Torres del Paine

Po příjezdu do Puerta Natales si nás přímo u přístavu odchytává paní do svého hostalu. Komfort a čistota, jakou už jsme dlouho neměli, navíc má asi dobrou náladu, protože nám dá pokoj s koupelnou za cenu pokoje bez. Další den vyrážíme do vedlejšího města Punto Arenas (tři hodiny busem), přístavu, kdysi velikého přístavu, kdy tam zastavovaly skoro všechny lodi obeplouvající Ameriku. Jeho sláva a důležitost skončila vykopáním panamského průplavu. Hlavním cílem jsou nákupy, kupuji si nový foťák, tentokrát už kompakt. Tak uvidíme, co z toho bude. Cesta se vyplatila i finančně, nákup v zóně bez daně je o dost levnější. Koupil bych toho více, ale než se porozhlídnu a vyberu si, tak skoro všichni v jednu zavřou. Polední přestávka do tří, to už nám ale jede zpáteční autobus. Jejich chyba, obchodníci slavní.

A můžeme vyrazit tam, kam vyráží každý. Do národního parku Torres del Paine. Nás Čechy tam dobře znají a mají nás rádi, před pěti lety se jeden Cech zapsal do dejin parku tim, ze cast ho vypalil - aspon pry vlada zacala brat lesni pozary vazne. Mel stejny varic jako my, tak uvazujeme, jestli taky zanechame nesmazatelnou stopu. Primo u hostelu nas po ranu vyzvedava busik a za tri hodiny uz platime vstupne do parku - pro nas cizince 15000 pesos, cili asi 30 USD, cili nic levneho. Jet tam podivat se na jeden den asi neni nejlevnejsi. My ale mame v planu Paine Circuit, neboli okruh okolo Paine, zhruba sestidenni turka. Druha moznost je "hezci" polovicka, zvana podle tvaru trasy W (dvojite ve).

Prvni tri dny se pohybujeme mimo W a ja jsem prekvapen, kolik je tam lidi. V kempikach se schazi 20-40 stanu, s nekterymi se potkavame celou cestu. Prvni den mame pred sebou ony povestne skalni veze, mame krasne pocasi, takze je pekne vidime. Pravda i proto, ze oba dva nezavisle na sobe mineme spravnou odbocku a trochu si zajdeme, proste nas ty veze pritahuji, lide nas celkem varovali, ze pri mistnim pocasi je vubec nemusime videt.

Dalsi dva dny mame v noci destivo, ve dne slusne. Jedinou vyjimkou je prechod nejvyssiho mista cesty, sedla John Gardner, 1241 m.n.m., kde je mlha, vitr, zima. Me super nove goretexove boty znacky Asollo se po nocnich destich pri pruchodech travou osvedcuji opravdu skvele, jenom do nich nejspis dali onen slavny goretex naopak, protoze si mohu vesele zdimat ponozky. Ale to je asi nejvetsi zadrhel cele cesty. Druhy den najdu Milu v kempiku u barelu s ohynkem, tak poradne rozdelame ohen (v ramci moznosti) a uspesne susime. Dalsich padesat lidi, kteri dorazi po nas a taky si daji susit veci uz ale takove stesti nema, protoze suseni fungovalo tak do tri centimetru od roury, ktere jsme meli obsazene my.

Cestou mne uchvacuji mistni mladi Chilani. Mame pocit, ze kazdy Chilan musi na Paine a udelat okruh, to uz je neco. Boty, stany, spacaky nekterych bych tam asi mit nechtel. Zasoby jidla take ne. Jednak na osm deset dni, jednak - proc si treba treti den nedat kompot z plechovky. Bezne nesli spacaky ci stany v ruce. Ale vsichni to brali na pohodu, s usmevem a s takzvanym chilskym odchodem - balit stan a posunout se dal se da prece i po poledni. Vitezem souteze se stal kluk, ktereho jsem predbihal a dumal jsem proc s sebou ma ten kufrik, takovy normalni kufrik na nadrazi. Vecer jsem pochopil, kdyz z nej vytahl varic.

Po prechodu sedla se dostavame nad ledovec Grey, vyhlidka pekna, bohuzel jsme peknych par set metru nad nim a sestup je opravdu prudky, mokry, vyklouzany... Ale za odmenu jsme meli krasnou vyhlidku primo nad celem ledovce, jezerem, do ktereho padaji kusy ker (pro mne spadla jedna:-), vse zalite sluncem, nahore mraky...

U Greye jsme se dostali na trasu W, cimz vyrazne stoupl pocet lidi. Asi neco jako jit na Lysou, i kdyz tam asi chodi mene navonenych dam nebo i panu. Ale takovi s nami v kempech nespali, bud v chatach nebo tam byli na jeden den. Ale i tak, desitky a desitky stanu pohazene po lese a k tomu treba jeden zachod. V pulce dnesni cesty mame obrovsky kemp a chatu, rozesmeji mne tricka s napisem "Prezil jsem W"... leda tak od uslapani. Ctvrty den je ale asi nejhezci, ledovec Grey, jezera a na zaver Valle del Frances, pod nejvyssi mistni horu Paine Grande (3050) a spoustu dalsich dokola.

Posledni noc spime v kempiku pod slavnymi skalnimi vezemi Torres del Paine. Milu nachazim lezet ve spacaku v jeste skoro prazdnem kempiku primo u cesticky na vstupu. Vsichni prichozi na nej prekvapene hledi a on se bavi hodnocenim prichozich (predevsim slecen samozrejme). Tato zabava mu skonci, kdyz si kousek od nas postavi stan dvojice Slovaku (mimochodem asi prvni Slovaci, ktere potkavame). Rano vyrazime na vychod slunce, vyborne jsou odrazky jako znacky, jde se podle nich krasne... Ale z vychodu slunce neni celkem nic, s pribyvajicim svetlem pribyvaji i mraky a zadne pohlednicove cervene skaly nevidime.

Vylet nam prijemne vysel, klidek a pohoda. Do dejin parku se zapsal pouze Mila, ktery byl vyhlasen nejrychlejsim chodcem v dejinach Paine Circuitu.

Vice fotek na picasu.