsem se lidi, kde to zacina, posilali mne nekam jinam, nez jsem predpokladal, ale samozrejme meli pravdu. Po sesti kilometrech jsem byl na jejim opravdovem zacatku. Nejake predchozi napisy, ze je to z bezpecnostnich duvodu uzavrene, jsem povazoval za zastarale. Nasledovalo asi deset kilometru po stezce, kdysi se spoustou schodu, lavek a podobnych vymozenosti, ted v celkem dezolatnim stavu. Na jednom miste byl pekny sesuv, ale celkem bez problemu jsem ho presel. (Dalsi den sli tuto turu tri lidi z hostelu, ovsem jako plazovi specialisti nevideli, kam pokracovat, pokracovali blbe a vratili se v noci pekne zniceni:-) Stezka vedla peknym mlznym lesem (pokud to je spravny preklad ze spanelskeho bosque nuboso ci anlickeho cloud forest, odbornici prominou), coz ale znamenalo, ze obcas to byla pekna skluzavka. Bylo to totiz zase necekane brutalne dolu. Za ten den jsem sesel dost vice nez tri tisice metru! A to pekne blbym terenem, kolena to citila... Az jsem dosel na cestu a po ni na asfaltku, porad mne ale cekalo dost kilometru do Boquete. Po par kilometrech jsem zastavil auto s otazkou, jestli jdu dobre a pani bylo hodna a svezla mne :-) Na hostelu jsem byl ve tri? ve ctyri? ani nevim. Dostatecne unaveny. Tepla sprcha, jidlo, relax...

V mlznem lese

A mohl jsem pokracovat dale, smer Kostarika.

Trochu vice fotek z Panamy na picasu.

Kolumbie

Opustil jsem Ekvador a po dvou letech se opet octl v Kolumbii. Prespal jsem v hranicnim meste Ipiales a rano se presunul do Popayanu. Rano se presunul... fakticky rano jsem zacal a v pozdnim odpoledni jsem byl v Popayanu. V tak malem a nepohodlnem minibusu jsem uz dlouho nejel, mista pro nohy bylo jako pro deti, a to tak cinske. Na terminalu jsem uvazoval, jestli zustat na noc v Popayanu, coz je pekne historicke mesto, kde se mi kdysi libilo, a nebo pokracovat do dve hodiny vzdaleneho Cali, kde jsem nebyl a do ktereho vsichni jezdi, jak mi vsichni rekli, kvuli salsy a nejkrasnejsich holek. Takze jsem zustal v Popayanu. A dalsi den brzo rano zase skorocelodenni presun do Salenta, mestecka pod horami, kde jsem mel v planu vyrazit do onech hor, navstivit rodinku na ztracene farmicce...

Ipiales

Los Nevados
Prvni den se mi jaksi nepovedlo po ranu vyrazit, dosla mi baterie v hodinkach, tak jsem vesele spal. Dalsi den uz jsem se nechal vzbudit, dojel do Cocory a vyrazil vzhuru. Jako zkuseny vysokohorsky turista jsem vedel, ze budu potrebovat gumaky, ty jsem si pujcil v hostelu a mohl jsem si vesele vykracovat. Odpoledne jsem dorazil nahoru, na fince nikdo nebyl, tak jsem cekal... predpokladal jsem, ze nekdo dorazit musi, kdyz tam jsou zvirata. Takze co se tam zmenilo... hlavne a predevsim majitel, takze tam nebyla rodinka, ale chlapik. Sam. Zena mu zrovna nekde rodila ve vesnici dole a daleko, kdyz ji jede navstivit, potrebuje na to asi dvacet hodin, na cestu tam. Pry az bude mit maly tak dva mesice, vezme je nahoru, at si zvyka...

V kuchyni

Druhy den poprchavalo, tak jsem se priucil, jak delat syr a podobne uzitecne veci. Na prochazku jsem vyrazil odpoledne, „objevil“ jsem krasne udoli... a skoro jsem nezmokl. A dalsi den zpatky dolu. Jeste nahore na paramu jsem potkal hasice, kteri tam hledali jakehosi mladika, ztratil se pred desiti dny, takze hledali tak jeho telo. Zpatky v Cocore jsem byl prekvapen, kolik tam bylo lidi. A v Salentu jsem byl v soku. Byla zrovna nedele a v pondeli bylo volno (svatek byl ve stredu, ale volno v pondeli!) a Salento je holt vyletni misto. I v mem hostalu bylo plno, nastesti jsem nasel misto kousek vedle a za stejnou cenu. Vecer jsem stravil na namesti s prodavaci, u stanku s krasnymi nahrdelniky (nebo jak se rika takovym tem vecem na krk), popijel pivo a skoro prodaval...

To je ta spravna vysokohorska turistika

Medelín
A dalsi den presun do Medellinu. To bylo zase x hodin v minibuse, cely svet se vracel z prodlouzeneho vikendu, sileny a tim pomaly provoz, vedro... byl jsem rad, ze jsem vecer byl tam. Medellin si jeste pamatuji ze zprav, kdysi davno pred lety, jako mesto drogovych valek, vybuchu atd. A ted tam chodi policie bez samopalu. Je pravda, ze tam jsou ctvrti, kde jsem nevkrocil, ale takove jsou vsude.

V Medellinu a okoli se mi libilo. Jako vzdy ve mestech, kdyz se narazi na dobre lidi, je skoro jedno, kde to je. A tady jsou kolem navic kopecky :-). Vlastne Medellin uz je na svazich tech kopecku. Medellinane jsou hrdi na sve mesto a na sve metro, ktere nemaji ani v Bogote. Jenom jsem musel na internetu najit, co to je vlastne metro. Pro mne to vzdycky bylo neco jako „podzemni draha“ a tady to zase byla nadzemni. Nejlepsi ale bylo, ze jako soucast mistni dopravy, dokonce systemu metra, maji kabinkovou lanovku (psal jsem, ze je to mesto v kopcich). To mne nadchlo :-)

Lanovka jako autobus

Santa Fé, El Peñol de Guatapé
Jeden den jsem vyrazil na vylet do Santa Fé de Antioquia, coz je nedaleke historicke mestecko, asi dve hodiny jizdy busem. Je asi o tisic metru niz nez Medellin a co mne neprijemne prekvapilo, bylo vedro... Zacal jsem se desit, jak bude, az dorazim k mori. Jiny vylet byl do Guatape. Nedaleko je skala El Peñol, na kterou se da vylezt a je odtamtud krasna vyhlidka na prehradu kolem. Takovou prehradu jsem asi jeste nevidel, zvykem byva velka vodni hladina, tady to byla spousta ostrovu. Pekne. Dokonce jsme si tam pojezdili na kajaku. Ale nejvice mne zaujal samotny El Peñol. Kdyz jsem ho poprve uvidel, byl jsem trochu v soku. Schodiste, ktere tam postavili, jsem proste neocekaval... nejlip se podivat na fotku.

El Peñol de Guatapé

...a pohled na prehradu kolem nej

Capurganá
Z Medellinu jsem nocnim busem prejel do Turba, kde jsem preskocil na clun a po dvou a pul hodinach jizdy na mori jsem se octl ve vyhlasene plazove vesnici Capurgana. Bylo vedro. Nemel jsem v planu tam zustavat dlouho, jen prespat a jet dal. Odpoledne jsem si udelal prochazku, vykoupal se, voda byla trapne tepla... A rano jsem nasedl na dalsi clunek a za necelou hodinu jsem byl v Puerto Obaldia. A tim v Paname. A tim ve Stredni Americe...

Vice fotek na picasu.