¡Půl roku!

Už je to tak. Jsme půl roku v Jižní Americe! A jsme "teprve" v Bolívii.

Dokonce jsme tady při té příležitosti našli čepované pivo. Teda pokud bylo čepované, pán vždycky někam odběhl a donesl džbáneček. Doufám, že jste oslavu zvládli taky, když jste na to dokonce měli volno. A jestli ne, tak to dožeňte :-)

¡Jedeme dále!

Parinakota (6342)

Den první, přesun do Sajamy
Z La Pazu se přesunujeme busem do městečka Patacamaya, odkud pokračujeme mikrem do vesnice Sajama. Než ale mikro odjíždí, máme asi hodinu a půl času, ve kterých stihneme oběd a několik průvodů. V městečku je zrovna bolivijský prezident Morales, všude vlají vlajky, sice ne bolívijské, ale jeho strany a nějaká krásně barevná, předpokládám domorodá, auta i vše ostatní polepené plakáty a hlavní ulicí postupuje několikatisíchlavý průvod. Lidé v oblečcích od indiánských až po starošpanělské, kapely, transparenty, takový veselý prvomájový průvod.

Cesta do Sajamy trvá tři hodiny, projíždíme přes altipláno, pustou rovinu, polopoušť či poušť, občas krásně zerodované skály, občas zelené oázy okolo vod, stáda lam, po čase začne vykukovat nejvyšší bolívijská hora Sajama, sopka stojící pěkně v rovině, dvojčata Parinakota (ta zajímá nás) a Pomerape, i další pěkné kopečky. Po dvou hodinách odbočíme před chilskými hranicemi na neasfaltovou cestu a dojíždíme do vesničky Sajama. Zapisujeme se, platíme vstup do parku (30 boliviánů, oproti Peru krásně levné) a jdeme zajišťovat bydlení a "program" na další dny. Míla s sebou šest měsíců tahá fotky ze Sajamy z před dvou let (málem je nechal v La Pazu), kterými se snaží potěšit a uplatit průvodce, u kterého tehdy byli. Chlapík je potěšen, ale jestli něco sleví nevíme, věříme, že ano. Program máme jasný, chceme to pojmout trochu trekověji, takže první den si najmout osly, aby nám donesli vodu do basekempu, druhý den dojít do výškového tábora, třetí den dobýt vrchol a vrátit se do bc, čtvrtý den pěšky dojít zpátky do Sajamy. Plány se ale začínají měnit hned jak zjistíme, že dojet pod bc autem je pro tři lidi (přidal se k nám Francouz Pedro) levnější, než jít tam s osly...

Den druhý, do "výškového" tábora
Jeepem dojíždíme na konec "cesty", odkud pokračujeme asi 20 minut do bc. Tady zahrabáváme čtyři litry vody na zpáteční cestu a stoupáme do výškového tábora. Po hodině narazíme mezi balvany na tři stany a průvodce (hlídač? kuchař?) nám tvrdí, že se spí tady, že výše strašně fučí a že jsme ve výšce 4850 metrů. Což je o nějakých 200 níže než jsme předpokládali, nicméně zůstáváme. Opravdu fouká, takže v písku a prachu stavíme stan, zatěžujeme ho kameny a stavíme zídky kolem. Je brzké odpoledne, kluci (opět:-) vyrážejí na vycházku, já zalízám do stanu. Psychicky se chystáme se na další den, na 1500 metrů výstupu v písku a suti. Skupina lezoucí ten den na vrchol tam došla po osmi hodinách, Míla to mírně nervózně přepočítává, že to není možné, že 250 metrů za hodinu dáme a jsme tam za hodin šest. Já mlčím, pojídám brufen a jsem rád, že ležím...

Den třetí, nahoru
Vstáváme ve tři, ve 4:15 vycházíme. Vítr se utišil, mrzne, ale je tam tak sucho, že to člověk ani moc nevnímá, zase máme krásné jasno a nebe plné hvězd. Tím, že jsme na hoře v rovině, jich vidíme dost více než na Potosí. I když člověk se vlastně dívá pod nohy, kam mu svítí čelovka a kam šlape. Nahoru to jde dobře, sice písek suť suť suť, ale lepší než jsem čekal. Sníh a led z fotek už nám skoro všechen roztál. Vychází nám slunce, hvězdy mizí a objevují se výhledy. I když člověk se vlastně dívá pod nohy, kam šlape. Postupně se trochu trháme, Míla někde vpředu, já uprotřed. Za necelé tři a půl hodiny mne Míla čeká, mává a volá, že jsme pitomci. Když jsme k němu došel, pochopil jsem proč. Protože jsme byli nahoře:-)

Parinakota (nebo Parinacota) plus minus 6342 metrů nad mořem. Pěkné číslo. Pěkná hora. Tentokrát to je i s vrcholovou prémií, vyhrabal jsem zbytek lhenické hruškovice (po půl roce!). Míla zase vytáhne vlaječku Siemens. Tak si tam blbneme, fotíme (už zase i já). Stojíme u kráteru, prý dvě stě metrů hlubokého. Zčásti ho s Mílou obcházíme, až na čilskou stranu, kde se pod námi objevují desítky krásně zbarvených jezírek, na straně bolivíjské máme sopky Pomerape (naše o trochu nižší dvojče) i nejvyšší místní kopeček Sajamu. Jinak rovina všude kolem.

Dolů scházíme trochu dříve, než jsme vyšli - to abychom si to zkrátili. Narážíme na ledové pole "kajícníků", větrem a sluncem části ledovce roztály, a to tak, že je to jako pole rampouchů naopak. Míla to rozumně obchází shora, já se to rozhodnu projít. Zpočátku to jde, pak už jsou občas větší než já, už jsou tak mohutné, že je nemohu ani ukopávat, tak hledám "cestu", přelízám, co jde, ukopávám, co jde.. Naštěstí je to pár desítek metrů, tak jsem si to aspoň vyzkoušel. Potom se pro změnu rozhodneme nejít po cestičce, ale zkrátit si to po suti přímo dolů. Jenomže přímo dolů je jinde, než si myslíme, tak to máme trochu složitější. Ale nakonec seběhneme a sjedeme přímo ke stanu, kde úspěšně končíme v jedenáct hodin.

Zase nám vyšlo nádherně počasí, i bez větru, který prý tam má pořád foukat. Nádherné počasí už ale není po návratu, protože pere slunko, je asi 48 stupňů, není se kam schovat, když foukne, tak ledově... Uznáme, že se nemá cenu stěhovat ten kousek do bc, Míla dobrovolně jde pro část vody - a já pro změnu ležím na jedné straně s bolestmi všeho a na druhé straně s průjmem, umírám vedrem a nevím, co dříve.

Den čtvrtý, zpět do Sajamy
V sedm vycházíme, abychom se pokud možno vyhnuli odpolednímu slunci. Větší část cesty jdeme po stopách vyjetých v písku autem, občas pěkně hrabeme, ale je to globálně stále z kopce. Cesta je to celkem příjemná, krajina zajímavá, výhledy impozantní:-) Naši vesničku Sajamu vidíme hodně dlouho, na konci si to zkracujeme a jdeme přes pastviny, tj. místa, kde je dost vlhko, aby tam něco málo rostlo, s příjemně trochu tvrdším povrchem. Po čtyřech hodinách jsme ve vesnici a ve stínu našeho domečku. Nikam nespěcháme, už tak jsme zpátky o den dříve, tak zůstáváme. Já jsem teda rád, že ležím. Odpoledne přichází vítr, spíše vichr, všude zvířený prach a říkáme si, to nám to zase vyšlo...

Den pátý, do La Pazu
Už večer zjišťujeme, že plánované ranní mikro nejede, protože je sobota. Ale vejdeme se do auta naší paní domácí, jedoucí naším směrem na velký trh. Odtamtud nadvakrát dojíždíme do La Pazu, s nezbytným průjezdem Alta, tentokrát ale řidič asi zabloudil nebo se zbláznil, protože nás veze místními uličkami bez asfaltu, kam se s autobusem sotva vejde, nějakým skoro slamem, což ve městě, kde žije snad 650 000 lidí, snad nebylo potřeba.

La Paz podruhe aneb Jak se kupuje fotak

Jsem bez fotaku a snazim se koupit - jeste jednou - zrcadlovku. Celkem jsme prekvapeni, ze narazime na ulici, kde se prodavaji. Obchazime ruzne obchudky, vybrat si muzeme z Canonu, Nikonu, Sony. Vyber fotaku jeste je, s objektivy je to horsi. Takze na internet a pozjistovat, co vlastne, ktery fotak je. A kolik treba stoji u nas. Po dni dvou se clovek zorientuje a vyrazi do obchodu znovu. Pro Nikon. Situace se meni, v obchode je jiny prodavac a ceny se zvysily. Takze se s tim psychicky srovnavam a nechavam to na jindy. Nakonec se rozhoduji pro nejnovejsiho nastupce meho byvaleho Canonu. Maji ho ve trech obchodech, za 990, 1000 a 1500 dolaru. Ve vsech drazsi nez u nas, ke slevam se tam nikdo moc nema. V tom za 990 si fotak nechavam vybalit, na nejakem papirku zjistuji, ze snad je prece jenom v La Pazu nejaka "znackova provozovna". Toz ze nemam penize a ze se vratim. Dalsich par hodin stravim s tim, ze hledam onu prodejnu. Marne. Vecer potkavam Milu a jdeme zase koupit fotak. Jeste se to rozhodnu vyzkouset v tom nejdrazsim obchode a rovnou zenske rikam, chci ho levneji, jinde ho maji za 950. Vytresti oci, ze to neni mozne a nakonec, ze mi ho za 950 proda. Jenomze to ja, ze ne, ze chci min, za tu cenu si ho koupim vedle. Odchazime, a venku mi bleskne hlavou, ze jsem to popletl, ze ho vlastne jinde za 990. Toz se rychle vracime... To uz je tam i s panem a resi a vsude telefonuji, kdo si ho tady dovolil prodavat za 950. Ale za tu cenu ho dostavame, stejne si tam jeste kupujeme kartu, filtr, brasnu, baterku... Toz doufam, ze to bude dlouhodoba investice.

PS. Problemy nekonci, prakticky prakticky nefunguje nabijecka, a oni se tady tvari, ze zadnou dalsi nemaji, ze ji zkusi opravit, a ze kdyz jsme to kupovali, tak fungovala. No proste kdyz se dari, tak se dari. Takze mam dve baterky, ktere nemuzu nabit :-(

Huayna Potosí (6088)

Po několika odpočinkových dnech v La Pazu vyrážíme do hor. Konkrétně nás zajímá hora jediná, Huayna Potosí. Jsme tři, potkali jsme našeho kamaráda Billa z Austrálie, který se k nám přidal. V poledne nasedáme do objednaného taxíku a vyrážíme. Z La Pazu vystoupáme do Alta a po prašné cestě pokračujeme do hor. Kolem dodnes používaných cínových dolů, ve kterých už se skoro netěží, zato po hornících zůstalo pozoruhodné "městečko", bohužel z jejich hrobů. Po hodině a půl vysedáme ve výšce 4700 metrů a dále pokračujeme pěšky. Výstup do refugia (campo alto, rock camp, campo argentina a možná má ještě jiné názvy) nám zabírá přes hodinu, je tam asi dvacet lidí, kteří obsadili půdu, my spíme v přístavbě. Sice za 70 bolivianů místo 50 nahoře, ale jsme tam sami a nikdo nás pak v noci nebudí. Kluci jdou na vycházku na skálu nad refugiem, já s nachlazením unaven po výstupu uléhám do spacáku. V sedm zaléhavají do spacáku všichni a je čas spát.

Jenže v mém stavu stejně usínám až po půlnoci, kdy slyším, jak všichni ostatní vstávají. My vstáváme ve dvě, když už jsou všichni ostatní pryč, a po snídani a čaji před třetí vyrážíme. Počasí je skvělé, žádný ukrutný mráz, hlavně skoro bezvětří, jasno a hvězdy nad námi. A těch hvězd je v té výšce hodně a hodně jasných. Krásná zimní noc. Po dvaceti metrech nasazujeme mačky a teprve tady opravdu vyrážíme po ledovci vzhůru. Cesta příjemně utíká, cestička je jasná, šlape se výborně. Únava z předchozího dne je pryč, psychika ví, že na nic takového tady není místo. Po čase se před námi objevují první světýlka, po čase je postupně docházíme. Jsme asi jediná skupina bez guida a bez navázání. V jednu chvíli vypadá Bill unaven, zpomaluje, my s Mílou tvrdě pokračujeme dále a drsně ho necháváme jeho osudu... na jeho opakovanou žádost samozřejmě. Cesta příjemně ubíhá, občas přecházíme či překračujeme trhliny, trochu uvažuji, jestli je vlastně lepší nebo horší, že nevidím dolů. Ale kdo by do nich padal, když tam každou noc někdo chodí, nový sníh nemáme a stejně - zatím - nejsme první. Po dvou hodinách docházíme k úseku rozbitého ledu a kajícníků, ale úsek je naštěstí krátký a rychle ho procházíme. Dostáváme se na hřebínek, kde trochu lezeme po skále, před námi skupinka, kterou není kde předejít a která nás nepouští před sebe. Možná toho dost litují, protože si za nimi Míla i já (a toho musí litovat obzvláště) začínáme prozpěvovat.

A najednou jsme nahoře. Huayna Potosí, 6088 metrů nad mořem. Za dvě a půl hodiny, v 5:22, těsně před východem slunce. Svítící Alto na obzoru před (pod) námi, nad La Pazem oranžovo. Dorazilo nás tam zároveň sedm, tak si to všichni vychutnáváme. Za pár minut vychází slunce, objevuje se altiplano, kopce blízko i daleko. Na jedné straně rovina, na druhé nižší straně inverze. Krása.

Nahoře strávíme skoro hodinu (už i s Billem, který dorazil jako další), slunce naštěstí zahřívá, je dobře. Cestu dolů si pěkně užíváme, sluníčko, výhledy, konečně vidíme, kudy a kolem čeho jsme šli. Když dorážíme na refugio, správce se nás (hloupě) ptá, jestli jsme byli až na vrcholu:-) Pijeme, jíme, balíme, odpočíváme a jdeme. Čeká nás nejhorší část cesty, skoro hodinový sestup sutí s batohem. Na cestě čekáme skoro dvě hodiny na mikro, které nás odváží zpět do La Pazu. Jako prémii si dáváme třetinku pravé plzně, trochu máme strach, jestli nám ještě bude po šestiměsících chutnat, ale chutná. Odpolední spánek, zasloužená dobrá večeře.

Poprvé přes 6000 metrů! Všechno to bylo pro nás krásné a bez problémové. Loňský "výstup" na Kamenitý byl drsnější:-) Ale bylo to přece jen hodně vysoko, my naštěstí byli ve vysokých (i když nižších) horách už nějakou chvíli. Někteří lidé cestou nahoru nevypadali v pohodě. Takže kdyby se někdo chtěl inspirovat, přiletět do La Pazu a vyjít si nahoru, tak my jsme tam nepřiletěli!

Kupříkladu Billův velice podrobný popis (zvládáte-li australštinu) s příznačným názvem Why do people do this? (Proč to lidé dělají?) si můžete přečíst zde.

Bolívie & La Paz

Puno je naší poslední zastávkou v Peru, po ránu se místním busíkem přesunujeme do Desaguadera, kde úspěšně podstupujeme hraniční procedury a v pasu máme další razítko na devadesát dnů (což by i nám mělo stačit:-) Vítá nás Bolívie. Hned sedáme do mikra na bolívijské straně hranice a kolem poledne jsme v La Pazu. Při příjezdu vypadá La Paz dobře, přijíždíme po altiplánu a pod námi v kotli obrovského údolí, nebo spíše v kaňonu, je střecha na střeše, táhnoucí se do prudkých svahů.

Ubytováváme se v Mílově oblíbeném hostelu Cactus, kde může vzpomínat na svůj pobyt před dvěmi lety. Pak chodíme po ulicích a Míla může opravdu jenom vzpomínat, protože "Tady jsme chodili na levné snídaně", jenomže teď už je to nějaké luxusnější, tady, tady... prostě i La Paz se přizpůsobuje návalu turistů. Cactus je skoro přímo na čarodějnickém trhu, takže koupit si tady třeba sušený (třiceticentimetrový) plod lamy není problém.

Bohužel objevuji další nepříjemnou ztrátu, jaksi nemám platební kartu. Další den ji ještě dávám šanci a dělám si výlet zpět na hranici, protože jsem přesvědčen o tom, že jsem ji musel vytratit při jedné z mnoha hraniční, drogových, vojenských a podobných kontrol. Bohužel mi ji někdo nechce vrátit, tak mu ji blokuji a od teď se musím držet Míly jako klíště.

Další výlet plánujeme po místních turistických kancelářích. Zjišťujeme, jak se chodí do hor (pod záminkou nákupu nějaké túry), pak naštěstí narážíme na jednoho majitele a obchodníka, který nám poradí, co potřebujeme. Je to obchodník jak má být, koupili bychom si u něj jednoho průvodce, ale přesvědčí nás, ať si to nekupujeme, že za chvíli vyjde nová verze...

Den 167. - 168. Jezero Titikaka

Ráno v přístavu nacházíme "svého" kapitána a s dalším asi desíti lidmi vyrážíme na dvoudenní výlet po jezeře Titikaka a ostrovech Uros, Amantani a Taquile.

První zastávkou jsou plovoucí ostrovy Uros, resp. jeden z nich. Ostrovů je tam asi čtyřicet, i když to člověk moc nepozná, protože jsou často úplně vedle sebe. Ostrov je spíš takový pidiostrůvek, žije tam asi dvacet lidí, a to asi jenom proto, aby byli atrakce pro turisty. I když je to asi lepší, než kopat na poli. Bohužel máme nějaké příliš aktivní, nebo snad zoufalé, a furt nám něco nutí a chtějí za to peníze. To ale mají smůlu, protože nejenom my dva, ale celá naše skupina jim tam toho moc nenechá. Ostrovy jsou zajímavé, ale kdyby tam nebyli ti lidi, tak je to asi lepší.

Po dalších třech hodinách přistáváme u ostrova Amantani (15 kilometrů čtverečních, každý si to zajisté dovede představit:-), kde si nás na molu rozebírají místní do svých rodin. Jaké je naše překvapení, když se nás osm sejde v jedné rodině, protože si nás vzaly sestry. Není divu, po chvíli zjistíme, že jsme v rodině našeho kapitána. Zklamání.

Odpoledne vyrážíme všichni na místní kopečky Pačamama a Pačatata. Cíl je západ slunce z vrcholku jednoho z nich. Překvapením je, že až nahoru vede pěkná kamenná cestička. Dalším překvapením je, když sedíme na Pačatatě a začínají tam přicházet místní s pytlemi suvenýrů... Časem se objevují i další turisti, no, nejspíš se tam stáhlo všech hodně desítek turistů ze všech vesnic ostrova. To já už ale naštěstí nezažiju, protože prchnu na vedlejší muldu Pačamamu, kde si sednu na skálu a v klidu a samotě si vychutnám západ slunce. Cestou zpátky se scházíme s Mílou (jeho červená čepička je dobře vidět i ve skorotmě), scházíme na náměstí (kde si naštěstí dáváme lamí ražničí, jinak bychom umřeli hlady při porcích jídla, které dostáváme) a vyrážíme směr naše ubytování. Projevuje se výborná kombinace toho, že ostrov je bez elektřiny, nebe bez měsíce, nevíme kam jít a nevíme, jak se vlastně jmenuje naše rodina. Ale zvládáme to.

Po minisnídani sedáme na loď a opouštíme Amantani. Celkem zklamáni (ale nejenom my), žádný slibavaný ještě neturistický ostrov to není, žádné spaní v rodinách, kapitán si doma prostě zřídil předražený hostel, např. pro nás po noci v Llatice to asi ani nemůže být jinak. Další zastávkou je ostrov Taquile. Turistický ostrov, pořádají se tam i jednodenní výlety z Puna. Je proslavený svými pletenými výrobky, které tam vesele před baráky pletou i chlapi. Není mi ale vůbec dobře, takže se z náměstí vracím brzy na loď. A závěrečné tři hodiny zpátky do Puna celkem spokojeně prospím. Nadšeni z výletu určitě nejsme, příště už ne...

Tím jsme zakončili Peru a další ráno míříme do věříme zaslíbené Bolívie.

Den 166. Puno

Opět den strávený víceméně přejezdem. Jedeme opět přes den, abychom se pokochali výhledy. Okolí je super, i když prakticky pusté altiplano, šutr a šutr, nějaká tráva, pasoucí se lamy, nad tím sopky, občas říčka, jezírko. Náš cíl je Puno, městečko na břehu jezera Titikaka. Jezírko je veliké jako desetina České republiky a další dny chceme udělat nějaký výlet po jezeře. Nakonec se rozhodujeme pro výlet dvoudenní, bez agentur, domlouváme se v přístavu přímo s jakámsi kapitánem. Jak je doporučováno - domluvte se přímo s místními, ať dáte peníze přímo jim a ne agenturám. Nakonec zjistíme, že nás to vyjde i levněji.

Den 164. - 165. Colca caňon

Po ránu vyrážíme dolů do kaňonu. Colca Caňon je nejhlubší kaňon na světě, resp. jeden z nejhlubších, napříkal druhý ještě prý ještě hlubší je hned vedle. Ale nějak netuším, kde těch 4160 metrů měří, ani jak se to měří, nás čeká sestup zhruba 1200 metrů. Pohled je to krásný, kaňon, někde dole řeka, vesnice, tím, že tam nemají žádné lesy, křaky a pořádně ani trávu, člověk vidí všechny cestičky, políčka, všechno. Nejdříve ale ještě sedíme na hraně kaňonu a vyhlížíme kondory. Kaňon je totiž vyhlášený tím, že jich tam je spousta a díky výšce a proudění vzduchu jdou krásně vidět. Dokonce je tam i vyhlídka, kde se každé ráno shromáždí davy turistů navezených autobusy a vším možným - jenomže tam my nejsme, nechce se nám platit 35 solů. Což vede k tomu, že žádného kondora zblízka nevidíme. Ale aspoň vidíme na dosah kroužící orly a další ptactvo (a později nám kamarádi řeknou, "jo takové dva skoroochočené tam měli", takže jsme zase o nic moc nepřišli).

Dole u mostu nás čeká překvapení, chlapík chtějící po nás oněch 35 solů prý za vstup do kaňonu. Je to trochu Jarek, nakonec procházíme bez placení. Pak nad tím tak uvažuji, že se tady s těmi cenami pro cizince zbláznili. Přes San Juan a další vesničky docházíme do pidivesničky Paclla, je brzy odpoledne a uvažujeme jestli vyjít zpátky nahoru do Cabanaconde - a tím k večeru zakončit třídenní trek, jak nám ho naplánoval pán na hostelu, a nebo zůstat v kaňonu na noc. Rozhodujeme se pro druhé a vyrážíme - trochu nechtěně - do bočního kaňonu, a to pěkně do kopce. Cestička je to jako vždy pěkná, vysoko nad údolím, máme to blíže k baráčkům na protějším svahu, než dolů k vodě. Po dvou hodinách scházíme k mostu u vesničky Llatica, vesnička ztracená mezi skalami (u předchozích vesniček jsme si říkali, že jsou ztracené, ale tahle je úplně mimo), tak nad ní stojíme a uvažujeme jak to v ní asi vypadá. Tak se to rozhodujeme zjistit tím, že tam zkusíme přespat...

Jde to, uvažujeme komu asi ukrademe na dnešní noc postel. Jsou ale na takové jako my připraveni, baráček z vepřovic s třemi postelemi, co víc můžeme chtít. Místo na noc bylo už kdysi asi ukradeno ovcím, které máme za zdí. U vedlejšího baráčku se zrovna něco slaví (asi konec dne), tak dostáváme pozvání, místo na zemi, čiču a staříci i mladíci s námi vesele komunikují. Připitý stařík, správný katolík: "Bůh je jenom jeden! A pak ještě Pačamama, Pačatata a další..." Paní nám vaří večeři, nakukuju ji do kuchyně a jsem v šoku, protože jsem se octl v jeskyni. Po celé vesnici se válí spousta balvanů a skalek, u jedné z nich si paní udělala kuchyň. A při vstupu do kuchyně ji ze země vyčnívá asi půlmetrová skála, přes kterou neustále chodí... Míla mi vysvětluje, že něco takového mají u nich ve fitnessku, prý se tomu říká stepping. Nahoru a dolů. Večeře i pivo je sice nečekaně dražší, ale tak se nám tam líbí, že to necháváme být... a stejně si to paní zaslouží, teď musí vzít osla a udělat si dvoudenní výlet pro nové zásoby. Prostě nám to vyšlo tak, jak jsme si představovali, že by to mohlo vyjít.

Ráno vyrážíme o půl sedmé, přes turistickou osadu Llahuar, kde jsme si mysleli, že budeme spát a kde jsme naštěstí nespali. Zastávka u bublajících gejzírků a pak nás čeká dvou a půl hodinový výstup nahoru. Slunce peče a peče a my se pečeme na něm. V jedenáct jsme nahoře a po třech hodinách odjíždíme přímým busem zpět do Arequipy.

Den 163. Cobanaconde

Z Arequipy vyrážíme až dopoledne, nejdříve přes pusté altiplano po asfaltu, který se změní v rozbitý asfalt a prokáže se platnost faktu, že cesta bez asfaltu je lepší než cesta s rozbitým asfaltem. Přestup v Chivayi nám zabere více času než jsme očekávali, nic nejede, kupujeme si lístek předem a dražší než očekáváme. Před časem odjezdu se jdu podívat na "nástupiště" a vidím dlouhou řadu místních stojících uprostřed ničeho, i ten autobus tam chybí. Ani se nestavíme do řady, nicméně když přijíždí bus, dochází k zajímavé situaci. Malá paní, která nám prodala lístek, statečně drží řadu, a pak už chumel, místních cpoucích se dovnitř a nás pár cizinců s lístkem pouští dovnitř jako první... asi jsme si tím dražším lístkem koupili přednostní nástup, což bylo dobré, protože jsme si sedli. Už jsme otrnuli a přizpůsobili se místním poměrům, takže většinou bez ohledu na věk a pohlaví statečně a spokojeně sedíme... Po příjemné cestě bez asfaltu dorážíme už potmě do Cobanaconde.

Všude kolem, kam dostali vodu, jsou terásky a políčka. Tady navíc mezi políčky mají z kamenů postavené zídky. Často to vidíme zhora, na protejším svahu, a vypadá naprosto skvěle, barevně a tady díky zídkám ještě plasticky. Všude se dá něco pěstovat, pro nás i na neuvěřitelných místech.

Den 162. Arequipa

Desetihodinovým nočním busem přejíždíme do Arequipy, sedíme za oknem nad řidičem, příjemné vyhlídkové místo. Arequipa je krásné bílé město, pěkné náměstí, pěkné centrum, největší zážitek ale máme večer - návštěva kláštera Santa Catalina. Vstup je sice dost drahý, 30 solů čili 180 Kč, ale stojí za to. Je to takové město ve městě - uličky, náměstíčka - a bylo určeno pro jeptišky z nejbohatších španělských rodin, což tomu odpovídá - jako cely měly x-pokojové apartmány a komfort jako doma. I se služebnictvem, které si tam mohly přivést. Schválně tam jdeme před setměním, a je to ještě lepší než jsme očekávali. Místnosti osvícené svíčkami, petrolejkami, v ohništích hoří oheň, na pozadí hudba. Perfektní atmosféra, člověk se prochází uličkami, bere ze stolů svíčky, aby si posvítil na cedulky s popisem, kde vlastně je... Navíc skoro nikdo kolem nás. Až pojedete kolem, doporučuji! :-)

Den 161. Cusco podruhé & Muy mal día

A je to v pytli. Přišel jsem o foťák. To by ještě nebylo tak strašné, ale i o fotky, přinejmenším z Ekvádoru a Peru. :-(((

Den 160. Machu Picchu

Den strávený na nejslavnějším Maccu Picchu. Sraz máme ve čtyři ráno na plaze. Ve čtvrt vycházíme, v půl jsme dole na mostě a začíná bláznivý výběh nahoru. Phil nabral rychlost, Míla za ním a já se ze všech sil držím. Předcházíme desítky lidí a v pět jsme u vstupu, jako osmý, devátý a desátý. Otvirá se v šest a všechno je to jenom proto, abychom dostali vstupenku na Wayna Picchu, kterých se rozdává 2x200 na den. A všechno to je zbytečné, mohli jsme spát o dvě hodiny déle, protože kamarád doráží o půl sedmé a dostává číslo 131 :-(

Ale má to výhodu v tom, že po ránu tam nejsou davy lidí, resp. těch málo set se tam ztratí. Zmiňované Wayna Picchu je kopeček 360 merů nad Machu Picchu a pohled z něj stojí za to. Já scházím k Chrámu měsíce a Velké jeskyni (nebo jak to všechno přeložit) na druhé straně hory, kde toho moc není, a naštěstí kolem hory a ne přes vrchol se vracím na MP. Potom máme procházku po MP s průvodcem a výkladem, který nebyl nic moc, ale v tom vedru a v davech dalších skupin to až tak nevadilo. Další výlet bokem na "Inca most", kdy na stezce vedoucí ve skále najednou museli postavit opravdu něco jako most, zklamáním ale je, že se tam nedá projít a pokračovat, možná za pár let. A ještě jeden výletík a pohled na MC z opačné strany. Potom už je MC zase skoro bez lidí, nasvícené pozdním odpoledním světlem, líbí se mi to více než ráno.

Ve čtyři odcházíme i my, cesta dolů nám trvá skoro jako nahoru... Ve městě se nám v tomto předraženém městečku daří najít překvapivě levné kuře s hranolkami u paní na ulici, a pak sedáme na poslední vlak a jedeme. To už jsme půl dne sami, protože ostatní jeli odpoledním vlakem, což se stává zajímavým v Ollantaytambu, kde přestupujeme na bus, ovšem v "naší" společnosti o nás nic neví. Nakonec to ale dopadne dobře a odjíždíme zpátky do Cusca.

Machu Picchu je sice pěkně předražená sranda, ale je tam pěkně a líbilo se mi tam. Žádný hrad ala Crac de Chevalier (ani Vikštejn) to sice není, ale pěknější než co tam postavili, je to, KDE to postavili. Místo si vybrali nádherné, to se jim opravdu povedlo! :-)

Ale své krásné fotky, nejhezčí jaké kdy kdo udělal Vám neukážu. Však na internetu jich najdete dost...

Den 157. - 160. Inca Jungle Trail

Z cest na Maccu Picchu si nakonec vybíráme čtyřdenní Inca Jungle Trail.

První den nás čeká sjezd na kolech. Po nádherné a dokonce asfaltové klikatici vystoupáme (ještě v autě) do sedla Abra Malaga ve výšce 4350, kde se dostaneme do mraků a trochu i deště. V autě ale pokračujeme i dolů, a to i bez deště a mraků, nevím jestli mé protesty pomáhají nebo jsme dojeli na plánované místo, ale za chvíli přesedáme na kola. První hodina krásně po asfaltu, pak najíždíme na rozbitou kamenitou cestu a kodrcáme se pár hodin dále. Před koncem čekám na ostatní. Když už mám pocit, že mne sežerou mušky, vidím z dálky podivnou osobu na podivně malém kole. Koukám a on to Míla. Podařilo se mu jeho kolo zrušit, tak nafasoval jakési menší... Končíme v Santa Marii ve výšce 1430.

Druhý druhý den nás čeká "těžký a náročný sedmi-osmihodinový pochod" ze Santa Marie do Santa Teresy. Vlastně až tam ne, pouze k termálním koupelím Colcamayo před Terezou. Jdeme krásným údolím, dostáváme se na starou inckou stezku vysoko nad údolím (tady je všechno incké, takže o kolik set let před nimi ji postavili a kolik set let po nich ji upravují se už nemluví), na ostrohu čekáme na ostatní. Máme za sebou dvě hodiny chůze a když čekáme hodinu, říkáme si, že je asi něco špatně. Nakonec se ukáže, že není. Doráží guide, tak uvažujeme, jestli nás zdrbe, ale on se správně (i když překvapivě) omlouvá, že musíme čekat. Odpoledne končíme v termálním bazénku. Dvě minuty mi trvá, než se dostanu do vody, za tu dobu na mne sedne asi 246 mušek (asi jsou trochu masochistky, protože přestože jsem v plavkách, většina jich sedne od kotníků dolů), ale všechny žerou. Prvních pět minut ve vodě je drastických, protože svědění je šílené, a jsem rád, že česky nikdo nerozumí. Krom Míly, ale ten má stejný problém jako já. Po dalších desíti minutách ve vodě si říkám, že té vody mám tak akorát, po dalších desíti, že už toho je fakt dost, ale prostě to musím za ty prachy aspoň hodinu vydržet. Rozmočení odcházíme, když dorazí ostatní. Dáváme si za odměnu pivo (jedno na půl - láhev 1,1 litru je akorát:-), leháme si na lehátka - a díváme se na hvězdy.

Třetí den pokračujeme pěšky dále. Moc toho na ujití nemáme, po obědě si dokonce všichni hodinu zdřímneme. Odpoledne pokračujeme po železniční trati, večer končíme v Aquas Calientes, městečku pod Maccu Picchu. Městečko, je to pěkné, maličké, dostupné pouze vlakem (nebo pěšky), sevřené mezi horami, s úzkými uličkami plnými hotelů a miliónem turistů. Hlavním nákladním dopravním prostředkem jsou tačky, na kterých se převáží vše od jídla až po cihly a trámy. Tomu odpovídají i uličky, které ve svazích mají napůl schody a napůl rampu. V naší skupině nás je osm včetně guidů, něco je špatně a nakonec spíme ve čtyřech hotelích...

Tady v podstatě končí Inca Jungle Trail, který nebyl hoden vynaložených peněz. Příště tam půjdeme sami...