Antarktida aneb Když cesta skončila, sedli jsme na loď

Na vyžádání pro některé zájemce (a tím pádem pro všechny), Antarktida podrobněji.

Den první
Je sobota 20.března, čtyři hodiny odpoledne, a to je čas, kdy se máme nalodit na naši loď. Než k ní dojdeme, máme se na co dívat, protože na stejném molu "parkují" krásné plachetnice. U příležitosti 200 let nezávislosti asi 10 velkých plachetnic objíždí Jižní Ameriku

Libertad

(zde mají stránky), máme štěstí, že jsou zrovna tady. Nicméně, ta naše loď je železná, bez plachet, má jméno Ushuaia, 85 metrů na délku, 15,5 metrů na výšku, komorskou vlajku, schází se nás tam 81 výletníků a kolem 50 členů posádky. Začátek nás vůbec nepřekvapuje, slečna, u které se registrujeme, se nám omlouvá, že pro nás ještě nemají připravenou kajutu. No dobrá. Za minutu přichází nějaký chlapík a strašně se nám omlouvá, že tam ještě potřebují něco opravit. Když za další dvě minuty přichází důstojník a velice se nám omlouvá, těšíme se, že za chvíli poznáme celou posádku. Raději ještě prchneme z lodi ven, na prohlídku plachetnic. Venku je docela dobrý vítr, úkolem místních námořních policistů je zabránit, aby návštěvníky neodfoukl vítr z mola do moře. Fouká tak, že je zavřený přístav - což je pro nás naprosto normální situace - odplouvání se tímto odsouvá. Při nácviku poplachu a následné evakuace z lodi je závěrečná část zrušena, protože venku prý moc fučí. Tak doufám, že až se budeme potápět, nebude moc velký vítr.

První večeře. U stolu se seznamuje s Robertou a Neilem z Chicaga. Roberta je šílená, "Jste z České republiky? Jak úžasné!!! Fantastické!!!" Klasické téma českého a amerického Budvaru a Roberta lítostivě: "Velice se omlouvám, je mi to líto, Američani jsou prostě takoví"... Zato Neil je asi jediný na palubě, kdo umí trochu česky: "Staropramen" a "Pilsner Urquell". Více lidí už raději popisovat nebudu:-) Večeře, jako po celou dobu, je výborná (upřímně řečeno, v tak luxusní restauraci jsem v životě nebyl), když číšnici při sběru talířů nadhodím, že dezert byl výborný, ale proč tak malý, donese mi překvapivě druhý. Od té doby sedáváme ve stejné sekci jídelny a máme pravidelně máme dva dezerty, dle potřeby dvě polévky a někdy i dvě hlavní jídla. Okolosedící často nechápou...

Večer už je počasí (asi) lepší, v devět hodin vyplouváme.

Den druhý
První noční část cesty jsme schováni za ostrovy, po pár hodinách vjíždíme do Drakova průlivu. Večer nás utěšovali, že je to dobré, že velký vítr znamená bouřku v průlivu a poplujeme na jejím klidném konci. Klidný konec ale i tak znamená několikametrové vlny. Moc klidně si tak moc lidí nepřipadá. Že by mi bylo nejlépe taky nemohu tvrdit. Nicméně odvážně zvládám všechna jídla. Polovina lidí do jídelny ani nedorazí, někdo dorazí a jak to vidí, tak zase jde pryč. Před obědem mám asi nejhorší chvíli, kdy po nějakém blbém pohybu se už jdu k zábradlí vyzvracet, ale čerstvý vzduch mne zachrání. Překvapivě mi pomůže oběd, od té doby pro jistotu pravidelně jím. Na večeři se objevuje i Míla, který už zkoušku, co s námi udělají vlny, vzdal a zašel si k doktorovi pro pilulku. Starají se o nás pěkně, máme přednášky a filmy o Antarktidě. Loď je ale vizuálně poloprázdná, většina lidí leží a i trpí na pokojích, pár lidí polehává ve "společenské" místnosti, každý si nachází svou oblíbenou stabilizovanou polohu.

Den třetí
Někdy ráno překonáváme 60-tou rovnoběžku a dostáváme se tak do antarktických vod. Druhý den v Drakově průlivu, mrtvo a poloprázdno. Ač to tak nikomu z cestujících nepřipadá, štěstí nám prý přeje, už odpoledne překonáváme průliv, dostáváme se k Jižním Shetlandským ostrovům a pomalu se vše uklidňuje. Večer máme školení o vylodění, o chování se k místním obyvatelům (tučňáci, tuleni, atd.) a k místním vzácnostem (kamení, led, atd.), o tom, jak nastupovat a vystupovat do a ze Zodiaku (gumové čluny, které budeme používat pro vyloďování a pro projížďky), jak si čistit boty před a po vylodění, a podobně, fasujeme vyloďovací záchranné vesty a (hlavně) gumáky. Čímž jsme připraveni na dalších pět dnů.

Den čtvrtý
Ráno před snídaní vykouknu ven (ale ne z kajuty, tu máme nejníže a bez oken) a kolem plavou první kry. Na snídani jsem překvapen, jak je plná jídelna a kolik se tam objevuje nových lidí. Po snídani jsme ve Foyn Harbour a máme první výlet na Zodiaku. Zastavujeme se na malinkatém ostrůvku, poté u vraku velrybářské lodi, vidíme první tuleně a lachtany. Odpoledne máme první normální vylodění na ostrově Danco, normální znamená, že jsme tam všichni a několik hodin. Vítají nás hejna tučňáků, pro znalce tučňáků oslích. Tučňáci jsou dobří, sice se k nim nemáme přiblížit na méně než pět metrů (prý vyměňují peří, jsou nervózní, což se není co divit, když dva týdny nejí a je jim zima), ale stačí se na správném místě zastavit, sednout si a on nějaký zvědavec přijde. Večer začíná krásně chumelit, loď je krásně zasněžená a bílá, no konečně si po roce užívám trochu sněhu...

Den pátý
Ještě před snídaní "parkujeme" loď v malých ledových krách, prostě takové zamrzající moře. Celý den máme naprosto krásné a slunečné počasí, prý první takový den po více než třech měsících. Že prý máme nezvykle hezké počasí nám tvrdí od začátku a stále, nakonec to považuji za místní folklór. Máme první vylodění opravdu na antarktické pevnině, v Neko Harbour. Zase nás vítají tučňáci, lezeme na skalku pár set metrů nad námi, krásná vyhlídka. Strávíme tam bez problému hodinu. V zálivu dole pod námi je naše loďka, kolem ní plavou ledové kry, výborné barvy, krása... Upřímně, loď mezi krami mne uchvacuje více než všichni tučňáci, to je prostě... Odpoledne už jsme u chilské základny Prezidente Gabriel Gonzáles Videla. Pouze přes léto ji provozují chilští vojáci a asi je to velice běžná zastávka... prodávají tam i suvenýry, dají se odtud poslat pohledy. Krom toho tam mají na každém kroku tučňáky, tam jaksi neplatí minimální pětimetrová vzdálenost. A aby toho tento den nebylo málo, ještě vyrážíme na výlet na Zodiacích v Paradise Bay. Jezdíme pod ledovcovými útesy, při tom máme krásný západ slunce, osvětlující moře, kry i naši loď. Asi nejhezčí večer. Pro mne, třeba Míla vyráží s druhou skupinou po nás a tím pádem až po západu slunce. Večer my dva Češi jako správní Argentinci popíjíme maté. Turisté Argentinci, je jich tu asi pět, asi správní Argentinci nejsou, protože to podcenili a maté si nevzali - čímž se při pohledu na nás dostavuje absťák a přicházejí s prosíkem, jestli by si taky mohli dát:-)

Den šestý
Ráno nás Sebastián budí ještě dříve než jindy (svým každodenním Good morning good morning everybody, které si všichni budeme pamatovat ještě dlouho), protože projíždíme úzkým kanálem Lemair. Všechno je potemnělé, slunce teprve vyjde, zima, ale všechno pěkné. Vyloďujeme se na ostrově Petermann. Krom našich už "normálních" tučňáků oslích nacházíme i tučňáka kroužkového, který už tady touhle dobou (jak určitě všichni víme) moc nebývá. Což je asi pravda, protože je nacházíme čtyři. Prý, já se potkal s jedním. Před odjezdem ještě nacházím mrtvého tučňáka, moc už z něho nezbylo, a chaluhy, které se z něho ještě snaží získat, co se dá. Prý jsem morbidní... ale já ho nezabil ani nesnědl! Odpoledne máme opět výlet na Zodiaku, v tzv. aleji ledovců. Je tam mělko, tak se tam prý zachytávají a přestože z antarktického hlediska to jsou malinké ledovce, z hlediska českého jsou pěkně velké. Prvních pět minut naší půlce fučí, prší a sněží, naštěstí jako vždy mám navlečeno, co se dá, resp. co mám, ale přes brýle toho stejně moc nevidím. Navíc sedím první na "přídi", takže se nemám za koho schovat - vypracoval jsem si totiž strategii nastupování, na těchto výletech sedím vpředu a nikdo přede mnou mi ve výhledu nezavází:-) Po pěti minutách ale déšť a sníh končí my se můžeme zase jenom kochat (a já využívat výhody svého místa).

Den sedmý
Den se opakuje - i když je úplně jiný. Vylodění na ostrově Cuverville, tentokrát i s lovícími tuleni leopardími u pobřeží. Klidně si toho tučňáka sežere před lidmi. Zajímavé je, že tento tuleň umí jednoduše tučňáka stáhnout z kůže, přece se nebude cpát nějakým peřím. Prostě ho skousne a tak dlouho mlátí hlavou zprava doleva, až se kůže stáhne, můžete se podívat tady. Na pobřeží se povalují megaobratle a kosti velryb, to u nás taky nemáme... Odpolední Zodiak v zálivu Wilhelmina je ve znamení hledání velryb. Ty ale vidíme jenom spící a pak nám mizející, naštěstí se oproti plánu věnujeme "leopardům". Nacházíme dva, kteří nejenom leží na kře, ale plují kolem nás, pod námi, takové malé přestavení. To vše opět mezi velikými ledovými krami či ledovci či co to je. Večer pak máme představení velryb kolem lodi. Konečně i já vidím opravdu velryby a ne jenom něco, o čem jiní tvrdí, že je to velryba:-)

Den osmý
Budíček máme opět ještě skoro za tmy (Good morning good morning everybody) a sledujeme vjezd lodí do kráteru ostrova Deception. Ostrov je sopka, navíc aktivní, do které se dá vjet lodí a ve které je tak skvěle chráněný záliv. Taky tam z toho důvodu bývala velrybářská stanice, kde se vyloďujeme. Tak to máme procházku kolem padajících baráků, rezavějících nádrží a podobně. Industriální turistika. Bohužel nám první den nevychází počasí, začíná lít a já jsem díky mé už ne zrovna kvalitní bundě od pasu nahoru pěkně promočený. Odpoledne čekáme na další - poslední - vylodění, ale už jsme zase na větru, který se nechce utišit, takže zůstáváme na lodi. Naši průvodci nám vymyslí kvíz, co jsme si všechno z jejích přednášek zapamatovali:-) Jedeme dále, či spíše opravdu zpátky, blížíme se do Drakeova průlivu, začínají vlny, tentokrát si i já beru prášek proti mořské nemoci. Všechno je potřeba vyzkoušet.

Den devátý
A jsme opravdu v Drejku, všechno se houpe, zase poloprázdno, klid, mrtvo. Díky prášku jsem naprosto bez problému. Pro vysvětlenou, na část lidí ani prášky nepůsobí, a ti si to více či méně protrpí. Zase se objevily na chodbičkách nalepené pytlíky na zvracení, z jídelny ze stolů zmizely ubrusy (zůstala výborná neklouzavá hmota) nebo třeba skleničky (zůstaly hrnky). Chození po lodi je více než zajímavé. Zvláště schody, ze kterých se při naklonění lodi stává žebřík, dokáží překvapit. Vlny jsou stále větší, večer už se začíná kácet i nepřivařený nábytek. Jedna starší paní to neustojí, naštěstí se nezabije a má na hlavě šest stehů. Její manžel nejspíš psychicky nezvládá, že jeho žena je středem pozornosti, v noci sletí z postele a má na hlavě stehů třináct. Historek o lítání z postelí je více, navíc lítání proto, že to není obyčejné padání vedle vlastní postele, ale málem do postele spolucestujícího. S tím naštěstí v našem podpalubí (a s patrovou postelí) nemáme problém. Daří se mi krásné salto, když si chci ve společenské sednout na křeslo zrovna ve chvíli, kdy je nakloněné špatným směrem a vůbec nechápu, jak to, že sedím na zemi o dva metry dále.

Den desátý
Přestože všichni tvrdí, že máme celkem dobré počasí, po ránu v jídelně opravdu všechno lítá. Vaječina všude, polité kdeco, poté co se vysype a vylije snad všechno nachystané jídlo, už to ani nechystají a dávají na vyžádání. Naštěstí je nás tam jenom pár, ale i tak je to zábava celkem dobrá. Ale po poledni jsme za průlivem, klid, vynořují se lidi a můžeme bilancovat náš výlet. Máme společné zhodnocení, připraví nám výborné DVD, dostáváme certifikát, že jsme fakt byli na Antarktidě. Bohužel rozměru o něco větším než A4, tak nevím co s ním budu dělat. Poslední večer jsou všichni veselí, že jsou za Drejkem, výborná zábava, s posádkou vzniká spontánní pařba. Už ani neplujeme, protože jsme popředu a máme čas. Úplněk, hvězdy, prostě romantika na horní palubě zámořské lodi:-)

Den jedenáctý
A brzo ráno jsme zpět v Ushuaii. Kotvení, loučení a výlet je za námi. Asi jsem v tomto popisu použil

Tak jsem byli na Antarktidě. Super... ale... takhle jsem si to přece jen nepředstavoval, turista na luxusním výletě. To správné teprve musí přijít! Takže, sice pozdě, ale přece: "Kamile, nepotřebujete někoho? Třeba nočního hlídače:-)"

Antarktida

Dojeli jsme na jih Jižní Ameriky... a tam jsme se nezastavili. Pokračovali jsme dále na jih. Co je dále na jihu? Antarktida!!! Ani mne nenapadlo, že tam pojedu. Za ty prachy? Nesmysl! Rozhodl jsem se na poslední chvíli. Teoretickou přípravu jsem měl dobrou, má knihovnička o Arktidě a Antarktida je myslím dobrá:-) Naštěstí to nebylo jako v knížkách, ale jako na luxusním výletě. Pardon, expedici!

Plovoucí ledovce, tučňáci, zamrzající moře, tuleni, chumelenice, velryby, výlety na Zodiaku, vylodění na pevnině, plavba přes Drakeův průliv... Věci z jiného světa, na které normálně nenarážím. Všechno nové a skvělé.

Vybral jsem pár fotek... bohužel jich není pár, ale hodně. Více se mi to zatím vybírat nechce. Takže kdo vydrží změť 200 fotek, může se podivat zde na picasu. Tady je alespoň jedna navíc, ať to není bez obrázků:-)

Ohnova zeme, pesky i stopem

Ushuaia
Z El Calafate pres noc prejizdime do Rio Gallegos, kde presedame na dalsi bus. V nem nas ceka dalsich dvanact hodin cesty, vcetne prekroceni hranic do Chile a pak zase zpatky do Argentiny. V Chile prejizdime lodi na Ohnovou zemi a vecer jsme v Ushuai. A da se rict: jsme v cili nasi cesty na jih, na nejjiznejsim miste zemekoule, kam se da dojet busem. Pravda tvrdi se tady take, ze to je nejjiznejsi mesto, ale takove jsou tady tri, nebo konec sveta, jak pouzivaji mistni, ale tech je asi jeste vice.

Ve meste travime tri dny, odpocivanim, zarizovani, shanenim, nakupovanim... Jeden den si delame vylet k mistnimu ledovci Martial, ale jako by tam nic nebylo. Proste tam neni nic moc delat - teda krom spousty moznych lodnich vyletu po blizsim i vzdalenejsim okoli. To nas ale nelaka, protoze my planujeme lodni "vylet" dal na jih a daleko. Mame ale asi deset dni casu, tak vymyslime, co tady celou dobu delat. Nejdrive ctyrdenni trek a pak - proste stopem po Ohnove zemi.

Sierra Valdivisio
Takze ctyrdenni trecik, dle naseho pruvodce pod nazvem Okruh Sierra Valdivisio. Prvni den nas ve ctyri odpoledne vyzvedava taxik (levnejsi nez bus) a jedeme zhruba dvacet kilometru za mesto. Chvili hledame, kde vlastne mame zacinat a stejne vystoupime o tri kilometry vedle. Dojdeme to po hlavni ceste a pak zase hledame, kam mam vlastne do toho lesa vyrazit. Ale i to se nam uspesne podari. Pri brodeni reky se nejdrive mirne namoci Mila, k mistu, kde uklouzl, ale ani nedojdu, protoze uz predtim slapnu na nejaky kmen, ktery je bohuzel castecne plovouci a pod mou nohou radostne odpluje. Koncime v malem refugiu, vzhledem k tomu, ze zacina poprchavat a fuci, je to prijemne. V noci je pekny narazovy vitr, narazy jsou takove, ze drnci a trese se cela nase chaticka.

Po narocnych dnech v Ushuai se dospavame, dosusujeme veci z brodeni predchoziho vecera a vyrazime za pekneho pocasi az nekdy po jedenacte. Cesta vede udolim, cesticku si musime dost hledat nebo proste vytvaret. On totiz tento trek neni moc frekventovany, krom prvniho vecera jsme tam tri dny sami. Ale udoli jsou jasna, sedla mezi nimi take, tak snad nezabloudime. Cely den a vlastne cely trek nas provazeji bobri. Respektive jejich hraze, jezirka, podmacene louky a bile uschle stromy. Bobr je naprosto dokonaly likvidator stromu kolem. Prekonavame sedlo Paso Beban, kde je pekna zima a vitr, a k veceru stavime stan, kousek od bobrich hrazi...

Pocasi se zhorsilo a po chvili v udoli vyrazime do sedla v mracich. Vitr, mlha, snih, nastesti to neni nahoru tak hrozne. Sestup uz zvladam hure, je mi zima, je to smula, ze si takove pocasi vyberu zrovna kdyz se zivim paralenem... V dalsim sedle uz i kolem sebe vidime, mame peknou vyhlidku na asi pet jezer a jezirek po okoli. Nasleduje dlouhy sestup, skvele jsou polstare cerveneho mechu (nebo neceho takoveho), Mila si v nich zvlaste libuje. Spime, zase jako obvykle, u bobri hraze. To uz zase vesele prsi.

Posledni den nas ceka jenom dojit udolim reky. To znamena asi sedm hodin pochodu, hledani cesticek, prochazeni podmacenych luk, brodeni rek. A samozrejme zase obdivovani bobrich hrazi. I kdyz nam tu cestu obcas pekne zneprijemnuji. Odpoledne dochazime na hlavni cestu, nevracime se ale zpet do Ushuai, vyrazime trochu procestovat Ohnovou zemi.

Stopem po Ohnovou zemi
Procestovat stopem Ohnovou zemi zni romanticky a akcne. Nicmene realita je trosku rozdilna, vice casu nez v autech jsme stravili na kraji cesty. Ohnova zeme by se taky mohla jmenovat Vetrna zeme, protoze vitr je tam stale a na ceske pomery poradny. Proste jako u oceanu, a tady navic u Atlantiku a Pacifiku zaroven. Takze vetsinou nabaleni u cesty do vetsiny obleceni.

Prvni den si davame odpocinek v prijemnem kempu v Tolhuinu. Hlavne ja ho potrebuji. Ale i Mila oproti puvodnim planum vyrazime pouze do vesnice nakoupit. Nasim azylem je drevena bouda s kamny, tedy s barelem a rourou slouzici jako komin o prumeru snad ctyricet centimetru. Drevo se tam hazi ve velkem a rozdhodne s nim tady nesetri. Cela bouda je vyzdobena napisy na drevenych plackach, kde lidi pisi, odkud kam jedou. Nejlepsi jsou cyklisti jedouci z Aljasky po Panaamerikane. 26 000 kilometru, 23 mesicu a podobne.

Dalsi den se prilis daleko nedostaneme. Vecer pri hledani bezvetrneho mista narazime na domecek s hasicem, ktery nas nechava prespat v dilne. Necekany komfort, kaminka, teplo. Rano ale cekame skoro pet hodin na to, nez nas nekdo vezme. Od hranice uz je to lepsi. Vecer se ocitame v naproste pustine, krizovatka prasnych cest a nikde nic. Nicmene takova mista maji vyhodu, ze tam auta proste zastavi. Kdyz nas vysadi farmar u odbocky na svou estancii, jsme srazeni vetrem... Tedy ja jsem srazen vetrem a Mila ani nemuze vystoupit, protoze nemuze kvuli vetru otevrit dvere. Najdeme terenni vlnku, lehneme si na ni a cekame jestli neco pojede. Nastesti ano a vecer travime v Porveniru, davame si vybornou veceri z jehneciho a pak sedime u kaminek a popijime. Jako obvykle, ja caj, Mila vino.

Prejizdime lodi na pevninu do Punta Arenas, a odtamtud dalsi den zase dal. Z  pristavu Punta Delgada zpet na Ohnovou zemi, kde zase skoncime uprostred niceho. Teda je tam male refugio, boudicka, kterou pouzivaji honaci ovci na svych cestach z pastviny na pastviny. Vodu si nabirame z kaluze u cesty a tim mame vse co potrebujeme. Posledni den nasi cesty se vracime az do Ushuai, posledni usek sice dojedeme autobusem, ale uz chceme mit jistotu, ze tam jeste ten den dojedeme. A muzeme se psychicky chystat na dalsi vylet. Kam se da jet z Ushuaiy na jih? ;-)

Omlouvam se, ze je to nezajimave bez fotek, nejake najdete zde na picasu.

NP Los Glaciares - nad "Jiznim ledem"

Pred sedmou ranni je absolutni bezvetri, v klidu pospavame ve stanu a najednou se ozve rana... Neco je spatne - a zlomila se nam tycka od stanu. Proste jen tak, nejspis prisel jeji cas. Dopoledne nakupy, provizorni oprava stanu a po poledni vyrazime na ctyrdenni turu. Dokonce si kvuli ni kupujeme mapu, coz se nam za deset mesicu stava podruhe. Zastavujeme se zaregistrovat se v oficine narodniho parku. Mila se zhrozi, kdyz slysi slecnu lidem pred nami radit, aby si na vylet pod Torre vzali hulky. Nastesti ma ale slecna rozum a poprve zafunguje jak ma informace, ze jsme byli na Aconcagui:-) Slecna vytahne podrobnou mapu a vsechno nam vysvetli. Skoda, ze si skoro nic nezapamatujeme. Pul hodiny se vyborne bavime a kdyz odchazime, rika, ze zitra bude mozna prset, ale ze je zrovna uplnek, tak abychom neprisli o nejhezci vyhlidky, mame jit klidne pres noc... Vyrazime, slunicko sviti, mame krasne vyhlidky, nejdrive na Cerro Torre i masiv Fitz Roye, pak prechazime do udoli Ria Tunel, pod nami se vine reka, na konci udoli jezero Torro a nad nim ledovec. Vecer ale koncime v kempiku pred jezerem, jen my dva a dalsi tri lidi. Prijemny nezvyk.

Po ranu obchazime jezero, mame po lane prelezt reku, dostat se na ledovec, prejit ho a pokracovat vzhuru do Paso Vienta. Ze jsem ja slepy, to je normalni, ale ani Mila nevidi to avizovane lano, misto toho pokracuje podel reky k ledovci, ze bude tam. Pak uz to mame trochu slozitejsi, lezeni po skalach, snaha se dostat k ledovci. Kdyz jsme u ledovce, snaha najit, kudy se dostat na nej. Kdyz se dostaneme na nej, tak se v podstate hned vracime, protoze tudy to proste nejde. Takze zase nekam dolu... tady si uz opravdu dobre nepripadam, primo u tajiciho ledovce, obcas z neho vypadne kus ledu... jakymsi vodopadkovitym potuckem dolu, kdyz jsem dole
tak si oddechnu. Dalsim zlebikem zase nahoru, ale kdyz kolem mne prosvisti kamen, rikam si, ze je asi neco spatne. Nahoru pokracuji nejak po skalach kolem. Do toho vitr a zacina prset... Mila ceka na ledovci, pokracujeme spolu. Klouze to... zadne prekvapeni, ledovec je mirne zvrasneny, da se jit celkem v pohode. Ale kam? Resp. kudy? Po case se zase rozdelujeme, nastesti na ledovci Milu vidim i daleko, po case mi ale zmizi. Nakonec se dostavam do mista, odkud uz dale, dopredu, doleva, ani doprava, nemuzu. Kolem jsou trhliny, nerad bych do nich zapadl. Sice jsou uzoucke ve vetsine bych se brzy zaklinil, jenomze nevim, jestli by to melo nejakou vyhodu tam viset. Obcas prsi a velice neprijemny je silny narazovy vitr, kdy je potreba se drzet zuby nehty, protoze dokaze cloveka po ledu "rozklouzat". Zacinam se vracet a nabiram smer, kde jsem naposledy videl Milu. Moznosti mam dve. Bud nekam zapadl, a to ho najdu jenom nejakou nahodou, nicmene do trhlin synbolicky nahlizim, nebo nasel rozumnou "cestu", jenomze pak mi neni jasne, proc uz ho nevidim nekde na morene. Zkousim kazdou moznost, jak se dostat "dopredu", ale nejde to a chodim tam jako po hrebenu. Jednu dobu uz opravdu nevim kam dal a davam si termin, po kterem se zkusim proste vratit. Nicmene dochazim kam mam a kde chodi "kazdy", krasny pohodovy ledovec bez trhlin. Za nejakou dobu uvidim i Milu, nicmene to mam k nemu jeste pul hodiny. Je takovy malicky, ze chapu, proc jsem ho nemohl videt. Zato on vyklada, jak mne krasne pozoroval na bilem ledovci, snaziciho se nekam dostat. Krom toho nahoru vyjdu na opacne strane reky, tak mne ceka brozeni reky vytekajici z ledovce. Krasa, mam vseho dost, nastesti aspon sviti slunko. A mam v batohu trochu fernetu... Tam kde jsme meli byt za dve hodiny jsem se dostal za hodin sedm a pul!!! Na samotnem ledovci jsem byl ctyri hodiny! A nastesti to vsechno dopadlo dobre.

Uz po pekne pesine pokracujeme vzhuru az do sedla Paso del Viento (Vetrne sedlo), odkud se nam otevira pohled na Hielo Sur, cesky asi Jizni patagonsky ledovec. Pry nejvetsi ledovec mimo polarni oblasti, ma na delku 350 km, rozlohu 16800 kilometru ctverecnich, my jsme u casti ledovce Viedma, ktery ma 978 kilometru ctverecnich... Proste pod nami je led kam se podivame, az k obzoru, kde konci bilymi horami. Krasa. Dochazime v klidu k refugii, prijemne boudicce u jezirka, ledovec sice nevidime, ale to je jen mala chyba na krase.

Treti den pokracujeme nad ledovcem, skoro porad na nej vidime. Libi se mi to. Na mape jsou nakreselene trasy primo po ledu, jedno, dvou, ... sedmidenni. Nekdy priste. Ze sedla Huemul nas ceka celkem brutalni sestup, ledovec konci a jsme u jezera Viedma. Celo ledovce tam ma pet kilomeru na sirku. Spime v recisti primo u potucku, sice na sutrech, ale s krasnou vyhlidkou na ledovec, jezero, hory kolem.

Posledni den nam zbyva jenom dojit. Prvni cast cesty nad jezerem, koncime u pristavu, odkud jezdi vyletnici podivat se na ledovec. Teda nekoncime tam, protoze jeste pesky pokracujeme skoro dve hodiny do El Chaltenu, kde se odepisujeme (aspon chvili jsme tam viseli na nastence mezi borci lezoucimi treba mesic na Cerro Torre nebo Fitz Roy:-), rychle do kempu pro veci, prebalit a na autobus. Navazujici autobus v Calafate moc navazujici neni a hlavne jede ve tri hodiny rano, tak travime noc na terminalu.

El Chalten a okoli se nam moc libil. Lidi tam je milion, ale staci zajit kousek bokem a na nasem druhem treku jsme byli tri dny naprosto sami. Pocasi vyslo, trocha adrenalinu na ledovci, spousta skal, ledu, vetru, jezer, ...