Belize aneb Jak jsem prezil hurakan, ktery nebyl

Původně jsem chtěl jet do Belize na více míst, ale protože jsem se dostal na El Mirador v Guatemale, plány jsem přehodnotil. V tu chvíli bych do Belize ani nejel, ale protože jsem se z východu Guatemaly chtěl přesunout na Yucatán do Mexika, nic jiného mi nezbývalo. Cesty vedou jen přes Belize. A tak jsem se tam rozhodl dva dny zůstat.

Belize má obyvatel asi jako Ostrava, na rozdíl od ní se o ni píše jako o potápěčském a šnorchlovacím ráji. Plán mého pobytu byl relativně jednoduchý. První den přejedu na malý karibský ostrov Caye Caulker, druhý den šnorchlování a třetí den lodí do Mexika (to má mimo jiné tu výhodu, že při opuštění Belize po moři se neplatí bláznivý třicetidolarový poplatek). To byl plán. Plány jsou od toho, aby se měnily.

Ubytoval jsem se v příjemném hostelu, překvapivě levně. Caye Caulker je totiž jeden z posledních ostrovů, kde ještě není všechno předražené a zastavěné resorty, luxusními chatami a podobně. Proto tam všichni, kteří cestují jako já, jezdí. Celou dobu jsem si nezvykl, že tam mluví anglicky opravdu všichni, je to tam úřední řeč, ale hned první den jsem našel spřátelenou italskou duši a večer jsem strávil na molu se španělštinou. Bylo celkem větrno, vlastně hodně větrno, takže jako na tom správném dovolenkovém karibském ostrůvku jsem seděl v teplé polarce. Karibik, jak si jej všichni představují.

Ranní informace byly jasné. Blíží se hurikán, Rina, sice nás centrum nejspíš mine, ale byla vyhlášená dobrovolná evakuace. Lidi začali ostrov opouštět, ono co by tam taky dělali, šnorchlovat se nedalo, potápět se nedalo, žádná loď nemohla vyplout, i ti co se evakuovali, nejdříve čekali, až se loď naplní, a potom čekali, až dostane povolení a může vyrazit na pevninu. Asi bych ostrůvek opustil taky, jenomže jsem neměl kam. Chtěl jsem jet na sever do Mexika, tam měla ale Rina udeřit nejsilněji a v tu chvíli už by mne tam nepustili. Ale jinak bylo všechno v pohodě, vítr byl menší než večer, takže to byl příjemný flákačský strávený den, díky mrakům krásný západ slunce, hraní karet a tak dále.

Třetí den ráno nás probudily sirény, pršelo, fučelo, ale překvapivě se nic nezměnilo. Sirény byly proto, aby nám připomněly, že je doporučeno se evakuovat a že teď ráno je nejlepší, ne-li poslední možnost. V hostelu ani na ostrově už nás moc nezůstalo. Všechno, co mohlo při větru lítat (třeba bytelné dřevěné lavice a stoly) jsme poschovávali a čekali, co se bude dít. Nedělo se nic. Na ostrově bylo poloprázdno, skoro všechno pozavírané, proč by taky otvírali, když tam nejsou turisti. Ale nás pár zbylých bylo v klidu. Kam bychom jezdili, když si tady místní v klidu hrají basket? Mnohem větší poprask způsobila zpráva, že se nesmí z bezpečnostních důvodů prodávat alkohol. Část lidí si viditelně oddechla, že budou mít detoxikační den, část lidí se zhrozila, co že tam jako teď budou dělat?

A odpoledne bylo po všem. Hurikán zamířil ještě více na sever, zeslábl a pevninu už zasáhl jako tropická bouře. Majitelka hostelu nás označila za skupinu, která přežila hurikán, který nikdy nebyl, a jako odměnu nám dala noc zadarmo.

Další den se vše vrátilo do starých kolejí. Začali přijíždět zpátky lidi, prostě najednou bylo nezvykle plno a živo. Aspoň jsem zvládl to šnorchlování. Nikdy jsem netušil, že si můžu hrát s rejnokem. A co bylo úplně nejhorší, začalo zase prát slunko a být vedro! Prostě jako někde v Karibiku.

Takže byl čas odjet, což jsem zvládl další ráno první lodí, která mohla vyrazit směr Mexiko. Tím můj pobyt v Karibiku prakticky skončil. Asi na tom něco bude, že na karibských ostrovech každý zůstává déle než si plánoval. Já jsem toho důkazem! :-)

Více fotek na picasu.

El Mirador (Guatemala)

Verka odletela a ja zamiril do Belize. Jeste pred tim jsem se ale rozhodl zase se jednou rozsoupnout a zaplatil jsem si petidenni vylet do lesa-pralesa-jungle, hlavne ale na mayske pamatky. Vlastne jsem neveril, ze se mi podari sehnat lidi, protoze neni sezona, ale jeste z mesta Guatemaly jsem napsal jen tak z povinnosti mailik do hostelu ve Flores, jestli nemaji lidi, a kdyz jsem o den pozdeji do hostelu dorazil s tim, ze dalsi den jedu do Belize, mel jsem mail, ze mam stesti.

Mel jsem. Na stejny vylet cekali tri lidi, finsky par Anni a Johanny a Nemec Florian. Jeste den jsme pockali, jestli se nenajde dalsi dobrovolnik a sli jsme do toho.

Rano v sest nas vyzvedl dzip a cekala nas trihodinova cesta po ceste-neceste do vesnicky Carmelita. Tam jsme vylozili sebe, jidlo, vodu a ruzne dalsi veci, vetsinu toho nalozili muly a my s nasim mistnim pruvodcem Edmundem vyrazili. Jak se pruvodce jmenuje vlastne nevim, nejak tak podobne, my mu rikali Edmundo. Nekde za nami vyrazil mular s mulami, nekde nas predbehli, vubec nevime kde, protoze jsme trochu klickovali. Nejvetsi pesina byla pro nas kvuli vody a blatu nepruchodna. Deset metru pote, co jsme odbocili z louky, na ktere lezela vesnice, jsem vedel, ze jsme udelali dobre, ze jsme si pujcili gumaky. Tolik blata a vody, proslapavani, zapadani, brodeni jsem uz dlouho nemel. A aby to nebylo malo, k tomuto mnozstvi blata a vody bylo vsude kolem odpovidajici mnozstvi komaru. To bylo fakt dobre… nerad se placam repelenty, radeji i tady jsem sel v kosili s dlouhym rukavem a dokud jsem sel, tak to bylo prijatelne. Ale zastavit se byla chyba… kdyz jsem se zastavil na foceni, a pak se placl, strikala krev. Opravdu, doslova, musel jsem si utrit bryle. Cili jsem pote moc nefotil. Spali jsme na Tintalu, mayskych zriceninach, vecer jsem si vylezl na zapad slunce na 50-ti metrovou pyramidku, pekne si to tam postavili.

Druhy den uz bylo bahna a vody mene, komaru… nevim, jestli taky mene, tak to stejne takovy rozdil nebyl. Pry tam maji malarii i horecku dengue, ale velice zridka. Celkem jsem mistni obdivoval, jak tam chodi v kratkem rukavu a bez ponozek, po tech komarech se jen tak obecne ohaneji. Nasi dva finsti pratele meli prvni den cim dal vetsi horecky, druhy den rano se rozhodli jit zpatky. Teda ne jit, ale jet, na jedne nasi mule jela slecna, druhou pro mladika si museli pronajmout. Mular sel s nimi, my zbyli tri a dve muly jsme pokracovali dale spolecne. Celkem nas zadrzel potucek, se kterym jsme nepocitali, meril asi tri metry na sirku, ale v tu chvili tak dva na hloubku. My ho presli po jakesi klade-mostku, ale taky jsme po ni museli prenest naklad z mul. Ty zatracene tezke pytle prenesl nas pruvodce, ja bych s nimi mel problem jit i po zemi, ne po tom mostku. A muly to pak musely preplavat.

Treti den jsme meli cely na El Mirador. To byl nas cil, kvuli tomu jsme tam sli. Stare mayske mesto, jedno z nejvetsich, dnes ztracene v opustenych sirokych dalekych (pra)lesich. Mist s mayskymi pyramidami, pamatkami, ruinami je tam spousta, kazdou noc jsme u nejake spali, cil byly ale ty nejvetsi. U kazdych techto pamatek jsou dneska hlidaci, kteri to hlidaji hlavne proti vykradacum. Nevim jak se jim to dari, protoze to zase nejak intenzivne nehlidali, proste tam nekde v kempiku byli a vice se starali asi o ten kemp nez o ruiny… ale to jim samozrejme krivdim, co a jak by tam totiz hlidali. Hlidaci tam byli ruzneho druhu, na pamatky, na prirodu, na nevim co. Uchvacovali mne zvlaste jedni z nich, kteri tam jsou 30 dnu, pak maji 12 dni volno, pak jsou nekde jinde, a pak zase 30 dnu. Kolotoc smen, o kterem se nam ani nezda.

Ale zpatky k El Miradoru. Bylo to jedno z nejvetsich mayskych mest, to co nam dneska zbylo, jsou — zbytky. Ale zbytky nekdy mohutne. Strucne receno se da rici, ze clovek jde po rovnem lese a najednou je pred nim kopecek. Muze to byt mala mulda, pak to byl asi obycejny barak a muze to byt padesatimetrovy kopec. A to uz byla pyramida, pro Maye vetsinou slouzici jako chram. Na El Miradoru se nachazi velkych pyramid nekolik, spis hodne, a mimo jine La Danta, coz je nejvyssi mayska pyramida a vlastne nejvyssi pyramida Amerik. Uvadi se vyska 72 metru, ale nebylo to tak jednoduche, jak jsem si predstavoval. Jako zaklad slouzi prvni stupen, takovy „podstavec“ 320 × 600 metru, na nem postavili dalsi obrovsky stupen a na nem nekolik dalsich pyramid, mimo jine onu nejvyssi. Takze zadne stihle vysoke pyramidy, jako na Tikalu.

Kazdy ze ctyr veceru jsem si vysel na nekterou pyramidu na zapad slunce. Prvni a posledni noc na Henequen (nejakych 50 metru) na Tintalu, mezitim dvakrat na El Tigre (55 metru) na El Miradoru. Je to vsude podobne, pyramida jako takova je kopec v lese, zarostly skoro az nahoru stromy. Vrchol je ale vysekany, takze clovek ma krasnou vyhlidku. Krasnou vyhlidku na nekonecny les kolem, obcas prerusovany zelenym kopeckem — nekterou dalsi pyramidkou. Klid, pohoda, relax. Do klidu se pocitaji cvrkajici cvrcci, hulakajici opice, vrcici kolibrici, vriskajici pavi a kdo vi co vsechno. Ale proste krasa! (Samozrejme je dobre si nezapomenout vhodne obleceni a repelent, i kdyz kvuli vetriku nahore to neni tak strasne :-)

Dvoudenni navrat zpatky probehl bez problemu. Po ctyrtydennich destich stacily ctyri dny bez deste a vsechno bylo znatelne vyschlejsi. Zatimco cestou tam jsme nejhlubsi brodeni meli nekde pod pas, ted to bylo jen nad kolena. Cesta se mi libila. Uz dlouho jsem se tak pekne, dlouze, po lese, bez lidi neprosel. S pocasim jsme meli stesti. Uz pri navratu nam rikali, ze pry se blizi nejaka tropicka boure.

Jo, a nasi finsti pratele — oba dva! — meli horecku dengue.

Více fotek na picasu.

Guatemala

Xela & Tajumulco
Guatemala mne privitala prutrzi mracen, to jsem jeste netusil, ze to bude normalni odpoledni stav pocasi. Prvni zastavkou bylo mesto Quetzaltenango, „zkracene“ Xela, cteno šela. Trochu nelogicky jsem zacal az skoro u mexickych hranic, ale ono to svou logiku melo. Chtel jsem nejdrive zkusit vylezt na nejvyssi guatemalskou (a stredoamerickou) horu Tajumulco, 4220 metru vysokou. Vsude jsem se docital, ze se tam chodi dva dny, nastesti jsem ale nasel taky cloveka, ktery tam vysel se svym jedenactiletym synem za den jeden. Tim jsem se inspiroval. Prespal jsem ve meste San Pedro, kde nejvetsi problem byl zjistit, jak jedou rano autobusy. Kazdy mi tvrdil neco jineho. Nakonec jsem se rozhodl, ze v pet rano bude ten spravny cas a nastesti byl. Na nocnim namesti stalo par autobusu, stanky se snidani, v techto krajich clovek hlady nezemre. O pul sedme jsem z busu vystoupil, sice uz bylo svetlo, ale diky temnym mrakum, ve kterych jsem byl, toho svetla nebylo moc. Cesta vedla nejdrive po ceste, pak pesine pres louky lesem a poslednich par set metru i po kameni. Dostal jsem se nad mraky, za odmenu jsem mel peknou inverzi. Za tri hodiny jsem byl nahore. Za hodinu a pul dole. A touto poklidnou prochazkou jsem zdolal onu nejvyssi horu…

Guatemala & Iximché
Z Xely jsem se presunul „zpet“ do mesta Guatemala. Prvni den jsem ale zase cestoval pres dve hodiny na archeologicke naleziste Iximché. Ne podivat se na pamatky, i kdyz to jsem taky zvladl, nic moc, ale kamaradka antropolozka tam byla pozvana svymi kamarady na maysky obrad. V Guatemale je snad nekolik tisic registrovanych mayskych knezich, toto bylo vice jako ukazka a seznameni, chlapik vsechno vysvetloval, i turistum, kteri se shromazdili kolem. Obradu jsem se nezucastnil, jen jsem se dival… mozna chyba, uz jsem mozna mohl byt zdravy, bohaty, uspesny nebo aspon tak neco. Hned vedle si delala obrad rodinka, chlap, pani, tri deti. Chlap asi dve hodiny mluvil a mluvil, spis mlel a mlel…

Verka
A dalsi den dorazila Verka. Konecne nekdo pochopil, ze muze vyhodne vyuzit me pruvodcovske a tlumocnicke sluzby. Mozna to jako prvni nepochopila, ale jako prvni vyuzila. Dalsi tri tydny jsem si pak hral na pruvodce a tlumocnika :-) Prvni minutu jsem nebyl schopen rict souvislou ceskou vetu, pak jsem to uz myslim celkem zvladal. Pritom v telefonu mi cesky problem mluvit nedelalo, osobne to bylo jaksi horsi.

Antigua
Prvni zastavkou byla Antigua Guatemala, kdysi hlavni mesto cele Stredni Ameriky. Po zemetreseni v osmnactem stoleti se hlavni mesto prestehovalo a „Stara Guatemala“ zustala historicka. Vsechno uz ale nikdy nepoopravovali, dodneska tam jsou zricene kostely, nebo presneji byvale kostely plne zricenych strech. Dneska je to jedno z nejturistictejsich mist Guatemaly. Kolem se tyci sopky, na ktere jsme nesli, protoze pry nas prepadnou. A abychom tam sli s agenturou, to jsme zase nemuseli. Vysli jsme si alespon na mistni vyhlidku ke krizi nad mestem (taky doporucovano jit v doprovodu policie, hahaha). Jeden den nam naprosto stacil.

Atitlán
Jezero Atitlán je taktez jedno z nejturistictejsich mist Guatemaly, tam to tak ale nevypada, protoze mestecek a vesnic okolo je vice, takze se turiste rozptyli. Od Antigua to nebylo daleko, prekvapilo mne, ze jsme nakonec jeli ctyrmi busy a jednim clunem. Cestou jsme meli jeden neprijemny zadrhel, ale o tom snad pozdeji. Skoncili jsme v mestecku San Pedro de Laguna, hotelu je tam sice plno, kdo se v nich ma ale vyznat, vsechny obejit nejdou. Po nekolika ne zrovna vabnych nabidkach na ubytovani jsme nasli jeste nedostaveny baracek u vody s asi peti pokojiky (byl sice nedostaveny, ale byl v takovem pouzitelnem stavu, ze i kdyz pro nas nebude dostaveny nikdy, pro mistni to je v poradku). V baracku nikdo nebyl, dvere nekterych pokoju byly otevrene, na dverich ceny. Trosku jsme nechapali, pak jsme do jednoho pokoje dali veci, zamkli ho a sli jsme pryc. Doufali jsme, ze vse bude v poradku a bylo, vecer prisel chlapik, spokojeny, ze tam ma dalsi lidi…

I kolem tohoto jezera jsou sopky, kdyz jsem ale slysel, kolik je na ne vstupne, bylo jasne, ze ani na ne nemusime. Vysli jsme na mistni kopecek Nariz del Indio, i tak jsme museli zaplatit 30 quetzalu vstupne. Nahore pak byl dalsi chlapik, vlastne jsem mu nerozumel, jestli to je jeho privatni nebo jsme na hrebeni prekrocili hranici do dalsi vesnice a ze tam ma lavicky a vyhlidku a ze se o to stara (to byla pravda), co jsem mu rozumel bylo, ze chce taky zaplatit. Chlapik to byl slusny a neagresivni, coz bylo stesti, rekl jsem mu, at jde se mnou a vyrika si to s tim chlapikem dole. Nesel. Chlapik dole se smal, a nejvice mu prislo smesne, za za chvili tomu chlapikovi nahore pred jeho lavicky a vyhlidku postavi svoje vlastni. I tak to tady funguje. Jinak to byl vylet prijemny, vysli jsme peknych par set vyskovych metru, vyhledy sice nebyly pohlednicove, ale byly. Dolu jsme sesli jeste v pohode, ale prisel klasicky odpoledni lijak a radi jsme do hotelu dojeli tuktukem. Aspon jsme ve zbytku odpoledne mohli dospat, protoze hostal to byl sice skoro idylicky (i kdyz nedostaveny), hned u vody, klid a pohoda, jenomze kdyz ve vedlejsi zahrade zacne v devet vecer techno diskoteka, moc se spat neda.

Dalsi den jsme si dopoledne pujcili kajak a odpoledne zajeli do dalsiho mestecka Santiago Atitlán, kde nas ale celkem nic nezaujalo. Zpatky zase v brutalnim lijaku…

Xela & Santa María
Dalsi zastavkou byla Xela, kde uz jsem byl prvni tyden. Krom klasicke prohlidky mesta a neklasickeho odpoledniho vyletu do Momostenga jsme jeden den stravili vyletem na sopku Santa María.

Sopka je par kilometru za mestem, dojeli jsme skoromistni dopravou do vedlejsi vesnice a zacali stoupat, nejdrive po ceste, pak po pesine, az jsme dosli na jeji konec. Nedavno tam byl veliky vhodny strom, ted uz tam nebyl. Cesticek je tam totiz spousta a mistni odtamtud zasobuji Xelu drevem. Takze zpet a jinudy. Nakonec jsme to brali kravimi stezkami vzhuru, prodiranim mezi stromky, po dvou ve stoje jen obcas, vetsinou aspon v predklonu, nekdy po ctyrech, pak po„pastvinach“ mezi travami a kraky. Porad po kravich stezkach, kterych tam ale bylo milion na vsechny strany. Proste jsme sli co nejvice nahoru. To uz jsme nic nevideli,protoze jsme byli v mracich, mlha, mokro, vice zima nez teplo, nevedeli jsme kam vlastne jdeme. Z psychologickeho hlediska — pro mne — bylo lepsi jit nekde pred Verkou nez s ni, jako ze hledam cesticku :-). Rekl bych, ze sla nahoru hlavne proto, ze verila, ze nahore najdeme spravnou cesticku. A ja v to doufal taky, protoze stejnou cestou bych dolu jit nechtel a ani nemohl, protoze bych to stejnou cestou nezvladl.

Na vrchol jsme nakonec uspesne dorazili. Bylo tam lepe nez nize, tepleji, nejvice nastve, kdyz se tam pod vrcholem v pohode pase krava. Verka dorazila znicena, ale jenom tak vypadala, protoze za chvili byla v pohode. Na to, ze jsme byli v 3772 metrech nad morem — Vercin rekord — byla vice nez v pohode. Vyhnal nas odtamtud zacinajici dest, ale jeste se mraky aspon na par minut roztrhly, takova malinkata odmena. Nevim, jestli jsme zacali klesat spravnou cestickou, ale rozhodne jsme ji po chvili ztratili — to neni presne, ztratila se ta cesticka, sama od sebe :-) Pokracovali jsme borovym lesem dolu, coz bylo v pohode, hrozil jsem se toho, co bude za chvili, az les skonci a zacne husta zelen. Pred tou jsme uhli a zazracne narazili na cesticku — tu spravnou. Sli jsme dolu a dolu a nedovedl jsem si predstavit, jak bychom to prochazeli jinudy. Dovedl, ale radeji jsem si to nepredstavoval. Pak jsem si to i zkusil, kdyz jsem obchazel spadly strom ze spatne strany a Verka mne pod nim pet minut cekala, nez jsem se tam prodral. Dolu jsme dosli k veceru, mokri, spinavi. Spokojeny. Kdyz to srovnam s pohodovym vyletem na o pet set metru vyssi Tajumulco, je videt, ze jen na vysce nezalezi.

Dalsi den jsme odjizdeli brzo rano, skoro jeste za tmy, kdyz jsme z okna busu videli nas kopecek, bylo videt, ze to je opravdu krasna sopka.

Fotky z prvni casti Guatemaly zde na picasu.

Tikal
Tikal je nejvyznamnejsi mayska pamatka Guatemaly. Pokud neni nejvyznamnejsi, je aspon nejznamejsi a nejnavstevovanejsi. Ubytovali jsme se pobliz, v asi hodinu a pul vzdalenem mestecku Flores. Mestecko je to pekne, na malem ostruvku na jezere. Prestoze to normalne nedelam, tentokrat jsme si zaplatili nejenom dopravu na Tikal, ale i pruvodce. Vyjizdeli jsme ve 4:30 rano, abychom tam byli hned po otevreni. Dela to tak hodne lidi, komicke bylo, ze at jsme tam dojeli kterymkoliv busikem kterekoliv spolecnosti, vsichni jsme se ocitli ve velke triceticlenne skupine s anglicky mluvicim pruvodcem (spanelska skupina mela lidi asi ctyri). Komicke to bylo proto, ze bylo jedno, kolik jste nejake agenture zaplatili, od 100 quetzalu (jako my) po 150 (jako nekteri zoufalci). Zoufalci jsme ale byli i my, protoze jsme sli s tou velikou skupinou. Jednu chvili, pred nejvetsi pyramidou, jsem ostatnim moudre utekl a nahore jsem si uzil patnact minut samoty. Odtamtud byla krasna — klasicka pohlednicova — vyhlidka na les okolo a z nej vycuhujici vrcholky dalsich pyramid pobliz. Pyramidky jsou rozmisteny presne tak, aby jim to vychazelo, nakres, co kde je, co to znamena, kam to miri, s cim se to spoji kdyz slunce zasviti v tu a tu hodinu toho a toho dne..., tedy ten nakres byl veliky, komplikovany a ani jsem se nesnazil mu porozumet. Nakonec jsme nasi skupinu stejne ztratili, kdyz jsme se s Verkou venovali foceni stada nosalu. Zpatky jsme dojeli i bez nich.

Rio Dulce & Livingston
Na jednu noc jsme se zastavili v Rio Dulce, coz je vesnice na brehu Rio Dulce, a vlastne i na brehu prilehleho jezera. Spali jsme v hostelu u vody, vlastne nad vodou, v obrovske dormitory pro asi dvacet lidi. Byli jsme tam sami. Dalsi den rano jsme si udelali prochazku na nedalekou pevnustku San Felipe a po poledni jsme clunem po rece dojeli do Livingstonu, na pobrezi Karibiku. Kulturne je to mesto uplne jine nez zbytek Guatemaly, je plne cernochu, resp. misencu karibskych indianu a cernochu. Jeste vetsi zmet nez jejich puvod je asi jejich jazyk Garifuna. Jak jsem se docetl (treba tady), mluvi se jim na karibskem pobrezi Hondurasu, Guatemaly, Belize a Nikaraguy a je slozen ze 45 % Arawak (Igñeri), 25 % Carib (Kallínagu), 15 % francouzstina, 10 % anglictina, 5 % spanelstina. Po prijezdu vam hned nabizeji marihuanu a kdo vi co jeste. V samotnem Livingstonu zadne pekne plaze nejsou, Verka proto dalsi den vyrazila na tour na jakousi vyhlasenou plaz. Ja si udelal pesi vylet po pobrezi, obcas jsem nevedel, jestli delam dobre, kdyz jsem prochazel mezi odpadky, kolem rozpadajich se prkennym baracku a podivne vyhlizejicich cernochu. Ale vsechno bylo v poradku. Verka si z vyletu privezla spoustu zaitku a spalenou kuzi, to jsou ty plaze… Na veceri mi to nedalo a musel vyzkouset mistni specialu patedo, coz je husta polevka s krabem, skeblemi a dalsimi morskymi potvorami. Normalniho ceskeho suchozemce uz ten popis odradi, ale nylo to vyborne!

Lanquín
Lanquín je vesnice, ktera slouzi jako zakladna pro navstevu okolnich jeskyni a hlavne vehlasne Semuc Champey. Uz cestou jsem pocital, ze tam mozna jedeme uplne zbytecne. Ze pokud se nestane mensi zazrak a Verka nebude mit nejakou pozitivni zpravu, meli bychom se hned dalsi den vratit do mesta Guatemaly. Ze nas bude cekat spousta vyrizovani… A taky to tak dopadlo. Rano jsme se prosli po vesnici a vydali se na cestu. Semuc Champey nekdy priste.

Mesto Guatemala & viza
Zatim jsem tady vynechaval drobnost, ktera se s nami tahla skoro cele tri tydny. Verce totiz hned po par dnech ukradli pas. Ukradli ji toho o trochu vice, ale pas byl nejdulezitejsi. Nejdulezitejsi nebyl ani samotny pas, ale vizum do USA, ktere v nem bylo nalepeno. Nase snad nekolikatydenni snaha byla vicemene zakoncena vybornym telefonickym hovorem s jakymsi americkym urednikem prijimacim zadosti o schuzky na vyrizeni americkeho viza a nejspise stale obtezovaneho zadateli o vyrizeni americkeho viza. Verce naplanoval schuzku asi za mesic. Vsechny nadeje se rozplynuly, a kdyz jsme se zacali divat na letenky primo do Evropy, nalada jeste poklesla. A najednou telefon z naseho konzulatu — nadeje umira posledni a zazraky se deji: „za pul hodiny mate byt na americke ambasade!“ Nasledoval beh do banky, pote beh na taxik, a pak jeste beh kolem americke ambasady, protoze Verku posilali od jednoho vchodu ke druhemu. A pak uz bylo vsechno dobre... Verce skoncily tri tydny dovolene a podarilo se ji radostne odletet.

Den po jejim odletu prestalo prset. Jakasi pacificka tlakova nize po skoro ctyrech tydnech rozhodla zmizet, o jeji sile svedci to, ze po sobe zanechala hodne vody, sesuvu a vice nez 100 mrtvych.

Fotky z druhe casti Guatemaly zde na picasu.