Minas Gerais je jeden ze statu Brazilie (ma jich 26 plus hlavni mesto), je ctvrty nejvetsi (586528,29 km², asi jako Francie), druhy nejlidnatejsi (pres 20 milionu obyvatel), druhy nejbohatsi a s Ceskou republikou je podobny nepodstatnym faktem, ze je vnitrozemsky. Ja do nej zavital jednak kvuli kopeckum, jednak kvuli historickym mestum.
Manhuaçu
Tak trochu skarede mestecko… vsuvka: „mestecko” ma zhruba 80000 obyvatel, proste jsme v Brazilii, protoze mne to samotneho zajimalo, trochu jsem pohledal na internetu – nenasel jsem sice, na kolikatem miste je, ale napriklad 100. (sté) mesto v Brazilii ma 252709 obyvatel, viz
zde. Takze skarede mestecko a kolem spousta kavy. Brazilie je nejvetsi pestitel (zhruba tretina vsi na svete vypestovane kavy) a exporter a zrovna tady tvrdili, ze maji tu nejlepsi... a vsichni tim ziji. Ja jsem
 |
| Manhuaçu |
tam ale nejel kvuli kafe, ale kvuli narodniho parku Caparaó, o cemz jsem napsal
zde. V mestecku jsem stravil prijemny den pred i po mem vyletu do hor. Zustal jsem tam malem povinne, byli jsme na vylete na rodinne farme... nevim, kolik Cechu po vecerech popijelo pivo (a vubec bylo) v Manhuaçu, ale byl jsem tam navsteva hodne exoticka! Nekdy stoji za to zastavit se v mesteckach nezkazenych turistickym ruchem :-)
Ouro Preto
Ouro Preto, neboli cesky Cerne Zlato, je dnes historicke mestecko, kdysi ale jedno z nejbohatsich mest Jizni Ameriky. Jednoduse protoze se tam tezilo zlato…
Na pamatku toho zustala hromada vystavnych, vetsinou baroknich kostelu, dneska trochu chatrajicich, ale v posledni dobe opravovanych. Byvalo i hlavnim mestem statu Minas Gerais, v roce 1897 se po vybudovani noveho hlavniho mesta Belo Horizonte (Brasilia neni prvni planovane mesto v Brazilii) vyvoj zastavil a tim je dodnes pekne historicke. A turisticke, jde o nejnavstevovanejsi mesto ve vnitrozemi Brazilie. Popisovat, ktere kostely jsou nejhezci a co stoji za to, tady nebudu, to si kazdy musi zjistit sam. Stejne zalezi na kazdem, napriklad slavny kostel Igreja Matriz Nossa Senhora do Pilar vyzdobeny nekolika sty kil zlata mne dvakrat nezaujal, takze subjektivne muzu doporucit za ty penize navstivit dva jine kostely. Cele mesto je postavene v kopeccich, proste primo tam, kde to zlato tezili. Dlazdene kamenne ulicky muzou byt poradne strme, kdyz zaprsi (parkrat se prehnaly lijaky), auta obcas klouzou a maji problem vyjet. To je tak, kdyz se nepouzivaji zimni pneumatiky! Mistni busiky („velke busy” se do ulic vsude nevejdou) maji tezkou praci, nahoru, dolu, nahoru, dolu, motor rve, z vyfuku se kouri jako kdybychom byli na parniku, a pak zase dolu skripou brzdy, k tomu klickovat mezi zaparkovanymi auty… Celkem jsem si to uzil, to mne bavi, bloumat ulickami, bez cile, nebo od kostela ke kostelu. Vecer si sednout a divat se na rozsvicene mesto… a nekdy i sednout, divat se, popijet pivo u stanku pro mistni, poslouchat jejich sambu…
Jinak je ve meste (jako snad v kazdem podobne velikosti tady) univerzita, po
letech jsem zase chodil (nelegalne) na obedy a vecere do studentske menzy… vzdy ryze, fazole a neco k tomu. Mesto je zname svymi Republikami, coz jsou domy, kde ziji studenti… ne jako nase koleje, tady zije vzdy par studentu. Nicmene maji zde dlouhou historii, tradice, mozna i oficialni status a kazda ma sve jmeno. Nasel i República Tcheca, coz ale s Ceskou republikou nema az tak moc spolecneho (nebo mozna vlastne ma), je to jenom zaminka… a prekladat to tady nebudu :-)
Parque do Itacolomi
Kulisou Ouro Preta je Pico do Itacolomi, se svou typickou krivou skalou. Samozrejme jsem se tam jeden den vypravil. Udelal jsem si pekny okruh a cele mne to prijemne prekvapilo. Nejakou nahodu jsem minul branu, coz mi samozrejme vubec nevadilo, protoze
jsem se docetl o tom, jak je to nebezpecne, ze musim vyplnit ruzne papiry nebo dokonce vzit si pruvodce… to ze se tam asi plati vstup by bylo zanedbatelne. Po pekne stare dnes nepouzivane ceste, ktera vubec netusim kam a proc vedla, po zarustajicim chodniku krouticim se v udoli, po skalkach, po nahorni plosine, az na horu s vyhlidkami… Na onu krivou skalu pro mne cesta ale nevedla, to prenecham jinym. Nicmene nevim, jestli se nekdo pomatl, nebo jsem si to zase vsechno spatne prelozil o tech pruvodcich, protoze jediny pruvodce, ktereho si tam dovedu predstavit jako uzitecneho, je pruvodce slepecky. Coz si necham na jindy.
Fotky z Ouro Preta
zde na picasu, trochu mnoho, ale neni cas to vice probrat...
São João del Rei & Tiradentes & Serra de São José
Dalsi zastavkou bylo mestecko São João del Rei. Historicke centrum, malicke, nic
zvlastniho, mi se tam libilo. Sice jsem v samotnem centru stravil relativne chvili, nicmene podvecerni prochazka, poloprazdne ulice, kostely, ulicky, zapadajici slunce, proste mi to sedlo. Vecer jsme si sli sednout na namesti pred mistni nejznamejsi kostel, mimo jine jsem dostal prednasku o rozdilech v baroknich kostelich v ruznych zemich a obdobich. Vanocni vyzdoba namesti se inspirovala nejspis ve Star Treku…
Par desitek kilometru vedle je takova spis vesnice Tiradentes, mnohem znamejsi a
proflaknutejsi nez São João. Napodruhe jsem se tam dostal (prvni den jsme se zastavili na jejim kraji na obed… a pak jsme se vecer vratili). Vubec mne to nezaujalo, asi jsem se na to spatne vyspal, vsechno pro turisty, radeji jsem to zabalil a vydal se do kopecku nad vesnici, do Serra de São José. Vyborny vylet. Na konci, jeste na kopci, mne chytl lijak, dosel jsem do nejake vesnice, doufal jsem, ze tam pojede nejaky autobus. Ani jsem nevedel, kterym smerem, takze kdyz po pulhodine cekani jeden prijel, vzal mne jenom proto, jak jsem vypadal. Dojeli jsme na konecnou, chvili pockali, otocili se a jeli do Sâo João…
Tak to byla dalsi zastavka do kolonialnim historickem mestecku a byl cas zamirit do noveho moderniho velkomesta, Belo Horizonte.
Fotky na
picasu.
Belo Horizonte
Belo Horizonte je hlavnim mestem statu Minas Gerais, ma nejakych 110 let, kdy ho naplanovali pro nejakych tricet padesat tisic lidi. Jednoho dne minuleho roku tam zilo
2375444 obyvatel, v Brazilii seste misto, cela aglomerace ma pres pet milionu a je treti nejvetsi v Brazilii. Pry je to metropole s nejlepsim kvalitou zivota v Latinske Americe a 45. na celem svete… tak tim se chlubi. Prvni, co jsem si ale uvedomil, je sileny system autobusove dopravy, linek tam je prinejmensim nekolik set… nastesti to dobre vedi a maji tam vyborny system informaci, kdy reknete odkud kam chcete a vsechno vam reknou… Na google mapach maji vsechny zastavky, ktere busy tam jezdi, nejblizsi dva odjezdy a odkaz na dalsi info. To jsem ale objevil az predposledni den. Taky tam maji metro, jednu linku, jenom mne prekvapilo, ze i kdyz jsem jel pres centrum, nikdy jsme nejeli pod zemi. Pojem metro asi dobre zni.
V Belo Horizonte jsem stravil dva dny na federalni policii na imigracnim. Zatimco pri vstupu do Brazilie jsem za par desitek sekund vyplnil papirek a dostal razitko do pasu a tim vizum na tri mesice, abych dostal dalsi tri mesice, musel jsem vyplnit formulare, zaplatit v bance poplatek, vystat frontu zadatelu o pracovni, studentske a podobna viza, jejichz vyrizeni trva peknych par desitek minut. Na rozdil od meho turistickeho, ktere bylo hotove za par minut.
Jinak jsem navstivil klasicke mistni „pamatky”, namesti
Praça da Liberdade, vyhlidku nad mestem, taky jsem byl v planetariu a nejakych muzeich. Jedno odpoledne jsme stravili v kamionu – v ramci predvanocniho programu byl na namesti kamion vybaveny jako pojizdna pekarna, kde jsme se ucili pect jakousi mistni buchtu a delat cokoladu.
Mesto prijemne, za samotnou cestu myslim nestoji, ale jako zastavka pri navsteve okolnich historickych mestecek je to vice nez dobre. Fotky najdete
picasu.
Diamantina
Diamantina je dalsi historicke mestecko, tohle dokonce zapsano na seznamu svetoveho kulturniho dedictvi UNESCO. Jak jsem si precetl „Diamantina, kolonialní vesnice umistena jako klenot v nahrdelniku nehostinnych skalnatych hor, pripomina tezbu diamantu prospektory v 18. stoleti a svedci o triumfu lidskeho kulturniho a umeleckeho usili nad prostredim”. Nezni to silene? Stravil jsem tam celkem prijemne tri noci, v hostelu se sympatickou doñou majitelkou, nekolika zamestnanci a nejakymi padesati luzky, kde jsem byl prvni noc jako vzacny jediny host. Druhou noc jsme byli dva, treti tri, samozrejme kazdy ve svem pokoji, no ale to uz bylo narvano a byl cas odjet:-)
Prvni den jsem dorazil odpoledne prislo mi neuveritelne vedro, nakonec jsem si udelal
vecerni prochazku. Uchvatilo mne namesti s parcikem, svitici, nastrojene, plne vanocni vyzdoby - ktera byla z pet flasek. Vanocni stromky, snehulaci, andilci, lampiony, kytky… Studoval jsem jim to tam, dalsi den jsem narazil na ceduli, na ktere se chlubili, ze timto zrecyklovali nejakych sto tisic pet flasek.
Druhy den klasicka prohlidka mestecka, spousta kosteliku, vsechno ve svahu. Odpoledne bylo zase vedro, ze jsem se radeji uklidil do chladku hostelu. Pochopil jsem, ze pouzivat slunecnik neni zadny vystrelek kolonialnich panicek, ale
velice rozumna vec. A vecer zase ven. Prosel jsem si Caminho dos escravos, Otroci stezku, nejake ctyri kilometry par set let stare stezky, vedouci par set kilometru k mori. Moc jsem to nepochopil, vlastne tam nic nebylo, pesina, pak usek se starymi kameny, o kteych bych rekl to je ono a najednou na jednom useku v rokli potoka byla mohutna snad pet metru siroka a na strane potoka par metru vysoka cesta. Vracel jsem se uz potme pres nejakou favelu, clovek je tady tak vyplaseny, ze jsem se nejlip necitil…
Parque de Biribiri
Treti den jsem opet opustil mesto a vyrazil do nedalekeho parku Biribiri. Normalne se tam jezdi na nejake vodopady a podobne, ja vyrazil do neznama, nejdriv pokracovanim one otroci stezky, a pak proste nekam. Po ceste, cesticce, planemi, krakami, skalami… mel jsem cil, kdyz jsem odpoledne vylezl na nejakou skalu, videl jsem ho,
ale pode mnou byla obrovska plan, kam bych sice nejak slezl, ale predpkladal jsem, ze to bude mokrina, tak jsem to otocil a vyrazil zpet. Druhou pulku samozrejme jinudy, takze jsem zase skoncil v nejakem zarostlem lesiku, kde jsem se musel vice nez prodirat… Na zaver jsem vylezl na nejakou tajnou vyhlidku (nikdo o ni ve meste nevedel) i s pristreskem. Kolem jsem videl lijaky, nekdy to vypadalo jako vybuch atomove bomby, mne to nastesti minulo
A tim skoncil muj vylet do Diamantiny, byl cas vratit se na Vanoce do Belo Horizonte. Fotky najdete na
picasu.
uspesne zdolali Aconcaguu, tak jsme si aspon uzili poradneho mrazu a trochy snehu, ale letos? Slunko, vedro, palmy… a mezitim Papai Noel. Prvniho jsem videl na konci rijna jeste v Riu. Pak jich pribyvalo vice a vice. Pritom se musel zblaznit, protoze podle toho, jak je obleceny, ocekava poradnou zimu… v podstate se mozna spletl ve znamenku, misto ctyriceti nad nulou je oblecen do ctyriceti pod nulou. Vanocni vyzdoba mi opravdu v techle podminkach pripadala hodne zvlastni. Zaujala mne v Diamantine, kde meli vse z pet lahvi…
byli „starici“ — otec a stryc od Lea — kteri toho vypili dohromady vice nez cely zbytek rodiny (sebe do toho samozrejme nepocitam, ja jsem se spolecensky drzel s nimi:-) Takova normalni oslava. Nejsvatecneji obleceny jsem tam byl ja (zni to neuveritelne, ale fakt!). Vanocni bylo, ze o pulnoci jsme se vsichni spolecne pomodlili a poprali si. Pak nasledovala vecere, ala svedsky stul. Neco z kurete, neco z prasete, neco masa mleteho... ryze, salat, neco vice. Vanocni mozna bylo, ze nemeli fazolem ktere jsou jinak soucasti snad kazdeho jidla. Samozrejme to bylo vsechno hodne dobre. Vanocni vyzdoba sestavala z jakehosi maleho stromecku, darky si dali asi nekdy jindy. Proste jako Vanoce mne to zklamalo, vanocni atmosfera nikde. Takovou oslavu tady muzou mit kazdy tyden.
