Santa Fe

Do Santa Fe jsem se dopravil skoro prazdnym autobusem z Montevidea, autobus to byl, jak je v techto krajich zbykem, luxusni, tentokrat i s veceri, coz jeste tak prekvapive neni. Prijemnym prekvapenim bylo vino k veceri, a skoro sokem nabidka likeru ci whisky (ci neceho dalsiho, ale to nevim co bylo) po veceri. Hned se cloveku cestuje lepe. Sice kazdy muze rict, ze jsem si to zaplatil v cene, coz je pravda, ale jini to radeji propiji sami!

Dalsim prekvapenim bylo, ze pri nastupu do busu nam vzali pasy (samozrejme proti vsem doporucenim, jak si hlidat svuj pas) a hranici jsem prospal - pohunek vyridil vsechno za nas! Ani nevim, ze jsme byli na hranici (po predchozi noci jsem mel prece jen spankovy dluh). Trosku mne zmatlo, kdyz jsem se nasledne podival na razitka. Vystupni uruguayske je z 29. a vstupni argentinske z 28., to je tak, kdyz se hranice prekracuje tesne po pulnoci. Toz doufam, ze na dalsi hranici nebudou problemy.

Muzeum Santa Fe La Vieja

V Santa Fe jsme byli neslusne brzy, ve 4:45. Mesto lezi na brehu reky Parana, na druhem lezi mesto Parana a prekvapenim pro mne bylo, ze jsme projeli tunelem. Sirka rek mne tady proste uchvacuje, na to nejsem holt z Ostravice a ani z Odry zvykly. Asi ani z obou dohromady a i kdybych to vynasobil padesati, tak to bude malo. Tunel je 2397 metru dlouhy a pobavilo mne, ze jeden z duvodu byl i politicky - zatimco hladinu reky spravuje vlada v Buenos Aires, dno provincie... takze nejspis nez aby se dohadovali s urednikama v hlavnim meste, radeji se dve provincie domluvily spolu a postavily tunel.

A kdyz uz jsem zminil tu reku, tak par cisel. Je dlouha nejakych 4880 kilometru, nebo taky 5880 kilometru, kdyz se k tomu prida reka Paranaiba v Brazilii a nebo taky 6170 kilometru, kdyz se zapocita Río de la Plata (ale to bych nepridaval, podle mne Rio de Plata neexistuje, to uz je more:-), a po Amazonce je druha nejdelsi v Jizni Americe. Kazdopadne je to pro cloveka vyrostleho na starobelskem potoku vice nez dost. Jmeno je zkracenim "para rehe onáva", coz v jazyce Tupi znamena "jako more". Toz to jsem pro Vas nasel a prelozil na internetu, co uz jsem nenasel i kdyz by mne to zajimalo, jak je ta reka na ruznych mistech siroka. Protoze mne neuchvacuje ani tak delka, jako spis sirka, delku nevidim ani u Odry ani u potoka. Sirku jo. Uvidime, co mne ceka u Amazonky, dorazim-li tam.

Na terminalu jsem do deviti cekal na pekne, ale ledove lavicce, pak si zjistil, jak se dostanu do Cayasty a zacal resit, co s batohem. Celkem jsem zazmatkoval, protoze jsem slepy, nakonec jsem pouzil skrinky na terminalu, batoh se mi tam nakonec po vytazeni par veci vesel.

Reka San Javier

Do Cayasty trva cesta asi hodinu a pul, a samotna Cayasta zajimava neni, zajimave je to, ze kousek vedle stalo puvodni Santa Fe (uplny nazev mesta je Santa Fe de la Vera Cruz), zalozene roku 1573 (mesice listopadu dne 15, dokonce se vi kym, s kym a jak, to se u nas vi tak mozna u Havirova). Polovina mesta byla casto pod vodou, prisli novi domorodci, kteri Spanely nemeli radi, po necelych 100 letech to osadnici vzdali, udelali zavazne rozhodnuti a prestehovali se 80 km vedle, kde stoji dnesni Santa Fe. Na puvodni mesto se pozapomelo, az v minulem stoleti zase rozpomnelo a zbytky se vykopaly. Zbytku moc neni, presto misto stoji za navstevu. Pekne muzeum, "kostel" s kostrami pohrbenych prvnich osadniku (pravda poslednich par let z betonu, ale naprosto presne a verohodne), znovupostaveny dum "jak to tehdy (mozna) vypadalo". Preochotni mistni pruvodci, vstup zadarmo (to znamena za dobrovolny prispevek), skoda jen, ze jsem mel pouze hodinu a pul casu. Byla nedele a na dalsi bus bych musel cekat ctyri hodiny.

V Santa Fe jsem udelal pokus o navstevu zavreneho klastera, ale

Kostry v kostele Svateho Frantiska

i z venku vypadal pekne, bloumal po meste, objevil zmrzlinu (na vysvetlenou: kdysi v Cordobe na severu jsem mel vybornou, velkou a levnou zmrzlinu, dale na jihu kvalita zustala jako na severu, ale zdvojnasobila se cena, v Buenos Aires zustala cena jako na jihu, ale klesla kvalita, uz jsem si proste myslel, ze to byl sen a ze jsem ty ceny popletl a vysnil - a nebyl to sen! Zase jsem na severu a zmrzlina je zase vybornoa, velka a levna), dal si rizek s bramborovym salatem, pivo, navstivil pristav, net, a pak zase ledova lavicka na teminalu. Mel jsem vice nez dost casu, rozhodl jsem se totiz pro dalsi nocni sebevrazedny prejezd. Sebevrazedny nebyl ten prejezd, ale cekani, odjezd v 1:20 nebyl po predchozi noci stravene v buse a na lavicce zrovna nejprijemnejsi.

Montevideo

Montevideo je hlavni mesto Uruguaye, plnym trosku nezvyklym nazvem Uruguayske vychodni republiky. Tim vychodni chteji rici, ze lezi na vychodnim brehu reky Uruguay. Z Argentiny jsem se do Uruguaye doplavil lodi a autobusem dojel do hlavniho mesta. Mel jsem strach, jak budu zvladat ranni vstavani na lod, nakonec jsem nevstaval a jel rovnou na lod. Po ubytovani se v hostelu jsem vyrazil na kratkou prohlidku mesta, a pak spat, asi jako jediny na hostelu, vsichni sli parit a tancit, ale ja jsem po predchozich nocich opravdu nemohl.

Plan pro Montevideo byl jasny, stravit tam tak dva dny

Majak Punta Brava 

a krom obvyklych poznavacich cinnosti jedna dulezita: poslat domu balik se zbytecnostmi, ktere jsem uz nemel vuli tahat - spacak, gorace a par dalsich drobnosti. Ani ne tak kvuli hmotnosti, jako kvuli objemu. Clovek mini, zivot meni. Dalsi den byl necekany (pro mne samozrejme, pro ostatni ocekavany) statni svatek, vyhlaseni nezavislosti. Co mi prislo zajimavejsi je ale predchazejici noc, oznacovana jako Noc nostalgie, kterou zacali slavit v roce 1978 diky jednomu radiu, a dnes je to jedna z nejrusnejsich noci v roce (jak jsem psal, ja ji radeji slusne prospal). Den po statnim svatku mne jeste vice prekvapilo, ze se na poste (nejen tam) nepracuje, neboli ze se stavkuje. Balik se mi povedlo poslat az den nasledujici. Ale ani ten jsem neodjel, s udivem jsem zjistil, ze mym smerem jezdi busy asi tak dvakrat za tyden. Pak muze clovek neco planovat!

Artigasovo mauzoleum

Nicmene jsem se nenudil. Montevideo je (asi tak jako Ostrava:-), mesto, kde sice neni nic extra uzasneho, ale kdyz clovek chce, vzdycky si neco zajimaveho najde. Spoustu casu jsem stravil prochazkami po mistnich ramblas - nabrezich, ktere slouzi jako promenady a nektere casti jsou i pisecne plaze. Kazdy se tam prochazi, beha, jezdi na kole, rybari, sedi, cte, keca, popiji mate. To posledni, popijeni mate, vlastne delaji pri vsech ostatnich cinnostech, snad krome toho behu. Ty pisecne plaze jsem mohl brat jako pripravu na Brazilii. V Argentine mi "vsichni" rikali, ze v Brazilii se mi bude libit a ze tam zustanu, protoze jsou tam plaze, teplo a krasne holky - bylo tezke jim vysvetlit, ze vetsina z techto veci mne zrovna nelaka. Priprava na plaze probihala dobre, jeden den to napriklad byla prijemna celodenni prochazka, jenom jedne veci jsem trochu litoval, a to ze jsem si nevzal teplou cepici... Zvlaste se mi libily vybezky do more, poloostruvek Punto Carretas s majakem, a hodne-setmetrove molo Sarandi, na kterem bylo snad nekolik set rybaru, nejruznejsich typu, az jsem si rikal, kam jsem to zase vlezl.

Na hostelu byl klid, nebylo moc lidi, melo to i nevyhodu,

Zapad slunce nad Montevideem

ze se nekonala pizza party - protoze jsem byl jediny ucastnik... to pry se jim jeste nestalo. Posledni noc bylo grilovani asada, to mne sice nelakalo, ale kdyz mi dali dostatecnou slevu, pridal jsem se. Nakonec jsme po pulnoci vyrazili do klubu, pohoda, ziva hudba, jedinou nevyhodou bylo male pivo (nejakych 620 mililitru) za zhruba stovku. Vubec, i kdyz tohle byl opravdu extrem, v Montevideu mne prekvapilo, jak je tam vsechno drahe. (Vsechno znamena vsechno, co jsem potreboval ja, takze predevsim jidlo:-)

Posledni den jsem stravil mimo jine fotografovanim serie na tema "Jak se pozna typicky Uruguayec", muzete sami hadat, fotky jsou zde na picasu... Radostne jsem se sbalil do JEDNOHO batohu a vyrazil na nocni prejezd zpet do Argentiny. Montevideo bylo jako zajizdka vicemene zbytecne, ale jako zastavka na ceste prijemne... takova dobra rada, kdybyste uvazovali, jestli tam jet:-)

Vice fotek zde na picasu.