Překvapivě nemáme nejlevnější lístky, to bychom spali na chodbě, sice jsme je chtěli,
ale už nebyly, takže se nacpeme do naší minikajuty, čtyři postele a skříňky na věci, na naše množství samozřejmě nedostačující. Na spaní to stačí, jinak jsme všude jinde. Stálo nás to každého - po patnáctiprocentní slevě - 408 USD (někteří se nás ptali, jak jsme to udělali, že máme slevu, prostě tak, že jsme si o ni řekli:-). Žádná malá jachta to není, solidní 122 metrová nákladní loď, kterou po zájmu turistů přestavěli i pro ně. I teď v turistické sezóně s námi jede spousta kamiónů. Mimo sezónu pak je prý na palubě více krav než turistů.Program? Každý den podobný. V osm kapitán všechny budí, že začíná snídaně.
Překvapivě jsem každý den v tu dobu už na cestě na ni. Přece jen, je třeba včas začít den něčím rozumným. Po snídani prezentace, kde jsme, kudy pojedeme, co uvidíme. Každé dopoledne máme dvě přednášky (dobrovolné samozřejmě), první den o zvířatech, druhý o ledovcích, třetí film o tučňácích. Dvě jsou proto, že nejdříve to chlapec odvykládá ve španělštině, poté v angličtině. Krom toho jsou pevné body programu oběd a večeře. Je nás pasažérů asi 180, nevejdeme se ani do jídelny, tak jíme na dvě směny. My patříme do druhé, ale samozřejmě jíme většinou v první. Není čas čekat. (Stejně je podezřívám, že místa je dost, jenom si nevzali dost talířů:-) Jinak se poflakujeme po palubě (někteří lidi někdy rovnou zabalení ve spacácích), kontrolujeme (a otravujeme) posádku na kapitánském můstku, 
kocháme se okolím (obzvláště si to vychutnávám po snídani, než se tam vykodrcají ostatní lidi), vyhlížíme velryby, delfíny, ptáky a kde co, konverzujeme, hrajeme (si), pouští se filmy, poslední večer je společenská zábava - bingo a tanečky. Tanečků se chvílemi zúčastňuje jen mladší polovina naší české skupiny, jinak my starší - samozřejmě objektivně, spravedlivě, kriticky - hodnotíme ostatní. S Mílou chodíme spát většinou až když zavřou bar (kde si ale samozřejmě nic nekupujeme).Většinou jedeme kanály a fjordy, takže země není daleko. Kopečky porostlé stromy a
křaky, výše skalnaté, jak kde. Už ani ty krávy a ovce tam nejsou. Počasí si myslím vychází, sice chvílemi prší, ale jindy zase svítí slunce, je teplo i pěkná kosa... Každé zpestření je vítáno, ví to i posádka, takže když se objeví něco zajímavého, dává se to vědět palubním rozhlasem: "Budeme projíždět kolem vraku", "Velryba před námi", "Ledovec na dohled", "Budeme kličkovat nejužším místem" a podobně.Máme dvě zastávky, jednu kratičkou u ledovce Pia XI., prý nejdelšího mimo
polární ledovce. Délku samozřejmě nevidíme, ale široký je několik kilometrů, končí v moři, pěkné, tohle doma taky nemáme... Druhá zastávka je u ztracené vesnice Puerto Eden. Prostě se zničeho nic objeví baráky, zakotvíme, kolem se nashromáždí místní lodičky, někdo nastoupí, někdo vystoupí (na rozdíl od autobusu v tomhle pořadí:-), něco se naloží, něco se vyloží. Normálně prý i cestující můžou na pevninu, ale my máme zpoždění.Druhý den k večeru vyjíždíme na otevřené moře, začínají vlnky, i naše velká loď
se pohupuje tak, že se dělíme do tří skupin: ti, co zvracejí, ti, co k tomu nemají daleko a dělají všechno proto, aby se nedostali do skupiny první, a ti, co k tomu mají celkem daleko a doufají, že se nedostanou ani do druhé skupiny. Já jsem naštěstí v té třetí skupině, Míla ale ve druhé - ani nechce víno, což hovoří samo za sebe. Ale má rozum, dá si, postupně oslabí receptory a najednou mu je dobře:-) Vlny jsou asi větší než je normální, protože za noc nabíráme slušné zpoždění. V Puerto Natales jsme v pět hodin odpoledne místo brzy dopoledne.
"Naše česká skupinka", jak jsem výše zmínil: potkáváme skvělou rodinku, s kluky ve věku čtyř a třinácti let. Cestují tady snad devět měsíců - a pak že prý to s dětmi nejde. Jen rozpočet mají o trošku větší než my. Trávíme s nimi celou plavbu dost (většinu) času, skvěle si povykládáme (tedy alespoň já), s klukama, hlavně tím starším, třeba hrajeme karty (hrál by nejraději pořád, to znám, já taky:-), nebo taky píšeme úkoly, zkoumáme přístroje, běháme po lodi... Prostě au-pair jak má být:-)Překvapují nás lidi, většinou Němci, kteří se nás několikrát ptají, jakým jazykem to mluvíme, prý třeba jestli islandštinou. Asi kombinace našich přízvuků vytvořila něco podivného - a nebo jsou podivní oni, že nepoznají své sousedy.
S výletem jsem byl naprosto spokojen. Příjemná změna. Pro suchozemskou krysu je každá voda zajímavá, okolí bylo krásné, a nejvíc k tomu přispěla rodinka (fakt nepřeháním, rodinko:-), prostě pohodový výlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat