Den 164. - 165. Colca caňon

Po ránu vyrážíme dolů do kaňonu. Colca Caňon je nejhlubší kaňon na světě, resp. jeden z nejhlubších, napříkal druhý ještě prý ještě hlubší je hned vedle. Ale nějak netuším, kde těch 4160 metrů měří, ani jak se to měří, nás čeká sestup zhruba 1200 metrů. Pohled je to krásný, kaňon, někde dole řeka, vesnice, tím, že tam nemají žádné lesy, křaky a pořádně ani trávu, člověk vidí všechny cestičky, políčka, všechno. Nejdříve ale ještě sedíme na hraně kaňonu a vyhlížíme kondory. Kaňon je totiž vyhlášený tím, že jich tam je spousta a díky výšce a proudění vzduchu jdou krásně vidět. Dokonce je tam i vyhlídka, kde se každé ráno shromáždí davy turistů navezených autobusy a vším možným - jenomže tam my nejsme, nechce se nám platit 35 solů. Což vede k tomu, že žádného kondora zblízka nevidíme. Ale aspoň vidíme na dosah kroužící orly a další ptactvo (a později nám kamarádi řeknou, "jo takové dva skoroochočené tam měli", takže jsme zase o nic moc nepřišli).

Dole u mostu nás čeká překvapení, chlapík chtějící po nás oněch 35 solů prý za vstup do kaňonu. Je to trochu Jarek, nakonec procházíme bez placení. Pak nad tím tak uvažuji, že se tady s těmi cenami pro cizince zbláznili. Přes San Juan a další vesničky docházíme do pidivesničky Paclla, je brzy odpoledne a uvažujeme jestli vyjít zpátky nahoru do Cabanaconde - a tím k večeru zakončit třídenní trek, jak nám ho naplánoval pán na hostelu, a nebo zůstat v kaňonu na noc. Rozhodujeme se pro druhé a vyrážíme - trochu nechtěně - do bočního kaňonu, a to pěkně do kopce. Cestička je to jako vždy pěkná, vysoko nad údolím, máme to blíže k baráčkům na protějším svahu, než dolů k vodě. Po dvou hodinách scházíme k mostu u vesničky Llatica, vesnička ztracená mezi skalami (u předchozích vesniček jsme si říkali, že jsou ztracené, ale tahle je úplně mimo), tak nad ní stojíme a uvažujeme jak to v ní asi vypadá. Tak se to rozhodujeme zjistit tím, že tam zkusíme přespat...

Jde to, uvažujeme komu asi ukrademe na dnešní noc postel. Jsou ale na takové jako my připraveni, baráček z vepřovic s třemi postelemi, co víc můžeme chtít. Místo na noc bylo už kdysi asi ukradeno ovcím, které máme za zdí. U vedlejšího baráčku se zrovna něco slaví (asi konec dne), tak dostáváme pozvání, místo na zemi, čiču a staříci i mladíci s námi vesele komunikují. Připitý stařík, správný katolík: "Bůh je jenom jeden! A pak ještě Pačamama, Pačatata a další..." Paní nám vaří večeři, nakukuju ji do kuchyně a jsem v šoku, protože jsem se octl v jeskyni. Po celé vesnici se válí spousta balvanů a skalek, u jedné z nich si paní udělala kuchyň. A při vstupu do kuchyně ji ze země vyčnívá asi půlmetrová skála, přes kterou neustále chodí... Míla mi vysvětluje, že něco takového mají u nich ve fitnessku, prý se tomu říká stepping. Nahoru a dolů. Večeře i pivo je sice nečekaně dražší, ale tak se nám tam líbí, že to necháváme být... a stejně si to paní zaslouží, teď musí vzít osla a udělat si dvoudenní výlet pro nové zásoby. Prostě nám to vyšlo tak, jak jsme si představovali, že by to mohlo vyjít.

Ráno vyrážíme o půl sedmé, přes turistickou osadu Llahuar, kde jsme si mysleli, že budeme spát a kde jsme naštěstí nespali. Zastávka u bublajících gejzírků a pak nás čeká dvou a půl hodinový výstup nahoru. Slunce peče a peče a my se pečeme na něm. V jedenáct jsme nahoře a po třech hodinách odjíždíme přímým busem zpět do Arequipy.