Guatemala

Xela & Tajumulco
Guatemala mne privitala prutrzi mracen, to jsem jeste netusil, ze to bude normalni odpoledni stav pocasi. Prvni zastavkou bylo mesto Quetzaltenango, „zkracene“ Xela, cteno šela. Trochu nelogicky jsem zacal az skoro u mexickych hranic, ale ono to svou logiku melo. Chtel jsem nejdrive zkusit vylezt na nejvyssi guatemalskou (a stredoamerickou) horu Tajumulco, 4220 metru vysokou. Vsude jsem se docital, ze se tam chodi dva dny, nastesti jsem ale nasel taky cloveka, ktery tam vysel se svym jedenactiletym synem za den jeden. Tim jsem se inspiroval. Prespal jsem ve meste San Pedro, kde nejvetsi problem byl zjistit, jak jedou rano autobusy. Kazdy mi tvrdil neco jineho. Nakonec jsem se rozhodl, ze v pet rano bude ten spravny cas a nastesti byl. Na nocnim namesti stalo par autobusu, stanky se snidani, v techto krajich clovek hlady nezemre. O pul sedme jsem z busu vystoupil, sice uz bylo svetlo, ale diky temnym mrakum, ve kterych jsem byl, toho svetla nebylo moc. Cesta vedla nejdrive po ceste, pak pesine pres louky lesem a poslednich par set metru i po kameni. Dostal jsem se nad mraky, za odmenu jsem mel peknou inverzi. Za tri hodiny jsem byl nahore. Za hodinu a pul dole. A touto poklidnou prochazkou jsem zdolal onu nejvyssi horu…

Guatemala & Iximché
Z Xely jsem se presunul „zpet“ do mesta Guatemala. Prvni den jsem ale zase cestoval pres dve hodiny na archeologicke naleziste Iximché. Ne podivat se na pamatky, i kdyz to jsem taky zvladl, nic moc, ale kamaradka antropolozka tam byla pozvana svymi kamarady na maysky obrad. V Guatemale je snad nekolik tisic registrovanych mayskych knezich, toto bylo vice jako ukazka a seznameni, chlapik vsechno vysvetloval, i turistum, kteri se shromazdili kolem. Obradu jsem se nezucastnil, jen jsem se dival… mozna chyba, uz jsem mozna mohl byt zdravy, bohaty, uspesny nebo aspon tak neco. Hned vedle si delala obrad rodinka, chlap, pani, tri deti. Chlap asi dve hodiny mluvil a mluvil, spis mlel a mlel…

Verka
A dalsi den dorazila Verka. Konecne nekdo pochopil, ze muze vyhodne vyuzit me pruvodcovske a tlumocnicke sluzby. Mozna to jako prvni nepochopila, ale jako prvni vyuzila. Dalsi tri tydny jsem si pak hral na pruvodce a tlumocnika :-) Prvni minutu jsem nebyl schopen rict souvislou ceskou vetu, pak jsem to uz myslim celkem zvladal. Pritom v telefonu mi cesky problem mluvit nedelalo, osobne to bylo jaksi horsi.

Antigua
Prvni zastavkou byla Antigua Guatemala, kdysi hlavni mesto cele Stredni Ameriky. Po zemetreseni v osmnactem stoleti se hlavni mesto prestehovalo a „Stara Guatemala“ zustala historicka. Vsechno uz ale nikdy nepoopravovali, dodneska tam jsou zricene kostely, nebo presneji byvale kostely plne zricenych strech. Dneska je to jedno z nejturistictejsich mist Guatemaly. Kolem se tyci sopky, na ktere jsme nesli, protoze pry nas prepadnou. A abychom tam sli s agenturou, to jsme zase nemuseli. Vysli jsme si alespon na mistni vyhlidku ke krizi nad mestem (taky doporucovano jit v doprovodu policie, hahaha). Jeden den nam naprosto stacil.

Atitlán
Jezero Atitlán je taktez jedno z nejturistictejsich mist Guatemaly, tam to tak ale nevypada, protoze mestecek a vesnic okolo je vice, takze se turiste rozptyli. Od Antigua to nebylo daleko, prekvapilo mne, ze jsme nakonec jeli ctyrmi busy a jednim clunem. Cestou jsme meli jeden neprijemny zadrhel, ale o tom snad pozdeji. Skoncili jsme v mestecku San Pedro de Laguna, hotelu je tam sice plno, kdo se v nich ma ale vyznat, vsechny obejit nejdou. Po nekolika ne zrovna vabnych nabidkach na ubytovani jsme nasli jeste nedostaveny baracek u vody s asi peti pokojiky (byl sice nedostaveny, ale byl v takovem pouzitelnem stavu, ze i kdyz pro nas nebude dostaveny nikdy, pro mistni to je v poradku). V baracku nikdo nebyl, dvere nekterych pokoju byly otevrene, na dverich ceny. Trosku jsme nechapali, pak jsme do jednoho pokoje dali veci, zamkli ho a sli jsme pryc. Doufali jsme, ze vse bude v poradku a bylo, vecer prisel chlapik, spokojeny, ze tam ma dalsi lidi…

I kolem tohoto jezera jsou sopky, kdyz jsem ale slysel, kolik je na ne vstupne, bylo jasne, ze ani na ne nemusime. Vysli jsme na mistni kopecek Nariz del Indio, i tak jsme museli zaplatit 30 quetzalu vstupne. Nahore pak byl dalsi chlapik, vlastne jsem mu nerozumel, jestli to je jeho privatni nebo jsme na hrebeni prekrocili hranici do dalsi vesnice a ze tam ma lavicky a vyhlidku a ze se o to stara (to byla pravda), co jsem mu rozumel bylo, ze chce taky zaplatit. Chlapik to byl slusny a neagresivni, coz bylo stesti, rekl jsem mu, at jde se mnou a vyrika si to s tim chlapikem dole. Nesel. Chlapik dole se smal, a nejvice mu prislo smesne, za za chvili tomu chlapikovi nahore pred jeho lavicky a vyhlidku postavi svoje vlastni. I tak to tady funguje. Jinak to byl vylet prijemny, vysli jsme peknych par set vyskovych metru, vyhledy sice nebyly pohlednicove, ale byly. Dolu jsme sesli jeste v pohode, ale prisel klasicky odpoledni lijak a radi jsme do hotelu dojeli tuktukem. Aspon jsme ve zbytku odpoledne mohli dospat, protoze hostal to byl sice skoro idylicky (i kdyz nedostaveny), hned u vody, klid a pohoda, jenomze kdyz ve vedlejsi zahrade zacne v devet vecer techno diskoteka, moc se spat neda.

Dalsi den jsme si dopoledne pujcili kajak a odpoledne zajeli do dalsiho mestecka Santiago Atitlán, kde nas ale celkem nic nezaujalo. Zpatky zase v brutalnim lijaku…

Xela & Santa María
Dalsi zastavkou byla Xela, kde uz jsem byl prvni tyden. Krom klasicke prohlidky mesta a neklasickeho odpoledniho vyletu do Momostenga jsme jeden den stravili vyletem na sopku Santa María.

Sopka je par kilometru za mestem, dojeli jsme skoromistni dopravou do vedlejsi vesnice a zacali stoupat, nejdrive po ceste, pak po pesine, az jsme dosli na jeji konec. Nedavno tam byl veliky vhodny strom, ted uz tam nebyl. Cesticek je tam totiz spousta a mistni odtamtud zasobuji Xelu drevem. Takze zpet a jinudy. Nakonec jsme to brali kravimi stezkami vzhuru, prodiranim mezi stromky, po dvou ve stoje jen obcas, vetsinou aspon v predklonu, nekdy po ctyrech, pak po„pastvinach“ mezi travami a kraky. Porad po kravich stezkach, kterych tam ale bylo milion na vsechny strany. Proste jsme sli co nejvice nahoru. To uz jsme nic nevideli,protoze jsme byli v mracich, mlha, mokro, vice zima nez teplo, nevedeli jsme kam vlastne jdeme. Z psychologickeho hlediska — pro mne — bylo lepsi jit nekde pred Verkou nez s ni, jako ze hledam cesticku :-). Rekl bych, ze sla nahoru hlavne proto, ze verila, ze nahore najdeme spravnou cesticku. A ja v to doufal taky, protoze stejnou cestou bych dolu jit nechtel a ani nemohl, protoze bych to stejnou cestou nezvladl.

Na vrchol jsme nakonec uspesne dorazili. Bylo tam lepe nez nize, tepleji, nejvice nastve, kdyz se tam pod vrcholem v pohode pase krava. Verka dorazila znicena, ale jenom tak vypadala, protoze za chvili byla v pohode. Na to, ze jsme byli v 3772 metrech nad morem — Vercin rekord — byla vice nez v pohode. Vyhnal nas odtamtud zacinajici dest, ale jeste se mraky aspon na par minut roztrhly, takova malinkata odmena. Nevim, jestli jsme zacali klesat spravnou cestickou, ale rozhodne jsme ji po chvili ztratili — to neni presne, ztratila se ta cesticka, sama od sebe :-) Pokracovali jsme borovym lesem dolu, coz bylo v pohode, hrozil jsem se toho, co bude za chvili, az les skonci a zacne husta zelen. Pred tou jsme uhli a zazracne narazili na cesticku — tu spravnou. Sli jsme dolu a dolu a nedovedl jsem si predstavit, jak bychom to prochazeli jinudy. Dovedl, ale radeji jsem si to nepredstavoval. Pak jsem si to i zkusil, kdyz jsem obchazel spadly strom ze spatne strany a Verka mne pod nim pet minut cekala, nez jsem se tam prodral. Dolu jsme dosli k veceru, mokri, spinavi. Spokojeny. Kdyz to srovnam s pohodovym vyletem na o pet set metru vyssi Tajumulco, je videt, ze jen na vysce nezalezi.

Dalsi den jsme odjizdeli brzo rano, skoro jeste za tmy, kdyz jsme z okna busu videli nas kopecek, bylo videt, ze to je opravdu krasna sopka.

Fotky z prvni casti Guatemaly zde na picasu.

Tikal
Tikal je nejvyznamnejsi mayska pamatka Guatemaly. Pokud neni nejvyznamnejsi, je aspon nejznamejsi a nejnavstevovanejsi. Ubytovali jsme se pobliz, v asi hodinu a pul vzdalenem mestecku Flores. Mestecko je to pekne, na malem ostruvku na jezere. Prestoze to normalne nedelam, tentokrat jsme si zaplatili nejenom dopravu na Tikal, ale i pruvodce. Vyjizdeli jsme ve 4:30 rano, abychom tam byli hned po otevreni. Dela to tak hodne lidi, komicke bylo, ze at jsme tam dojeli kterymkoliv busikem kterekoliv spolecnosti, vsichni jsme se ocitli ve velke triceticlenne skupine s anglicky mluvicim pruvodcem (spanelska skupina mela lidi asi ctyri). Komicke to bylo proto, ze bylo jedno, kolik jste nejake agenture zaplatili, od 100 quetzalu (jako my) po 150 (jako nekteri zoufalci). Zoufalci jsme ale byli i my, protoze jsme sli s tou velikou skupinou. Jednu chvili, pred nejvetsi pyramidou, jsem ostatnim moudre utekl a nahore jsem si uzil patnact minut samoty. Odtamtud byla krasna — klasicka pohlednicova — vyhlidka na les okolo a z nej vycuhujici vrcholky dalsich pyramid pobliz. Pyramidky jsou rozmisteny presne tak, aby jim to vychazelo, nakres, co kde je, co to znamena, kam to miri, s cim se to spoji kdyz slunce zasviti v tu a tu hodinu toho a toho dne..., tedy ten nakres byl veliky, komplikovany a ani jsem se nesnazil mu porozumet. Nakonec jsme nasi skupinu stejne ztratili, kdyz jsme se s Verkou venovali foceni stada nosalu. Zpatky jsme dojeli i bez nich.

Rio Dulce & Livingston
Na jednu noc jsme se zastavili v Rio Dulce, coz je vesnice na brehu Rio Dulce, a vlastne i na brehu prilehleho jezera. Spali jsme v hostelu u vody, vlastne nad vodou, v obrovske dormitory pro asi dvacet lidi. Byli jsme tam sami. Dalsi den rano jsme si udelali prochazku na nedalekou pevnustku San Felipe a po poledni jsme clunem po rece dojeli do Livingstonu, na pobrezi Karibiku. Kulturne je to mesto uplne jine nez zbytek Guatemaly, je plne cernochu, resp. misencu karibskych indianu a cernochu. Jeste vetsi zmet nez jejich puvod je asi jejich jazyk Garifuna. Jak jsem se docetl (treba tady), mluvi se jim na karibskem pobrezi Hondurasu, Guatemaly, Belize a Nikaraguy a je slozen ze 45 % Arawak (Igñeri), 25 % Carib (Kallínagu), 15 % francouzstina, 10 % anglictina, 5 % spanelstina. Po prijezdu vam hned nabizeji marihuanu a kdo vi co jeste. V samotnem Livingstonu zadne pekne plaze nejsou, Verka proto dalsi den vyrazila na tour na jakousi vyhlasenou plaz. Ja si udelal pesi vylet po pobrezi, obcas jsem nevedel, jestli delam dobre, kdyz jsem prochazel mezi odpadky, kolem rozpadajich se prkennym baracku a podivne vyhlizejicich cernochu. Ale vsechno bylo v poradku. Verka si z vyletu privezla spoustu zaitku a spalenou kuzi, to jsou ty plaze… Na veceri mi to nedalo a musel vyzkouset mistni specialu patedo, coz je husta polevka s krabem, skeblemi a dalsimi morskymi potvorami. Normalniho ceskeho suchozemce uz ten popis odradi, ale nylo to vyborne!

Lanquín
Lanquín je vesnice, ktera slouzi jako zakladna pro navstevu okolnich jeskyni a hlavne vehlasne Semuc Champey. Uz cestou jsem pocital, ze tam mozna jedeme uplne zbytecne. Ze pokud se nestane mensi zazrak a Verka nebude mit nejakou pozitivni zpravu, meli bychom se hned dalsi den vratit do mesta Guatemaly. Ze nas bude cekat spousta vyrizovani… A taky to tak dopadlo. Rano jsme se prosli po vesnici a vydali se na cestu. Semuc Champey nekdy priste.

Mesto Guatemala & viza
Zatim jsem tady vynechaval drobnost, ktera se s nami tahla skoro cele tri tydny. Verce totiz hned po par dnech ukradli pas. Ukradli ji toho o trochu vice, ale pas byl nejdulezitejsi. Nejdulezitejsi nebyl ani samotny pas, ale vizum do USA, ktere v nem bylo nalepeno. Nase snad nekolikatydenni snaha byla vicemene zakoncena vybornym telefonickym hovorem s jakymsi americkym urednikem prijimacim zadosti o schuzky na vyrizeni americkeho viza a nejspise stale obtezovaneho zadateli o vyrizeni americkeho viza. Verce naplanoval schuzku asi za mesic. Vsechny nadeje se rozplynuly, a kdyz jsme se zacali divat na letenky primo do Evropy, nalada jeste poklesla. A najednou telefon z naseho konzulatu — nadeje umira posledni a zazraky se deji: „za pul hodiny mate byt na americke ambasade!“ Nasledoval beh do banky, pote beh na taxik, a pak jeste beh kolem americke ambasady, protoze Verku posilali od jednoho vchodu ke druhemu. A pak uz bylo vsechno dobre... Verce skoncily tri tydny dovolene a podarilo se ji radostne odletet.

Den po jejim odletu prestalo prset. Jakasi pacificka tlakova nize po skoro ctyrech tydnech rozhodla zmizet, o jeji sile svedci to, ze po sobe zanechala hodne vody, sesuvu a vice nez 100 mrtvych.

Fotky z druhe casti Guatemaly zde na picasu.