Salasaka aneb Fiesta, bailando, bebida, ...

V Salasace jsme se jeste ani neohrali, dorazili jsme v patek odpoledne (coz nam vubec nedoslo, o vikendu se nepracuje) a v sobotu bylo ve vesnici birmovani. Dva z dobrovolniku sli za kmotry (obleceni do mistnich oblecku), a i my jsme se rozhodli jit se podivat na mistni folklor. Slava to byla velika, plny kostel svatecne oblecenych lidi, spousta birmovancu, ve dvojici s kmotrem - nejakou bohatou tetou-strycem nebo exotickym gringem.

Kdyz se po skonceni mse a obradu vse postupne vyhrnulo pred kostel, zacalo trochu prset a my jsme trochu nechapali. Spousta lidi tady chodi v kloboucich a ve chvili deste si nasadili ochranu na klobouky - igelitove tasky. Vypadalo to pro nas opravdu zajimave.

Po skonceni jsme byli necekane pozvani do rodiny... Mila si sice myslel, ze nam nabizeji odvoz na barak, ja jsem doufal, ze jedeme k nim :-) Uplne cizi rodina to nebyla, staraji se nam tady o ubytovani a kmotrou Jessiky-Tatjany tam byla dobrovolnice Greta, jenomze my tady nebyli ani cely den... Skoncili jsme v chudem pididomecku, a byli jsme (malem) nejvazenejsi hosti. Coz jsme ovsem necekali, obcas nevedeli, co se deje, a citili se trochu podivne a nejiste, jestli tam prece jen nejsme nejakym omylem. Namackali jsme se do male mistnustky kolem stolu normalni velikosti, veslo se nas tam asi dvanact. Dalsi stali mezi dvermi, sedeli na zaprazi, nebo nekde venku. Na stole byly talire s bonbony, popcornem, hroznovym vinem, mandarinkami, syrem, dva dortiky. Rikal jsem si, chuda rodina - chuda hostina. Proslovy, podekovani, plac... Pak se pojedlo, co bylo na stole. Pak ale zacalo prekvapeni, kdyz prinesli polivky, z kazde misky vycuhovala nejmin ctvrtka kurete. Je treba rict, ze ne pro kazdeho, lide "za nami" jiz meli porce mensi. Potom prinesli preplnene talire s hlavnim jidlem. Dalsi kus kurete a pulka morcete. No nastesti jsme to vsechno jist nemuseli, cast jidla se jednoduse nejedla a davala se rovnou do igelitovych tasek, nepochopil jsem, jestli na jindy nebo pro dalsi. Na zaver jeste prinesli nekolik celych pecenych kurat a morcat jako darky pro kmotry... Takze prvotni dojem nevysel, chuda hostina to urcite nebyla :-)

Nasledoval tanec na pekne zametenem dvorku, nejake to pivo a roztomily deda rozlival trtinovici... Mistni ji moc nepili, Mila i ja jsme si dali, tim jsme se stali jeho oblibenci a nakonec tam tu lahev s Milou uspesne vypili :-) Ja jsem se vcas zastavil, protoze se znam... Oblibenym tanecnim hitem zde je pisen Karakaj, v podstate mi prislo, ze cele odpoledne a vecer opakovali pet pisnicek. Stale prichazeli dalsi lidi, sousede a buhvi kdo vsechno. Jako exoticti cizinci jsme se stali oblibenci i mistni omladiny. No byla to slava jak mela byt. Uz potme pro nas pristavili auto - a necekane se presunuli do jineho baraku, kde jsme se setkali s dalsim dobrovolniky. Pred pulnoci odesel Mila, ja tam jeste zustal, chodil pojidat prase, hral si na parapazza. Ostych z foceni cizich lidi jsem v te dobe uz zdaleka nemel, ovsem fotky taky nestaly za nic...

To uz je bylo pred tydnem. V prubehu tydne jsme meli oslavu patnactin Margarity z rodiny, ktera se nam stara o barak, to byla velka slava, dostala ten spravny klobouk, protoze v patnacti uz neni dite ale senorita, a muze tak chodit na party a podobne. Treba se nejspis i vdat... O dva dny pozdeji se par lidi loucilo, nekteri neco napekli, uvarili, pripravili, k tomu mame na baraku dve didgerida, tri harmoniky, kytaru, housle, fletnu. A nekdo na ne i obas hraje. Pivo (ktere pijeme my, znacky Pilsener) tady maji ne v lahvich ne 0,5 litru, ale 0,6 litru. Posunuji se lepsim smerem nez v Kolumbii. A vcera jsme si dokonce udelali bramborove placky.

Funguje to tady proste vyborne :-)

Salasaka aneb Stavime skolu

Mame sice pocit, ze mame malo casu a nestihame, ale i presto jsme se rozhodli udelat neco trochu uzitecneho pro jine a konecne nekde zanechat svou nesmazatelnou stopu:-) Vybrali jsme si vesnici Salasaca s mistni asi trinactitisicovou komunitou Kicua (Quichua) a strucne receno tady jako dobrovolnici stavime skolu.

Trosku presneji ji nestavime celou, ale pristavujeme. To znamena, ze ja jsem zatim spise boural, co postavili jini, coz ale odpovida me sikovnosti. Zato Mila je dric a remeslnik a prvni dva dny chtel mistniho chlapika, ktery je tady stavitelskym mozkem, zahrabat do hliny a byt mozkem sam. Uz se ale prizpusobil, ono se tady totiz stavi uplne jinak nez u nas. Mozna presneji receno, nez u nas dnes. Michani hromad betonu bez michacky, misto svarovani armovacich dratu jejich dratkovani, rozbijeni zelezobetonovych bloku majzlikem... Kdyz vam vysypou pet nakladaku sutru nejruznejsi velikosti pod kopeckem tricet metru od baraku, neni to taky nejvhodnejsi. Aspon si trochu pripominam, proc jsem vlastne tak dlouho studoval:-)

Krom dobrovolniku-budovatelu je tady taky cast, ktera v mistni knihovne uci v "letni skole", takovem prazdninovem doucovani, hlida male deti, kresli obrazky na zdi a podobne. I ja uz jsem se tady ulil, kdyz jsem byl pozadan o reseni problemu s mistnimi pocitaci. A dokonce mi pri te prilezitosti byla nouzove pridlena hodina anglictiny (na urovni matky, stryce, sestry, osla a kralika to jeste zvladam) a matematiky (kde jsem se nejdrive zhrozil, ze uz nezvladam ani nasobeni zlomku, pak jsem se radeji zeptal a zhrozil se, ze je to minule naucili spatne).

Jsme tady (tak trochu bohuzel) krom jednoho Francouze s lidmi z anglicky mluvicich zemi a ja jsme uplne marny... to neni o tom, ze bych jim rozumel spatne, ja casto vubec nevim, o cem se bavi! Takze kdyz napriklad s nimi nekde sedim, posloucham a snazim se jim rozumet a oni na mne promluvi, dochazi k nasledujicim situacim: 1. vubec nepoznam, ze se mne na neco ptaji (to jeste neni tak strasne), 2. poznam to, ale nevim, na co se ptali (to jde), 3. poznam to, vim na co se ptali, odpovim jim a oni mi nerozumi (prestoze to je "spravne" a kazdy cizinec by mi rozumel), 4. poznam, ze se ptali, odpovim jim, ale na neco uplne jineho, nez se ptali (a to je uplne nejhorsi) Zoufalstvi:-( Samozrejme jsou tu vyjimky: 1. osoby, kterym rozumet jde, 2. situace, kdy jde rozumet i dalsim, jako treba vcera, kdy se tady par lidi loucilo, a diky vecerni unave jednak zpomalili hovor a jednak zjednodusili temata :-) Ale mame mesic na to, abychom je naucili mluvit!

Pro pripadne jazyka znale zajemce je tady odkaz http://katitawa.blogspot.com/ (Mila tam ma peknou fotku).

Ilinizas & El Boliche

Transport busiky koncime ve vesnicce El Chaupi, kde si v hostelu nechavame zbytek (velky zbytek) veci a vyrazime na kopecek Iliniza Norte. Ten ma neco pres 5100, udaje se opet ruzni, dle nasi gps 5149. Par metru vedle je Iliniza Sur, sice o par metru vyssi, ale uz s ledovcem a na to bohuzel nemame veci. (Nebo taky nastesti, protoze nevim, kam bych je dal.) Toto odpoledne na ceka vystup skoro tisic ctyrista metru do refugia ve vysce 4757. Kousek nas svezou mistni ochranari, aspon nas maji jiste, protoze jim za vstup hned zaplatime po peti dolarech. Prvni dve hodiny jsou celkem v pohode, pak se ale dostaneme na hrebinek a na hrebinku uz jsou mraky a hlavne vichr. Poprve mame pocasi, kdy se daji rozumne pouzit nase veci, ktere uz skoro tri mesice tahame v batohu. Napriklad krasne nove goretexove kalhoty za ctyri tisice, ktere jsem si jeste v den odjezdu kupoval v Praze. Nicmene v tuto chvili spokojene (jak jsou naucene) odpocivaji v hostelu, takze na petitisicovky se tady chodi v platenacich od vietnamcu za dve stovky.

Ve ctyri odpoledne jsme radi, ze jsme v bytelnem domecku, sice trochu vlhkem a tim mirne plesnivem, ale zato bez vetru a dokonce s plynem. Vecer vylezeme na chvili ven a necekane tam stravime dost casu. Prestoze jsme v zavetri, pekne kolem nas fouka, a byt v tu chvili nekde na vetru bych nechtel. Chvili jsme v mracich, chvili ne, mraky litaji silenou rychlosti, skoro vsemi smery, klidne i kolmo dolu, vytvareji viry, zapadajici slunce je sice schovane za kopcem, ale kdyz se nam mraky roztrhnou, tak je krasne osviti, dole pod nami inverze... no popsat to nejde, takove predstaveni jsem jeste nevidel, stalo to za pekne prokrehnuti. (Pozdeji se dovime, ze vitr byl pry nejsilnejsi nejmin za posledni rok.)

Rano v pet vstavame, jdeme ven, kde je tma (coz jsme cekali), vichr (coz jsme slyseli), mlha (coz jsme predpokladali) a primrzlo (coz jsme poznali, kdyz jsme slapli). Takze zase zalezame do spacaku. Po sedme jsme vzbuzeni guidem s patnacticlennou skupinou, my snidame a oni si nasazuji prilby a sedaky. Nechaji po sobe binec a rady, ze tam nemuzeme vylezt. Pak nastesti odejdou, a dorazi dalsi guide se ctyrclennou skupinou, ten zadne lano a podobne nesmysly nema, coz nas uklidnuje. Pocasi uz je mnohem lepsi, a tak vyrazime skoro hodinu po prvni skupine (v suti nam aspon pekne vyznacili cesticku) s tim, ze uvidime, kam dojdeme, ale cesta je uplne v pohode a na vrcholu jsme necekane za necelou hodinu. Sice tam pekne fouka, ale sviti slunicko, kochame se vyhledy na vsechny strany. Kdyz po pulhodine dorazi prvni skupina, vydame se na cestu zpatky, balime veci a pokracujeme dolu.

Spodni kousek se svezeme autem, cimz usetrime dve hodiny casu a jeste odpoledne se proto zvladame presunout ke Cotopaxi, do rezervace El Boliche. Zase mame stesti, protoze z hostelu nas kus odvezou autem. Smulu mame v tom, ze tim padem nenakoupime jidlo. Ale odvoz za to stoji a planujeme prezit na tom co mame - vlockach a polivkach. Pak to mame tri kilometry pesky a skoncime v kempu, kde zaplatime kazdy deset dolaru za vstup do parku a krasne tri dolary za stan. Jsme tam sami, ve dne v noci i s ochrankou... zamestnancu je tam vice nez (nas) navstevniku. Vecer si delame ohynek, vse je pripraveno na grilovani a peceni, my ale nemame co a vse je daleko:-(

Dalsi den jdeme na vychazku, nakonec toho ujdeme neplanovane mnoho. Nejdrive po ceste, pak cesta skonci, tak po pesine, pak pesina skonci a primo vzhuru hnusnou metrovou drnovou travou, kaktusy, a podobnymi prijemnostmi. Pobodani, popichani, porezani narazime na neco, co vypada jako vykopany kanal na vodu, coz tam uprostred kopcu nechapeme. Radi po nem ale pokracujeme, nejdrive jednim smerem, kdyz zjistime, ze nam to nevyhovuje, tak tim druhym. To uz mame celkem jasno, ze jde o kanal, neni nam ale jasne, co tam dela a hlavne to, ze vypada cerstve... Po par kilometrech narazime na rodinku, ktera tam ma postaveny stan a obnovuje stary zarostly kanal. Pry na vodu pro kravy. Celkem nechapeme. Jako bonbonek na zaver, po par dalsich kilometrech dojdeme podel zarostleho kanalku do sedelka, ktere je prokopane snad sestimetrovym prikopem a voda se tak (nekdy casem, az se tam dokopou) dostane na druhou stranu hrebinku.

Mila stale mluvi o grilovani, kureti, ze se mu v noci zdalo o pstruzich, planuje, kde aspon nakopeme brambory. Ve tri jsme zpatky, Mila skoro vyrazi do nejake civilizace, nakonec ale jeste v kempu od odjizdejici babky nakoupi varene brambory, fazole, kukurici, kosti a sedm piv. V pet uznava, ze to jeho predstavy o kureti zdaleka nesplnuje a ze piv je stejne malo, a jde za nocnim hlidacem... Hlidac je super. Sednou do auta a jedou nakoupit. Ani za to nic nechce, teda pokud chce, tak nerekne, teda pokud rekne, tak mu nikdo nerozumi... to bych ale Milovi krivdil, proste nic nechtel. To auto taky bylo sluzebni a pak od nas dostal veceri. Vecer byl super, ohynek, skvele pecene kuratko, pecene brambory, pohoda, klidek, idylka...

Quito & rovnik & Cochasqui & Otavalo & Quito

Nasi prvni zastavkou v Ekvadoru bylo Quito. Po skoro sesti hodinach jizdy jsme na terminalu, ktery byl prekvapive primo u historickeho centra mesta, vybrali jsme si hotylek La Posada Colonial asi minutu pesky od nej. Nam to samozrejme trvalo minut asi deset, nez jsme tu spravnou ulicku nasli. V pruvodcich se sice pise, ze vetsina lidi spi v novem modernim centru, ale my nejsme vetsina. O Quitu nam vsichni vypraveli historky o okradeni, kdyby nam to nevykladali, tak to je stejne napsano v kazdem pruvodci, proto jsme byli dost ostraziti a podezrivavi. Hned pri prvni vecerni prochazce jsme ale zjistili, ze policistu je vsude dost a kdyz se budeme drzet spravnych ulic, nebude to tak strasne. I kdyz mi zpocatku pripadalo podivne a lehkovazne, ze policiste nechodi se samopaly, na to jsem nebyl zvykly...

Dalsi den jsme vyrazili na rovnik. Na rovniku je mestecko Mitad del Mundo (Polovina sveta), ale prakticky je to kus Quita, a areal s obrovitym betonovym monumentem postaveny primo na rovniku. Postaveny primo na rovniku sice byl, ale diky druzicim, gps a podobnym pokrocilym vymozenostem se dneska vi, ze rovnik lezi asi o 250 metru vedle. Na betonovy monument a okolni pavilonky s vystavkami bych se za dva dolary podivat nesel, ale Mila ano, tak jsem sel taky. Zvladli jsme i maly hodinovy vylet na krater Puluhahua, coz je ctyri pet kilometru siroky krater, dole policka, vypada to pekne. Nakonec jsme sli najit ten spravny gps rovnik, ja chtel videt ty nuly na gpsce a Mila se na nej vycurat.

Dalsi rano jsme sedli na bus a vyrazili smer Cochasqui. Z Quita par kilometru busem, z hlavni cesty to bylo sedm kilometru, nicmene za chvili jsme byli prijemne na korbe nakladaku. Vetsina cesty byla dlazdena z kamennych valounu. Ke konci byly u cesty hromady kamenu, sedeli tam chlapici a busili kladivky... nevim, jestli tu cestu spravovali nebo staveli. Jeste vetsim prekvapenim pro nas bylo, kdyz s nami jeden z dlazdicku komunikoval anglicky. Cochasqui je nejvyznamnejsi predincka pamatka v Ekvadoru a jde o nekolik pyramidek. Pyramidky jsou kopecky hliny, protoze mistni to pred Spanely maskovali tim, ze je zasypali, coz je muselo stat stejne prace jako par set let pred tim postavit. Dostali jsme pruvodce, ne ze bych mu zvlaste rozumel,ale vetsinou mluvil jasne o jasnych vecech. Na nekolika mistech maji hlinu odkrytou, aby clovek videl jak to vypadalo, vcetne vrcholu jedne pyramidky, navic tam maji chyse vybavene "jako kdysi" a male muzejko. Stravili jsme tam pres dve hodiny a byly to prijemne dve hodiny.

Zpatky na hlavni cestu jsme se dostali tim, ze jsme si prisedli do auta mistnim turistum, a prestoze jsme vysedli na velke ceste, kde jezdiva plno autobusu, hned jsme se vezli stopem na korbe pickupu, dokonce i s policejni kontrolou. Za stopy jsme tentokrat nic neplatili, takze nas cestovani vyslo prijemne levne. A byli jsme v Otavalu, mestecku proslulem svymi sobotnimi trhy. Zrovna byl patek a byli jsme prekvapeni tim, ze cele jedno namesti je plne stanku s mistnimi vyrobky. Byla to hruza, tolik krasnych mistnich a navic levnych veci a my si je nemohli (z prostorovych duvodu) koupit. Ten spravny trh byl ale v onu sobotu a stanky byly nejenom na namesti, ale i v prilehlych ulicich. To se tyka trhu pro turisty, na ktery jsme vyrazili brzo po ranu, drive nez dorazi turisti z Quita. Jenomze se nam to stejne nepodarilo, protoze nejdrive jsme narazili na zeleninovy trh a potom jsme sli s davem a narazili na trh zvireci. A hlavne, vsude bylo plno mistnich z mesta i okolnich vesnic, zvlaste zeny chodily ve svych az podivnych kostymech. Na krku nahrdelniky z bizuterie z Jablonce... Samozrejme jsme to s tim nakupovanim nezvladli a ted mame zase o neco tezsi a plnejsi batoh:-(

Vecer jsme vyrazili na kohouti zapasy. Protoze - kdo to kdy videl. Bylo to dobre, nebyla to zadna krutarna, strikajici krev a podobne... I kdyz je fakt, ze z poloviny kohoutu si mohli udelat v nedeli polivku. Vice nez samotne kohouty jsem sledoval fandici, pokrikujici, obcas i tleskajici publikum a hlavne primo v arene (asi) majitele povzbuzujici sve kohouty...

V nedeli jsme se vratili do Quita a vecer vyrazili na prochazku na kopecek kousek od nas, s obrovskou sochou Panny kvitoanske, ci jak by se to dalo rict cesky. Meli jsme to kousek pesky, vsichni nas ale varovali pred cestou pesky, my jsme si to ale samozrejme museli zkusit a prezili to ve zdravi. Nahore bylo plno lidi a oblibena mistni zabava je pousteni draku. Misto to maji skvele, protoze jim tam lita, kde co. Nad hlavou desitky draku a kdesi nade vsemi jsme nasli tecku a pak i jejiho majitele dole. Od nej jsme zjistili, ze sveho draka ma na petisetmetrovem spagate! Cekali jsme na zapad slunce a rozsvicene Quito, a pak jsme marne cekali na taxik. Porad tady na vas nekdo troubi a kdyz ho potrebujete, tak nic. Nakonec jsme sedli do nejakeho polorozpadleho auta nekoho, kdo si asi privydelaval odvozem zoufalych navstevniku. Protoze zpatky potme uz jsme se opravdu neodvazili jit. Jenomze jsme vystoupili na nejakem podivnem miste, nasledoval svizny pruchod zanedbanymi ulicemi s podezrelymi lidmi a dost jsme si oddychli, kdyz jsme se dostali do znamych "rozumnych" ulic s ochrankou...

Posledni den jsme se nechali vyvezt kabinkou nad Quito, a pesky pokracovali na kopecek Rucu Pichincha (4713). Prijemna dvouhodinova prochazka tam, sebehnuti dolu, Quito pod nami, spousta letadel pristavajich mezi domy (nejenom autobusove nadrazi, ale i letiste maji uprostred mesta, nicmene oboji uz stavi nove), na obzoru nekolik sopek s ledovci... Cestou zpatky to jsme to vzali pres nove centrum, ktere nas ale vubec nezaujalo, zato se nam libil sice novy ale jako stary vypadajici obrovity kostel La Basilica del Vote Nacional (coz nevim presne, co znamena:-)

A tim jsme ukoncili nas pobyt v Quitu a okoli a rano vyrazili o kousek dale.

Las Lajas & Kolumbie na zaver

Z Popayanu jsme se presunuli do Ipiales, ktery uz lezi na ekvadorske hranici. Po prijezdu jsme se deset minut rozkoukavali, aby pak Mila zjistil, ze nema penezenku s penezi, kartami, doklady... Nastesti jsme tentokrat meli listek od autobusu, coz vubec neni bezne, takze jsme znali spolecnost i cislo busu, ktery uz mezitim nekam odjel. Diky mobilnim telefonum se vse v poradku naslo a dorazilo taxikem. Nastesti to tentokrat dopadlo dobre...

Cekala nas posledni kolumbijska zajimavost a to kostel Las Lajas asi sedm kilometru od Ipiales. Jde prinejmensim o kolumbijske poutni misto, vsude kolem po skalach jsou tisice dekovnych i nedekovnych plaketek, desticek, napisu. Kostel to je nadherny, postaveny na moste nad souteskou, respektive v polovine soutesky. Vypada odevsad skvele - shora, zepredu, z boku, zdola i zevnitr. Vevnitr je oltar a za nim skalni stena... Stravili jsme tam asi dve hodiny, pekne misto se svou atmosferou, schoval jsem pak i fotak, protoze uz se mi nechtelo porad uvazovat, jak to mam vyfotit a odkud to bude lepsi a radeji jsem se dival...

Dalsi den rano jsme se pak s Kolumbii rozloucili a bezproblemove presli do Ekvadoru. Kolumbii jsme byli asi oba dva prijemne prekvapeni. Prekvapeni je mozna slabe slovo, ale lepsi mne v tuto chvili nenapada (abych to zase neprehnal:-) Jeji povest je mnohem mnohem horsi nez skutecnost... Pokud nemate jet kam na vylet, mohu jen doporucit!

San Agustin aneb Sochy, sochy, sochy

V sedm vecer jsme se ocitli v San Agustinu, ten je sice plny hostelu a hotelu a vseho ubytovani, my ovsem hledali doporucenou Casa Japones, levnou a s vyhlidkou na mestecko. Povedlo se nam to na druhy pokus, pote, co jsme si poprve mysleli, ze jdeme spatne, kdyz kdyz jsme na rozmlacene polni ceste, kolem podivne rozestavene nebo opustene stavby, za posledni lampou poulicniho osvetleni, ale spatne jsme nesli. Proste jsme meli jit jeste kousek dal. Jeste ze je Kolumbie tak bezpecna.

San Agustin (taky pamatka UNESCO) je znamy svymi sochami, pry az tri tisice let starymi. Prvni den jsme stravili vyletem v dzipu za vzdalenejsimi misty, kam bychom se jinak nedostali. Jelo nas sedm plus ridic a byli to vsechno prijemni lidi. Videli jsme, co jsme videt meli (souteska El Estrecho, nic moc hrobecky Obando, vyborne sochy na Alto de Los Idolos, 220ti metrovy vodopad Salto de Bodrones, dalsi sosky na Alto de Los Piedras), a pak se nam cestou zpet nejak zkazilo auto. Byli jsme ponechani osudu v mestecku pred mistnimi obchudky a vecirek mohl zacit... Po dvou hodinach jsme odjeli a vecirek uspesne pokracoval v aute i v San Agustinu :-)

Druhy den jsme zamirili uz pesky do hlavniho Archeologickeho parku (pesky proto, ze nas nejak nenapadlo, ze to je tri kilometry daleko). Soch dalsi spousta. Odpoledne jsme pak meli jeste cas, tak jsme minibuskem vyrazili za mesto na dalsi mista se sochami. Vystoupili jsme trochu jinde nez jsme meli, ale v busiku v tom meli naprosto jasno: "Pujdete touhle cestou, a pak doprava". Po case uz se dalsi mistni nemohli domluvit, kam vlastne odbocit, az jsme proste jednou z moznosti odbocili. Pekna uzka pesinka, zrovna doprselo, tak trochu dost klouzava a obcas blativa. Nicmene jsme to opet meli cestou mezi i skrz ploty, od farmicky k farmicce. Vetsinou se vsichni smali, co tam delame, asi se tam o nas budou povidat historky. Jednou jsme se i vraceli, starik z nas mel zazitek, cizince tam asi v zivote nevidel. Pak uz jsme sli v nejakem lesiku, asi tam byl lesik a ne policko nebo pastvina, protoze tam bylo mokro, a protoze tam bylo mokro, tak tam bylo dost blata. Nicmene zazracne jsme se vynorili z lesa na planinu mezi sochy. Vypadali jsme dost zablacene, kolem kolumbijsti turisti v bilych polobotkach. Turisti dojeli na konich a my byli radi, ze uz zpatky muzeme po normalni ceste. Normalni cesta se ale ukazala mnohem horsi nez predchozi blativa pesina, byla krasne znicena a rozslapana temi stady koni, ktere tam vozi turisty. Tentokrat uz nebylo blata dost, ale velice hodne. Ja ve svych sandalech uz jit nemohl, klouzaly, nedrzely mi nohu a navic se mi jedna rozpadla, tak jsem sel radeji bosky (a bylo to lepsi), blato jsem mel az po kolena a i to obleceni nad nevypadalo nejcisteji. Ke konci jsme se sice v jedne fince jakz takz umyli, ale prece jenom jsme museli dojit az k poradne ceste. Kdyz jsme na ni chytili dzip, radeji jsem ani nelezl dovnitr mezi ostatni a zustal stat venku. V San Agustinu jsme potkali zname Svycary, kteri se (nam a s nami) smali, a vrcholem byla jedna starsi pani, ktera prisla a ukazovala mi, kde mi opravi botu :-) Nekdo si za adrenalin plati, nekdo si ho proziva sam...

Prijemny petidenni vylet s prijemnymi lidmi jsme zakoncili se Svycary z predchoziho dne veceri a rano v sest jsme modernim minibusem vyrazili zpet do Popayanu. Prvnich a poslednich par kilometru po asfaltu, jinak po rygolech, a ty se neukazaly pro nas novy bus nejvhodnejsi. Stare mohutne busy skoro nakladaky to zvladaji nejak lepe. Tak vytreseni a domlaceni jsme jeste nebyli. Pro informaci, cela cesta merila 131 km a jeli jsme ji sedm hodin...

Vice fotek na picasu

Tierradentro aneb Hrobky, hrobky, hrobky

Popayan je prijemne historicke bile mestecko, kde jsme se na pul dne zastavili. V planu jsme meli odsud vyrazit na predkolumbovske pamatky Tierradentro a San Agustin a jednim z dulezitych kriterii pro hledani hostelu bylo, jestli si tam muzeme schovat veci. Druhy den brzo rano jsme nase velike batohy ulozili pred dvermi "uschovny", sice bychom je meli radeji za nimi, ale vsichni spali, nikoho jsme nechteli budit a verili jsme, ze jim to dojde. (Doslo.) Peknym starym busikem nas cekala cesta pres hory, vetsinou po nezpevnene horske ceste, dostali jsme se i pres 3000 metru, kde uz byla opravdu zima, mraky, mrholeni (ale jako tady vsude i tam lidi ziji a neco jim tam roste). Po peti a pul hodinach jizdy jsme vystoupili na krizovatce, uz v teple dosli pesky za dvacet minut k samotnemu "vstupu" k vykopavkam.

Tierradentro (dokonce pamatka UNESCO) je zname svymi podzemnimi hrobkami hlavne z 6-10 stoleti. Nachazeji se na nekolika mistech (ctyrech?), vzdy zastresene a vetsinou zamcene. Prvni den jsme se stihli podivat na dve mista (Segovia a El Duende), s temi nejpeknejsimi hrobkami. Hlidac-otvirac-rozsvecovac nam vzdy odemkl vstup (to je pletivo nad dirou v zemi), vetsinou roznul (dvanact nejpeknejsich ma dokonce elektricke svetlo), my vlezli dolu, pokochali se, promarnili trochu casu zbytecnym focenim bez blesku a posunuli se zase dale. Meli "otevreno" do ctyr, celkem jsme to zvladli, i kdyz nas na tom druhem miste chlapik cekal asi jenom proto, ze mu to rekli vysilackou. Cestou jsme meli jeste misto s par sochami (El Tablon) a skoncili jsme ve vesnicce San Andres de Pisimbala. Ubytovali jsme se v mistnim statku a vyrazili na pruzkum na naves. Pekny kostelik pokryty slamou, decka hrajici si na prulizkach a behajici vsude kolem, kluci hrajici fotbal, omladina hrajici volejbal. Nejaka sportovni vesnice. Nikomu jsme to necteli nasim vykonem kazit, radeji jsme si dali pivo a buchtu, a pak jeste pivo a buchtu, a sli na veceri. Tam jsme se (Mila) zakecali s prijemnou Francouzkou, dali si sraz dalsi den rano a sli spat. Tedy cestou jsme si jeste dali pivo a buchtu...

V sedm rano jsme vsichni tri vyrazili nahoru na kopec na dalsi misto s hrobkami (El Aguacate). Nahoru to bylo pres pet set metru a pekne prudce, asi jsme opet nahoru nedosli normalni turistickou cestou, ale po nejakych pesinkach vedouci kolem zapomenutych farmiccek, nase kamaradka z toho mela zazitek :-) Nahore na hrebinku byla spousta der do zeme a krasne vyhledy... Dole jsme se rozloucili a rozhodli jsme se udelat to, co se jeste nikdy nikomu nepovedlo - stihnout dojet jeste do San Agustinu. (No nepovedlo, nikde jsme se o tom nedocetli ani nedoslechli:-) Jeste se nam ale povedlo zajit si na mistni pro vetsinu neznamou pyramidku nad vedlejsi vesnici, coz nebyla pyramidka, ale skala a do ni Spanele vykopali dva tunely ve snaze najit zlato...

Po pul dvanacte jsme stali a sedeli na opustene krizovatce, cekali co se bude dit a kam se ten den dostaneme. Pred dvanactou se zazracne objevil prastary autobus, ktery miril nasim smerem do La Platy. V La Plate nas vysadi u odjizdejiho collectiva do Pitality, tam nas hned odchyti projizdejici autobus a necekane uspesne tak jsme po sedme hodine v San Agustinu. Cesta do La Platy byla ale nejzajimavejsi. Pekne si s nami vsichni pokecali, cestou jsme pomohli opravit naklad nejake dodavce (osm lidi venku z autobusu, sest lidi neco dela nebo prinejmensim diskutuje a radi, jedna slecna stoji a kouka, ta asi nema narok neco rikat, a jeden Cech stoji a kouka, doted jsem presne nepochopil, o co se vlastne snazili:-). Ceste jeste uzsi atd. nez predchozi den, pry to neni normalni cesta do La Platy, ta byla loni pri vybuchu Huily znicena, taky koryto reky, nad kterou jsme jeli, melo brehy, stromy a vse pokryto bahnem o par metru vyse, nez by melo byt normalni. Informace ziskaval od kolemsedicich Mila. Zatimco ja jsem schopen "konverzovat" na urovni "Mate u vas dolar nebo euro?", "Ne, korunu", Mila je schopen resit problematiku pestovani obili v Cechach - to pote, co o kukurici pronese, ze tu pestujeme i u nas, ze ji zere dobytek...

Vice fotek na picasu