před 3 lety
úterý 30. listopadu 2010
Teresópolis po case
Hmmm, tak jsem predchozi zaznam zverejnil v case zaplav... tak pro ty co si nevsimli data (jsem bohuzel trochu ve skluzu) a naopak si vsimli, kolik mrtvych je v Teresopolis, tak diky za starost, uz tam vice nez mesic nejsem!
Teresópolis & okoli
Teresópolis je mesto kousek od Rio de Janeiro, neco pres hodinu busem. Je o tisic metru vyse a nad nim jsou jeste o vice nez tisic metru vyssi kopecky. A to byl duvod, proc jsem tam dorazil. Ubytovani jsem si nasel prijemne, v prvni chvili jsem si sice rikal, kam jsem to zase vlezl, co za marihuanove doupe to je, ale ukazalo se to byt velice klidnym a pohodovym mistem. Takze se nejak stalo, ze jsem si tam udelal zakladnu, odkud jsem vyrazel do hor a mest po okoli. Kdo by totiz ocekaval, ze ve slunne Brazilii, kam se vsichni jezdi valet na plaze, neprsi, omyl. Tady prselo skoro
kazdy den. A nejenom tady, kdyz lidi prijizdejici z Ria licili, jak tam prsi a napriklad jak byli na Kristu a videli sem tam jeho obrys, ani jsem tomu skoro neveril. Parkrat jsem byl rad, ze jsme udelali ohen v krbu, sice jsme tam s Angelem a Klarou z Nemecka vedli reci, ze to je sice hodne prijemne, ale spis jako na chate v Alpach nez ve „slunne” Brazilii.
Stihl jsem tam poznat celkem dost lidi, jednak „projizdejicich”, hlavne mistnich. Skoro jsem se stal soucasti mistni galery… Parkrat jsme byli na sambe, vyrazeli jsme v jedenact vecer. Par lidicek v baru, kolem stolu sedeli chlapici, hrali a zpivali, kolem stali dalsi a zpivali. Krasa.
Po pulnoci se to tam zacalo plnit, tak se bohuzel stahli do rohu, zapojili aparaturu, tim to cele dostali o uroven niz… no ale porad to byly dobre noci. Pak jsme se treba rano vraceli osm lidi v brouku… vzpomnel jsem si na stare casy na Kozlove a na Parezovu starou oktavku pro jedenact lidi (pro znale:-)… Parkrat jsme meli vecery s kytarami (a dalsimi bubnujicimi, chrasticimi atd. drobnostmi, neco pro mne:-) Proste pohoda a klidek. Jednou jsme byli na nejakem predstaveni divadelniho festivalu - jaksi jsme trefili predstveni pro deti. Konejseni, ze tomu aspon budeme rozumet, vzalo za sve, kdyz herci v ramci svych roli klaunu sislali…
Muj posledni vikend byl veliky vecirek, par dnu jsem tam zustaval jenom kvuli neho. Pozvanky byly odesilany na 22:00, ty zacatky tady jsou strasne. My domaci ale pro jistotu pomalu zacali uz brzy odpoledne… nevim jestli nastesti nebo nanestesti. Parba to byla fakt velika, seslo se tam pres padesat
lidi. Pri te prilezitosti jsem delal gulas, byl naprosto vyborny, to je muj skromny nazor, navic vsichni, co ho jedli (to je ti, s kterymi jsem tam travil nejaky cas), se tvarili, ze je vyborny – a vsichni se snad nepretvarovali:-) No a protoze ke gulasi je nejlepsi chleba, pekl jsem k nemu i chleba.
To par nahodilych utrzku, co mne zrovna napadlo, ted par slov o dalsich mistech…
Serra dos Orgãos
Hlavnim duvodem pro navstevu Teresópolis bylo pohoricko Serra dos Orgãos, kdo by tam ale chodil, kdyz prsi. Mohl jsem ale par dni cekat, a pak jsem vyrazil, o tom jsem ale psal zde.
Petrópolis
Mesto na opacne strane hor. Celkem vyletni misto z Ria, za svou slavu vdeci brazilskemu cisari, ktery si tam udelal letni rezidenci a cast roku tam uradoval. V Riu mu proste bylo prilis horko. Ve meste tak je jeho cisarsky palac (do Prazskeho hradu to ale ma hodne daleko) plus x dalsich, ale celkove nic moc. Zvlaste kdyz prsi. Jinak jsem byl prekvapen tim, ze existovalo v Brazilii meli cisare, a dokonce, ze par let pred tim v Riu sidlil par let cely portugalsky kralovsky dvur.
Novo Friburgo
Dalsi mesto, necele dve hodiny busem, kam jsme vyrazili na tridenni vylet. Bylo 24. listopadu a octli jsme se v brutalne vanocne vyzdobene vile… Samotna vila byla nadherna, dva ucitele na duchodu, pak ze se ucitele maji spatne. Uz dlouhou jsem nemel tak dobrou pizu, udelanou pekne v peci na dreve… Taky jsem si tady zazil sve prvni promitani fotek z Jizni Ameriky, se snahou neco rikat v portugalstine. Jeste ze Vera (Nemka) byla schopna v nouzi prekladat z me „portugalstiny”
do portugalstiny. Jinak prijemny vylet po okoli, po mistnich zajimavostech a vyhlidkach, meli jsme to i s ridicem a pruvodcem, posledni den jsme pro zmenu navstivili parcik Cão Sentado (Sedici pes), kde hlavni atrakci je skala ve tvaru sediciho psa. A fakt to tentokrat nebyl vytvor bujne fantazie.
Fotky odtud jako vzdy.
Kopce, skaly, vyhlidky
Okolo Teresópolis jsou kopecky a skalky... zvlaste jedna z nich mne lakala. Escalavrado,
pry se tam da vylezt bez velkeho lezeni. Kdyz jednou druhy den svitilo slunci, vyrazil jsem to prozkoumat, v knizce psali o nejakem nejtezsim miste kousek po zacatku. Bud jsem sel nekde spatne, ale spis jsem k tomu mistu vubec nedosel, po takove prudke vysoke skale jsem uz dlouho nelezl. Nejdriv mi ty skoby prisly zajimave, ke konci uz odstrasujici. Nakonec jsem to vzdal, mel jsem celkem strach z navratu. Ten byl ale celkem bez problemu. Mozna by to bylo lepsi, kdyby … kdyby skala byla uplne sucha … kdyby jsem si vzal lezecky … kdyby nebyla pode mnou takova dira … kdyby mne nekdo jistil … proste aspon neco z toho. A dalsi den zacalo zase prset, tim to bylo pase. Nekdy priste…
Valka v Riu
Teresópolis je kousek od Ria, hodinku cesty, hodne lidi se tam prestehovalo z Ria za klidem, hodne lidi ma v Riu rodiny… Takze se tam celkem intenzivne prozivala Valka v Riu, i kdyz krom vice policejnich kontrol se nic nedelo. Poucen prechozimi prirodnimi katastrofami jsem hned psal domu, ze jsem v poradku… nicmene, jak jsem se pak dival na net, podle nasich zprav se nic zvlastniho nedelo. Takze pokud nekomu pojem Valka v Riu nic nepripomina, tak to nebylo jen nejake strileni ve favelach, na ktere jsou vsichni vicemene zvykli, ale boje, do kterych byla nasazena i armada, kdy se nasili, horici auta a autobusy rozsirily do celeho Ria. Coz melo za opacny dusledek nez „autori” nejspis zamysleli, a to ten, ze policie mela o to vetsi podporu. A tak to po par dnech dobre dopadlo…
A to by asi stacilo… vice fotek jako vzdy podruhe.
 |
| U krbu |
Stihl jsem tam poznat celkem dost lidi, jednak „projizdejicich”, hlavne mistnich. Skoro jsem se stal soucasti mistni galery… Parkrat jsme byli na sambe, vyrazeli jsme v jedenact vecer. Par lidicek v baru, kolem stolu sedeli chlapici, hrali a zpivali, kolem stali dalsi a zpivali. Krasa.
 |
| Pohoda na zahrade |
Muj posledni vikend byl veliky vecirek, par dnu jsem tam zustaval jenom kvuli neho. Pozvanky byly odesilany na 22:00, ty zacatky tady jsou strasne. My domaci ale pro jistotu pomalu zacali uz brzy odpoledne… nevim jestli nastesti nebo nanestesti. Parba to byla fakt velika, seslo se tam pres padesat
 |
| Muj vlastni vytvor |
To par nahodilych utrzku, co mne zrovna napadlo, ted par slov o dalsich mistech…
Serra dos Orgãos
Hlavnim duvodem pro navstevu Teresópolis bylo pohoricko Serra dos Orgãos, kdo by tam ale chodil, kdyz prsi. Mohl jsem ale par dni cekat, a pak jsem vyrazil, o tom jsem ale psal zde.
Petrópolis
 |
| Petrópolis, cisarsky palac |
Novo Friburgo
 |
| Peceme picu |
 |
| Sedici pes |
Fotky odtud jako vzdy.
Kopce, skaly, vyhlidky
Okolo Teresópolis jsou kopecky a skalky... zvlaste jedna z nich mne lakala. Escalavrado,
 |
| Escalavrado |
Valka v Riu
Teresópolis je kousek od Ria, hodinku cesty, hodne lidi se tam prestehovalo z Ria za klidem, hodne lidi ma v Riu rodiny… Takze se tam celkem intenzivne prozivala Valka v Riu, i kdyz krom vice policejnich kontrol se nic nedelo. Poucen prechozimi prirodnimi katastrofami jsem hned psal domu, ze jsem v poradku… nicmene, jak jsem se pak dival na net, podle nasich zprav se nic zvlastniho nedelo. Takze pokud nekomu pojem Valka v Riu nic nepripomina, tak to nebylo jen nejake strileni ve favelach, na ktere jsou vsichni vicemene zvykli, ale boje, do kterych byla nasazena i armada, kdy se nasili, horici auta a autobusy rozsirily do celeho Ria. Coz melo za opacny dusledek nez „autori” nejspis zamysleli, a to ten, ze policie mela o to vetsi podporu. A tak to po par dnech dobre dopadlo…
A to by asi stacilo… vice fotek jako vzdy podruhe.
pátek 12. listopadu 2010
Parque Nacional Serra dos Orgãos
Pár dní čekání na pěkné počasí se vyplatilo a za sluníčka jsem po ránu vyrazil do hor. Pěšky, vstup do parku je prakticky v Teresópolis. Ne zrovna vesele jsem zaplatil vstup, ten mne celkem šokl. 20 reálů za vstup do parku, ale jenom do nižší části, dalších 30 za vstup do části horní, plus 3 reály nevím za co a 15 za noc. Dohromady přes sedm stovek českých. Hor v Brazílii moc nemají, tyhle jsou kousek od Ria, a pak to dopadá takto...
V dolní části parku jsem si udělal několik odboček na různé vyhlídky, prošel si chodník v korunách stromů, vyrobili tam "cestičku" i deset metrů vysoko, na konci dolní části parku se pozdravil s hlídačem (hlídajícím vstup do horní části) a začal stoupat vzhůru. Ten den jsem měl vystoupat přes 1000 výškových metrů. Cestička se ale příjemně kroutila, takže to žádné velké stoupání nebylo. Když jsem dorazil k útulni, byl jsem překvapen, protože to byla solidní chatka i s hlídači... A třeba taky vybavenou kuchyňkou, na což mne vůbec nenapadlo zeptat se a tudíž jsem si ani nevzal nic na vaření. Turistická sezóna zrovna nebyla, celou půdu jsem měl pro sebe, dokonce mi byla nachystána solidní matrace.
V podvečer jsem vyrazil na vrchol Pedra do Sino, 2275 metrů vysoký kopeček, na vrchol zbývalo nějakých 20 minut. Měl jsem to s krásným západem slunce, inverzí, mraky. Večer jsme šli spát mnohem později, nějak jsme se zapovídali, bylo mi uvařeno několik čajů, pohoda a klídek.
Den druhý jsem vyrazil na místní travessii, přechůdek, prý jeden z nejhezčích v Brazílii. Vůbec není dlouhý, přesněji je velice krátký, normálně se chodí tři dny, já měl v plánu druhé dva dny spojit. Normálně se taky chodí z druhé strany, z Petropolis do Teresópolis, já jsem se to rozhodl jít ze strany druhé. A taky se to normálně chodí, a je to důrazně doporučováno, s průvodcem. Já pro jistotu neměl ani mapu. Ofotil jsem si náčrtky z nějaké knížky. Prostě jsem měl teorii, že zpátky snad trefím, a když nebudu vědět, kam dál, tak se vrátím. Nicméně dneska silně chápu, proč je to s průvodcem doporučováno... je to občas po kamenných plotnách, se změnami směru, a jakmile se trochu zhorší počasí, nastává problém.
Mi se šlo výborně, v první půlce jsem si říkal, že to zase přeháněli, po té půlce jsem se okolo jednoho hřebínku celkem zasekl. Dokonce jsem našel ve foťáku ofocené plánky, které mi ale k ničemu nebyly. Vlastně byly, věděl jsem, že jsem "někde tady dobře", ale stejně nevěděl kudy dál. Nicméně i tento úsek jsem překonal, problém je, když se náhle mění směr, všichni vesele pokračují dále (stejně jako já), pak hledají, chodí tam a zpět (stejně jako já), takže ta cestička nikam je krásně jasná a široká... Když jsem dorazil k Açu, kde končí samotný přechůdek po vrchu, začíná zase sestup dolů a normálně se tam spí, rozhodl jsem se tam zůstat na noc taky. Bylo sice brzy odpoledne, ale tak se mi tam líbilo, že jsem se tam rozhodl zůstat na noc. Mají tam rozestavěnou chatku, tak jsem se umístil na terásce. Večer dorazil ještě průvodce se svým klientem, nechtělo se jim stavět stan, tak jsme se na terásku uložili všichni tři. Castelo de Acu je dobrá hromádka obrovských kamenů... i když nevím jestli se při té velikosti tomu dá ještě říkat kámen. Udělal jsem si tam malou procházku po okolí, na západ slunce se přihnaly mraky, pěkně foukalo, že budu v Brazílii používat čepici a spodky mne asi nenapadlo. Nebo napadlo, vždyť jsem si je nechal... Předchozí den byly večer čtyři stupně, tento večer bylo určitě chladněji. Můj spacáček do plus patnácti ale svůj úkol splnil, příslušně oblečen jsem noc strávil bez problémů.
Říkal jsem si, že když nebude třetí den nějaké šílené počasí, odpustím si prudký sestup do Petropolis a raději se vrátím stejnou cestou do Teresópolis. Stejně jsem tam musel, tak proč ty hory objíždět v busu. Ráno bylo dobře, nepršelo, ale... šlo vidět na deset dvacet metrů. Jak kdy. Nicméně jsem vyrazil zpět. Kdybych to nešel den předem, byl bych ztracen po dvou stech metrech. Tak jsem se celkem držel. Problém nastal za půlkou, kde byly obrovské kamenné plotny, měnil se tam směr, muselo se přejít na další kopeček, ale kudy? Když jsem se, poněkolikáté, vrátil na poslední známé místo, sedl jsem si, pojedl, to pomáhá nejlíp na zklidnění se... Po půlhodině kolem mne šli guide s klientem, přestože šli deset metrů ode mne, neviděli mne, a já o nich věděl jenom proto, že mluvili. To jenom jako že byla fakt mlha. Tak jsem zajásal a rychle vyrazil za nimi. Pak jsme hledali další půlhodinu spolu. Když jsem začátek stezky našel, kdo by ho tam taky hledal, byl pod tak prudkou kamennou plotnou, vyloženě skálou, že vlhká nešla ani sejít, nebyl jsem pro změnu s oněmi dvěmi chlapíky. Bylo mi blbé je tam nechat, tak jsem je přes půl hodiny hledal. Dokonce jsem poprvé v historii mé lékárničky použil píšťalku, kterou v ní mám. Když jsme pak už zase šli, mlha se na chvíli roztrhla a krásně jsme viděli, jak je to všechno jednoduché.
Před Pedra de Sina je několik skorolezeckých kousíčků, ono je taky doporučováno mít pár metrů lana, když jsem tam tak visel s batohem na zádech, začalo tak úžasně lít, že jsem se tam tomu musel smát. Když jsem byl dole, přestalo. Po chvíli ale zase začalo, to už jsem byl kousek před chatou. Na ní jsem si dal přes hodinku pauzu, pod záminku čekání na sluníčko, opravdu přestalo a vyrazil jsem na závěrečný sestup. Ten jsem ale stejně prakticky celý absolvoval v dešti.
Vrátil jsem se promočený, unavený, ale naprosto naprosto spokojený. Když by někdo nevěděl, kam v Brazílii jít, můžu jenom doporučit...
Vice fotek zde na picasu.
V podvečer jsem vyrazil na vrchol Pedra do Sino, 2275 metrů vysoký kopeček, na vrchol zbývalo nějakých 20 minut. Měl jsem to s krásným západem slunce, inverzí, mraky. Večer jsme šli spát mnohem později, nějak jsme se zapovídali, bylo mi uvařeno několik čajů, pohoda a klídek. 
Den druhý jsem vyrazil na místní travessii, přechůdek, prý jeden z nejhezčích v Brazílii. Vůbec není dlouhý, přesněji je velice krátký, normálně se chodí tři dny, já měl v plánu druhé dva dny spojit. Normálně se taky chodí z druhé strany, z Petropolis do Teresópolis, já jsem se to rozhodl jít ze strany druhé. A taky se to normálně chodí, a je to důrazně doporučováno, s průvodcem. Já pro jistotu neměl ani mapu. Ofotil jsem si náčrtky z nějaké knížky. Prostě jsem měl teorii, že zpátky snad trefím, a když nebudu vědět, kam dál, tak se vrátím. Nicméně dneska silně chápu, proč je to s průvodcem doporučováno... je to občas po kamenných plotnách, se změnami směru, a jakmile se trochu zhorší počasí, nastává problém.
Mi se šlo výborně, v první půlce jsem si říkal, že to zase přeháněli, po té půlce jsem se okolo jednoho hřebínku celkem zasekl. Dokonce jsem našel ve foťáku ofocené plánky, které mi ale k ničemu nebyly. Vlastně byly, věděl jsem, že jsem "někde tady dobře", ale stejně nevěděl kudy dál. Nicméně i tento úsek jsem překonal, problém je, když se náhle mění směr, všichni vesele pokračují dále (stejně jako já), pak hledají, chodí tam a zpět (stejně jako já), takže ta cestička nikam je krásně jasná a široká... Když jsem dorazil k Açu, kde končí samotný přechůdek po vrchu, začíná zase sestup dolů a normálně se tam spí, rozhodl jsem se tam zůstat na noc taky. Bylo sice brzy odpoledne, ale tak se mi tam líbilo, že jsem se tam rozhodl zůstat na noc. Mají tam rozestavěnou chatku, tak jsem se umístil na terásce. Večer dorazil ještě průvodce se svým klientem, nechtělo se jim stavět stan, tak jsme se na terásku uložili všichni tři. Castelo de Acu je dobrá hromádka obrovských kamenů... i když nevím jestli se při té velikosti tomu dá ještě říkat kámen. Udělal jsem si tam malou procházku po okolí, na západ slunce se přihnaly mraky, pěkně foukalo, že budu v Brazílii používat čepici a spodky mne asi nenapadlo. Nebo napadlo, vždyť jsem si je nechal... Předchozí den byly večer čtyři stupně, tento večer bylo určitě chladněji. Můj spacáček do plus patnácti ale svůj úkol splnil, příslušně oblečen jsem noc strávil bez problémů.
Říkal jsem si, že když nebude třetí den nějaké šílené počasí, odpustím si prudký sestup do Petropolis a raději se vrátím stejnou cestou do Teresópolis. Stejně jsem tam musel, tak proč ty hory objíždět v busu. Ráno bylo dobře, nepršelo, ale... šlo vidět na deset dvacet metrů. Jak kdy. Nicméně jsem vyrazil zpět. Kdybych to nešel den předem, byl bych ztracen po dvou stech metrech. Tak jsem se celkem držel. Problém nastal za půlkou, kde byly obrovské kamenné plotny, měnil se tam směr, muselo se přejít na další kopeček, ale kudy? Když jsem se, poněkolikáté, vrátil na poslední známé místo, sedl jsem si, pojedl, to pomáhá nejlíp na zklidnění se... Po půlhodině kolem mne šli guide s klientem, přestože šli deset metrů ode mne, neviděli mne, a já o nich věděl jenom proto, že mluvili. To jenom jako že byla fakt mlha. Tak jsem zajásal a rychle vyrazil za nimi. Pak jsme hledali další půlhodinu spolu. Když jsem začátek stezky našel, kdo by ho tam taky hledal, byl pod tak prudkou kamennou plotnou, vyloženě skálou, že vlhká nešla ani sejít, nebyl jsem pro změnu s oněmi dvěmi chlapíky. Bylo mi blbé je tam nechat, tak jsem je přes půl hodiny hledal. Dokonce jsem poprvé v historii mé lékárničky použil píšťalku, kterou v ní mám. Když jsme pak už zase šli, mlha se na chvíli roztrhla a krásně jsme viděli, jak je to všechno jednoduché.
Před Pedra de Sina je několik skorolezeckých kousíčků, ono je taky doporučováno mít pár metrů lana, když jsem tam tak visel s batohem na zádech, začalo tak úžasně lít, že jsem se tam tomu musel smát. Když jsem byl dole, přestalo. Po chvíli ale zase začalo, to už jsem byl kousek před chatou. Na ní jsem si dal přes hodinku pauzu, pod záminku čekání na sluníčko, opravdu přestalo a vyrazil jsem na závěrečný sestup. Ten jsem ale stejně prakticky celý absolvoval v dešti.Vrátil jsem se promočený, unavený, ale naprosto naprosto spokojený. Když by někdo nevěděl, kam v Brazílii jít, můžu jenom doporučit...
Vice fotek zde na picasu.
středa 3. listopadu 2010
pondělí 1. listopadu 2010
Rio de Janeiro
Jako skoro každý, kdo přijede do Brazílie, i já dorazil do Rio de Janeiro. Prý je to nejnavštěvovanější město jižni polokoule. 
Rio de Janeiro znamená v překladu Lednová řeka a zajímavé na tom je, že žádná řeka tohoto jména neexistuje. Byl to prostě omyl, spletli si tady mořský záliv s řekou... Rio má nějakých sedm miliónů obyvatel a aglomerace patnáct. Samotný pojem město v případě těchto obrovských měst ztrácí smysl, například já jsem přímo ve městě Rio nebydlel a v centru jsem byl rychleji, než z některých částí Ria.
Pobyl jsme tam skoro týden a měl bych tam co dělat ještě déle. Třeba mi vůbec nezbyl čas na ležení na plážích:-) Více času než u pláží jsem strávil v kopečcích nad Riem.
První den jsem do Ria dorazil odpoledne a stihl jsem si projít trochu centrum. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že prazvláštní betonová budova je katedrála, samozřejmě od Niemayera, on si prostě liboval v betonu. Ale mají tam i pěkné kostelíky standardního vzhledu.
Druhý den opět do centra a na kopeček Corcovado, odkud na město a na celý svět vzhlíží socha
Krista Vykupitele (Cristo Redendor). Prý jeden z nových divů světa. Pohled odtud je opravdu pěkný, jenom je tam asi vždycky o pár set lidí více než by bylo pěkné. Navštivil jsem tímto největší sochu Krista na světě, teď ji ale tento titul vzali bratři Poláci, no kdo chce být u největšího Krista to má teď aspoň od nás blíž. Ale nevěřím, že polský Kristus má tak krásný výhled na svět... K večeru jsem se přesunul k moři, na pláže Leblon a Ipanema, které jsem si pěkně prošel, na závěr si sedl s pivkem na pláž, díval se na západ slunce nad skalami, mořem a nějakou favelou.
Den třetí jsem vyrazil do národního parku Floresta de Tijuca. Ten je přímo v Riu a jsou to
ty kopečky nad Riem... i Cordovado a Kristus jsou vlastně v tomto národním parku. Cesta tam mi trvala poměrně dlouhou, busem, busem, metrem a busem. Až tam pojedu podruhé, budu vědět, že stačí jet busem a busem, na poslední bus jsem totiž mohl přesednout z prvního a ušetřit si tak možná hodinu času. V informačním centru jsem investoval do mapky, vymyslel okruh a vyrazil. Prakticky bez lidí (skupinku jsem potkal až na konci při návratu), netradiční vyhlídky na Rio, kopečky, skalky... Co více si přát :-) Večer jsem dorazil na asi nejslavnější místní pláž Copacabana, ale koupat jsem se nekoupal...
Den čtvrtý jsem se potuloval nazdařbůh centrem, procházel místní kostely, navštívil místní výstavu o islámu (sice mne napadlo, proč nejsem v nějakém indiánském muzeu, ale aspon jsem
si zavzpomínal na cesty po Blízkem Východě:-) a v podvečer vyjel lanovkou na další ikonu Ria, Pão de Açúcar (Cukrová homole). Chvíli jsem uvažoval, jestli je lepší pohled z Krista nebo odtud, hlasoval jsem pro Krista, ale pak přišel západ slunce, který byl více než pěkný... Slunce zapadalo za kopečky, na jednom z nich stál i Kristus, nádherný pohled, ještě lepší by ale byl, kdyby se za Kristem nevyskytoval les stožárů... Pak jsem se přesunul do Lapa, známé to bohémské čtvrti. Náhodou jsem se o ní už bavil v São Paulu, kde mi říkali, že to pro mne ve dne moc bezpečné není... tak jsem tam raději strávil celou noc. Po troše problémů jsem se sešel s lidmi, se kterými jsem se seznámil v Buenos Aires, ti mi řekli, že tam 
jsou až do rána, protože v noci není bezpečné odcházet. Tak jsem tam nakonec zůstal taky. Byla to taková místní Stodolní, jenom více venku. Pátek, davy lidí, zavřené ulice, desítky a desítky stánků s překvapivě levnými věcmi. Počasí tady prostě přeje tomu sedět na chodníku a kecat. Nějakým zázrakem jsme dostali lístky do jakéhosi klubu s živou brazilskou muzikou, která bohužel skončila hloupě brzo... Příjemný den a noc!
Další den jsem dopoledne prospal a odpoledne vyrazil do Niteroi, kde jsem skoro bydlel. Pláže, moderní muzeum moderního umění, samozřejmě od Niemayera, plážím déšť nepřeje, na to jít do galerie jsem taky neměl náladu, stejně je určitě lepší zvenku než zevnitř :-)
Šestý den jsem vyrazil do čtrti Barra de Tijuca, hlavním důvodem bylo vylézt na místní skalku Pedra de Gávea. Hodinku a něco nahoru, pohled zhora na pláže a všechno dole a necelou hodinku dolů. Večeře (to je pivo a buchta) na pláži... na to jsou ty pláže dobré!
A tím jsem svůj pobyt v Riu zakončil. Sedmý den jsem se sbalil a vyrazil zase dále...
Vice fotek na picasu.
Rio de Janeiro znamená v překladu Lednová řeka a zajímavé na tom je, že žádná řeka tohoto jména neexistuje. Byl to prostě omyl, spletli si tady mořský záliv s řekou... Rio má nějakých sedm miliónů obyvatel a aglomerace patnáct. Samotný pojem město v případě těchto obrovských měst ztrácí smysl, například já jsem přímo ve městě Rio nebydlel a v centru jsem byl rychleji, než z některých částí Ria.Pobyl jsme tam skoro týden a měl bych tam co dělat ještě déle. Třeba mi vůbec nezbyl čas na ležení na plážích:-) Více času než u pláží jsem strávil v kopečcích nad Riem.
První den jsem do Ria dorazil odpoledne a stihl jsem si projít trochu centrum. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že prazvláštní betonová budova je katedrála, samozřejmě od Niemayera, on si prostě liboval v betonu. Ale mají tam i pěkné kostelíky standardního vzhledu.
Druhý den opět do centra a na kopeček Corcovado, odkud na město a na celý svět vzhlíží socha
Krista Vykupitele (Cristo Redendor). Prý jeden z nových divů světa. Pohled odtud je opravdu pěkný, jenom je tam asi vždycky o pár set lidí více než by bylo pěkné. Navštivil jsem tímto největší sochu Krista na světě, teď ji ale tento titul vzali bratři Poláci, no kdo chce být u největšího Krista to má teď aspoň od nás blíž. Ale nevěřím, že polský Kristus má tak krásný výhled na svět... K večeru jsem se přesunul k moři, na pláže Leblon a Ipanema, které jsem si pěkně prošel, na závěr si sedl s pivkem na pláž, díval se na západ slunce nad skalami, mořem a nějakou favelou.Den třetí jsem vyrazil do národního parku Floresta de Tijuca. Ten je přímo v Riu a jsou to
ty kopečky nad Riem... i Cordovado a Kristus jsou vlastně v tomto národním parku. Cesta tam mi trvala poměrně dlouhou, busem, busem, metrem a busem. Až tam pojedu podruhé, budu vědět, že stačí jet busem a busem, na poslední bus jsem totiž mohl přesednout z prvního a ušetřit si tak možná hodinu času. V informačním centru jsem investoval do mapky, vymyslel okruh a vyrazil. Prakticky bez lidí (skupinku jsem potkal až na konci při návratu), netradiční vyhlídky na Rio, kopečky, skalky... Co více si přát :-) Večer jsem dorazil na asi nejslavnější místní pláž Copacabana, ale koupat jsem se nekoupal...Den čtvrtý jsem se potuloval nazdařbůh centrem, procházel místní kostely, navštívil místní výstavu o islámu (sice mne napadlo, proč nejsem v nějakém indiánském muzeu, ale aspon jsem
si zavzpomínal na cesty po Blízkem Východě:-) a v podvečer vyjel lanovkou na další ikonu Ria, Pão de Açúcar (Cukrová homole). Chvíli jsem uvažoval, jestli je lepší pohled z Krista nebo odtud, hlasoval jsem pro Krista, ale pak přišel západ slunce, který byl více než pěkný... Slunce zapadalo za kopečky, na jednom z nich stál i Kristus, nádherný pohled, ještě lepší by ale byl, kdyby se za Kristem nevyskytoval les stožárů... Pak jsem se přesunul do Lapa, známé to bohémské čtvrti. Náhodou jsem se o ní už bavil v São Paulu, kde mi říkali, že to pro mne ve dne moc bezpečné není... tak jsem tam raději strávil celou noc. Po troše problémů jsem se sešel s lidmi, se kterými jsem se seznámil v Buenos Aires, ti mi řekli, že tam 
jsou až do rána, protože v noci není bezpečné odcházet. Tak jsem tam nakonec zůstal taky. Byla to taková místní Stodolní, jenom více venku. Pátek, davy lidí, zavřené ulice, desítky a desítky stánků s překvapivě levnými věcmi. Počasí tady prostě přeje tomu sedět na chodníku a kecat. Nějakým zázrakem jsme dostali lístky do jakéhosi klubu s živou brazilskou muzikou, která bohužel skončila hloupě brzo... Příjemný den a noc!
Šestý den jsem vyrazil do čtrti Barra de Tijuca, hlavním důvodem bylo vylézt na místní skalku Pedra de Gávea. Hodinku a něco nahoru, pohled zhora na pláže a všechno dole a necelou hodinku dolů. Večeře (to je pivo a buchta) na pláži... na to jsou ty pláže dobré!A tím jsem svůj pobyt v Riu zakončil. Sedmý den jsem se sbalil a vyrazil zase dále...
Vice fotek na picasu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)