Z Manausu do Tabatingy
Z Manausu mne cekala cesta lodi proti proudu Amazonky. Manaus nelezi primo na Amazonce, ale na rece Rio Negro, ktera se do Amazonky vleva po par minutach plavby. Pro Brazilce se Rio Negro do Amazonky nevleva, nybrz se steka s Rio Solimões, a tim teprve Amazonka vznika. Pro cely zbytek sveta Amazonka vznika uz v Peru. Takze na mapach, ktere cti pojmenovani jednotlivych zemi, jsem videl, ze v Peru tece reka Amazonka, v Brazilii se meni na Solimões a po soutoku s Rio Negro se opet objevuje nazev Amazonka.
Z Manausu do Tabatingy pluji (zhruba) dve lodi tydne, cesta trva (zhruba) sedm dni. Listek na lod se da koupit primo v pristavu nebo levneji u poulicnich prodavacu pred pristavem. Ja jsem jeste jednoho chlapika otravoval tak dlouho, az jsem vyotravoval slevu. Ovsem nizsi cena na ulici pravdepodobne znamenala, ze se nemuzu nalodit z pristavu, ale
z kanoe, se kterou jsme prirazili k lodi z druhe strany. Po trosce byrokracie jsem dostal na ruku papirovy naramek, nasel jsem si rozumne misto na hamaku a snazil se svymi vecmi opticky zabrat co nejvice mista. Plus jsem hajil misto pro Tima, se kterym jsme byli domluveni setkat se na lodi. Byl jsem tam tri az ctyri a pul hodiny pred odjezdem (ruzni lidi rikali ruzne casy odjezdu), hlavne prave kvuli zabrani rozumneho mista. Nechtel jsem napriklad byt v casti, kde jsou motory. Samozrejme prostor se stale vice zaplnoval, nicmene v nasi „sekci“ jsme to meli celkem v pohode. Az se objevila jedna blazniva zenska, ktera se cpala, kam nemela, dvakrat za ni musel prijit dohlizejici dustojnik a nakonec se vecpala mezi sousediciho chlapika a zelezny sloupek, kde bylo misto tak na prazdnou slozenou hamaku. Chlapik zrovna popijel nahore v baru, tak to trochu odnesl. Dalsi den, pote, co se dama nevyspala, zacala posunovat a srazet dohromady cizi hamaky, aby tam mela misto, coz jsem tak ovsem (samozrejme kvuli memu zivotnimu prostoru) nenechal a po urputne diskuzi prohrala. Ostatni se mozna bavili, mozna divili, ale co bych neudelal, kdyz se nekdo chce roztahovat na muj ukor!
Lod byla velika, nejvice lidi bylo narvano na palube s hamakami, par dalsich v mnohem drazsich kajutkach. Na dolni palube jsme vezli vsechno, co bylo potreba. Od chleba, vajec (na jedne zastavce jsme vylozili odhadem pres 30000 vajec, coz jsem nepochopil, myslel jsem si, ze slepice muzou zit uplne vsude), pres plynove bomby, cement, drevo, zeleza, az po dve auta. Proste cokoliv. Na horni palube byl krome kajut bar a „spolecensky prostor“, kde jsme travili cas, ktery jsme nebyli v hamakach (ovsem casu straveneho v hamace byla vetsina). Seslo
se nas tam par gringu, krom mne Tim, anglicko-malajsky par, dvojice Australanek, a travili jsme cas hranim mahjongu, sachu a karet. Byl tam jeste svedsky par, ale ti se s nami jaksi nebavili. Zbylych par set lidi byli mistni Brazilci, pak Kolumbijci a Peruanci (a mozna i neco dalsiho) cestujici vetsinou na navstevu domu. Napriklad klucina, ktery mel tri tydny volna a jel navstivit rodice. Deset dni cesta tam, tri dny doma a zase zpet. Co mne celkem pobavilo, ze jsem se byl schopen aspon trochu pobavit se vsemi. Samozrejme to byly duchaplne rozhovory ve smyslu „odkud jsem, kam jedu, jak dlouho, libi se, co rodina atd.“. Cena za to ale byla ta, ze jsem za chvili nevedel, jak mluvim. Prepinat jazyk mezi tou trochou me tezce nabyte portugalstiny a mou primitivni zapomenutou a velice podobnou spanelstinou bylo zpocatku nemozne, do toho jsem po hodne dlouhe dobe pouzival regulerne anglictinu. Takovy ja jsem na stara kolena jazykovy talent.
Vyjeli jsme v sobotu a prvni zastavku jsme meli v utery. Kdyz chtel nekdo nastoupit nebo vystoupit do te doby, musel s lodickou prirazit k boku. Pilot byl tak hodny, ze zpomalil. Zastavek jsme meli asi sedm, kdo kam jede se dalo poznat z barev naramku, ktere jsme vsichni meli. Kazda zastavka mela svou barvu, my meli nadhernou fialovou. Ve stredu jsem pochopil system zastavek, ohlasovani odjezdu a hlavne, ze vsude mame celkem bezpecne par hodin vykladku a byl jsem i prozkoumat okoli pristavist techto mestecek-vesnic. Pred prijezdem do pristavist lod trikrat zatroubila, coz pro nas znamenalo, budeme pristavat, hlavne to ale znamenalo pro mistni, ze budeme pristavat a lide se zacali schazet a sjizdet k pristavu. Spojeni se svetem!
Samotna reka, po ktere jsme pluli — strucne receno, siroka jak… S hloubkou to je podobne. A co se tyce sirky, jak uz jsem zminoval, clovek nikdy nevi, jestli to co vidi, neni jenom ostrov. Krajina kolem stale stejna, je to absolutni placka, takze clovek vidi zelenou hradbu lesa, nekdy s ptaky ci opicemi (ti tam jsou asi vzdy, ale jen nekdy je muzete videt), cesta proti proudu ma tu vyhodu, ze se pluje co nejblize u brehu. Na brehu obcas domecek, nevim,
jak jsou tam ti lide chudi, ale skoro vzdycky maji satelit. Ten jsme meli na lodi i my, kdyz se lidi divali na televizi, obcas dumyslnym system museli natacet satelit na strese. Prece jen jsme se hybali. Pro predstavu o velikosti reky jenom par cisel, ktera jsem nasel na netu. Rio Negro, reka, na ktere lezi Manaus, se do Amazonky vleva 1500 km od more, pritom nadmorska vyska hladiny (v obdobi nizkeho stavu vody) je pouhych 15 metru nad morem, hluboka je az 100 metru a siroka… Bezna hloubka hlavniho koryta vyse proti proudu Amazonky je 40-50 metru, obcas klidne i onech sto. Spad Amazonky u Manausu je zhruba jeden centimetr na kilometr — a pritom to tece a je tam poradny proud. Musi tam byt, protoze do more Amazonka vychrli kazdou sekundu prumerne 175000 m³ vody, coz je: 1. jedna sestina az petina vsech vod, ktere vtecou z rek do mori na celem svete, 2. vice nez nasledujicich sest nejmohutnejsich rek dohromady, 3. zkratka strasne hodne vody.
Trojmezi Brazilie-Kolumbie-Peru
Do cile, mestecka Tabatinga jsme dojeli ve ctvrtek vecer, o den drive oproti planu. Kdyz jsem se ptal proc, odpoved byla pro mne prekvapiva, ale naprosto jasna a logicka — meli jsme malo nakladu (a to proto, ze tyden pred tim byl karneval, a to se v Brazilii proste moc nerobi). Tabatinga je pohranicni mestecko, ktere plynule prechazi v kolumbijskou Leticii, na druhe strane reky, vlastne ne na druhe strane reky, ale na ostrove, je peruanska Santa Rosa, coz neni mesto, ale vesnice. Mezi temito tremi mesty si muzete chodit, jezdit ci plout jak chcete, jenom kdyz chcete vyrazit nekam dal, nesmite zapomenout zajit na prislusna imigracni pro spravna razitka. Takze jsme prespali v Kolumbii, dalsi den dopoledne se vratili do Brazilie pro razitko a odpoledne prepluli do Peru.
Ze Santa Rosy do Iquitos
Nasim dalsim cilem bylo mesto Iquitios, Peru. Lodi tam jezdi skoro kazdy den, dle nasich informaci mely jet tento den lodi dokonce dve. Ovsem byla tam jenom jedna a vsichni nam tvrdili, ze zadna dalsi neni a nebude, ani slevu pro ctyri lidi nam nechteli dat. A najednou, kde se
vzala tu se vzala, objevila se druha lod. Chlapik, ktery se nas snazil vnutit na prvni lod, mel smulu, protoze na te druhe jsme ukecali mnohem lepsi cenu. Oproti lodi, kterou jsme pluli do Tabatingy, tahle lod byla mnohem mensi, mnohem jednodussi, mnohem starsi, nebo tak aspon vypadala. Jidla bylo mene, nechodili jsme do jidelny, ale roznaseli nam ho po lodi. Na druhou lod byla taky dost levnejsi. Hlad jsme ale mit nemuseli, kazdou chvili tam chodil nekdo neco prodavat. Zastavek jsme totiz meli vice nez dost. Jestli to vypadalo, ze v Brazilii jsou v techto koncinach lide chudi, tak oproti Peru to byli malem bohaci. Uplne mne prekvapil ten rozdil. Po dalsich trech nocich na lodi jsme pripluli do Iquitos. Teda pripluli jsme tam asi o pul treti v noci, ale nejsme blazen, abych se v ten cas nekam hnal, z lodi jsme odesli nekdy pred sedmou.
Iquitos
Po prkne jsme sestoupili na rozbahneny breh, nasedli do dvou tuktuku neboli mototaxi a jeli jsme do centra. Nebylo to daleko, ale i tak druhemu tuktuku dosel benzin. Co se da v takovem pripade delat? Nas ridic natahl a vystrcil nohu a druhy tuktuk tlacil…
Mesto Iquitos je asi ctyrsettisicove mesto (ci soumesti) a ma jeden primat, je nejvetsi mesto na svete, kam se neda dojet po zemi (pokud nepocitam asi stokilometrovou
asfaltku, ktera spis nez do Iquitos vede z Iquitos. Mesto je vzdaleno 3600 km od more a nadmorska vyska hladiny reky je pouhych 100 metru nad morem. Nekdy, tohle plati pro sezonu s nizkym stavem vody, v obdobi, kdy prsi vice, je reka o patnact metru hlubsi. Sirka reky je zhruba dva kilometry a spad je mnohem vetsi nez u Manausu — dva centimetry na kilometr.
V Iquitos jsem tri dny zustal, trosku jsem se porozhlidl po okoli. Navstivili jsme zachrannou stanici pro kapustnaky, coz je takova velka vodni krava, muze merit skoro tri metry a vazit tri az pet metraku. My jsme videli a krmili jenom mladata, ta mohla mit asi metr. Jeden den jsem byl na vylete v rezervaci, kde si mne vzal na starost chlapik a par hodin se mnou chodil po cestickach v pralese a vykladal a vykladal a ukazoval a ukazoval.
A pak nastal cas zase se nalodit na dalsi, uz posledni lod a pokracovat dale.
Río Marañón — z Iquitos do Yurimaguas
V pristavu byla spousta lodi, spousta lidi a spousta zmatku. Vlastne to zadny zmatek nebyl, vsechno fungovalo, jak ma, jenom na prvni pohled to tak vypadalo. Lide nalodujici se, mezitim
prochazejici prodavaci vseho mozneho (snazici se proniknout i na nasi lod, odkud je ovsem vyhazovali, takze se snazili prodavat z palub okolnich lodi a nekdy nastalo prehazovani veci na jednu stranu a penez na druhou), hromady veci od nekterych lidi, pristavni nosici chodici jako mravenecci sem a tam, opravdu jsem pochopil, co to znamena pristavni nosic. Na nasi lod napriklad nosili nekolik nakladaku zelezneho srotu, a byli to i kluci, kteri by tak meli zacit chodit do skoly. Prekvapilo mne, ze lodi byly vetsi nez v predchozi casti, myslel jsem si, ze lodi se cestou proti proudu budou zmensovat, ale tady to byl jednoduse zakladni dopravni prostredek pro spojeni se svetem.
Po par hodinach plavby jsme dopluli k dalsimu zacatku Amazonky, zde vznika soutokem rek Ucayali a Marañón a je to ten spravny zacatek, a dale jsme pokracovali po Río Marañón. Na lodi jsme stravili dalsi tri noci, zastavovali jsme fakt kdekoliv. At uz v mesteckach, nekdy mezi plovoucimi baracky, osadach s par baraky, u jednoho baraku, nebo proste nekde, kde zacinala cesticka. Lide stavali na brehu a mavali necim bilym „tady jsme, zastavte!“
V meste Yurimaguas jsme plavbu ukoncili a definitivne se rozloucili s rekou. Oproti Amazonce v Brazilii to byla reka rozhodne uzsi, ale stale to byla REKA!
A cele se mi to libilo!
Pro trpelive nebo zvidave, spoustu baracku kolem vody a par dalsich veci muzete videt
na picasu.
hostelu Loki, ze ma chut zaparit, Lena ze do Loki ne, ze chce klid. Ja jsem nevedel, co se deje, a protoze s Timem jsem byl na ceste uz tak dlouho, sel jsem s nim. Vubec se nedivim, ze tam Lena nechtela, Loki mi trochu vyrazilo dech… nejdriv jsem si myslel, ze to co vidim, je nejaky komplex vedle, ale ne. Tripatrovy „hostel“, bazen, lehatka se slunicimi se beachboys a beachgirls. No budiz. Ale zaparili jsme dobre, kdyz to byla nase posledni noc. Ja si sel pred pulnoci na chvilku lehnout a probudil se po seste rano. Vyrazil jsem na plaz, ktera byla skoro prazdna a prijemne jsem se prosel a nakonec i vykoupal. Slunko jeste nepralo, tak to byla prijemna prochazka. Pres den uz clovek jenom mohl lezet ve stinu. Vecer jsme se s Timem poctvrte, tentokrat definitivne, rozloucili. Autobus mi jel 23:30, resp. mel jet, odjeli jsme v jednu po pulnoci. V noci jsme uspesne prekrocili hranice Peru–Ekvador a rano po devate jsme byli v Guyaquilu. 
to cele zrekonstruovali, nebo spise postavili. Je to smichanina pamatniku, obchodu, parciku a nevim ceho jeste. Vsude plno policie nebo nejakych hlidaci, az do pulnoci tam je bezpecne — a pak to zavrou. Stejne tak i kopecek nad tim, opravene baracky, schody, restaurace, muzejka, vse pro turisty. Ale pekne. Nahore kostelik a majak, dobra vyhlidka. Sel jsem tam na zapad slunce, ten nebyl, ale rozsvecujici se mesto stalo za to. Jinak mne prekvapilo mnozstvi skodovek v ulicich, asi jich tam zase tak moc nebylo, ale vzhedem k tomu, ze jsem vice nez rok zadnou nevidel, jich tam byla spousta. 
