Z La Pazu se přesunujeme busem do městečka Patacamaya, odkud pokračujeme mikrem do vesnice Sajama.
Než ale mikro odjíždí, máme asi hodinu a půl času, ve kterých stihneme oběd a několik průvodů. V městečku je zrovna bolivijský prezident Morales, všude vlají vlajky, sice ne bolívijské, ale jeho strany a nějaká krásně barevná, předpokládám domorodá, auta i vše ostatní polepené plakáty a hlavní ulicí postupuje několikatisíchlavý průvod. Lidé v oblečcích od indiánských až po starošpanělské, kapely, transparenty, takový veselý prvomájový průvod.Cesta do Sajamy trvá tři hodiny, projíždíme přes altipláno, pustou rovinu, polopoušť či poušť, občas krásně zerodované skály, občas zelené oázy okolo vod, stáda lam, po čase začne vykukovat nejvyšší bolívijská hora Sajama, sopka stojící pěkně
v rovině, dvojčata Parinakota (ta zajímá nás) a Pomerape, i další pěkné kopečky. Po dvou hodinách odbočíme před chilskými hranicemi na neasfaltovou cestu a dojíždíme do vesničky Sajama. Zapisujeme se, platíme vstup do parku (30 boliviánů, oproti Peru krásně levné) a jdeme zajišťovat bydlení a "program" na další dny. Míla s sebou šest měsíců tahá fotky ze Sajamy z před dvou let (málem je nechal v La Pazu), kterými se snaží potěšit a uplatit průvodce, u kterého tehdy byli. Chlapík je potěšen, ale jestli něco sleví nevíme, věříme, že ano. Program máme jasný, chceme to pojmout trochu trekověji, takže první den si najmout osly, aby nám donesli vodu do basekempu, druhý den dojít do výškového tábora, třetí den dobýt vrchol a vrátit se do bc, čtvrtý den pěšky dojít zpátky do Sajamy. Plány se ale začínají měnit hned jak zjistíme, že dojet pod bc autem je pro tři lidi (přidal se k nám Francouz Pedro) levnější, než jít tam s osly...Den druhý, do "výškového" tábora
Jeepem dojíždíme na konec "cesty", odkud pokračujeme asi 20 minut do bc. Tady zahrabáváme čtyři litry vody na zpáteční cestu a stoupáme do výškového tábora.
Po hodině narazíme mezi balvany na tři stany a průvodce (hlídač? kuchař?) nám tvrdí, že se spí tady, že výše strašně fučí a že jsme ve výšce 4850 metrů. Což je o nějakých 200 níže než jsme předpokládali, nicméně zůstáváme. Opravdu fouká, takže v písku a prachu stavíme stan, zatěžujeme ho kameny a stavíme zídky kolem. Je brzké odpoledne, kluci (opět:-) vyrážejí na vycházku, já zalízám do stanu. Psychicky se chystáme se na další den, na 1500 metrů výstupu v písku a suti. Skupina lezoucí ten den na vrchol tam došla po osmi hodinách, Míla to mírně nervózně přepočítává, že to není možné, že 250 metrů za hodinu dáme a jsme tam za hodin šest. Já mlčím, pojídám brufen a jsem rád, že ležím... Den třetí, nahoru
Vstáváme ve tři, ve 4:15 vycházíme. Vítr se utišil, mrzne, ale je tam tak sucho, že
to člověk ani moc nevnímá, zase máme krásné jasno a nebe plné hvězd. Tím, že jsme na hoře v rovině, jich vidíme dost více než na Potosí. I když člověk se vlastně dívá pod nohy, kam mu svítí čelovka a kam šlape. Nahoru to jde dobře, sice písek suť suť suť, ale lepší než jsem čekal. Sníh a led z fotek už nám skoro všechen roztál. Vychází nám slunce, hvězdy mizí a objevují se výhledy. I když člověk se vlastně dívá pod nohy, kam šlape. Postupně se trochu trháme, Míla někde vpředu, já uprotřed. Za necelé tři a půl hodiny mne Míla čeká, mává a volá, že jsme pitomci. Když jsme k němu došel, pochopil jsem proč. Protože jsme byli nahoře:-) Parinakota (nebo Parinacota) plus minus 6342 metrů nad mořem. Pěkné číslo. Pěkná hora. Tentokrát to je i s vrcholovou prémií, vyhrabal
jsem zbytek lhenické hruškovice (po půl roce!). Míla zase vytáhne vlaječku Siemens. Tak si tam blbneme, fotíme (už zase i já). Stojíme u kráteru, prý dvě stě metrů hlubokého. Zčásti ho s Mílou obcházíme, až na čilskou stranu, kde se pod námi objevují desítky krásně zbarvených jezírek, na straně bolivíjské máme sopky Pomerape (naše o trochu nižší dvojče) i nejvyšší místní kopeček Sajamu. Jinak rovina všude kolem.Dolů scházíme trochu dříve, než jsme vyšli - to abychom si to zkrátili. Narážíme na
ledové pole "kajícníků", větrem a sluncem části ledovce roztály, a to tak, že je to jako pole rampouchů naopak. Míla to rozumně obchází shora, já se to rozhodnu projít. Zpočátku to jde, pak už jsou občas větší než já, už jsou tak mohutné, že je nemohu ani ukopávat, tak hledám "cestu", přelízám, co jde, ukopávám, co jde.. Naštěstí je to pár desítek metrů, tak jsem si to aspoň vyzkoušel. Potom se pro změnu rozhodneme nejít po cestičce, ale zkrátit si to po suti přímo dolů. Jenomže přímo dolů je jinde, než si myslíme, tak to máme trochu složitější. Ale nakonec seběhneme a sjedeme přímo ke stanu, kde úspěšně končíme v jedenáct hodin.Zase nám vyšlo nádherně počasí, i bez větru, který prý tam má pořád foukat.
Nádherné počasí už ale není po návratu, protože pere slunko, je asi 48 stupňů, není se kam schovat, když foukne, tak ledově... Uznáme, že se nemá cenu stěhovat ten kousek do bc, Míla dobrovolně jde pro část vody - a já pro změnu ležím na jedné straně s bolestmi všeho a na druhé straně s průjmem, umírám vedrem a nevím, co dříve. Den čtvrtý, zpět do Sajamy
V sedm vycházíme, abychom se pokud možno vyhnuli odpolednímu slunci. Větší
část cesty jdeme po stopách vyjetých v písku autem, občas pěkně hrabeme, ale je to globálně stále z kopce. Cesta je to celkem příjemná, krajina zajímavá, výhledy impozantní:-) Naši vesničku Sajamu vidíme hodně dlouho, na konci si to zkracujeme a jdeme přes pastviny, tj. místa, kde je dost vlhko, aby tam něco málo rostlo, s příjemně trochu tvrdším povrchem. 
Po čtyřech hodinách jsme ve vesnici a ve stínu našeho domečku. Nikam nespěcháme, už tak jsme zpátky o den dříve, tak zůstáváme. Já jsem teda rád, že ležím. Odpoledne přichází vítr, spíše vichr, všude zvířený prach a říkáme si, to nám to zase vyšlo...Den pátý, do La Pazu
Už večer zjišťujeme, že plánované ranní mikro nejede, protože je sobota. Ale vejdeme se do auta naší paní domácí, jedoucí naším směrem na velký trh. Odtamtud nadvakrát dojíždíme do La Pazu, s nezbytným průjezdem Alta, tentokrát ale řidič asi zabloudil nebo se zbláznil, protože nás veze místními uličkami bez asfaltu, kam se s autobusem sotva vejde, nějakým skoro slamem, což ve městě, kde žije snad 650 000 lidí, snad nebylo potřeba.
Žádné komentáře:
Okomentovat