NP Huerquehue

Po dni stravenem presunem (stopem a autobusem) koncime v Puconu, asi nejturistictejsim horskem mestecku Chile. Po tom, co slysime o cenach ubytovani, mirime do kempu, ale jsme odchyceni a koncime za rozumny peniz v hostelu, dokonce na dvojaku. Zase je zatopeno v kaminkach ve spolecenske mistnosti, to je vzdy dobre znameni.

Rano vyrazime na dvoudenni vylet. Od vstupu do parku u jezera Tinquilco (kde ovsem musime zaplatit 160 korun vstupne) nas nejprve ceka par set metrovy vystup, pak zase necekany sestup, pak trochu vystup a nakonec brutalni sestup. Cestou mijime vodopady, vyhlidky na sopku Villarica, nekolik peknych jezer (Chico, Toro, Pehuen), skaly, lesy, potoky... Pekny vylet. Dorazim na konec do kempu a zacinam uvazovat, kde je Mila. Videl jsem ho naposledy rano, nicmene brzy ho najdu, odpocivajiciho, cekajiciho. V draze zaplacenem kempiku Campamento Ecologico mame i bazenky s horkou a teplou termalni vodou, takze i my, kteri to dvakrat nevyhledavame a nemilujeme se namacime. Ani jednoho nas to nenapadlo predem, takze nejenze nemame plavky, ale ani rucnik.

Druhy den nas ceka cesta zpet. Vzhledem k tomu, ze druhou pulku cesty predchoziho dne jsme sli kazdy pres jine sedelko, brzy se rozdelujeme a jdeme kazdy tim druhym. Kdyz se dostanu do lesa a zacinam stoupat, zjistim, ze sice jdu po celkem jasne cesticce, ale neni tam znaceni, takze jdu asi blbe. Cesticka je ale pekna, tak predpokladam, ze se to zase spoji. Po dalsim stoupani se ale ztraci, obcas ji najdu, ale pak se rozplyne docela. Prece se ale nebudu vracet. Vede urcite vpravo, takze kdyz se budu tlacit nahoru a doprava, dorazim na ni. Porost houstne, casem bych rekl, ze je skoro nepruchozi. Ale ja projit potrebuji... Po case uz totiz vim, ze neni jednoduche cesty zpatky. Bambusy, ktere jsou prekrizene pres sebe, takze projit s batohem je obzvlast vyborne. Kdyz jsou ulomene, je vyborne se na ne nabodnout. Porosty cesminy (nebo neceho takoveho, pekne ostre pichlave listy), kdy jsem rad, ze ve svahu visim a drzim se tech bodajich listu. Dvoumetrove spadle kmeny prede mnou, na ktere se musim vydrapat, nebo je obejit, jenomze kmeny maji na delku hodne desitek metru. Pokud to jde, to znamena treba: kmen je spadly dolu ze svahu, neni shnily, neni porostly necim kluzkym, svah neni zase prilis prudky, atd., s radosti je parkrat pouzivam jako chodnicky vzhuru. Po nejake dobe uz nevim, kde jsem, kam mirim, snazim se drzet smer nahoru, do sedla. Do nejakeho sedla, vubec netusim, kam dojdu, jak sejdu, kdy dojdu. Po dvou a pul hodinach jsem v sedle. Porad si myslim, ze mam jit doprava, sedlo jsem rozhodnut projit ze strany na stranu, jestli nenarazim na nejakou cesticku. Nejdrive se vydavam doleva, a po par metrech jsem na krasne vyslapane cesticce. Tak si rikam, ze jsem se prece jen spletl, cesticka vedla vlevo, jenomze po par metrech poznavam, ze jsem v sedle, kde jsem sel predchozi den. Coz je v tu chvili jeste lepsi, protoze to mam blize...

Schazim dolu, vychazim nahoru, zase trochu jinou cestickou nez predchozi den okolo "nahornich" jezer. V Lagu Verde si dopravam koupel, odsud uz to je vicemene jenom z kopce. Dochazim akorat na autobus a vylet je u konce. Konecne si davam susenky, ktere jsem cely den setril, abych si je dal i s Milou. Mila uz tu ale neni, tak rad snim i jeho polovinu. Vecer zajdu koupit maso a zase jednou mame kus stejku...