Belize aneb Jak jsem prezil hurakan, ktery nebyl

Původně jsem chtěl jet do Belize na více míst, ale protože jsem se dostal na El Mirador v Guatemale, plány jsem přehodnotil. V tu chvíli bych do Belize ani nejel, ale protože jsem se z východu Guatemaly chtěl přesunout na Yucatán do Mexika, nic jiného mi nezbývalo. Cesty vedou jen přes Belize. A tak jsem se tam rozhodl dva dny zůstat.

Belize má obyvatel asi jako Ostrava, na rozdíl od ní se o ni píše jako o potápěčském a šnorchlovacím ráji. Plán mého pobytu byl relativně jednoduchý. První den přejedu na malý karibský ostrov Caye Caulker, druhý den šnorchlování a třetí den lodí do Mexika (to má mimo jiné tu výhodu, že při opuštění Belize po moři se neplatí bláznivý třicetidolarový poplatek). To byl plán. Plány jsou od toho, aby se měnily.

Ubytoval jsem se v příjemném hostelu, překvapivě levně. Caye Caulker je totiž jeden z posledních ostrovů, kde ještě není všechno předražené a zastavěné resorty, luxusními chatami a podobně. Proto tam všichni, kteří cestují jako já, jezdí. Celou dobu jsem si nezvykl, že tam mluví anglicky opravdu všichni, je to tam úřední řeč, ale hned první den jsem našel spřátelenou italskou duši a večer jsem strávil na molu se španělštinou. Bylo celkem větrno, vlastně hodně větrno, takže jako na tom správném dovolenkovém karibském ostrůvku jsem seděl v teplé polarce. Karibik, jak si jej všichni představují.

Ranní informace byly jasné. Blíží se hurikán, Rina, sice nás centrum nejspíš mine, ale byla vyhlášená dobrovolná evakuace. Lidi začali ostrov opouštět, ono co by tam taky dělali, šnorchlovat se nedalo, potápět se nedalo, žádná loď nemohla vyplout, i ti co se evakuovali, nejdříve čekali, až se loď naplní, a potom čekali, až dostane povolení a může vyrazit na pevninu. Asi bych ostrůvek opustil taky, jenomže jsem neměl kam. Chtěl jsem jet na sever do Mexika, tam měla ale Rina udeřit nejsilněji a v tu chvíli už by mne tam nepustili. Ale jinak bylo všechno v pohodě, vítr byl menší než večer, takže to byl příjemný flákačský strávený den, díky mrakům krásný západ slunce, hraní karet a tak dále.

Třetí den ráno nás probudily sirény, pršelo, fučelo, ale překvapivě se nic nezměnilo. Sirény byly proto, aby nám připomněly, že je doporučeno se evakuovat a že teď ráno je nejlepší, ne-li poslední možnost. V hostelu ani na ostrově už nás moc nezůstalo. Všechno, co mohlo při větru lítat (třeba bytelné dřevěné lavice a stoly) jsme poschovávali a čekali, co se bude dít. Nedělo se nic. Na ostrově bylo poloprázdno, skoro všechno pozavírané, proč by taky otvírali, když tam nejsou turisti. Ale nás pár zbylých bylo v klidu. Kam bychom jezdili, když si tady místní v klidu hrají basket? Mnohem větší poprask způsobila zpráva, že se nesmí z bezpečnostních důvodů prodávat alkohol. Část lidí si viditelně oddechla, že budou mít detoxikační den, část lidí se zhrozila, co že tam jako teď budou dělat?

A odpoledne bylo po všem. Hurikán zamířil ještě více na sever, zeslábl a pevninu už zasáhl jako tropická bouře. Majitelka hostelu nás označila za skupinu, která přežila hurikán, který nikdy nebyl, a jako odměnu nám dala noc zadarmo.

Další den se vše vrátilo do starých kolejí. Začali přijíždět zpátky lidi, prostě najednou bylo nezvykle plno a živo. Aspoň jsem zvládl to šnorchlování. Nikdy jsem netušil, že si můžu hrát s rejnokem. A co bylo úplně nejhorší, začalo zase prát slunko a být vedro! Prostě jako někde v Karibiku.

Takže byl čas odjet, což jsem zvládl další ráno první lodí, která mohla vyrazit směr Mexiko. Tím můj pobyt v Karibiku prakticky skončil. Asi na tom něco bude, že na karibských ostrovech každý zůstává déle než si plánoval. Já jsem toho důkazem! :-)

Více fotek na picasu.