Serra de Caparaó

Z Teresópolis jsem se presunul do Manhuaçu a odtud dalsi den do narodniho parku Caparaó. Serra de Caparaó je popularni tim, ze v ni je treti nejvyssi vrchol Brazilie - Pico da Bandeira, 2982 metru nad morem. Cesky preklad nazvu je neco jako Vlajkovy kopec, a to proto, ze brazilsky cisar nechal na jejim vrcholu vlat vlajku. Proc na tretim nejvyssim vrcholu? Protoze si myslel, jako vsichni ostatni, ze je to nejvyssi vrchol Brazilie. Teprve v padesatych letech minuleho stoleti Brazilci zjistili, ze maji v Amazonii u hranic s Venezuelou dva o trochu vyssi kopecky. Chvili ale jeste Pico de Bandeira za nejvyssi vrchol povazovali, teprve kdyz se s Venezuelou definitivne domluvili na hranicich, octl se na onom tretim miste.

Odpoledne jsem dojel do Alto Caparaó (1000 m.n.m), posledni vesnice pred vstupem do narodniho parku. Za hrozneho vedra jsem vystoupal k brane parku, tam zaplatil vstupne a po prudke ceste pokracoval. Cesta vede jeste nejakych 1000 vyskovych metru vzhuru, nez definitivne skonci.

Terreairão

Dal vede celkem slusna pesina az chodnik. Po par kilometrech jsem byl ve „vrcholovem” kempu Terreairão. Obrovsky prostor pro stany, odpadkove barely, baracek ochrancu (zabedneno), baracek na pronajmuti (taktez), obrovske socialky (luxus a prekvapeni) a hlavne stara bouda z kamenu, drevena podlaha, plechova strecha, tot vse, ale co vice jsem si mohl prat. Ted jsem tam byl pekne sam, ale v sezone tam asi bude dost zivo. V sest jsem byl na miste a v sest patnact zacalo prset. Trochu mi prselo uz cestou, ale tentokrat zacalo prset, lit, lit a LIT. Kdyz jsem tak lezel ve spacaku, liboval jsem si, jak je mi tam dobre, vychutnaval jsem si to... pravda nekdy jsem nemohl spat, prutrze to byly fakt dobre, cela louka se promenila v jezirko, taky jsem si musel najit mistecko, kde nekapala voda...

Druhy den uspesne proprselo, ja jsem uspesne spal, relaxoval, cetl, psal, studoval...

Treti den bylo hezky, tak jsem vyrazil vzhuru. Za hodinu jsem byl na vrcholu, chvilemi bylo videt vsechno kolem, chvilemi byly mraky. Pokracoval jsem dale, na dalsi vrcholky kolem, myslel jsem si, ze udelam okruh, ale

Pico da Bandeira

na jednom kopci byl porad mrak a kdyz jsem se nedockal, aby se to na chvili otevrelo a ja zjistil, kudy dal, vratil jsem se stejnou cestou. Dokonce i s malou zachazkou na Pico da Bandeira... kdyz uz jsem byl pobliz. Slunko v tech vyskach celkem svitilo, ja si zapomnel krem proti slunci (to je tak, kdyz si myslite, ze mate repelent a opalovaci krem, a misto toho mate dva repelenty), podle toho jsem dalsi dny vypadal.

Vecer jsem sedel na skalce, jedl, kochal se vyhledem do udoli, stmivalo se, dole se objevovaly svetylka, vzadu na obzoru zurila boure s milionem blesku. Pohoda, romantika. Po devate zacalo prset a po jedenacte byla boure tady. Dest nebyl tak silny jako prvni noc, ale byla to opravdu boure a vitr, vitr, VITR. Kolem pulnoci jsem ruzne sprajcoval a privazoval okna a dvere, to bylo jeste dobre. Kdyz ale vitr zacal nadzvedavat strechu a zacaly se sypat kousky zdi, to uz jsem privazat ani zasprajcovat schopen nebyl. Zacal jsem si rikat, jak to asi bude pokracovat. Tma, bourka, vichr, bubujici dest, blesky, skripajici strecha... V 1:47 jsem byl nachystan na evakuaci a vymýšlel plan, jak se dostat mezi blesky a mocalem do 100 metru vzdalene bytelne budovy zachodu. Vymyslel jsem jedine: mocal ignorovat, blesky proklickovat. Nastesti jsem nic takoveho provadet nemusel, baracek vydrzel a kolem ctvrte jsem i usnul...

Rano bylo opet pekne, pomalu jsem se rozloucit a vyrazil zpet. V Manhuaçu bylo slunecno, nicmene reka hneda a dost plnejsi nez pred mym odjezdem…

Fotky na picase.