Na argentinskou celnici dochazime pesky, pohranicnici na nas hledi, kde se tam bereme, a skoro se tvari, ze nas dale nepusti. Mozna se jim neni co divit, je skoro vecer a chilska celnice je 22 km daleko. Ale pusti nas a prestoze neni temer zadny provoz a uz mame vyhlednute misto na spani, prvni auto nas nalozi na korbu a preveze pred celnici. Dale radeji ne, prece jen, tady uz jezdeni na korbe neni dvakrat tolerovane. Jeste si ani nenasadime batohy a jedou kolem policisti, takze na celnici nas dovezou oni. Jeste vecer dojizdime do vesnicky Malalcahuello, kde je nas cil. Cestou mame zajimavost, tunel Las Raíses, byvaly zeleznicni predelany na (jednosmerny) silnicni. Pokud uz neni, tak prinejmensim to pry byl nejdelsi tunel v Jizni Americe. Vyssi nez sirsi, sirka na jedno auto, nekde daleko vpredu sbihajici se svetylka, interesante.
Dopoledne nakupujeme zasoby a vyrazime na zhruba sestidenni trek. V planu mame obejit sopku Lonquimay a na zaver ji vylezt. Vychazime v poledne a kdyz po par desitkach metru vejdeme do lesa, musim jasat - jsme v klasickem jehlicnatem lese, ktery jsem naposledy videl nekde v Beskydech pred odjezdem. Pote, co vyjdeme na nahorni planinu, objevuji se araukarie, poprve vidime sopku Lonquimay a brzy koncime na peknem travnatem placku.
Druhy den vetsinu casu stravime v sopecnem prachu, nebo jako na halde ve strusce, klickujeme mezi lavovymi kameny, rozrezavame si boty o sopecne sklo... tak strasne to ale neni a je to urcite zajimave. Jen to slunicko by nemusel tak prazit. Kousek cesty jdeme po kraji lesa, coz je zase krasny bukovy les, skoro jako doma...Dalsi den rano nas prekvapi prehanka. Dopoledne prichazi dalsi, jenomze ta trva, destik prechazi v dest a nez nas vubec napadne se oblect, jsme dostatecne promoceni. Po pul dni v desti a lijaku nas na konci ceka mala boudicka, kde se tak tak vejdeme, ale je nam to prijemnejsi nez stavet stan. Mila susi boty, resp. vlozky do bot pri vareni nad varicem, skoro tam ani nemusime davat caj.
Po ranu je pocasi lepsi, dokonce neprsi, ale po chvili zase nejake mrholeni zacina. Jsme celkem radi, ze dnesni trasa vede po ceste a nemusime prochazet promocenou travou nebo brodit potoky. Odpoledne se dostaneme nad hranici lesa a ocitneme se ve struskove plani, cesta stale stoupa nekam nahoru do sedla. Tim, ze jsme se dostali nad stromy, jsme na vetru, ktery v kombinaci s destem dost studi... Po case vchazime do mlhy a po case se objevuje snih.
Cesta je delsi nez jsem cekal, v mlze clovek nevidi, kam vlastne jde, obcas se mlha roztrhne a jenom vidim pred sebou nekam vedouci cestu. Mila nekde vpredu statecne proslapava stopu, ja za nim hloupe, ale taky statecne proslapavam svoji, protoze nemam jeho capi nohy. Uz jsem skoro v sedle, snehu je po kolena (tady uz Milu nejspis napadlo, ze by mel zkratit krok, jiny duvod mne nenapada:-), a najednou se prede mnou z mlhy vynori buldozer prohrnujici snih... kdybych narazil na jetiho, byl bych asi prekvapeny mene. Schazim ze sedla, bez mlhy, bez vetru, ani ten destik nevadi. U lyzarskeho strediska mne ceka Mila, mistni pry tvrdi, ze bude prset i dalsi den, sice jsme na miste, odkud se chodi nahoru na sopku, ale timto to rusime. Nakonec se nam podari zastavit projizdejici auto a dojet zpet do Malalcahuella.
Chystame se jit do stanu, ale nejdrive se prece jen jdeme zeptat po vesnici na hodne levne ubytovani. Bohuzel v Chile i hodne levne ubytovani je drahe, nicmene nakonec se ubytovavame. Presvedcuje nas pecek a slib, ze nez se vratime s vecmi, bude zatopeno. Takze nas ceka krasny dlouhy vecer u praskajich kamen, s cajickem nebo vinem. Jak kdo. Dalsi dopoledne balime a za slunicka se zase presunujeme dale...
Žádné komentáře:
Okomentovat