Chiloé je ostrov, kde podle průvodců většinu času prší, lije, nebo alespoň poprchává. Když tam přijíždíme my, tak tam většinu času prší, lije, nebo alespoň poprchává...
Quellón
Z Puerto Montt přejížíme na ostrov Chiloé. Ostrov má 8394 kilometrů čtverečních, čili více než desetina České republiky a žije tam zhruba 155000 lidí, čili moc osídlen není. Kdo by
tam taky všude bydlel, když tam stále prší. Zatímco na lodi máme ještě hezky, za chvíli vjíždíme do mraků... V Castru pěkně lije, tak měníme plány a jedeme na jih do Quellónu. Ten je mimo jiné (ne)významný tím, že je tam jeden z konců Panamerikany, cesty vedoucí odněkud z Aljašky až sem (konců je samozřejmě více). Odpoledne se jdeme v přestávce mezi deštíky projít po nábřeží a nebyl by to Míla, kdyby neoslovil podivného ošuntělého zarostlého chlapíka s dvěmi vesly na rameni. Prý jestli nemůžeme s ním na ryby. Míla chvíli nemůže pochopit, proč pojede až za týden až deset dní, správné vysvětlení ale
je, že jezdí na moře na týden až deset dní. Což v tu chvíli není nic pro nás. Objeví se ještě jeden chlapík, ze kterého se vyklube majitel lodi, z onoho prvního chlapíka jeho kapitán, tak nás vezmou aspoň na návštěvu na loď, kam zrovna na chvíli jedou. Dobré, majitel Juan si s námi povídá, ukazuje nám mapy (zatímco kapitán někde v podpalubí pracuje). Nakonec skončíme u Juana doma na kafe a malou večeři a že prý jestli bude další den aspoň trochu hezky a pojede jenom na jeden den lovit "pily", tak nás vezme...
Další den je ale ještě hůře a dokonce prý je zavřený přístav. Po obědě si tak ležím pod dekou, déšť bubnuje do plechové střechy, já medituji o tom, jak se nám stále nedaří stát se námořníky a rybáři, tak se rozhodnu, že budu aspoň povaleč. Docela mi to jde! Odpoledne jdeme zase na návštěvu k Juanovi, vezme nás ke svým známým, seznámí nás s dalšími rybáři, prostě pohoda... pohoda rybářů, kteří nemůžovu na moře.
Castro
A ráno zase prší, tak se přesunujeme do Castra. Máme příjemné ubytování s vyhlídkou na moře, no spíše na takový záliv, Míla vzpomíná na
domovinu a přirovnává to k Lipnu. Procházíme se každý na vlastní pěst po nábřežích, zajímavé (a známé) tady jsou palafitos, domy na kůlech nad vodou. Vlastně v něčem takovém spíme i my, i když ne nad vodou, ale ve svahu... Chiloé je také známé svými dřevěnými kostelíky, 16 z nich je dokonce zapsáno v Unescu. Celkem ale není divu, že jsou dřevěné, protože tady je ze dřeva snad úplně všechno. Navíc kostelíky jsou dřevěné, zvenku ale často (jako spousta dalších věcí) obité vlnitým plechem. Kostel
v Castru je veliký, na všech obrázcích krásně barevný... ve skutečnosti oprýskaný, vybledlý a bezbarvý. Nicméně vevnitř opravdu krásný. Večer sedíme na naší terásce, pojídáme chobotnice a syrového lososa a k tomu to správně vybrané víno, vyhlídka na moře... nebo vlastně to Mílovo Lipno...
Model a skutečnost
NP Chiloé
Neprší a vyrážíme do národního parku Chiloé. Busíkem dojíždíme do Cucaa, platíme symbolické
vstupné a po padesáti metrech se od prvního rozcestníku raději vracíme zeptat, kam máme jít. Prostě neumí pořádně udělat cedulky. Polovinu cesty jdeme po pláži, bičováni větrem a pískem, prostě jak to má být u pobřežního treku. Jenom bohužel jdeme proti tomu větru. Pláž je posetá škeblemi, nad tím zvířený písek... Ke konci na chvíli vylezeme do kopečků nad pobřežím a k večeru docházíme na tu naši správnou pláž, stavíme stan a večer trávíme ve společnosti tří příjemných Chilanů okupujích chatičku strážců národního parku. Mimo to tam stojí krásné nové velké refugio, moc nechápu, proč nejsou v něm, sice mi to vysvětlují, ale stejně to nechápu - a to jim tentokrát rozumím.
Druhý den prší, tak se rozhodujeme zůstat. Kam bychom taky v tom počasí chodili. Odpoledne už je líp, na procházce po pláži nacházím mrtvého tuleně (lachtana, ...) a ptáky, kteří se marně pokoušejí proklovat se jeho kůží. Jenom oči už chudák nemá. Večer máme krásný západ slunce nad mořem...
A vracíme se zpět. Už ne proti větru, takže v klidu. V klidu mi taky konečně jednou
nevyjde přeskok potoka, teda potok přeskočím, jenomže následující krok je trochu vedle a najednou jsem po pás ve vodě. Zajel jsem tam naprosto bez problémů, naštěstí jenom po pás. Když si ždímám ponožky a vylívám vodu z bot Míla mi mizí v dáli, za odměnu aspoň o kousek dál vidím kousek od sebe pudu - velikou vzácnost, prý nejmenšího jelínka na světě. Samozřejmě, pokud to byl on, ale všechno tomu napovídá. Na závěrečný úsek cesty, už po cestě, mi zastaví auto, čímž předeženu Mílu, který pak na mne marně čeká - ale nakonec vše dobře dopadne a zase se najdeme.
Quellón podruhé
Večer jsme zpátky v Quellónu. Juan nám mezitím odjel na moře, ale Míla se domluví s dalšími "známými" rybáři na další den ráno. Klidný večer s čajíčkem s citrónem (i Míla si ho naplánoval!) se nekoná, v "naší" hosterií se smaží maso, všichni už jsou dost nalití a naštěstí brzy odpadávají, ale vypečené hovězí, vepřové i rybu - místní specialitu, sierru, neboli pilu neboli pamakrelu - mají výborné.
Ráno v osm stepujeme v přístavu a za chvíli vyrážíme s rybáři na moře. Možná to vlastně nejsou rybáři, ale krabaři, protože loví kraby. Na lodičce jsou dva - majitel José a jeho pomocník Luis, fouká, moře i v zálivu není nejklidnější, že prý se uvidí, jak to bude vypadat na volném moři. Za hodinu a půl jsme tam, chviličku nám dělají společnost delfíni. Pořádně si je můžeme prohlídnout, když nám José ukáže na mobilu video, které natočil někdy před tím... Chlapi něco vyhlížejí a časem najdou bójku, neboli kus polystyrenu.
A začne práce. Naše představa, že jim s něčím pomůžeme se ukazuje být dostatečně naivní. Za prvé, vlny jsou takové, že jsme rádi, že stojíme a držíme se, za druhé, je to sehraný koncert, kde prostě není pro nás místo. Jak to funguje. Na laně mají ve správných rozestupech přivázané koše (más o menos metr v průměru), které postupně pomocí vrátku Luis vytahuje, z nich vysypávají kraby, které José třídí - velké do lodi, malé do moře. Nějak se nemůžeme shodnout, jestli správná míra je patnáct nebo dvacet centimetrů, ale to je vlastně nepodstatné. Trochu mi drásá srdce, když sice ty malé vrací-vykopává do moře, ale část z nich přitom nohou rozdrtí nebo jim aspoň utrhá nožičky.
Když vytáhnou lano (s patnácti až dvacetipěti koši), Luis do nich začne zase přivazovat pytlík se škeblemi jako návnadu a José je postupně spouští zpátky do moře. Pak tam na dně přilezou krabi, chtějí škeble, vlezou dovnitř, pojí a ven už nemůžou. A nejspíš někdo pojí je. Takových lan tam měli tři, celkem prý šedesát košů. Samozřejmě i mistr tesař se utne, takže třetí lano, které vytahují, má první koš úplně prázdný, druhý taky... pak jim dojde, že to není třetí lano, ale první, které už je vyprázdněné. Taky se jim trochu do vrátku zaplantá lano, tak ho jednoduše přeříznou a pokračuje se dále. Pak přijde jeden ze skvělých momentů - aspoň pro mne, kterého vždy uzly a uzlování bavilo - José jednoduše za snad ani ne pět minut rozřezané lano zaplete, že by mne ani nenapadlo, že bylo před chvíli rozřezané.
Můžeme jet zpátky, pár hodin na moři je pryč, zatímco chlapi se potí, my tam pěkně kosneme. Ale je pod naší čest jít se schovat do kabiny:-) Pak už můžeme, protože - si pěkně odkormidluji loď do přístavu. Cestou se ještě zastavíme a zkoušíme lovit sierry - na petflašku se namotá vlasec, na jeho konci je patnácticentimetrový kus olova
jako návnada a pořádný hák. Míla je nadšen a loví, ale když za deset minut nic nechytne, chlapi prohlásí, že to dneska nemá cenu a jedeme dále. V přístavu vyložíme náklad - nalovili jsme (no my s Mílou jsme to tak dohlíželi) 800 kilogramů krabů (kilo prodávají v přepočtu osm korun českých, až si někdo budete dávat za české ceny:-). Nedovedu si představit, kolik tam na tom dně vlastně je, když tam jezdí každý den!
Na závěr dostáváme výslužku, zhruba deset velkých krabů s radami, jak je uvařit. Což realizujeme, najdeme v kuchyni obrovský hrnec, že ani nemůžeme zavařit vodu. Ještě jsem nikdy nepoužíval místo příboru kladivo. A asi už nikdy nebudu moci říci, že jsem se přejedl krabů. Ani to nedojíme, zbytek sní rodina domácích...
Poslední den na Chiloé se vlastně jen vracíme přes celý ostrov zpět na pevninu. Když nasedneme do busu, říkám Mílovi, jestli jsme něco nepodcenili, když si uvědomuji, že se vlastně jen vracíme, ale že cesta bude trvat šest hodin. Celý ostrov se nám líbil, sice počasí silně deštivé, ale zbytek jsme využili naprosto dokonale. Zvláště výlet s rybáři-krabaři se povedl!
Více fotek na picasu.
Po dvou dnech odpocinku jsme se z Puerto Natales v Chile presunuli do El Chaltenu v Argentine. To je dalsi skoro povinne misto k navstiveni (k tomu je potreba rict, ze opravdu nejvetsi hyperturistickou atrakci Patagonie hrdinne vynechavame - ledovec Perito Moreno:-) Ubytovavame se v trosku blaznivem kempiku kousek od terminalu, na takovych hrbolech si muzete dovolit udelat kemp opravdu jenom v takovych turistickych mistech.
Po ranu vyrazime na tridenni trecik. Nad nami se tyci skalni steny, nejznamejsi "kopecky" jsou lezecke vyzvy Cerro Torres a Fitz Roy. Takze my tentokrate delame to, co prakticky vsichni - divame se na ne zespoda. Prvni den se podivame na Cerro Torre a jeste se v pohode presuneme pod Fitz Roy. Nahoru na vyhlidku nejdu, to si opet nechavam na rano. Vyrazim na 
podvecerni prochazku k Lagune Sucia pod stenou Fitz Roye, misto toho lovim po lese mistni datly. Kdyz uz odleti nekam do daleka, na stezku se nevracim a vyrazim po skalkach vzhuru, tentokrat lovit pumu. Ale tu neulovim, z lesa vylezu vysoko nad lagunou, takze ucinim zadost i puvodnimu cili.
Na vyhlidku pod Fitz Roy to je skoro hodinu, ale z nejakeho duvodu tady staci vychazet temer o hodinu pozdeji nez na vychod slunce na Paine. Tentokrat to vyjde a vidime ony cervene skaly z pohlednic. Dalsi zastavkou je Laguna Piedras Blancas, kde se mi libi. Male jezirko, do nej padajici ledovec. V jezere plavou kusy ledu, ktere se shromazduji pred vytokem - fuci vichr i na tom rybniku jsou pekne vlny a bavi mne pozorovat 
souboj vichru, vln, vody, dna, gravitace, kteri si hraji s ledovymi krami. Ty taji doslova pred ocima... Odpoledne koncime v kempiku Piedra del Fraile (neco jako Mnichuv kamen). Prestoze v parku, je to na soukromem pozemku. Za kemp si vyberou celkem nekrestanske penize, ale pry mame v cene prochazky po okoli. Ja si uz ale zadnou nedelam, protoze si na chvili lehnu do stanu... a probudim se vecer.
Rano je vitr, destik, slunce, konstatni z toho je pouze ten vitr. Lezeme pod Cerro Electrico, Fitz Roy tak vidime z druhe strany nez vetsina lidi. Pravda, trasa popsana v Lonely Planet je podivna, nikdo ji nezna, nikdo tam nechodi, a taky se asi neni co divit. Kdyz mi v prudkem svahu v suti vypadavaji pod nohama sutry velikosti cloveka, cimz vznikaji pekne lavinky, rikam si, ze tady nas autor snad neposilal. Ale vylet je to pekny a jeste odpoledne se rozhodujeme vratit zpet do Chaltenu. Coz se nam uspesne podari, diky projizdejicimu taxiku i docela brzo. Cimz zakoncujeme nas prvni pekny trecik a je cas se psychicky chystat na dalsi, kam vyrazime hned dalsi den.
