sobota 30. ledna 2010

Bariloche či spíš jeho okolí

O Bariloche se mluví jako o švýcarském alpském městečku. Je plné turistů, okolí je plné turistů, všechno je drahé, samá pozitiva. Jezdí tam nejenom cizinci, ale hlavně spousta Argentinců. Nicméně mají to tam opravdu pěkné, jezero, resp. prý sedm jezer, a aby si někdo nemyslel, že je to Olešná, tak největší Nahuel Huapi má přes 500 kilometrů čtverečních a přes 100 kilometrů na délku, nad tím krásné hory, lesy... Musí tam každý, my sice jednu chvíli uvažovali dopustit se hříchu a vynechat ho, jenže nakonec tam stejně míříme. Jsme kousek a já potřebuji nové pohory, což je věc, která se tady nedá koupit na každém rohu (situace se stávala i pro mne závažnou, kdo mne zná si možná trochu dovede představit, v jakém stavu boty jsou:-)

Villa la Angostura
Z Chile do Argentiny přejíždíme stopem. Jsme kousek od hranic, je to jedna jasná cesta a hlavně tam všechny busy jenom projíždějí. Do Argentiny se dostáváme nadvakrát celkem v pohodě, za hranicí ale ztvrdneme na více než tři hodiny. Vezme nás - na korbu - hodná chilská rodinka. Sice nejedou až do Bariloche, ale aspoň někam na bus. Ve vesničce Villa la Angostura končí, zajíždějí do kempu, my si dáváme večeři z místního supermarketu a uvažujeme, jestli tam nezůstat. Šokne nás cena kempu, vycházím to na dvě stovky za osoby, když ale Míla zavolá do pár hostelů v Bariloche, kde je všechno plné a drahé, rozhodujeme se zůstat.

Po ránu se rozhodujeme udělat si nějaký výlet a zůstat zde ještě jednu noc. Vycházíme k místnímu lyžařskému středisku a chceme jít na kopec nahoru, ale máme smůlu, něco se tam staví a nepustí nás tam. Aspoň že zpátky se svezeme s jakýmsi místním pracovníkem. V městečku se mi celkem nečekaně podaří koupit nové pohory, doma bych si je asi nekoupil, ale už nechci riskovat, jestli něco bude v Bariloche. Tož doufám, že chvíli vydrží. Zbytek odpoledne trávíme praním, výhoda kempu, jsou na to připraveni. Soutěž vyhrává nečekaně rolák, nečekal jsem, co z něj poteče... Večer Míla vyrazí koupit večeři, ještě mu říkám, že nemám hlad a on se vrátí skoro s kilem hovězího. Takže máme stejkové hody.

Colonia Suiza
Ráno opouštíme Angosturu, už večer jsem zjistil, že všechny busy jsou plné, takže jedeme stopem. Za půl hodiny jedeme a přímo do Bariloche. Tam ale nezůstáváme a rovnou se přesunujeme do třicet kilometrů a hodinu vzdálené osada Colonia Suiza. Náhodně se ubytováváme v kempu, u kterého nás vysadil busík, a je to dobrá volba. Sice místa na stanování nejsou nejlepší, ale je to bohatě vynahrazeno přístupem majitelů, "kolektivem" ostatních spolubydlících, no a taky bohatě vybavenou kuchyní a jídelnou, kde všichni vaří, pečou, smaží, jí, pijí. Ještě se stihneme vrátit do města pozjišťovat info o možných trecích, informace nás ale zklamou, vše, co by nás zajímalo, je ještě pozavírané. Prý byla dlouhá zima a je tam ještě sníh. Tím že tady je spousta turistů všeho druhu, preventivně se nic nemůže. Návštěvu oblasti kolem Tronadoru rušíme poté, co nám řeknou cenu za autobus (400 Kč), popřípadě nedejbože za loď (1000 Kč).

Refugio Segre
Další den tak vyrážíme aspoň na dvoudenní trečík, část původně zamýšleného treku. Můžeme jít pěšky přímo z kempu, což nám vyhovuje. Rozhodnu se to vzít tak odpočinkově, že ani nebereme stan a plánujeme přespat v refugiu. Nejprve vycházíme prudce nahoru k Refugiu Lopéz, postavené nad hranicí lesa s opravdu pěkným výhledem na jezero, jeho zálivy a poloostrovy. Pokračujeme výše, z hřebínku, popř. z hory kousek vedle máme krásné kruhové výhledy. Dole jezera, kolem skalky, v dáli hory jako rozeklaný Monte Tronador nebo krásně symetrická sopka Osorno, nad tím mraky. Následuje celkem nepříjemný sestup sutí, výstup na další hřebínek, kde nad námi krouží kondoři. Sice tady vždycky říkáme kondoři všemu, ale tentokrát to máme potvrzeno - Mílovi se daří pořádně je vyfotit. Poslední sestup k Laguně Negra a naší chatě. Jako v Tatrách. Cenu za noc platíme, cenu za jídlo ne. To už jako v Tatrách není, ani jako v Alpách. Vařím venku, kde ovšem brutálně fučí, což by ještě tak nevadilo, ale ten zvířený písek! Člověka oslepí, těstoviny zahustí... V noci prší, takže ráno nikam nespěcháme a vyrážíme až po dešti, cestou nás čeká jen pár přeháněk. Zbývá nám jen sejít do údolí a údolím zpátky do kempu. Příjemný výlet, krásné výhledy, první den nám počasí opravdu vyšlo.

El Bolsón
Další ráno vyrážím sám do 150 km vzdáleného El Bolsónu. Nejhorší pro odhodlání vyrazit na tuto cestu je vstanout na busík v sedm hodin:-) Budík neslyším, ale daří se mi ho stihnout. Vychází slunce, poprchává, nad jezerem je krásná duha. Krom toho fučí tak, že když vylezu z busíku, je mi jasné, že i dále pojedu busem. Aspoň se dospávám. V Bolsónu pěkně prší, zjišťuji, co tady, jsem nepříjemně překvapen cenami za ubytování. V poledne se dělá jakž takž hezky, tak vyrážím na výlet po okolí. Rio Azul, skála Cabeza del Indio (tj. hlava Indiána nebo Inda, nevím, vůbec mi to nepřipadá jako hlava), kaskádky Escondida, arboretum. Rozhoduji se vrátit ještě ten večer zpátky. Když slyším známou historku, že autobusy jsou plné, jdu na stopa. Sám a bez věcí, to bych mohl zvládnout, i když už je půl šesté. Po chvíli mne odvezou za město, že prý je tam lepší místo. Když je ale sedm, tak si už říkám, kde asi tak dneska budu spát. Dopadne to ale dobře, v Bariloche jsem včas a chytám poslední autobus do naší švýcarské kolonie.

Colonia Suiza
V kempu jsem před jedenáctou, Míla sedí v jídelně, ztěžka oddychuje, před ním prázdné dva talíře a láhev vína. Prý si koupil 700 gramů masa, k tomu brambory, cibuli a bůhví co, a musel to všechno sníst. Oddychuje ztěžka, ale spokojeně:-) V kuchyni to v té době žije, všichni pečou, vaří, někdo ještě chystá těsto na zákusečky... Prostě tady mám někdy pocit, že máme hodinky přetočené o dvě až čtyři hodiny dopředu. Celý den jsem nepil, tak tahám Mílu, že zkusíme zajít na pivo. Ve čtvrt na dvanáct nacházíme příjemný podnik, ještě pár lidí, sice oba hudebníci už mají sbaleno, ale co se dá dělat. Za půl hodiny zpozorníme, že je to asi jinak, protože hudebníci začínají vybalovat nástroje. Ve čtvrt na jednu se začíná hrát, lidí notně přibylo. Holt zase ty naše "přetočené" hodiny. Před třetí odcházíme a je nám jasné, že další den ráno na výlet do hor asi nepůjdeme.

Den strávíme na internetu, na který musíme jet až do Bariloche. V devět odjíždím sám, po procházce náhodně končím v jednom z mnoha míst s internetem. Celkem mne pobaví, když tam vidím adresář Mila s datem předchozího dne. Odpoledne tam dorazí Míla, hledí na mne, co tam dělám. Náhoda... Večer máme v kolonii koncert, jako vstupné dáváme jídlo, prý - snad - pro chudé.

A tím jsme zakončili náš spíše kulturní pobyt v Bariloche a okolí.

neděle 24. ledna 2010

Puyehue aneb Roklí dolů

Po páté večerní jsme v národním parku Puyehue, kde máme v plánu dva treky. Jeden šestidenní, na sopku Puyehue a kolem ní, a jeden dvoudennní na Pampa Frutillas na opačné straně parku. Bohužel první trek vede po části parku, která leží na soukromém pozemku a vlastníci si vybírají nekřesťanských 280 korun za vstup. Prý na úpravu cestiček, míst na kempování a podobně. Kecy.

Sopka Puyehue
V šest vyrážíme, skoro přímo vzhůru. Chceme dojít jenom k nějakému kempíku, o nějakých devět set metrů výše sice máme refugio, ale to je dle průvodce etapa na první den. Míla mi za chvíli mizí a je mi celkem jasné, že ho najdu v refugiu. Cestou mám velice negativistické myšlenky, protože poté, co jsem zaplatil tolik peněz, se brodím blátem a tak zničené a zerodované cestičky jsme už dlouho neviděli. V osm jsme v refugiu, boudě s palandami a asi devíti lidmi, příjemná atmosféra.

Večer jsem měl dobrý nápad nabrat v potůčku vodu na ráno, ať pro ni ráno tam dolů nemusíme. Dobrý nápad to byl proto, že potůček je na sluneční pohon a po ránu je bez vody. Kousek nad námi začínají mraky, přesto odhazujeme batohy a jdeme nahoru, dle všeho je tam přinejmenším pěkný kráter. A děláme dobře, dostáváme se nad mraky, kolem vidíme vykukující špičky dalších sopek. A kráter pěkný opravdu je. Zbytek dne jdeme sopečnou pustinou, jde se dobře, nejvíce to znepříjemňují přechody sněhových polí. Odpoledne stavíme stan a ještě vyrážíme k místnímu gejzírku. Vyrážíme ale na špatnou stranu, nacházíme si tak vlastní zajímavou kouřící, barevnou, smrdící "plochu". Večer se koupeme v potůčku - je pěkně ledový, ale vyvěrá do něj z boku vařící voda. Takže si stačí vybrat správnou pozici... a pak ji neustále měnit, míchat vodu a podobně - proudy se mísí, mění, přetlačují, chvíli je dobře, pak najedou z jedné strany člověk mrzne a z druhé je popálený, Míla si libuje, ale není to nic pro mne a brzy prchám na břeh.

Po ránu se kousek vracíme a pokračujeme v cestě kolem sopky, po Ruta de los Americanos. Po čase zjišťujeme, že jdeme jinudy než jít máme, ale tady v té pláni to vůbec nevadí a máme to kratší. U řeky se na cestičku zase napojujeme, ale cestička mizí, značky (tj. bambusové tyče) skoro žádné, občas na tu správnou narazíme a po chvíli už zase nevíme, jestli jsme vlastně na ni. Cestička má odbočit někam prudce dolů do lesa, předpokládáme, že už jsme odbočku přešli. Jsou čtyři hodiny, když se rozhodujeme seslézt do rokle s potůčkem a projít to dolů. Dole teče řeka a podél ní vede cesta. Ještě to netušíme, ale začíná jeden z nejzajímavějších zážitků... nicméně těžko popsatelných. Má cesta z předchozího treku se nyní jeví jako procházka růžovým sadem.

První hodinu všechno jde, člověk se sice musí trochu prodírat, překračovat kmeny, obcházet kameny, voda postupně zmizí, ale postupujeme celkem rychle. Porost ale houstne a jde to stále pomaleji. Po dvou hodinách podnikáme pokus vylézt z rokle na hřebínek, jenomže za hřebínkem je další roklička a za ní další a za chvíli jsme zase v naší rokli. Jenom do ní musíme seslézt pár metrový vodopádek. Ale alespoň máme vodu, nahoře jsme udělali velkou, nicméně odpustitelnou chybu, na cestu potůčkem jsme si vodu nenabrali... Cesta je stále brutálnější, psychologicky je nejhorší to, že si pořád říkáme, že už musíme být dole. O půl desáté, s posledním světlem to balíme, já sice navrhuji pokračovat s čelovkami, ale tento - hloupý - návrh ruší Míla tím, že mu skoro nesvítí čelovka. Dole se spát nedá, tak se snažíme vyškrábat a prodrat se nějakých 50 metrů nahoru. Míla už jednu chvíli prohlašuje, že to nejde, ale nakonec se nahoru dostává. Než vylezu i já, zázračně najde místečko na stan, s čímž jsme vůbec nepočítali. Jídla máme sice dost, ale vody málo, vařit tak nevaříme, naštěstí máme ještě nějaké housky.

V noci prší, takže díky za stan, nicméně představa, že se budeme prodírat navíc v něčem plném vody není vůbec příjemná. Nikam se tak nehrneme a vycházíme celkem pozdě, naštěstí už bez deště. Chvíli vrchem, ale tam je to taky celkem neprůchozí a po čase jsme zase dole. Je to brutal. Nejhorší ze všeho jsou bambusy, které se i bez věcí procházejí dost blbě, natož s batohem a stanem. Rostou si, jak se jim zachce, nejhorší, co je může napadnout je, když se kříží. Clověk se protáhne, protlačí či prodře několika bambusovými stonky a nějaká mrcha se mu stejně dostane mezi ramena a batoh. Nejde to dopředu, nejde to dozadu, nejde ho poslepu za zády nahmatat a nějak ho zvednout. Tolik sprostých slov jsem už hodně dlouho neřekl. A větsinou na adresu bambusů.

Stromy spadané do soutěsky vytvářejí občas neprostupnou hráz, kterou je potřeba jaksi obejít - zespoda, shora, zleva, zprava. Někdy se na spadlém stromu vytvoří druhé patro, zachytí se tam větve, maras a začnou tam růst další stromy a bambusy. Je to zajímavé, moc si to ale nevychutávám. Někde dole pod tím - půl metru, metr, dva - je dno. Než všechno obcházet (ono to taky vždy nejde), snažím se někdy jít vrchem. Když ale člověk šlápne špatně, začne se pomalu nebo rychle propadat dolů. Občas rychlé propadnutí, spadnutí, uklouznutí pomůže - člověk je prostě o pár metrů níže a nemusí řešit, jak se tam dostat...

Pády už ani nepočítám. Odřeniny také ne. Kalhoty se pomalu ale jistě mění v legíny. Už dávno se chůze po čtyrech stala regulérním způsobem pohybu. I na plazení dochází. Povoleno je vlastně cokoliv. K tomu se objevuje voda, proudící říčka, hluboké tůňky, vodopádky. Suchý určitě nejsem. Tento problém je vyřešen úplně, když uklouznu a sjedu do vody. Šikovně, namočím se sice vpředu až po obličej, ale vzadu jen po pás a batoh zůstane nad vodou. Než se mi podaří vyhrabat, dokonale mi nateče do bot. Aspoň už pak moc nemusím řešit občasné brodění.

Psychicky ničí to, že už přece musíme být na konci! A pořád nejsme. Pravda postup je někdy rychlostí pár metrů za deset minut, ale stále postupujeme. Ale všechno končí a konečně narážíme na velkou řeku. Plnou vody. Jenže cesta tam stejně není - čili ještě nekončíme. Takže se vyškrábat nahoru a jít "podél" řeky - časem prostě musíme narazit na cestu, která "tam někde" vede. Jenomže my moc nevíme, kde vlastně jsme. Chůze lesem je přece jenom rychlejší, bohužel je to les plný křaků, bambusů, všeho. Navíc pěkně trnitých. Překonávání údolíček a soutěsek mířících do řeky taky někdy stojí za to. Před námi stromy, že tam člověk dohodí šutrem, pod námi díra, že nevidíme dolů. Skoro kolmý svah s bambusy dolů ještě jde, ale nahoru? Když se musí, všechno jde. Už se chystáme na další noc v neznámu, když najednou, ve 20:20, narážíme na cestičku. Po 16 hodinách chůze a boje jsme zase v "civilizaci". Musíme si s Mílou potřást rukou, jako při dobytí nějakého vrcholu.

Dobití, zničení, unavení, potrhaní, špinaví. Ale naštěstí všechno dopadlo dobře. Odřeniny, modřiny, trny v kůži, to jsou drobnosti, když si představíme, co všechno se mohlo stát. Každým krokem jsme se mohli polámat...

Soutěsky procházím rád. Proto jsem do ní spokojeně a rád vešel. Projít tuhle ale trvalo trochu déle, než jsem předpokládal. A hlavně to byla cesta, kterou jsem si nedovedl ani představit.

Po půl hodině docházíme k potůčku, na trávě stavíme stan a spokojeně můžeme spát. Ráno svítí slunce, tak sušíme všechny věci. Máme mokré nebo vlhké prakticky vše. Batohy jsou hnědé od bláta. Oblečení taky nevypadá jako nové. Ruce a nohy plné trnů, ty si vytahujeme ještě několik dní. Odpoledne docházíme před konec treku, končíme na louce, pereme, sušíme. Svítí sluníčko, kvetou kytky, nezdála se nám vlastně ta cesta roklí? Nezdála, tělo se hlásí. Zvednout nohu a překročit kmen? Tolik námahy... Ohnout se pod nějakou větví? Nejde to raději obejít? A nejhorší jsou - z věčného přetahování se s bambusy - hrudník a ramena. Lehnout si na záda a dát si ruce pod hlavu? Nemožné!

Pampa Frutilla
Další den jsme za půl hodiny u vstupu a našich věcí. Dobalujeme jídlo, jdeme po asfaltce do Anticury ke vstupu do další části parku, zapisujeme se strážcům a pokračujeme dále. 20 km tam, druhý den 20 km zpátky. Po hodině a půl chůze nás převapuje dvojice pohraničníků, kteří sedí u svých koní na louce a vyhlížejí pašeráky a ilegály. Mladší si s námi povídá (odkud jsme, jak se nám tam líbí, jestli nemáme svobodnou sestru), starší sepisuje třístránkový záznam kontroly do svého deníku. Musím se tomu smát, představa jak píše záznam ve stylu "Při pravidelné obchůzce jsme narazili na dvojici...". Jdeme dále, máme to pěkně postupně, po staré vojenské cestě, 800 metrů vzhůru. Pohodová cesta, ale jsem pěkně hotový, takhle jsem se už dlouhou necítil. Ještě jsem si do toho vedra zapomněl nabrat vodu, což tomu taky pěkně přispívá...

Na konci se dostávám nad les, vyhlídky na okolní kopečky s vévodícím ledovcovým rozeklaným Monte Tronadorem, dominantou cele oblasi, docházím na louky Pampa Frutilla a vůbec mne netěší, že nikde nevidím vodu. Až kousek níže vykouknout dvě pěkná jezírka Lagunas de los Monos. Krásné místo, krásný večer, jediná vada na kráse celé oblasti jsou tábanos, místní obrovští ovádi. Dají se celkem dobře chytat, je jich tam teď o pěkných pár set méně. Pobaví nás když jednoho hodím před malou ještěrku a ona ho vesele (přestože ovád je asi třikrát větší, než její hlava) sní. Tak ji trochu krmíme. Další dopoledne trávím sešívaním kalhot (ve stanu, kvůli tábanos), a pak se vydávám zpátky dolů za Mílou. Spíme u restarace, kde máme schovány věci, a doufáme, že je to na chvíli poslední noc v Chile, ráno se chceme stopem přesunout do Argentiny.

pátek 15. ledna 2010

NP Huerquehue

Po dni stravenem presunem (stopem a autobusem) koncime v Puconu, asi nejturistictejsim horskem mestecku Chile. Po tom, co slysime o cenach ubytovani, mirime do kempu, ale jsme odchyceni a koncime za rozumny peniz v hostelu, dokonce na dvojaku. Zase je zatopeno v kaminkach ve spolecenske mistnosti, to je vzdy dobre znameni.

Rano vyrazime na dvoudenni vylet. Od vstupu do parku u jezera Tinquilco (kde ovsem musime zaplatit 160 korun vstupne) nas nejprve ceka par set metrovy vystup, pak zase necekany sestup, pak trochu vystup a nakonec brutalni sestup. Cestou mijime vodopady, vyhlidky na sopku Villarica, nekolik peknych jezer (Chico, Toro, Pehuen), skaly, lesy, potoky... Pekny vylet. Dorazim na konec do kempu a zacinam uvazovat, kde je Mila. Videl jsem ho naposledy rano, nicmene brzy ho najdu, odpocivajiciho, cekajiciho. V draze zaplacenem kempiku Campamento Ecologico mame i bazenky s horkou a teplou termalni vodou, takze i my, kteri to dvakrat nevyhledavame a nemilujeme se namacime. Ani jednoho nas to nenapadlo predem, takze nejenze nemame plavky, ale ani rucnik.

Druhy den nas ceka cesta zpet. Vzhledem k tomu, ze druhou pulku cesty predchoziho dne jsme sli kazdy pres jine sedelko, brzy se rozdelujeme a jdeme kazdy tim druhym. Kdyz se dostanu do lesa a zacinam stoupat, zjistim, ze sice jdu po celkem jasne cesticce, ale neni tam znaceni, takze jdu asi blbe. Cesticka je ale pekna, tak predpokladam, ze se to zase spoji. Po dalsim stoupani se ale ztraci, obcas ji najdu, ale pak se rozplyne docela. Prece se ale nebudu vracet. Vede urcite vpravo, takze kdyz se budu tlacit nahoru a doprava, dorazim na ni. Porost houstne, casem bych rekl, ze je skoro nepruchozi. Ale ja projit potrebuji... Po case uz totiz vim, ze neni jednoduche cesty zpatky. Bambusy, ktere jsou prekrizene pres sebe, takze projit s batohem je obzvlast vyborne. Kdyz jsou ulomene, je vyborne se na ne nabodnout. Porosty cesminy (nebo neceho takoveho, pekne ostre pichlave listy), kdy jsem rad, ze ve svahu visim a drzim se tech bodajich listu. Dvoumetrove spadle kmeny prede mnou, na ktere se musim vydrapat, nebo je obejit, jenomze kmeny maji na delku hodne desitek metru. Pokud to jde, to znamena treba: kmen je spadly dolu ze svahu, neni shnily, neni porostly necim kluzkym, svah neni zase prilis prudky, atd., s radosti je parkrat pouzivam jako chodnicky vzhuru. Po nejake dobe uz nevim, kde jsem, kam mirim, snazim se drzet smer nahoru, do sedla. Do nejakeho sedla, vubec netusim, kam dojdu, jak sejdu, kdy dojdu. Po dvou a pul hodinach jsem v sedle. Porad si myslim, ze mam jit doprava, sedlo jsem rozhodnut projit ze strany na stranu, jestli nenarazim na nejakou cesticku. Nejdrive se vydavam doleva, a po par metrech jsem na krasne vyslapane cesticce. Tak si rikam, ze jsem se prece jen spletl, cesticka vedla vlevo, jenomze po par metrech poznavam, ze jsem v sedle, kde jsem sel predchozi den. Coz je v tu chvili jeste lepsi, protoze to mam blize...

Schazim dolu, vychazim nahoru, zase trochu jinou cestickou nez predchozi den okolo "nahornich" jezer. V Lagu Verde si dopravam koupel, odsud uz to je vicemene jenom z kopce. Dochazim akorat na autobus a vylet je u konce. Konecne si davam susenky, ktere jsem cely den setril, abych si je dal i s Milou. Mila uz tu ale neni, tak rad snim i jeho polovinu. Vecer zajdu koupit maso a zase jednou mame kus stejku...

úterý 12. ledna 2010

Okolo sopky Lonquimay

Z Mendozy nocnim busem prejizdime do Neuquenu, odkud mame v planu pokracovat (busem) do Chile. Jake je nase prekvapeni, kdyz nam reknou, ze busy sice jezdi, ale jsou plne a nejblizsi volny je za sest dnu. Prejedeme aspon nasim smerem do Zapaly a dale pokracujeme stopem. Sice ne nejrychleji, ale dostavame se az na hranici. Na argentinskou celnici dochazime pesky, pohranicnici na nas hledi, kde se tam bereme, a skoro se tvari, ze nas dale nepusti. Mozna se jim neni co divit, je skoro vecer a chilska celnice je 22 km daleko. Ale pusti nas a prestoze neni temer zadny provoz a uz mame vyhlednute misto na spani, prvni auto nas nalozi na korbu a preveze pred celnici. Dale radeji ne, prece jen, tady uz jezdeni na korbe neni dvakrat tolerovane. Jeste si ani nenasadime batohy a jedou kolem policisti, takze na celnici nas dovezou oni. Jeste vecer dojizdime do vesnicky Malalcahuello, kde je nas cil. Cestou mame zajimavost, tunel Las Raíses, byvaly zeleznicni predelany na (jednosmerny) silnicni. Pokud uz neni, tak prinejmensim to pry byl nejdelsi tunel v Jizni Americe. Vyssi nez sirsi, sirka na jedno auto, nekde daleko vpredu sbihajici se svetylka, interesante.

Jsme v oblasti nazyvane Araukanie, podle stromu araukarie. Velice pekny strom, jehlicnan s velice sirokymi jehlicemi, az to nejsou zadne jehlice. Pry zivouci fosilie, taky si ho tady dneska pekne vazi. Jinak strom se latinsky jmenuje Araucaria, spanelsky araucaria, anglicky araucaria, nemecky Araukarie, ..., polsky iglawa, cesky blahočet... ty zapadni narody nemaji zadnou fantazii:-)

Dopoledne nakupujeme zasoby a vyrazime na zhruba sestidenni trek. V planu mame obejit sopku Lonquimay a na zaver ji vylezt. Vychazime v poledne a kdyz po par desitkach metru vejdeme do lesa, musim jasat - jsme v klasickem jehlicnatem lese, ktery jsem naposledy videl nekde v Beskydech pred odjezdem. Pote, co vyjdeme na nahorni planinu, objevuji se araukarie, poprve vidime sopku Lonquimay a brzy koncime na peknem travnatem placku.

Druhy den vetsinu casu stravime v sopecnem prachu, nebo jako na halde ve strusce, klickujeme mezi lavovymi kameny, rozrezavame si boty o sopecne sklo... tak strasne to ale neni a je to urcite zajimave. Jen to slunicko by nemusel tak prazit. Kousek cesty jdeme po kraji lesa, coz je zase krasny bukovy les, skoro jako doma...

Dalsi den rano nas prekvapi prehanka. Dopoledne prichazi dalsi, jenomze ta trva, destik prechazi v dest a nez nas vubec napadne se oblect, jsme dostatecne promoceni. Po pul dni v desti a lijaku nas na konci ceka mala boudicka, kde se tak tak vejdeme, ale je nam to prijemnejsi nez stavet stan. Mila susi boty, resp. vlozky do bot pri vareni nad varicem, skoro tam ani nemusime davat caj.

Po ranu je pocasi lepsi, dokonce neprsi, ale po chvili zase nejake mrholeni zacina. Jsme celkem radi, ze dnesni trasa vede po ceste a nemusime prochazet promocenou travou nebo brodit potoky. Odpoledne se dostaneme nad hranici lesa a ocitneme se ve struskove plani, cesta stale stoupa nekam nahoru do sedla. Tim, ze jsme se dostali nad stromy, jsme na vetru, ktery v kombinaci s destem dost studi... Po case vchazime do mlhy a po case se objevuje snih. Cesta je delsi nez jsem cekal, v mlze clovek nevidi, kam vlastne jde, obcas se mlha roztrhne a jenom vidim pred sebou nekam vedouci cestu. Mila nekde vpredu statecne proslapava stopu, ja za nim hloupe, ale taky statecne proslapavam svoji, protoze nemam jeho capi nohy. Uz jsem skoro v sedle, snehu je po kolena (tady uz Milu nejspis napadlo, ze by mel zkratit krok, jiny duvod mne nenapada:-), a najednou se prede mnou z mlhy vynori buldozer prohrnujici snih... kdybych narazil na jetiho, byl bych asi prekvapeny mene. Schazim ze sedla, bez mlhy, bez vetru, ani ten destik nevadi. U lyzarskeho strediska mne ceka Mila, mistni pry tvrdi, ze bude prset i dalsi den, sice jsme na miste, odkud se chodi nahoru na sopku, ale timto to rusime. Nakonec se nam podari zastavit projizdejici auto a dojet zpet do Malalcahuella.

Chystame se jit do stanu, ale nejdrive se prece jen jdeme zeptat po vesnici na hodne levne ubytovani. Bohuzel v Chile i hodne levne ubytovani je drahe, nicmene nakonec se ubytovavame. Presvedcuje nas pecek a slib, ze nez se vratime s vecmi, bude zatopeno. Takze nas ceka krasny dlouhy vecer u praskajich kamen, s cajickem nebo vinem. Jak kdo. Dalsi dopoledne balime a za slunicka se zase presunujeme dale...

středa 6. ledna 2010

Valparaiso & Santiago

Opět jsme se ocitli na pár dní v Mendoze. Mendoza je pro nás příjemné relaxační město. Oblíbili jsme si hlavní náměstí, což tady znamená park. Po večerech se tam výborně sedává, poslouchá hudba různých hudebníků, kolem korzují rodinky i s dětmi, nevadí, že je deset jedenáct hodin večer. Ráno pak máme problém stíhat snídani do devíti hodin...

Na Silvestra vyrážíme zpátky do dědinky Los Penitentes, kousek pod Aconcaguou. Dřevěná chatička, příjemné místo. Připadám si, jako někde u nás na horách. Dva dny klidu, procházek a studia - za posledních pár dní se nám podařilo díky dobrým lidem (Martine, Milane díky:-) tři průvodce. Samotný silvestr jsme strávili sami dva a paní chatárka, žádná televize, žádné rádio, žádný hluk, klid, čajíčky a pohoda. I tak to jde :-)

Přímo z Los Penitentes vyrážíme směr Chile. Máme to nedaleko, možná dvacet pět kilometrů. Jedeme stopem, což ale znamená, že většinu cesty dojedeme autobusem. Přímo na hranici je několikakilometrový tunel, k němu docházíme z poslední dědinky pěšky a jakýsi voják (policista, pohraničník?) nám zařídí odvoz za tunel.

Večer jsme ve Valparaisu, historickém přístavním městě. Město je to sice u moře, ale především na kopečcích kolem. Některé cesty bych na kole nechtěl jezdit, nahoru ani dolů... V takových svazích mají postavené baráčky. Například jsem koukal na čtyřpatrový barák, jehož hlavní vstup je nahoře.

Víceméně historickou, i když většinou dodnes používanou, zajímavostí jsou "ascentory", což jsou výtahy, lanovky a podobně, které místním ulehčují, resp. hlavně kdysi ulehčovaly chození do kopečků. I díky nim je město na seznamu památek UNESCA. Navíc baráky mají všemožné barvy, k tomu spousta obrázků a grafitti. Pořád je na co se dívat, bloumat ulicemi a vychutnávat si to. Člověk se tam nachodí, chce-li...

Jeden den trávíme v hlavním městě Santiago de Chile. Prezidentský palác nám zavřeli kvůli jakési významné návštěvě, prezidentská stráž se nedala přesvědčit, že to jsme my... Návštěva katedrály ve stínu skleněných výškových budov a tím jsme s památkami skončili. Lezeme na místní vyhlídkovou skalku Santa Lucia, kterou se jim povedlo přestavět na slušný parčík se spoustou cestiček a vyhlídek a k večeru i na místní vyhlídkový kopeček San Cristobal s nezbytnou obrovskou Pannou Marií na vrcholu. Je nečekané vedro, jenom z toho všeho máme žízeň, pod kopečkem nás láká ulice se spoustou stolečků a popíjejícími lidmi... bohužel není místo. Nicméně hodní lidé jsou všude, asi vypadáme zoufale a večer začínáme ve společnosti Chilanky, jejího partnera Australana a ještě Američana, k tomu čepované pivo a večer se nečekaně protahuje...

Další den ráno se přesunujeme zpět do Mendozy, kde máme schovány věci, a definitivně opouštíme Mendozu, opět směr jih.