Paraty & Ilha Grande aneb "Konečně" pláže

Mezi São Paulem a Rio de Janeirem jsem se rozhodl udělat dvě zastávky. První bylo historické městečko Paraty. Ze São Paula tam trvá cesta autobusem necelých šest hodin, to znamená, že když jsme vyjeli po poledni, měli jsme tam být před šestou večer. Byli jsme tam skoro ve tři ráno. Stačila havárka před námi, několikahodinové zbytečné čekání na uvolnění cesty, kamión tam ležel ještě večer, takže jsme jeli velikou objížďkou. Můj vyhlídnutý hostel nebyl v centru městečka, ale na pláži, naštěstí v centru se pár lidí našlo a našel jsem to.

Tím jsem se dostal po snad třech týdnech pobytu v Brazilii k moři a na pláže. Což je pro většinu lidí nepochopitelné "a kde jsi tak dlouho byl?" jsem slyšel vícekrát. V Paraty jsem strávil prakticky jenom jeden den, jeho většinu tím, že jsem si vypůjčil kolo a vyrazil do kopečků nad městečkem. Kolo byl křáp, na jakém jsem snad ještě nejel, co však bylo horší, že už jsem pěkně dlouho nejel na žádném kole. Moc jsem tak toho nenajezdil, nějaké vodopádky, kaskádky, pěkný sjezd dolů k moři, trochu pláží a byl skoro večer. Večer jsme strávil na pláži ve společnosti dvou Slováků, Ira, Australana a nějakých lahváčů...

Další zastávkou byl ostrov Ilha Grande. V Angra dos Reis jsem měl mít hodinu čas, než jel trajekt, ale skončil jsem bez čekání na nějaké zásobovací lodi. Byl jsem z toho trochu zmaten, ale nebyl jsem tam zdaleka sám a dopadlo to sice trochu dráž, ale dobře. Největší vesnice na ostrově je Abraão, kam jsem dorazil, hostel jsem si nenašel přímo tam, ale asi o kilometr vedle na konci pláže. Ještě večer jsem vyrazil na krátkou průzkumnou procházku, Abraão byla směs nejrůznějšího ubytování, restaurací a dalších pro turisty více či méně nezbytných zařízení.

Na ostrově je pláží povícero, komu se nechce ležet přímo v Abraão (kde i já amatér poznám, že to není pláž nic moc), může se nechat dovézt lodí někam jinam, funguje to tam jako autobus. Nebo, pokud chce mít pohybu více, může na nějakou pláž dojít. A to byl celkem hlavní důvod, proč jsem se tam vydal. První den jsem vyrazil na východní stranu ostrova, první část cesty byla široká vyšlapaná cestička, chodí tam spousta lidí na pláž Lopes Mendes. Prý jedna z nejhezčích pláží v Brazílii. Já jsem ale pokračoval dále, kde už jsem byl jenom já sám. Párkrát jsem šel kolem nejrůznějších chat, lidé se tam prostě nechají dovézt lodí a tráví tam dovolenou. Některé mne překvapily tím, jak daleko a vysoko byly od moře... Díky těmto chatám se mi podařilo v jednu chvíli úspěšně ztratit cestu, protože najednou tam bylo spousta cestiček, skoro hodinu jsem tam kroužil, vždycky mne překvapilo, že jsem došel k nějaké chatě, už jsem si říkal, že to kašlu, ale zachránil mne objevivší se domorodý rybář, kterému jsem sice nerozuměl ani slovo, ale gestům naštěstí ano. Mým cílem byl maják Farol de Castelhanos, jaké bylo moje překvapení, když se najednou objevil plot a cedule s nápisem něco jako "Vojenský prostor, vstup zakázán". Samozřejmě jsem tam vlezl, protože jsem potřeboval zjistit, kam jsem to zase došel. Byl jsem správně, u majáku. A mohl jsem jít zpět. Když jsem došel na pláž Lopes Mendes, bylo skoro pět a byl jsem tam sám. Všichni už prchli, aby taky ne, když bylo viditelně před deštěm. Aspoň jsem se tam nemusel obtěžovat nějakými plavkami. Byla to vlastně moje první mořská koupel v Brazílii. Na cestě zpět jsem si ještě na poslední pláži nějakou půlhodinu před hostelem, dal smaženou rybu, překvapivě mi donesli čtyři ryby a nic k tomu. Ale dobré to bylo. A v mírném deštíku jsem s posledním světlem spokojeně došel zpět.

Další den jsem vyrazil pro změnu na druhý nejvyšší vrchol ostrova, Pico do Papagaio, 982 metrů vysoký. Do takového kopce (skoro by stačilo říct jenom "do kopce") jsem šel před více než půl rokem v Patagonii! Nahoře byla skála s krásným výhledem, který jsem ale neměl, protože jsem byl v mraku a kolem sebe jsem viděl jenom bílo. Ale spokojeně jsem si tam sedl, kochal se, mimo jiné pocitem, že hromady lidí jsou tam někde dole a já sám tady nahoře. Nebyla to ale docela pravda, protože když jsem odcházel dorazila holka, Holanďanka, která tam byla jako průvodce, jen jaksi svoje turisty nechala dole a vyrazila na kopec. Cesta dolů tak utekla neočekávaně rychle a příjemně. Na cestě jsem se rozdělili, já pokračoval napříč ostrovem směr pláž Dois Rios.

Třetí den jsem vyrazil na třetí stranu ostrova, neměl jsem žádný cíl, dalo by se jít pár desítek kilometrů. Prostě po čtyřech hodinách chůze, které jsem zvládl bosky, jsem byl v Saço de Ceu, tam jsem se obul, otočil a šel zpátky. Zpátky to bylo mnohem rychlejší, jednak jsem šel v botách, jednak jsem šel po správné cestičce a neobcházel jsem omylem jakýsi soukromý poloostrov s přepychovými haciendami, nebrodil laguny a nedělal podobné kousky.

S návštěvou ostrova jsem byl naprosto spokojen. Takové procházky už jsem dlouho neměl. Další ráno jsem se s ostrovem rozloučil a vyrazil směr Rio.

São Paulo

Celkem jsem uvažoval, jestli do São Paula vůbec jet, přece jen to bylo kus cesty, přes noc v busu a úplná zajížďka, ale nakonec jsem tam vyrazil. Hlavním důvodem se tak stalo navštívit známé, které jsem poznal v Buenos Aires. Ale díky tomu jsem okusil kulturní život São Paula, o kterém se říká, že je to jedna ze dvou kulturních metropolí Brazílie. Co mne na oné kultuře překvapilo bylo to, kolik věcí tam je zadarmo. V kulturních centrech se dá najít spousta koncertů, filmů, divadel, představení, kurzů, přednášek zadarmo. Nebo někdy za nějaký symbolický obnos (těch jsem se ale zúčastnil nestihl). A samozřejmě tam je spousta koncertů, kin, divadel za "normální až drahý" peníz. Zdarma nejsou samozřejmě věcí nové, ale například série všech Star Treků nebo série filmů Tarantina a filmů, které Tarantina inspirovaly, mi přišla dost dobrá. Škoda, že skončily před mým příjezdem.

São Paulo je ale především finanční a ekonomické centrum Brazílie a celé Latinské Ameriky. Obyvatel má skoro 12 miliónů, čímž zaujímá na světě šesté místo, celá aglomerace má miliónů skoro dvacet a místo obsazuje čtvrté-páté-šesté podle toho kdo a jak to počítá. Podle toho to taky v centru vypadá, spousta mrakodrapů, sídla bank, firem a bůhvíčehovšeho.

Samzřejmě jsem se musel jako turista navštívit i klasická místa. Staré historické centrum, kde se historické budovy krčí (nebo možná hrdě tyčí) ve stínu věžáků a mrakodrapů, s pěknou katedrálou na náměstí Sé, dalšími kostelíky a kláštery (např. nejznámější Mosteiro São Bento). Hlavní byznys třídou je Avenida Paulista, kde jsou mrakodrapy pěkně v několikakilometrové řadě, překvapily mne obrovské konstrukce stožárů na střechách některých z nich. Výletíky po městě do Parque do Ibirapuera, který je mimo jiné slavný svými budovami od Niemeyera, na Memorial de America Latina, budovy samozřejmě od Niemeyera, kde stál za to jedině Pavilhão da Criatividade plný nejrůznějších lidových výrobků z různých latinoamerických států, včetně 48 metrů čtverečních veliké maketě Jižní Ameriky, park a muzeum Ipiranga, kde zajímavější než expozice (a to jsem si dokonce koupil lístek) byla samotná budova muzea. Co mne ale dostalo nejvíce bylo, když jsem se vyvezl na jeden z mrakodrapů, budova Edifiçio do Banespa (správně edifiçio Altino Arantes), zajímavá budova ze čtyřicátých let, vysoká 160 metrů i s anténou, tak tedy, když jsem se vyvezl do asi 40. patra na vyhlídku. Asi jsem si tím mimo jiné udělal výškový barákový rekord. Když jsem vyšel na terásku, pohled mne naprosto uchvátil. Moře mrakodrapů! Týden jsem mezitím chodil a vůbec mne nenapadlo, jak to vypadá shora. Nikdy jsem nic takového neviděl! Mohli jsme tam být jenom pět minut, ale překvapilo mne to tak, že jsem našel Edifiçio Italia, kde to bylo hodinu zdarma, tak jsem tam celou tu hodinu strávil. Sice to bylo asi o malinko horší, ale pořád malinko neznamenalo nic, prostě to bylo dostatečně jiné než třeba pohled z ostravské radnice.

Malá vsuvka o místní dopravě (aby to nebylo tak krátké). V celé Brazílii (kde jsem zatím byl, mají tam místní busy a jel jsem jimi), mají stejný systém pro placení jízdného. Někde za řidičem (vzdálenosti jsou různé, vždy je tam několik sedadel pro neplatiče a taky se tam stojí fronta na placení, čili když je krátká a vejde se do busu, může se jet) sedí prodavač a otvírač, kteý ale většinou nedělá nic, protože většina lidí má magnetické karty. Možná vlastně dělá, a to že kontroluje, jestli ji lidi používají správně. Poté se člověk musí protlačit bytelným vysokým turniketem, překvapivě (a naštěstí) to jde i s velkým batohem. Aby to nebylo uplne jednoduche, v nekterych autobusech se nenastupuje prednimi, ale zadnimi dvermi. Je jedno jestli jedete tři minuty nebo hodinu a půl, cena je stejná. Vrcholem této cenové politiky pro mne bylo metro v São Paulu, kdy je stejná cena a nezáleží jestli jedete jednu stanici a nebo hodinu na druhý konec trasy. To je ještě normální, co mne ale dostalo, že na stejný lístek jsme jeli na výlet do Guararemy, a krom metra jsme jeli vlakem, pak ještě jedním vlakem, celé to trvalo dvě a půl hodiny! Do městečka jsme na závěr dojeli za půl hodiny busem, který stál více, než celé cestování předtím.

A touto malou vsuvkou to zakončím, fotky Vám ted opět žádné neukážu...

Brasília (& trochu Goias Velho)

Další osmnáctihodinový přejezd do Goiania, ještě další tři hodiny a byl jsem v Goias Velho. Malé městečko, ty tři hodiny byla zajížďka z hlavní trasy, ale mělo to být historické městečko pod kopečky, dokonce zapsané na seznamu UNESCO. Když jsem tam přijel, tak jsem si říkal, kam jsem se to zase dostal a že jsem zase něčemu uvěřil. Ale pak jsem dorazil do onoho historického centra, které mne příjemně překvapilo. Vyrazil jsem na procházku ulicemi, pohoda, klídek... A druhý den po poledni jsem vyrazil zase zpět do Goiania, odtud jsem se přesunul do hlavního města Brazílie Brasílie. Pokud někomu připadá předchozí "Brazílie Brasílie" podivné, tak na vysvětlenou, je to jako "do hlavního města Slovenska Bratislavy", v češtině se stát jmenuje Brazílie (Brazilská federativní republika) a hlavní město Brasília. Tak jsem to našel na webu ministerstva zahraničí.

Trocha historie. O vybudování nového hlavního města jménem Brasília se začalo mluvit už někdy kolem roku 1822, v ústavě z roku 1891 to bylo vysloveně zmíněno. První přípravne práce začaly v roce 1954, v roce 1956 byl přijat zákon, že 21. dubna 1960 začne fungovat... a opravdu ho v ten den inaugurovali. V té době tam žilo zhruba 140000 lidí, dneska skoro dva a půl miliónu.

Brasília je město ve tvaru letadla - takhle ho navrhl urbanista Luciano Costa, který vyhrál v roce 1957 soutěž o podobu hlavního města. Ten si to musel užít asi nejvíce, kolika lidem se podařilo dostat k dispozici kus země a °tady bude město°. A povedlo se mu to, po padesáti letech jsou cesty dostatečně široké, vše funguje jak má, i když tam žije mnohem více lidí, než vůbec kdy předpokládali. Dalším jménem, ještě slavnějším, je architekt Oscar Niemeyer, který navrhl většinu nejdůležitějších a nejviditelnějších budov. Katedrála, kongres, prezidentské paláce, ministerstva... Někdy mi přišlo, že pro něj to muselo být jednoduché navrhnout zajímavou budouvu, ale nějaký bezejmenný chudák pak musel spočítat, jestli se ty výmysly vlastně dají postavit, a jak to postavit, aby nespadly. A samozřejmě po celé Brasílii oslavují tehdejšího prezidenta jménem Juscelino Kubitschek, který stavbu hlavního města prosadil a měl ji jako hlavní náplň svého prezidentství, což se mu úspěšně povedlo, a Brasília je tak vlastně hlavně jeho práce.

Tož to byla trocha faktů, aby tady bylo aspoň něco. Protože jinak můžu napsat, že jsem většinu času strávil na třídě Eixo Monumental, kde je většina důležitých budov. Byl jsem na prohlídce v Kongresu (v jedné z komor mají 513 členů a asi o sto méně míst k sezení, za posledních 50 let prostě přibylo poslanců), paláci ministerstva zahraničí, katedrále, Santuario Don Bosco (kostel, netradiční, ostatně možná jako vše v Brasílii, čtvercový, na všech stranách okna s modrými mozaikami, krása, klid, pohoda, kterou narušíl pouze zájezd důchodců), justičním paláci (proč si v kanceláři na ministerstvu spravedlnosti nehledat věci na internetu), národním muzeu (což není muzeum, ale spíš výstavní síň), národním divadle (zvenku vypadá trochu jako lezecká stěna), na vyhlídce na televizní věži, na Náměstí Tří mocí (Praça do Tres Poderes, na jedné straně prezidentský palác Palácio do Planalto, na druhé kongres, na třetí nejvyšší soud, to byly ty tři moci, na straně čtvrté obrovský stožár s vlajkou a na páté, to je pod zemí, model města, aby každý viděl, že Costovo Plano piloto je opravdu letadlo), extravagantní most Ponte JK, atd atd. Nějak mi to celé sedlo a město se mi líbilo. Nevím, jestli je dobré na žití (většina místních se tváří, že tady přišli jenom kvůli práci, ale na druhé straně se jim tam moc líbí), ale na návštěvu dobré je. I když jsem potkal lidí, kteří měli názor naprosto opačný...

Nafotil jsem jedny z nejlepších fotek v dějinách města, ale díky kombinaci technických problémů a mé schopnosti ztrácet a zapomínat jsem o fotky (z pěkného kusu Brazílie) přišel :-(

Cuiaba, Varzea Grande, Chapada dos Guimaraes

Hura do Brazilie. Prvni mesto je Foz de Iguacu, kde jsem ovsem jen zamiril na autobusove nadrazi. Mistni bus v Iguacu stal 25 korun, dalkovy bus (25 hodin) 2200. Brazilie tudiz zacala opravdu draze. Kvalita autobusu na ceske pomery vynikajici, ale jihoamerickych nedosahuje, i v Peru atd. jsme dostavali na nocnich prejezdech jidlo, navic jsem se se opravdu rozmazlil na zaver v Argentine:-)

Do Cuiaba, hlavniho mesta provincie Mato Grosso, jsme meli prijet tak ve ctyri pet odpoledne a byli jsme tam v jedenact. Pozdeji, ne drive. Co mne soklo, byla teplota vzduchu, mohl jsme jen zavzpominat na Filadelfii, kde jsem si pred par tydny myslel, ze je horko. Mel jsem domluvene ubytovani v rodine, ale vzhledem k casu jsem zamiril hledat hostel. Mesto bylo mrtve, ubytoval jsem se v asi nejdrazsim hostelu, kde jsem kdy spal, a zaroven to byl asi jeden z nejhorsich hostelu, kde jsem kdy byl - holt skoro pulnoc v temnem brazilskem meste.

Dalsi den uz jsem se do rodinky presunul. Nejdriv jsem jim ale musel zavolat. Budky jsou v Brazilii na kazdem rohu, spise jeste casteji. Ovsem na kartu. "Pani, kde se da koupit ta karta", "no, nevim, mozna tam, pak ..." "eee", "tady si je chlapce vem a pouzij", to posledni uz rikala asi jenom mozna, vrazila mi do ruky dve karty a radeji sla. At zije portugalstina. Toz jsem se o den pozdeji do rodinky dostal... Manzele a dve male deti, ve Varzea Grande. U baraku maji ovocne stromy, kde jsem byl zase mimo, protoze polovina byla zase neco uplne noveho a neznameho. Kolem baraku maji velky plot s elektrickym plutkem. Vecer jsem s Danielou vyrazil na narozeninovou party, trosku jina spolecnost, nez na jakou jsem zvykly, napriklad i s zivou hudbou. Blbe jenom bylo, ze tam nikdo nemluvil ani anglicky, ani spanelsky... Tak jsem si chvilema povidal s Danielou, pojedl, vypil x listu guaranoveho dzusu, poslouchal muziku. Ale blbe jsem si tam nepripadal, proste jsem si rekl, ze mi to je uplne jedno :-)

Hlavnim duvodem, proc jsem do Mato Grosso vyrazil, jsou kopecky. Celkem dost casu jsem stravil hledanim, kde neco takoveho v Brazilii maji a tohle bylo jedno z mist. Chapada dos Guimaraes, spise nez kopecky jde o skalni plosiny, plata, nejake mezitim vodopady... Prvni zastavka bylo "vyletni misto" Salgadeira. Vydal se dolu k vodopadkum a za chvili byl zase zpet. Uvazoval jsem co dal, nakonec jsem vyrazil na opacnou stranu, smer skaly. Rozhodl jsem se dojit k nejake skalce, ze by z ni mohl byt vyhled. Nejak jsem tam dosel, ale nahoru se opravdu nedalo, vyrazil jsem teda dale, ale zastavil mne celkem neprostupny porost. Prostupny samozrejme byl, ale mi se jim nechtelo prilis prodirat. Toz jsem se vratil a po nejake cesticce dosel pod kopec a pak taky par set metru nahoru. Super vyhlidka. Cele mi to zabralo par hodin casu a byl cas posunout se dal. Hned jel bus, ale na mistni nejslavnejsi vodopad Véu de Noiva jsem se nedostal, protoze kolem horelo a bylo zavreno. Mimo jine je nekde v teto oblasti stred Jizni Ameriky, maji tam dokonce geograficky bod "tady to je". Nevim jak to meri, ale urcite maji pravdu... V mistnim mestecka Chapada jsem puvodne zamyslel stravit noc, ale rozhodl jsem se vratit. Horelo na ruznych mistech kolem dokola, krasne to slo videt, kdyz jsem se uz za tmy vracel busem.

Dalsi den jsem stravil relaxovanim, byl vikend, zrovna meli v nedeli volby, na rozdil od nas povinne pro vsechny. Jestli jsem to spravne pochopil, bez toho napriklad nedostanete pas a dalsi drobnosti. A pry je povinne jit i do komise a stravit tam krasny den, kdyz vas k tomu vyzvou!

Fotky na picasu.