V sedm vecer jsme se ocitli v San Agustinu, ten je sice plny hostelu a hotelu a vseho ubytovani, my ovsem hledali doporucenou Casa Japones, levnou a s vyhlidkou na mestecko. Povedlo se nam to na druhy pokus, pote, co jsme si poprve mysleli, ze jdeme spatne, kdyz kdyz jsme na rozmlacene polni ceste, kolem podivne rozestavene nebo opustene stavby, za posledni lampou poulicniho osvetleni, ale spatne jsme nesli. Proste jsme meli jit jeste kousek dal. Jeste ze je Kolumbie tak bezpecna.
San Agustin (taky pamatka UNESCO) je znamy svymi sochami, pry az tri tisice let starymi. Prvni den jsme stravili vyletem v dzipu za vzdalenejsimi misty, kam bychom se jinak nedostali. Jelo nas sedm plus ridic a byli to vsechno prijemni lidi. Videli jsme, co jsme videt meli (souteska El Estrecho, nic moc hrobecky Obando, vyborne sochy na Alto de Los Idolos, 220ti metrovy vodopad Salto de Bodrones, dalsi sosky na Alto de Los Piedras), a pak se nam cestou zpet nejak
zkazilo auto. Byli jsme ponechani osudu v mestecku pred mistnimi obchudky a vecirek mohl zacit... Po dvou hodinach jsme odjeli a vecirek uspesne pokracoval v aute i v San Agustinu :-)Druhy den jsme zamirili uz pesky do hlavniho Archeologickeho parku (pesky proto, ze nas nejak nenapadlo, ze to je tri kilometry daleko). Soch dalsi spousta. Odpoledne jsme pak meli jeste cas, tak jsme minibuskem vyrazili za mesto na dalsi mista se sochami. Vystoupili jsme trochu jinde nez jsme meli, ale v busiku v tom meli naprosto jasno: "Pujdete touhle cestou, a pak doprava". Po case uz se dalsi mistni n
emohli domluvit, kam vlastne odbocit, az jsme proste jednou z moznosti odbocili. Pekna uzka pesinka, zrovna doprselo, tak trochu dost klouzava a obcas blativa. Nicmene jsme to opet meli cestou mezi i skrz ploty, od farmicky k farmicce. Vetsinou se vsichni smali, co tam delame, asi se tam o nas budou povidat historky. Jednou jsme se i vraceli, starik z nas mel zazitek, cizince tam asi v zivote nevidel. Pak uz jsme sli v nejakem lesiku, asi tam byl lesik a ne policko nebo pastvina, protoze tam bylo mokro, a protoze tam bylo mokro, tak tam bylo dost blata. Nicmene zazracne jsme se vynorili z lesa na planinu mezi sochy. Vypadali jsme dost zablacene, kolem kolumbijsti turisti v bilych polobotkach. Turisti dojeli na konich a my byli radi, ze uz zpatky muzeme po normalni ceste. Normalni ce
sta se ale ukazala mnohem horsi nez predchozi blativa pesina, byla krasne znicena a rozslapana temi stady koni, ktere tam vozi turisty. Tentokrat uz nebylo blata dost, ale velice hodne. Ja ve svych sandalech uz jit nemohl, klouzaly, nedrzely mi nohu a navic se mi jedna rozpadla, tak jsem sel radeji bosky (a bylo to lepsi), blato jsem mel az po kolena a i to obleceni nad nevypadalo nejcisteji. Ke konci jsme se sice v jedne fince jakz takz umyli, ale prece jenom jsme museli dojit az k poradne ceste. Kdyz jsme na ni chytili dzip, radeji jsem ani nelezl dovnitr mezi ostatni a zustal stat venku. V San Agustinu jsme potkali zname Svycary, kteri se (nam a s nami) smali, a vrcholem byla jedna starsi pani, ktera prisla a ukazovala mi, kde mi opravi botu :-) Nekdo si za adrenalin plati, nekdo si ho proziva sam...Prijemny petidenni vylet s prijemnymi lidmi jsme zakoncili se Svycary z predchoziho dne veceri
a rano v sest jsme modernim minibusem vyrazili zpet do Popayanu. Prvnich a poslednich par kilometru po asfaltu, jinak po rygolech, a ty se neukazaly pro nas novy bus nejvhodnejsi. Stare mohutne busy skoro nakladaky to zvladaji nejak lepe. Tak vytreseni a domlaceni jsme jeste nebyli. Pro informaci, cela cesta merila 131 km a jeli jsme ji sedm hodin...Vice fotek na picasu
No super, s fotkami je to jeste uzasnejsi! Jen tak dal! Kam mirite ted? Ja na Colours of Ostrava :-)
OdpovědětVymazat