Chapada Diamantina se nachazi ve vnitrozemi statu Bahia, jde o oblast kopecku, okazalych stolovych hor, svedeckych vrchu, sirokych travnatych udoli i uzkych kanonu, divokych rek i skalnatych plani, vodopadu i VODOPADU, diamantokopeckych mestecek i kamennych stezek mezi nimi. Pro kazdeho Brazilce je to maravilhoso, uzasne, at uz tam byli nebo ne. To znamena, ze je to taky oblast pekne turisticka, plna turistu, zahranicnich i brazilskych, cestovnich agentur, ktere vam nabidnou, co si jen umite predstavit. Mozna i neumite, protoze nekdy jsem nechapal, proc si na kratkou sirokou stezku nekdo bere pruvodce…
Den prvni
V 6:30 rano prijizdim do mestecka Mucugê, na tuto ranni hodinu to tady podivuhodne zije. Cekam do deviti, kdy se otevira spravny obchudek a za chvili mam mapu primo od autora. Roberto je sympaticky chlapik, popovidame si a nakonec mne po poledni zaveze autem na zacatek treku. Vesele si vykracuji, jak to vsechno dopadlo vyborne, mam stan, z hypermarketu, sice vice proti komarum nez proti vode, ale hlavne pro pocit domecku, mam mapu, opravdovou turistickou mapu, jidlo, ktere jsem zapomnel v Salvadoru, jsem dokoupil, ceka mne x dni chuze nekde mezi horami, prijemne jsem si popovidal, byl jsem odvezen na zacatek cesticky — a tak si tak vykracuji, prijdu k rece, zakopnu a spadnu do ni… Stane se to vsechno tak rychle, ze vubec nevim jak. Proste najednou lezim ve vode, v proudu mezi sutrama a rychle se skrabu na skalni stupinek, ze ktereho jsem sletel. Levou stranu mam celkem podrenou, s prstenickem na leve ruce moc nemuzu pohnout, pak mi krasne natece (malicek, prostrednicek a ostatni prsty zahadne v poradku). Totalne promoceny, do batohu nastesti moc vody nenateklo, jidlo to zvladlo, ale po kapsach toho mam dost. Pas, ten to celkem zvladl, jen je trochu zkrouceny, horsi to je s papirkem, na kterem mam vizum, ale s dobrou vuli to je citelne, penize jsou kvalitni papir a po vysuseni jsou jako nove, fleska koupel zvladla, co koupel nezvladlo, je — fotak. Sice je to prvni vec, kterou osetruji, ale kdyz z brasny vylivam vodu, tak to vidim blede. Par dni ho necham vysychat, nez ho zkusim zapnout a pouzit a zazrak se nekona… Takze na jednom z nejzajimavejsich mist Brazilie (zatim, ale myslim, ze to zustane) nevyfotim jednu jedinou fotku.
Toz tu reku prebrodim, prevleknu se a pokracuji dal. Udolim reky, v prvni casti vicemene bez cesticky, ale hlavne travou a ridkymi kraky, smer je jasny, pak kraky zhoustnou, zacne do toho prset, ale taky narazim na cesticku. V nekterych mistech je dost vagni, ale vzdycky ji o kus dal najdu, az to u jednoho potucku zabalim. Po nekolika kratkych nocich a poslednim nocnim prejezdu spokojene brzy usinam. Nekdy v noci se proberu, uvedomim si, ze je vlastne Silvestr, usmeju se a spokojene spim dal.
Den druhy
Pokracuji peknym udolim reky Rio Preto, sirokym, travnatym, kolem kopce a skaly, obcas nejake dalsi siroke bocni udoli. Odpoledne ve spravnou chvili odbocim do spravneho udoli reky Rio Cachoeirão. Ono rio tady vlastne prameni a tece na opacnou stranu, je to takovy maly potucek. Schazim kolem nej dolu, po skalnich plotnach, udolicko je uzsi, skalni steny jsou mnohem blize nez cely den. Po dvou kilometrech mam dojit k nejakemu vodopadku, Cachoeirão, dochazim k malickym kaskadkam a tunce, tak si rikam, jestli to je jako ono. No dobre… Tunkou voda konci, je bezodtokova, presneji voda odteka nekde pod zemi. Jdu dal, korytkem bez vody a po padesati metrech hledim a nechapu. Stojim na hrane kanonu, onen vodopadek ma skoro tri sta metru a kanon jim zacina. Uzasne, neco takoveho jsem vubec necekal. Vody tam moc nepada, ale to je v tu chvili uplne jedno. Kdyz je hodne vody, pry tam je vodopadu spousta (13?) a padaji tam z ruznych stran. Ja tam mam vodopadky asi tri, vody malo, ale rozhoduji se tam uvarit veceri, a pak pokracovat nekam dal hledat misto na spani. Od tohoto zameru mne odrazuji komari, tak se naposledy podivam a jdu. Po asi sto metrech se dostanu znovu na hranu kanonu, tentokrat opravdu uprostred a zrovna je tam kamenny placek. A skoro bez komaru. Rozhoduji se tam zustat a spat. Deset metru od hrany kanonu, doufam, ze nebudu v noci pochodovat. Vecere s uzasnou vyhlidkou, krasa!
Den treti
Pro zmenu snidane s uzasnou vyhlidkou a pokracuji dal. Cestickou, sice nevim jestli spravnou, ale jinou jsem nenasel a je to v podstate jedno. Bud dojdu dolu do kanonu, nebo nahoru do sedla. Nejdrive mezi kraky, pak po kamennych plotnach, stezka klickuje mezi prurvami, skalnimi stupni, bez sipek pod nohama vyrytymi do skaly bych se daleko nedostal. Dochazim do sedelka a otvira se mi dalsi necekany pohled. Mezi dvemi skalami vidim pode mnou hluboke uzke udoli, kroutici se reku a nad tim krasnou stolovou horu. Jesteze nemuzu fotit, aspon se muzu kochat :-( Chvili tam zustavam a zacinam schazet prudce dolu, tentokrat lesem, obcas je to pekna skluzavka. Dole narazim na stezku udolim (udoli se jmenuje Vale de Paty, reka Rio Paty) a vyrazim po ni proti proudu. Je to stara stezka, celkem cerstve prosekana, tady v udoli se nachazi poslednich par baraku a usedlosti, lidi stale neco pestuji a vetsinou si privydelavaji ubytovanim a varenim pro turisty. Nebo uz je to naopak a privydelavaji si tim pestovanim. Nebo se jim jenom nechce pro vsechno chodit par hodin s oslem nekam do „civilizace“. Trosku zbytecnou okliku pres kopecek prichazim k rece, schovavam batoh a vyrazim do sedla mezi kopci Morro Ted-nevim-jak a Moro do Lapinha (nebo taky Moro Castello). Potkavam skupinu jdouci dolu, dohanim skupinku jdouci nahoru, je tu nejak zivo, na to nejsem zvykly. Stezka konci nad sedlem u obrovske jeskyne, jsem pripraven, dole mi nejaci lidi rekli, at si vezmu baterku. Z velkeho domu slizam nekam dolu, pokracuje to nekam dale, ale na to, ze mam jedinou baterku, uz jsem i tak dost daleko. Vracim se do domu, na jeho druhe strane pokracuje obrovska chodba nekam dal. A za chvili se prede mnou objevuje svetlo! Tunel!!! Jsem na druhe strane kopce, po skalkach vylezu kus dal a vys, jsem na vyhlidce a ejhle, tam sedi dalsich osm lidi. Stezka viditelne konci az tady a je oblibenym vyhlidkovym mistem. A neni se co divit, vyhlidka je fakt dobra. Po case tam zustavam sam, hlavne ze odesel ten urvany pruvodce, tak si to uzivam. Blizi se vecer, je cas jit dolu. Rozhoduji se jit jeste kousek dal, dochazim k byvale prefekture, kde je dalsi barak s ubytovanim a kempingem, ale jednak se mi nechce platit, jednak mi prijde, ze je tam nejak moc lidi a hluku. Spat hned vedle na druhe strane reky je ale asi korektni, i kdyz se blbe divaji, a pro mne tam placek je. Jdu jeste prozkoumat, kam mam odbocit zitra, po deseti minutach narazim na opusteny baracek, tak se rozhodnu spat u nej. Koupel v rece a uz potme vychazim pomalu do kopce k baracku. Jaksi se mi zda, ze citim kour, a pak ze skvirami prosvita svetlo. Hmmm, asi neni tak opusteny, jak se zdalo, on ten slunecni panel na strese mi pripadal divny. Tak pokracuji dal po stezce, az nachazim vedle stezky mistecko akorat na muj stan…
Den ctvrty
V noci prsi, coz je normalni, ale vesele prsi i rano. Az kdyz prochazeji nejaci lidi kolem mne rikam si, ze je cas vstat. Nastesti uz neprsi, jenom obcas poprchava, jednou prijde lijak, ale to jsem zrovna nahodou se striskou nad hlavou. Cesticka nic moc, nahoru, dolu, pekna skluzavka, zvlaste v mych botach bez vzorku. U vodopadu Calixto, kde konci jednodenni vylety od Paty, jdu hledat na druhou stranu reky pokracovani cesticky. Prichazi poradny lijak, jsem celkem schovany pod previsem, co si ale neuvedomuji je, ze muj batoh moc schovany neni. Nastesti je to lijak posledni. Pred polednem vyrazim dale, ceka mne trictvrte hodinovy vystup lesem prudce nahoru, nahore se objevuji travnate plane a taky slunko. Pozdeji je na slunci zase pekne vedro. Ma to tady vyhodu, ze i kdyz prsi, je teplo, takze i kdyz je clovek promoceny, je to v pohode. Cele odpoledne jdu po planich, se skalami a kopecky kolem, prede mnou se otevira udoli Capão, do neho ale neschazim. Nahore se mi tak libi, baraky dole mne nelakaji, tak se rozhoduji spat nahore. Pohoda, idylka, klidek. Koupel v potucku, v tunce s asi patnacti centimetry vody.
Den paty
Rano mne ceka sestup dolu, dole se objevuji prvni baraky, cesta, spousta dalsich baraku a nakonec i centrum vesnicky Vila do Capão. Nakupuji, jim, a vyrazim dale. Je vedro, tak se u odbocky ke kanonu Fumaça zastavuji v chladnem obchudku a davam si pivo, abych tam preckal nejvetsi vedro. Ze jsem u odbocky na Fumaçu nevim, takze pokracuji vesele dale po ceste a kdyz se po deseti minutach vracim, jsem zdrojem reci u mistnich povalecu. Ceka mne par set metru vystupu, stezka je pekna dalnice, potkavam lidi schazejici dolu, cast mne varuje, jak je to jeste daleko a vysoko. Mi se ale jde dobre a vubec mi to strasne nepripada. Necele dve hodiny a jsem na hrane kanonu. Vodopadek pada z vysky 340 metru (pry je druhy nejvyssi v Brazilii), ale zdaleka nemuzu napsat, ze vodopadek pada 340 metru, tolik vody nema a nekde v pulce se ztraci… Jsem tam v pet, zrovna odchazeji posledni lidi a prestoze jsem mel v planu jit jeste dale a sejit dolu, rozhoduji se zustat. Kousek vedle je mistecko pekne na muj stan. V noci prichazi dest a vitr, trochu se obavam, jestli ten vitr tenhle stan vydrzi. Nastesti vydrzel.
Den sesty
Rano stale prsi, tak se nikam nezenu a doufam, ze lidi maji rozum a nebudou tam v tomto pocasi chodit. Po desate uz to ale balim, chvilemi prsi, chvilemi ne, tak uvidime. Ve vodopadu je mnohem vice vody nez vecer, nejake pozitivum to prece jen melo. Hledam cesticku, kam dal, ale dvakrat uspesny nejsem. Daleko nikdy nedojdu, sice se dostavam na krasne kamenne plotny se skvelymi rostlinkami, pripadam si jako v nejakem ztracenem svete, libi se mi tam, ale ty hodne desitek metru hluboke prurvy mne prece jen odrazuji od nejakeho blazniveho hledani cesticky. To uz u vodopadu jsou samozrejme lidi, nekteri pruvodci maji rozum a dozvidam se, ze cesticka odbocuje asi sto metru zpatky. Vsechny mozne pesinky brzy konci, ale nakonec nachazim tu pravou. Kdo by totiz cekal, ze ten divoky potucek je cesticka… Samotny sestup tak zacinam v jednu hodinu odpoledne. Ve dve mne chyta posledni lijak, mam stesti a jsem zrovna u previsku. Nasleduje brodeni ricky, obuti a po padesati metrech mne prekvapuje, ze ji musim brodit znova. Hluboky sestup uz zvladam v paricim slunci, pred koncem se ocitam na kamenne plotne tak se tam rozhoduji ususit. Poroztahuji tam veci z batohu i ze sebe… v ramci suseni zustavam nahy. Proste se rozhoduji, ze tam nikdo nepujde, a kdyz pujde, tak ho uslysim, a kdyz neuslysim, tak co… A jdu dale, az jsem dole na zacatku (nebo konci?) kanonu Fumaça. Je tam pruvodce se svymi peti oveckami, mista je tam ale dost. Pruvodce je sympaticky, ma rozum a dostavam spoustu rad, jak jit dalsi den. Kazdovecerni koupel, tentokrat v kaskadach hucici reky, dobre…
Den sedmy
Tentokrat to mam i s ranni kavou, skupinka ji ma tolik, ze ji ani nemuze dopit. Dopoledni vylet pod vodopad, takove stezky se mi libi, cesticka, kameny, skaly, a na konci jezirko pod vodopadem, ktery do nej ale nedopada, jenom tam obcas mrholi. Mrholi tam vlastne porad, ale diky vetru kazdou chvili nekde jinde. Po navratu balim a jdu dale udolim, nebo spis kanonem reky. Poskakovani po sutrech, cesticka vesmes zadna nebo nevim kde. Po nejake dobe dochazim k recisti bocniho potoka, tak zacinam hledat, kde mi odbocuje stezka. Lezu buhvikam, prodiram se, objevuji vodopad, ktery po dopadu na zem mizi v jeskyni, dobre to je. Ale cesticka nikde. O kus dale nachazim vysoko nad rekou previsky se skvelymi vyhlidkami… Uvazuji, jestli tam spat, je vedro a nikam se mi nechce, ale moc nevim, kde vlastne jsem, tak po nejake dobe jdu dale. Dalsi reciste uz je i s vodou, vodopadky, kaskadky, skrabu se nahoru, to je to, kde jsem mel hledat. Nahore, kousek pred vodopadem Palmita, je misto na spani a ctyri lidi, tak se tam taky usidluji. Nachazim si posledni rozumne misto na spani, stavim stan atd. Uz skoro za tmy se idyla rusi, prichazi asi patnact lidi, stavi si spoustu stanu, vetsinou na mistech nerozumnych, ale co maji delat.
Den osmy
Vstavam a vyrazim celkem brzo, pekne si vykracuji po cesticce a i kdyz vede trosku jinym smerem nez mam v mape, pokracuji po ni. Je siroka, jinou jsem nevidel a v mape taky neni vsechno na sto procent. Tentokrat ma ale pravdu mapa. Po hodine dochazim dolu k rece, kde cesticka — alespon pro mne — konci. Po nejake dobe hledani se vracim nahoru, nachazim nezretelnou odbocku vzhuru a pokracuji spravne. Ceka mne par hodin chuze do Lençois, na prazicim slunci, hodinku pred koncem mne nastesti ceka reka. Vyletni misto, spousta lidi, nachazim ale misto, kde muzu celkem v klidu pouzit sve neviditelne plavky. V Lençois jsem odpoledne, uprazen sluncem, rozhoduji se nepokracovat, stejne presne nevim kam, a zustat tam na noc. Cena v kempu mne celkem prekvapuje, kdyz odchazim jinam, dostavam slevu, tak tam zustavam. Lençois je nejturistictejsi mestecko v Chapada Diamantina, hlavni centrum, podle toho to tam vypada. Jsem ale odhodlan i v techto podminkach jit na veceri, i kdyby to mela byt klasicka predrazena restaurace pro turisty. Koncim ale v nejakem mistnim lokalu s tremi plastovymi stoly, kde si „neco“, jidlo za 8 realu, davam a cekam co mi to za tu cenu prinesou. A jsem v soku, kdybych tohle dostal jinde za realu 28, tak si reknu, ze to bylo drahe, ale dobre, velike a stalo to za to. Bylo to asi nejlepsi jidlo za nejlepsi cenu, co jsem v Brazilii kdy mel.
Den devaty
Predchozi vecer jsem se byl ptat, v kolik to jezdi do Andaraí a chlapik povidal, jo, tady zitra v deset. Kdyz tam rano v predstihu jsem, pani mi povida, mame plno. Do Andaraí vede jenom rozbita cesta a verejna doprava tam je velike auto. Tak skoro vyrazim jit tech tricet kilometru pesky a zkusit stopovat, ale povidaji neco o autobusu do São Paula, moc jim teda nerozumim, ale cekam. V jedenact prijizdi veliky bus, ktery pro mne sice nema misto, ale projizdi pobliz Andaraí, trochu oklikou po asfaltkach, tak se svezu jim. Po pozdnim obede vyrazim dale a vzhuru. Celkem mne sokne, kdyz si v mape vsimnu, ze mam vyjit nejakych 600 vyskovych metru. Nejhorsi je ale vymotat se z mestecka, nekteri zase povidaji neco o tom, ze sam bez pruvodce se ztratim... Nevim, jestli tam ti lidi nekdy sli, protoze cela cesta byla krasna 150, 200 nebo nevim kolik let stara stezka. Naprosto perfektni, nekde vydlazdena, nekde po skalnich plotnach, nekde se zpevnenymi kraji ci zidkami, co bylo potreba. Tohle bylo to prave Caminho dos escravos, ne ta atrapa v Diamantine. Nedochazim ani do sedla, v pravou chvili pred setmenim a pred zacatkem deste nachazim previs. I tam ale stavim stan, presvedcuje mne o tom silene mnozstvi komaru.
Den desaty
Vychazim do sedla a schazim mnohem prudceji, ale stale po krasne stezce dolu k rece Paty. Kousek od mista, kde jsme pred par dny byl. Reka je to pekne siroka, ale celkem bez problemu brodim na druhou stranu, nachazim cesticku a pokracuji po proudu reky po ni. Pesina je nejdriv pekne jasna, pak ale uzsi a uzsi a neznatelnejsi a neznatelnejsi. Po brodeni bocniho pritoku, sice uzsiho, ale hlubsiho a prudsiho nez hlavni reka uz cesticku ale prakticky nemam. Kdyz dochazim k nejakemu vyschlemu korytu ricky, slizam dolu k rece. Po kamenech na brezich pokracuji dale, moc rychle to nejde, ale postupuji. Az dochazim ke skale padajici do vody, tak ji musim obejit shora… jenomze ono to dolu nejde, takze pokracuji nad rekou, vysoko a stale vyse. Pode mnou skala, prede mnou kraky, travy, vetve, trny, proste pomale prodirani, vpred ale do neznama, a hodne hodne pomalu. Mam toho celkem dost, kdyz dochazim k potoku, davam si pauzu, a pak vyrazim vzhuru. Coz byla celkem jasne blbost, tady je prani otcem myslenky. Po nejake dobe jsem pod par desitek metru vysokym vodopadem, kolem skaly na vsechny strany. Takze za hodinu jsem zpatky na stejnem miste a muzu slizat dolu. Rict „jit dolu” nejde, nekdy jsou skalni schody pekne vysoke. Ale zvladam to bez problemu a jsem u reky. Zase skakani po sutrech, ale vim, ze nahoru uz nesmim… jedine na chvilku. Moc rychle to opravdu nejde, uz je skoro vecer, kdyz dochazim zase ke skalni stene na me strane. I s previsem nad vodou, nouzove spani, ale radeji zkousim brodit. Do naha a hledat prechod. Nastesti se dari, na druhy pokus. Po par stech metrech je skala pro zmenu na teto strane, ale nachazim vyborne misto na spani, tak tam koncim. Udelal jsem si i ohen, krasa. Hucici reka, skaly, ohynek, hvezdy… proste naprosto skvele misto. Jenom jsem si nesmel uvedomovat, ze poradne nevim, kde jsem, kolik toho mam pred sebou, a hlavne jakeho terenu… Jenom pro informaci, reka to byla uz pekne siroka, se spoustou vody, obcas hluboka, ze jsem nedosahl na dno.
Den jedenacty
V noci prselo a vody bylo vice nez vecer. Prvni hodinu na dvou mistech zkousim prebrodit, napodruhe jsem skoro na druhe strane, ale pak tam je kousek mezi sutry s takovym proudem, ze se zase vracim. Takze zase nahoru na skalu. Trocha lezeni s batohem na zadech, nahore nejake to prodirani, sestup dolu, k soutoku s Rio São Francisco. Odtud pokracuji spis po kamennych plotnach nez po sutrech, je to lehci, rychlejsi, hezci… Nevim jestli bezpecnejsi, protoze na par mistech to je lezeni nad vodou, a taky se radeji nedivam dolu, kdyz obcas preskakuji nejakou prurvu, ale je to proste mnohem lepsi nez silene prodirani. A pak narazim na cesticku… proste jsem zase v jinem svete! Udoli to je pekne, reka se tam prodira mezi skalami a nakonec po poledni dochazim k ceste, asfaltce a tim tuto reku opoustim. Chvili po asfaltce, kde mne uchvacuji tisice a tisice motylu rojicich se vsude kolem. Pred dalsim mostem odbocuji na stezku a jsem zase na stare kamenne pesine. Ceka mne nejakych 7 km do Iguatu a vubec jsem se nepodival do mapy, jak moc je to do kopce. Obcas jsou zbytky diamantokopeckych baraku, pred Iguatu pak zbytky cele vesnice. Mistni pamatka na stare dobre casy, kdy tam bylo diamantu dost pro vsechny. Samotna vesnicka je malinka, pitoreskni a proto tam jezdi turisti. Po pauze pokracuji po stezce dale a stale do kopce. Myslel jsem si, ze od te asfaltky to bude pohodova cesticka, coz byla, ale tech par set vyskovych metru mne prekvapilo.
Den dvanacty a trinacty
V noci a rano mam celkem neprijemny prujem. Tak si uvazuji, jestli
mne otravili jidlem nebo tim nechutnym zkazenym pivem. Spise hlasuji pro to pivo. Teprve za par dni si vsimnu, ze predchozi den jsem pil i z one reky Rio São Francisco, a ze ta uz tece peknych par kilometru a to i velice zemedelskou krajinou. Tak kdo vi…
Zbyva mi dojit kousek na nahorni plosinu, par kilomeru a jsem u asfaltky. Do Mucugê to mam jeste par kilometru, ale prvni auto mi zastavi a za chvili jsem tam, kde jsem zacal, v Mucugê. Zastavim se do obchodu pozdravit Roberta, podekovat mu za mapu, rict mu, co v ni ma spatne a co ma zlepsit :-) Autobus do Salvadoru mi jede v pet rano, nastesti nachazim levne ubytovani, tak mam zbytek dne na zrelaxovani… Nakonec se tam rozhodnu zustat jeste jeden den, klidek a pohoda, jen si delam kratky vyletik na nedaleky kopecek
A tim muj vylet na Chapada Diamantina skoncil. Byl lepsi nez jsem cekal, stravil jsem tam vice casu nez jsem cekal, nekolikrat jsem byl hodne prekvapen tim, co vidim.
Vizualni pamet mi zatim funguje, vam bohuzel zadnou fotku neukazu. Google vam nejake najde, treba
tady. Hlavne uz nechci slyset, „tesim se na Tvoje fotky“, „uz aby bylo nejake promitani“, atd. Za to asi zacnu vybirat prispevky na nove fotaky :-)
stezce pres vyhlidky. Prekvapilo mne, ze druha pulka stezky k jeskyni byla uzavrena, protoze „prselo, je to prikre a mohl bych uklouznout“. Prekvapilo mne silne, ze i na tu prvni pulku k nejakym vodopadkum a vyhlidkam musim jit s pruvodcem, ten byl alespon v cene vstupu. Protoze byla pekna mlha, domluvili jsme se, ze se zajdu podivat do jeskyne, a pak uvidime. Lanovka (ta uz v cene nebyla) mne take prekvapila, protoze nevedla nahoru, ale dolu. Jeskyne byla nic moc, takova mala, jenom jsem tam pochopil, proc je stezka zavrena. Kdyz jsem videl Brazilce, kteri v jeskyni klouzali ve svych tapkach, bylo mi to jasne. To je tak, kdyz pitomci ovlivnuji zivot normalnich lidi. Po navratu zacalo pekne lit, tak jsem uznal, ze zadna tura nebude, vracim se a pojedu dal.
slevu. Predstava zacatku dalsiho dne byla tragicka, protoze v sedm rano z mestecka odjizdel autobus se zamestnanci parku, coz byla jedina „verejna“ doprava… a platit taxik ani jit 26 km pesky se mi nechtelo. Narodni park se jmenuje Sete Cidades, Sedm mest, a pro normalniho je pristupna cast s onemi sedmi mesty, skalnimi utvary, ktere nekteri — ala Däniken — povazuji za vytvory jakychsi civilizaci. Trosku zmatene bylo, jestli musim jit s pruvodcem nebo ne. Pry ze jo, dneska uz sice jsem presvedcen o tom, ze ne, ale s nim to bylo mnohem lepsi, protoze toho spoustu vykladal. A taky jsme vedeli, kam jit. Problem byl, ze se za nej plati, a to castka za skupinu, at je jakkoliv velka. Jelikoz v tuto chvili
jsem byl skupina ja, sedl jsem si, vytahl knizku a cekal. Netrvalo ale dlouho a byli jsme tri, tak ze pujdeme (i kdyz to bylo vice nez jsem predpokladal), a nakonec se nasli jeste dalsi dva, takze nas to vyslo relativne dobre. Vyrazili jsme pesky na veliky okruh (to znamena videt vsechno), jinak se tam da jet na kole, motorce nebo i auty. My za ten den byli pesky asi jedini. Vylet to byl pekny, skaly roztodivnych tvaru, kresby na skalach, koupani pod vodopadem. Sice horko, ale to uz je proste v tech krajich normalni (kousek odtud bylo pry nejteplejsi hlavni mesto ze vsech statu Brazilie). Cely vylet zabral nejakych sest hodin, bylo to asi tak stokrat zajimavejsi nez Ubajara. A zbyvalo jenom pockat na odjezd autobusu se zamestnanci zpet.
