V podvečer jsem vyrazil na vrchol Pedra do Sino, 2275 metrů vysoký kopeček, na vrchol zbývalo nějakých 20 minut. Měl jsem to s krásným západem slunce, inverzí, mraky. Večer jsme šli spát mnohem později, nějak jsme se zapovídali, bylo mi uvařeno několik čajů, pohoda a klídek. 
Den druhý jsem vyrazil na místní travessii, přechůdek, prý jeden z nejhezčích v Brazílii. Vůbec není dlouhý, přesněji je velice krátký, normálně se chodí tři dny, já měl v plánu druhé dva dny spojit. Normálně se taky chodí z druhé strany, z Petropolis do Teresópolis, já jsem se to rozhodl jít ze strany druhé. A taky se to normálně chodí, a je to důrazně doporučováno, s průvodcem. Já pro jistotu neměl ani mapu. Ofotil jsem si náčrtky z nějaké knížky. Prostě jsem měl teorii, že zpátky snad trefím, a když nebudu vědět, kam dál, tak se vrátím. Nicméně dneska silně chápu, proč je to s průvodcem doporučováno... je to občas po kamenných plotnách, se změnami směru, a jakmile se trochu zhorší počasí, nastává problém.
Mi se šlo výborně, v první půlce jsem si říkal, že to zase přeháněli, po té půlce jsem se okolo jednoho hřebínku celkem zasekl. Dokonce jsem našel ve foťáku ofocené plánky, které mi ale k ničemu nebyly. Vlastně byly, věděl jsem, že jsem "někde tady dobře", ale stejně nevěděl kudy dál. Nicméně i tento úsek jsem překonal, problém je, když se náhle mění směr, všichni vesele pokračují dále (stejně jako já), pak hledají, chodí tam a zpět (stejně jako já), takže ta cestička nikam je krásně jasná a široká... Když jsem dorazil k Açu, kde končí samotný přechůdek po vrchu, začíná zase sestup dolů a normálně se tam spí, rozhodl jsem se tam zůstat na noc taky. Bylo sice brzy odpoledne, ale tak se mi tam líbilo, že jsem se tam rozhodl zůstat na noc. Mají tam rozestavěnou chatku, tak jsem se umístil na terásce. Večer dorazil ještě průvodce se svým klientem, nechtělo se jim stavět stan, tak jsme se na terásku uložili všichni tři. Castelo de Acu je dobrá hromádka obrovských kamenů... i když nevím jestli se při té velikosti tomu dá ještě říkat kámen. Udělal jsem si tam malou procházku po okolí, na západ slunce se přihnaly mraky, pěkně foukalo, že budu v Brazílii používat čepici a spodky mne asi nenapadlo. Nebo napadlo, vždyť jsem si je nechal... Předchozí den byly večer čtyři stupně, tento večer bylo určitě chladněji. Můj spacáček do plus patnácti ale svůj úkol splnil, příslušně oblečen jsem noc strávil bez problémů.
Říkal jsem si, že když nebude třetí den nějaké šílené počasí, odpustím si prudký sestup do Petropolis a raději se vrátím stejnou cestou do Teresópolis. Stejně jsem tam musel, tak proč ty hory objíždět v busu. Ráno bylo dobře, nepršelo, ale... šlo vidět na deset dvacet metrů. Jak kdy. Nicméně jsem vyrazil zpět. Kdybych to nešel den předem, byl bych ztracen po dvou stech metrech. Tak jsem se celkem držel. Problém nastal za půlkou, kde byly obrovské kamenné plotny, měnil se tam směr, muselo se přejít na další kopeček, ale kudy? Když jsem se, poněkolikáté, vrátil na poslední známé místo, sedl jsem si, pojedl, to pomáhá nejlíp na zklidnění se... Po půlhodině kolem mne šli guide s klientem, přestože šli deset metrů ode mne, neviděli mne, a já o nich věděl jenom proto, že mluvili. To jenom jako že byla fakt mlha. Tak jsem zajásal a rychle vyrazil za nimi. Pak jsme hledali další půlhodinu spolu. Když jsem začátek stezky našel, kdo by ho tam taky hledal, byl pod tak prudkou kamennou plotnou, vyloženě skálou, že vlhká nešla ani sejít, nebyl jsem pro změnu s oněmi dvěmi chlapíky. Bylo mi blbé je tam nechat, tak jsem je přes půl hodiny hledal. Dokonce jsem poprvé v historii mé lékárničky použil píšťalku, kterou v ní mám. Když jsme pak už zase šli, mlha se na chvíli roztrhla a krásně jsme viděli, jak je to všechno jednoduché.
Před Pedra de Sina je několik skorolezeckých kousíčků, ono je taky doporučováno mít pár metrů lana, když jsem tam tak visel s batohem na zádech, začalo tak úžasně lít, že jsem se tam tomu musel smát. Když jsem byl dole, přestalo. Po chvíli ale zase začalo, to už jsem byl kousek před chatou. Na ní jsem si dal přes hodinku pauzu, pod záminku čekání na sluníčko, opravdu přestalo a vyrazil jsem na závěrečný sestup. Ten jsem ale stejně prakticky celý absolvoval v dešti.Vrátil jsem se promočený, unavený, ale naprosto naprosto spokojený. Když by někdo nevěděl, kam v Brazílii jít, můžu jenom doporučit...
Vice fotek zde na picasu.
Žádné komentáře:
Okomentovat