sobota 24. prosince 2011

Ostrava

A jsem zpátky v Ostravě. 25.4.2009 jsem překročíl práh svého bytu směrem ven, 24.12.2011 směrem dovnitř. Večeři jsem stihl.

Poslední měsíce, které mi chybí dopsat, tj. něco z Guatemaly, Belize, Mexika a Španělska, věřím dopíšu. Ať se nemusíte ptát, až se někde potkáme:-) A samozřejmě jsou všichni vítání...

pátek 25. listopadu 2011

Mexiko II

...protože byl čas jet na letiště. Po hodině a půl čekání to dopadlo dobře, vynořila se další návštěva, tentokrát mamka a Pepsi. Mamka se ocitla v důchodu, Pepsi dostala volno v práci i doma a po desíti letech mohla začít rodinná dovolená.

Guadalupe & Teotihuacán
První den jsme v rámci aklimatizace strávili v Ciudad de México a okolí. Po ránu klasicky trochu centrum, potom jsem naplánoval návštěvu návštěvu baziliky Guadalupe, nejvýznamnějšího poutního místa Mexika. Vůbec jsem nevěděl, co tam bude a bylo to příjemné překvapení. Je to celý komplex: nová bazilika, stará bazilika, kostely, kaple, „orloj“, kopeček, zahrady, obrovská plocha pro milióny lidí, v době naší návštěvy tam byly lidí jenom tisíce. Pod samotným obrazem panenky byly jezdící chodníky... to aby se lidé neshlukovali.
Pod svatým obrázkem. Neshlukujte se!
Po obědě jsem se přesunuli na Teotihuacán. Staré předaztecké město, dneska z něho zůstaly hlavně pyramidy. V časech největší slávy tam žilo 150 až 200 000 lidí. Aztékové objevili jeho trosky sedm set let po jeho zničení a pyramidy je uchvátily tak, že je se rozhodli, že tam je rodiště bohů. Hlavní ulice — Calzada de los Muertos neboli Cesta mrtvých — má zhruba dva kilometry. Hlavní atrakcí tam jsou ale dvě pyramidy — 45metrová Pyramida Měsíce a 63metrová Pyramida Slunce. Dobré, obzvláště výstup na Sluneční pyramidu a pohled z ní na okolí. Pepsi se dala do nakupování suvenýrů, celkem těžké kamenné sošky, na první den dobrý nákup :-)
Na vrcholu Sluneční pyramidy

Guanajuato
Po pěti hodinách v luxusním busu (i svačinku jsme dostali) jsme dorazili do města Guanajuato. To je stříbrné koloniální město, jako skoro všechny je mezi kopečky. První překvapení byly tunely. Sice se píše, že se tam jezdí tunely, ale vůbec mne nenapadlo, kolik jich tam mají. Mají v nich křižovatky, chodníky, parkuje se v nich podél cest...
Jeden z mnoha výjezdů z tunelu
Večer jsme zvládli krátkou procházku po městě, ráno jsme pak vše a mnohem více viděli za denního světla. Krásné klikaté uličky koloniálního města, výstavné baráky, kostely... Výstup na vyhlídku k soše Pipina jsme zvládli rozděleně, protože dámská část výletu chtěla jet nahoru kratičkou pozemní lanovkou, nicméně minuli spodní stanici. Takže to vyšli také pěšky. Pipin je hrdina z boje proti Španělům, na záda si připevnil kamennou desku proti kulkám, došel k bráně, zapálil ji, a pak mohli všechny uvnitř spokojeně pobít. Pipin se tím proslavil, až na takovou drobnost, že se vlastně neví, jestli při té bitvě padl nebo se dožil požehnaného věku. Krom samotného města je takřka povinná návštěva muzea s vyschlými mumiemi, naaranžovány jsou tak, že kapucíni v Brně jsou pro malá děcka. Venku si pak můžete koupit třeba cukroví mumie a kostry a chroupat to. Návštěva štoly na Valencianě za to zrovna nestála. Aspoň tamní vyhlášený kostel byl opravdu pěkný. Večer jsme zase vyrazili na vyhlídku, tentokrát už lanovkou, koupili si pivo a dívali se na rozsvícené město pod námi. V Mexiku se prodávají různé velikosti lahváčů, ta optimální má 1,2 litru. Tím jsme se s Guanajuatem rozloučili a ráno pokračovali dále.
V tržnici

Morelia
V poledne jsme dorazili do Morelia. Hledání ubytování mi tentokrát trvalo hodinu, nějak se nedařilo. Město je taky pěkné historické, taky je zapsáno na seznamu památek UNESCO, ale je placaté, čtvercové, v rovině, přece jen ty kroutící se uličky městeček mezi kopečky jsou zajímavější.
Morelia

Pátzcuaro
Vyhlášené horské městečko, i když vlastně nevím, co na něm bylo horské. Možná to, že tam nebyly stříbrné doly, tak tam nezvládli postavit žádné přespříliš výstavné budovy. Ale nevadí, bylo pěkné. Baráky většinou bílé, s rudým pruhem dole (takhle kdysi dávno maloval barák i děda:-) a červenočernými nápisy. Prohlídli jsme si ho a po pár hodinách pokračovali dále.
Typické barvy Pátzcuara

Paricutín
Večer jsme byli v Uruapánu, ovšem ne kvůli tomu městu, ale následující den jsme vyrazili k sopce Paricutín. To je sopka, která má nějakých 60 let, přesně se ví, kdy se narodila. O ní se ví vlastně všechno. Dne 20 února 1943 si rolník Dionisio Pulido pracoval na poli, když najednou se země zatřásla, otevřela, začala dýmit, začaly létat kameny... Za rok měla sopka 336 metrů, za dalších osm let dosáhla výšky 424 metrů. Po devíti letech, jedenácti dnech a desíti hodinách aktivita ustala. Farmář měl po poli, o pole přišlo lidí mnohem více, a nejenom o pole, také o dvě vesnice.
Po ránu v Angahuanu
Brzo ráno jsme dojeli do vesnice Angahuan, dále jsme pokračovali pěšky. Místní chlapíci se nám nabízeli s koňmi i bez, ale byli nevtíraví, příjemní a na závěr vždy poradili, kudy jít. První zastávka byly zbytky kostela uprostřed lávového pole, který tam zůstal jako zbytek tehdejší vesnice. Co mne překvapilo, bylo množství stánku poblíž připravených pro turisty. Asi tam bývá živo. Vyrazili jsme dále k sopce, narazili jsme na správnou pěší cestičku a vyšli po ní až na kraj lávového pole. Tam jsme měli pěknou vyhlídku a to nám stačilo, dále už by to tak příjemná procházka nebyla. Cestou zpět jsme studovali, kvůli čemu to tam kácejí místní lesy, stavějí cesty a dělají sady — může za to módní avokádo.
Je-libo si koupit místní obleček?

Zitácuaro & motýli monarchové
Většinu dalšího dne jsme strávili přesunem do Zitácuara. To byla naše základna pro návštěvu rezervace s motýly — monarchy stěhovavými. Poblíž na kopečcích jsou místa, kam každý rok přilítají přezimovat milióny motýlů. Léto trávi někde u Velkých kanadských jezer a na to, aby zvládli celé kolečko je potřeba několik generací motýlů. Reserva Monarcha je napsána i v seznamu UNESCO. Lokalit, kam se dá jet je více, vybrali jsme si Cerro Pelón, místo nejnověji otevřené, nejmíň turistické a prý nejmíň zničené. Byla to procházka pěkným lesem, pravda taky pěkně do kopce. Mamka už měla pocit, že je to na ni příliš, a když v jednu chvíli před námi uviděla kopeček, řekla, že tam nejde. Klučina ale řekl, že tam nejdeme, tak jsem ji to přeložil a pokračovala dále. Co už jsem ji ale nepřeložil, že jdeme dále a výše. I když vlastně ani nevím, jestli měl pravdu, nepřišlo mi to tak, a on — náš průvodce — měl třináct a byl tam podruhé. Kdychom to dole tušili, tak by mamka jela na koni (sice poprvé v životě, ale asi by nemusela být skoro-vulgární :-) Posledních dvě stě metrů už ani nebylo po cestičce, jen do strmého svahu. A nahoře byli motýli. Milióny motýlů, obsypané stromy. Vlastně mne na první pohled ani nenapadlo, že se dívám na motýly. Nesvítilo slunko, tak jich lítalo jenom pár. Kdyby lítali všichni — to by se tam snad ani najednou nevešli. Cesta zpátky, diskuze o tom, kolik zaplatíme klučinovi, kterého jsme nechtěli, ale byl asi povinný, a jeli jsme zpět. Jak jsem napsal, moc turistiké místo to nebylo, byli jsme tam ten den jediní turisti.
Pár motýlů
Večer jsme skončili na žrací kulturní slavnosti u kostela. Hudba, tanečky a babky se stánky. Výborná polévka pozolé, tacos, buchty...

Taxco
Přes Tolucu přesun do Taxca, což je stříbrné město v kopci, s úžasně příkrými a úzkými uličkami. Hlavní dopravní prostředek v nich je taxi — bílý brouk. Našel jsem skvělý hotel, krásný starý barák a luxusní apartmán jsem dostal za celkem směšnou cenu. Výhoda pracovních dní mimo sezónu. Já spal na posteli pro asi tři lidi, nejširší postel v mém životě. Ale krátká jako všechny.

Město je vyhlášené svými prodejnami se stříbrem, takže tentokrát jsme nakupovali především stříbro. I já! Samozřejmě tomu nerozumím, prý je to tam trapně levné.

Po ránu jsme dojeli do jeskyní Grutas de Cacahuamilpa. Jde o bývalou podzemní řeku a je to fakt úžasný prostor. Jsou tam i krápníky atd., ale hlavní je ten prostor. Šli jsme tunelem asi dva kilometry, měl až 81 metrů na výšku. Kolik nejmíň nevím, ale vždycky hodně. Průvodce tam s námi skoro běžel, navíc spěchal i v řeči, tak jsem mu nikdo moc nerozuměli, ale zpátky jsem šel pomalu sám a vychutnal si to. I když většinou se zhasnutými velkými světly. Příjemně mne to překvapilo.
V jeskyni  Cacahuamilpa
Odpoledne jsme byli zpět v Taxcu. Holky nakupovaly, já plánoval co dál. Večer jsme se sešli u katedrály, ta byla naprosto skvělá zvenku i zevnitř, vevnitř se autor rozhodl, že tam udělá snad nejvíce andělů, kteří kdy byli v nějakém kostele. Broukem taxíkem jsme se nechali vyvézt ke kostelu Guadalupe na vyhlídku. Samotná jízda byla lepší než vyhlídka. Průjezd strmými křivolakými uličkami i křižovatkami, občas míjení s někým jiným, super. Viděl jsem už dost takových městeček, ale uličky tady jednoznačně vyhrávaly.
Taxco
Do hotelu už jsme šli pěšky. Neměli jsme to vůbec daleko. A hlavně s kopce.

Xochicalco
V Cuernavaca jsme nechali v úschovně batohy — vyšlo nás to tentokrát pěkně draho. Bylo to od hodiny a měli jsme je tam skoro celý den. Cílem byly ruiny Xochicalco, více než hodinu za městem, tak významné, že jsou na seznamu UNESCO. Mne nějak nezaujaly, prostě to nebylo nic moc zvláštního a už toho na mne bylo asi moc. Ale ostatním členům výletu se to líbilo hodně.
Starověké ruiny Xochicalco
Na závěr jsme se trochu zrychleně prošli po městě Cuernavaca, prohlídli si mohutnou katedrálu a jeli zpět do DF. Tím se náš kruh uzavřel. Dojeli jsme pozdě, sám jsem vyběhl najít něco na jídlo. Našel jsem občerstvení pro místní, taquerii, kde měli tacos, čili kukuřičné placky s něčím. Nevím, jestli jsem to pochopil správně, ale dostal jsem na výběr kůži, špek a něco podobného. Přišlo mi to jako podivný výběr. Tak jsem si dal mix všeho a bylo celkem dobré.
Před katedrálou v Cuernavaca

Ciudad de México
Návštěva vyhlášeného antropologického muzea — Museo Nacional de Antropología neboli Národní antropologické muzeum. Muzeum je zaměřeno jednak na archeologii a antropologii týkající se předkolumbovského období Mezoameriky (to znamená kultury Teotihuacanu, Toltéků, Aztéků, Zapotéků, Mixtéků, Mayů, Olméků a kdo ví koho ještě), jednak na etnografii současného Mexika. To především znamená, že každý, kdo se na nějaké ruiny podíval nebo podívat chystá, by se mohl zastavit i v muzeu. Na ruinách jsou většinou zbylé (či znovu postavené) kamenné stavby, do muzea navezli všechno ostatní, co našli. Krom toho tam mají ony pěkné (to znamená barevné:-) etnografické expozice z různých oblastí a kultur Mexika. Výborné, a veliké (jak jsem si přečetl, 44 tisíc metrů čtverečních ve 23 sálech, plus 35770 metrů čtverečních venku, což mi ale vůbec nic neřekne, ale kdyby si to četl nějaký znalec), za tři hodiny jsem to jen tak prošel. Na víc nebyl čas a síla. Pepsi chtěla na nějaký trh nakupovat dárky, začínala mít pocit, že ji toho spousta chybí.
V Antroplogickém muzeu

Pak už jsme jenom zajeli na hotel pro batohy a hurá na letiště. Totálně narvaným metrem. To znamená, že byly narvané nejen vlaky metra, ale i stanice a hlavně nástupiště. Nesl jsem batoh mamce, ale tam jsem jí ho předal, a poslal je do ženské části. Vešly se do druhého metra, já do třetího. Našli jsme se. Pak jsme měli dva přestupy, ale to už bylo dobré. Pepsi stále nakupovala, i od pouličních, vlastně spíše chodbových, prodejců. Odbavení v pohodě, rozloučili jsme se a bylo po dovolené s rodinkou.

Více fotek zde na picasu.

neděle 13. listopadu 2011

Mexiko I

Všichni jsou už v Mexiku, buenos días, já taky jdu...

Mexiko je obrovská země. Má téměř dva milióny km² a přes 112 miliónů obyvatel. Oficiální název je Estados Unidos Mexicanos neboli Spojené státy mexické, skládá se z 31 států a federálního distriktu. Onen federální distrikt je hlavní město Ciudad de México neboli Město Mexiko. Jeden z oněch států, okolo hlavního města, má také název México, takže v tom je na první pohled trochu chaos. To bylo pár faktů na úvod.

Mexiko je na Střední Ameriku relativně turistická země. (Podle většiny definic sice Mexiko ve Střední Americe není, ale pro nás v tuto chvíli ano:-) Je turistická ne jen hromadami cizinců — jde o desátou nejnavštěvovanější zemi ve světovém měřítku, ale hlavně tím, že hodně cestují i místní. Ceny dost hodně liší, jsou oblasti, kde je hrozně levno, a oblasti, kde je dost draho. S turisty není problém, přestože u nás má v současnosti obraz, že tam zuří krutá drogová válka. Asi zuří, jenomže na severu a navíc se turistů netýká. Netýká se prý ani tamních místních normálních lidí, ale ten pocit, že se něco stát může, se jím dvakrát nelíbí... a taky prý není příjemné, když jim na ulici najdou auto s třeba desíti mrtvolami. Ale jak jsem napsal, prakticky to tam neexistuje, jen se o tom prý dobře píše ve zprávách.

Tulúm
První mexickou zastávkou bylo městečko Tulúm. Vyhlášené karibské pláže a mayské zříceniny. Ty jsou vyhlášené tím, že jsou na mořském pobřeží, přímo v jejich areálu je dokonce pláž. Podle toho to tam taky vypadá. Ruiny nejsou největší a lidí je tam více než dost. Nedaleko od nich je pláž Santa Fé, prý jedna z nejhezčích široko daleko. Hodinu jsem tam pobyl, a pak jsem zase šel. Jel. Měl jsem na celý den půjčené kolo z hostelu, tak jsem ho využil. Vlastně jsem se nejdřív vrátil do hostelu a teprve když už nebylo takové vedro, vyrazil jsem na krátkou projížďku. Jeden den mi tam stačil a mohl jsem se vydat dál.
Mayské plážové zříceniny Tulúm
Ráno jsem vstanul a šel do kuchyně. Sice bylo před snídaní, ale byl jsem domluvený s chlapíkem, který tam pracoval, že už tam bývá a že mi něco dá. Chlapík tam nebyl, byl tam majitel, chroupal nějaké oříšky a říkal, že se změnil čas, že je o hodinu míň. Byl jsem rád, že není o hodinu víc. Tak jsem taky zchroupal nějaké oříšky, časem dorazil chlapík, posnídal jsem a šel.

Campeche
O Champeche jsem si něco přečetl v Tulúmu, a protože to vypadalo jako pěkné historické město, rozhodl jsem se tam podívat, když jsem to měl na cestě. Přes Méridu jsem odpoledne dojel na autobusák a těžce tam řešil, jestli mám věci nechat v úschovně, do centra se podívat jenom na odpoledne a přes noc pokračovat dále, nebo tam zůstat na noc. Rozhodl jsem se zůstat a byla to skvělá volba. Champeche má krásné historické centrum všechno opravené, i s hradbami kolem! Navíc nábřeží u moře. Spal jsem přímo na náměstí, a večer tam z nějakého důvodu vyhrávaly orchestry a kapely. Nejspíš prostě proto, že byla neděle. Lidi seděli, stáli, poslouchali, pak i tančili. To už ale já seděl s čajem na střeše hostelu, kochal se nasvícenou katedrálou, náměstím pode mnou, znějící hudbou... prostě jsem si to užíval. Pod heslem Cestování je dřina.

Palenque
Po skoro celodenním přejezdu jsem se dostal do Palenque. Klasická zastávka, známé mayské město. Našel jsem si dormitorio, velké, otevřené, pod střechou, levné... Všechno ale mívá normálně své chyby, i zde se něco našlo. Vedle z rohu u hotelu vyjížděly dodávky (to znamenalo lokální autobusky) do celého okolí a chlap tam snad od čtyř od rána vyřvával, co kam jede. Měl strašný hlas. Na ruinách jsem tak byl celkem brzo, ale i tak tam už bylo překvapivě dost lidí. Pyramidy byly dobré, ale nějak jsem si to neužil. Zvláště když do toho začalo pršet. Ještě jsem zvládl místní pěkné muzejko, kde člověk viděl i jiné věci — sochy, reliéfy, vykopané hrobky atd. — než kamenné stavby. Zpátky ve městě jsem byl celkem brzy, tak jsem ještě stihl odjet. Poprvé se mi podařilo najít bus druhé třídy — což je nedoporučováno ve všech průvodcích, cenový rozdíl byl dost výrazný, stálo to méně než polovinu, a kvalita normální.
Pyramidy v Palenque

San Cristóbal
Večer jsem byl v San Cristóbalu de las Casas, známém to městečku mezi kopečky. (Městečko má dost přes sto tisíc obyvatel.) Díky nadbytku ubytování jsem se ubytoval na mexické poměry za velice příjemnou cenu tři minuty chůze od hlavního náměstí. Centrum bylo živé, plné lidí, v devět jsem si myslel, že domorodé babky končí s trhem před katedrálou, jenomže kdepak, ony věci nebalily, ale rozkládaly! Odbyt vlněných pletených věcí byl zaručen, bylo tam večer celkem chladno a turisti dokupovali hrubé ponožky, čepice, ponča a podobně.

Mi ale nebylo vůbec dobře. Déšť na Palenque byl asi poslední hřebíček do rakve a nějak mne to složilo. Hostel jsem měl naštěstí levný, příjemný, s kuchyňkou, internetem, tak jsem tam tři dny zůstal. Každý den jsem zvládl nějaké únavné procházky po městě, toť bylo vše. Město se mi líbilo. Uchvátily mne kostely s vlaječkami – z kostelů vedly přes náměstí špagáty s barevnými třepotajícími se vlaječkami. Tento popis sice obzvláště zajímavě nevypadá, ale můžete mi věřit. Tato výzdoba byla i v jiných městech, ale tady byla prostě nejbarevnější :-) Skvělé bylo, když jsem na ulici potkal postupně dva lidi, se kterými jsem byl v Guatemale, a jednoho, kterého jsem potkal dokonce v Nikaragui. Jim se tam zalíbilo a byli tam už pěkných pár dní.
Vlaječky kostelové
Čtvrtý den jsem uznal, že je mi líp, že stačí a jedu dál. V hodinu vzdálené Tuxle jsem našel opět terminál druhé třídy a ve 21:00 jsme vyjížděli. Když jsem poprvé uviděl náš autobus, chvíli jsem si sice říkal, čím to pojedeme, bus na tu cestu dost hrozný, ale bylo to v pohodě a vyspal jsem se výborně. Ale byl to asi nejhorší bus, kterým jsem v Mexiku jel, navíc na mou druhou nejdelší cestu.

Oaxaca & Monte Albán
Ukázalo se, že mi zase až tak dobře není, takže jsem tam strávil odpočinkové čtyři dny. I když jsem vlastně fungoval podobně, jako většina lidí na hostelu. Přes den a k večeru ve městě, po městě a kolem města, například výletík na nej strom na světě. Ani nevím co nej, nejobjemnější, nejtlustší nebo tak něco. Po večerech jsme zašli na pivo, jednou v nějakém podivném obrovském skoro prázdném místním podniku, i s děsnou živou muzikou (=chlapíkem). Byli jsme tam dost za exoty, možná první gringové v historii. Dokonce jsem byl v kině, přesněji na filmu v divadle, zrovna tam byl jakýsi filmový festiválek. A protože už jsem cestoval bez Lonely Planet nebo něčeho podobného a na hostelu ji měli, poctivě jsem studoval, co dále.

Kousek od města jsou na kopci ruiny Monte Albán, přestože po Palenque jsem si říkal, že ruin už bylo dost, tady se mi líbilo. Měl jsem z toho tak dobrou náladu, že na závěr jsem se ještě tak bavil (ne jako vykládal, ale zabával sa) s místními vnucujícími mi své náhrdelníky, až jsem něco koupil. Za tu cenu už jsem prostě musel, však ony si to nějaké ženy u nás vezmou. Věřím.
Monte Albán
Chtěl jsem jet i na kopečky nedalekou od města, ale na to jsem se nakonec vykašlal. Jednak na nějaké velké chození jsem se necítil, jednak nemám rád ty vesnice, kde člověk musí platit jenom za to, že tam vejde. Tento totalitní feudalismus se v (hlavně) domorodých komunitách Střední Ameriky nějak moc rozmáhá.

A jinak jsem se v Oaxace definitivně octl v Severní Americe. Teorií, kde je hranice, jsem našel více, ale zde jsem překonal i tu nejsevernější!

Ciudad de México
Plán byl jet do Pueblas, taky jsem jel, ale řidič mi neřekl, že mám vystoupit. Když jsem to poznal, ani jsem se nesnažil někde vystoupit a vrátit se a pokračoval jsem další skoro tři hodiny do México DF, čteno méchiko de efe, čili do hlavního města. Místním se nechce říkat Ciudad de México, je to přece jen dost dlouhé, nejkratší forma je pouze „deefe“. Byla bouřka, díky čemuž jsme uvízli v pěkné zácpě. Cestu zaplavila voda a z nějakých šesti pruhů v našem směru se dalo projet jen v nejlevějším. Tam jsem se ale díky stromům nemohli dostat. Autobus je naštěstí dost vysoký a mohli jsme vodou projet. Drobný detail byl, že dole v prostoru pro zavazadla byla zavazadla — i můj batoh. Tak promočený jsem ho ještě nikdy neměl, a to už zažil hodně. A určitě nikdy takovou hnusnou smradlavou vodou.

Ubytoval jsme se kousek od zócala, hlavního mexického náměstí, prý jednoho z největších na světě. První dojem ze zócala byl dobrý, vynořil jsem se tam z metra, octl jsem se na obrovském prostoru, byla tma, zima, vyhrávala tam příhodná hudba... Uvažoval jsem, jestli se další den vrátit do Puebla, nakonec jsem vymyslel bláznivou variantu — dvoudenní výlet, to znamenalo prakticky na otočku, do Zacatecas.

Zacatecas
Zacatecas je jedno z mnoha stříbrných měst Mexika. Byl to můj nejsevernější bod, kterého jsem dosáhl, prostě jsem se chtěl trochu více na sever podívat, a toto byla jediná rozumná příležitost. Jet do Zacatecas znamenalo strávit devět hodin v autobuse. Uběhlo to ale překvapivě v pohodě, pouze jsme dojeli o hodinu později (takže deset hodin). Našel jsem si hned za katedrálou překvapivě levný hostel, hodil jsem tam věci a vyrazil na noční průzkum.
V Zacatecas
Příjemný den strávený ve městě, bezcílné bloumání uličkami, kostely. Odpoledne jsem vyrazil nahoru na kopeček nad městem, výletní místo s kostelem, muzeem, sochami, hřbitovem, monumenty a nevím čím ještě. Mimo autem se tam dá dojet i lanovkou, ne přímo z města, ale z kopečku na druhé straně města. Já šel pěšky, je tam široká poutní pěší cesta, mne ale nohy a cestičky zavedly na jiný kopeček vzadu, díky tomu jsem viděl nekonečné roviny za městem. Ke kostelu jsem pak došel po hřebínku. Příjemný výlet. Na hostelu jsem si dal pivo, vylezl si sednout na střechu, díval se na zapadající slunce, katedrálu, kopeček, město. Mimochodem, katedrála se jim, obzvláště z venku, dost povedla. Prý se jim kdysi povedla i zevnitř, ale to už při nějakých bouřích zvládli zničit. Večerní noční procházka po městě, veřejné karaoke na ulici se spoustou lidí (ale kvalitativně bych tam skoro zpívat i já). A hlavně několik kapel hrajících a kráčejících ulicemi s nějakou skupinou lidí. Občas se zastavili, zatančili a zase za zvuků kapely pokračovali o kousek dále. Prý, když je důvod, například narozeniny, promoce nebo prostě někomu přijela skupina kamarádů, zaplatí si muziku a baví se v ulicích.
Na střeše. Cestování je dřina.
Bus mi odjížděl ve 23:30 a s celým trošku bláznivým výletem jsem byl naprosto spokojen.

Ciudad de México & Xochimilco
V 9:00 jsme měli být na autobusáku v DF. V sedm jsem se vzbudil a nechápal jsem, co se děje. Byli jsme v cíli. Tentokrát zkrátka o dvě hodiny dříve. Když jsem se octl na zócalu, koukal jsem, co se děje. Několik tisíc lidí, převážně v bílém, tam na karimatkách cvičilo jógu. Hodil jsem si věci na hostel, dokonce mi bylo dovoleno dát si snídani. Díky tomu jsem se seznámil s Němkou Julií a Mexičanem Alexem. Vyrazili jsme spolu na Xochimilco, místní vodní kanály ještě z aztéckých dob.
Julia připravená na výletní plavbu
To jsem netušil, že pojedeme s jejich známými, postarším mexickým párem, který nás u metra vyzvedl autem. První zastávka byla na snídani–oběd, jak pro koho. Druhá u nich doma, na košt tequily, to když zjistili, že jsem ji ještě nepil. Druhů měli několik a žádný citrón ani sůl nebylo potřeba. Třetí v jejich starém domě. A na počtvrté jsem byli konečně na Xochimilku. Brutální přeplněné turistické místo. Všichni tam jezdí na lodích, my taky. Ještě jsme přibrali tři Brazilce, ať jedou s námi, místa tam bylo více než dost. Lodí tam bylo několik set a na vodě bylo doslova narváno. Občas by šlo přejít z jedné strany na druhou (a zepředu dozadu) suchou nohou. Výletní lodě, mezi tím loďky s jídlem, suvenýry, kytkami, muzikanty. Trochu děsné, až se to stalo zajímavým. Ještě že jsme tam měli to pivo. Cestou zpět pozvali na palubu trojici hudebníků, tak jsme to měli dokonce i s hudbou. Byl to takový nepoznaný zážitek :-) Ještě jsme se podívali na létající Aztéky, takové ty čtyři chlapíky odmotávajícími se z vrcholu stožáru až na zem. A pak už nezbývalo než se rozloučit a vydat se zpět na hostel.

Protože byl čas jet na letiště. Po hodině a půl čekání to dopadlo dobře, vynořila se další návštěva, tentokrát mamka a Pepsi. Mamka se ocitla v důchodu, Pepsi dostala volno v práci i doma a po desíti letech mohla začít rodinná dovolená.

Více fotek na picasu.

pátek 28. října 2011

Belize aneb Jak jsem prezil hurakan, ktery nebyl

Původně jsem chtěl jet do Belize na více míst, ale protože jsem se dostal na El Mirador v Guatemale, plány jsem přehodnotil. V tu chvíli bych do Belize ani nejel, ale protože jsem se z východu Guatemaly chtěl přesunout na Yucatán do Mexika, nic jiného mi nezbývalo. Cesty vedou jen přes Belize. A tak jsem se tam rozhodl dva dny zůstat.

Belize má obyvatel asi jako Ostrava, na rozdíl od ní se o ni píše jako o potápěčském a šnorchlovacím ráji. Plán mého pobytu byl relativně jednoduchý. První den přejedu na malý karibský ostrov Caye Caulker, druhý den šnorchlování a třetí den lodí do Mexika (to má mimo jiné tu výhodu, že při opuštění Belize po moři se neplatí bláznivý třicetidolarový poplatek). To byl plán. Plány jsou od toho, aby se měnily.

Ubytoval jsem se v příjemném hostelu, překvapivě levně. Caye Caulker je totiž jeden z posledních ostrovů, kde ještě není všechno předražené a zastavěné resorty, luxusními chatami a podobně. Proto tam všichni, kteří cestují jako já, jezdí. Celou dobu jsem si nezvykl, že tam mluví anglicky opravdu všichni, je to tam úřední řeč, ale hned první den jsem našel spřátelenou italskou duši a večer jsem strávil na molu se španělštinou. Bylo celkem větrno, vlastně hodně větrno, takže jako na tom správném dovolenkovém karibském ostrůvku jsem seděl v teplé polarce. Karibik, jak si jej všichni představují.


Ranní informace byly jasné. Blíží se hurikán, Rina, sice nás centrum nejspíš mine, ale byla vyhlášená dobrovolná evakuace. Lidi začali ostrov opouštět, ono co by tam taky dělali, šnorchlovat se nedalo, potápět se nedalo, žádná loď nemohla vyplout, i ti co se evakuovali, nejdříve čekali, až se loď naplní, a potom čekali, až dostane povolení a může vyrazit na pevninu. Asi bych ostrůvek opustil taky, jenomže jsem neměl kam. Chtěl jsem jet na sever do Mexika, tam měla ale Rina udeřit nejsilněji a v tu chvíli už by mne tam nepustili. Ale jinak bylo všechno v pohodě, vítr byl menší než večer, takže to byl příjemný flákačský strávený den, díky mrakům krásný západ slunce, hraní karet a tak dále.


Třetí den ráno nás probudily sirény, pršelo, fučelo, ale překvapivě se nic nezměnilo. Sirény byly proto, aby nám připomněly, že je doporučeno se evakuovat a že teď ráno je nejlepší, ne-li poslední možnost. V hostelu ani na ostrově už nás moc nezůstalo. Všechno, co mohlo při větru lítat (třeba bytelné dřevěné lavice a stoly) jsme poschovávali a čekali, co se bude dít. Nedělo se nic. Na ostrově bylo poloprázdno, skoro všechno pozavírané, proč by taky otvírali, když tam nejsou turisti. Ale nás pár zbylých bylo v klidu. Kam bychom jezdili, když si tady místní v klidu hrají basket? Mnohem větší poprask způsobila zpráva, že se nesmí z bezpečnostních důvodů prodávat alkohol. Část lidí si viditelně oddechla, že budou mít detoxikační den, část lidí se zhrozila, co že tam jako teď budou dělat?

A odpoledne bylo po všem. Hurikán zamířil ještě více na sever, zeslábl a pevninu už zasáhl jako tropická bouře. Majitelka hostelu nás označila za skupinu, která přežila hurikán, který nikdy nebyl, a jako odměnu nám dala noc zadarmo.

Další den se vše vrátilo do starých kolejí. Začali přijíždět zpátky lidi, prostě najednou bylo nezvykle plno a živo. Aspoň jsem zvládl to šnorchlování. Nikdy jsem netušil, že si můžu hrát s rejnokem. A co bylo úplně nejhorší, začalo zase prát slunko a být vedro! Prostě jako někde v Karibiku.


Takže byl čas odjet, což jsem zvládl další ráno první lodí, která mohla vyrazit směr Mexiko. Tím můj pobyt v Karibiku prakticky skončil. Asi na tom něco bude, že na karibských ostrovech každý zůstává déle než si plánoval. Já jsem toho důkazem! :-)

Více fotek na picasu.

neděle 23. října 2011

El Mirador (Guatemala)

Verka odletela a ja zamiril do Belize. Jeste pred tim jsem se ale rozhodl zase se jednou rozsoupnout a zaplatil jsem si petidenni vylet do lesa-pralesa-jungle, hlavne ale na mayske pamatky. Vlastne jsem neveril, ze se mi podari sehnat lidi, protoze neni sezona, ale jeste z mesta Guatemaly jsem napsal jen tak z povinnosti mailik do hostelu ve Flores, jestli nemaji lidi, a kdyz jsem o den pozdeji do hostelu dorazil s tim, ze dalsi den jedu do Belize, mel jsem mail, ze mam stesti.

Mel jsem. Na stejny vylet cekali tri lidi, finsky par Anni a Johanny a Nemec Florian. Jeste den jsme pockali, jestli se nenajde dalsi dobrovolnik a sli jsme do toho.

Rano v sest nas vyzvedl dzip a cekala nas trihodinova cesta po ceste-neceste do vesnicky Carmelita. Tam jsme vylozili sebe, jidlo, vodu a ruzne dalsi veci, vetsinu toho nalozili muly a my s nasim mistnim pruvodcem Edmundem vyrazili. Jak se pruvodce jmenuje vlastne nevim, nejak tak podobne, my mu rikali Edmundo. Nekde za nami vyrazil mular s mulami, nekde nas predbehli, vubec nevime kde, protoze jsme trochu klickovali. Nejvetsi pesina byla pro nas kvuli vody a blatu nepruchodna. Deset metru pote, co jsme odbocili z louky, na ktere lezela vesnice, jsem vedel, ze jsme udelali dobre, ze jsme si pujcili gumaky. Tolik blata a vody, proslapavani, zapadani, brodeni jsem uz dlouho nemel. A aby to nebylo malo, k tomuto mnozstvi blata a vody bylo vsude kolem odpovidajici mnozstvi komaru. To bylo fakt dobre… nerad se placam repelenty, radeji i tady jsem sel v kosili s dlouhym rukavem a dokud jsem sel, tak to bylo prijatelne. Ale zastavit se byla chyba… kdyz jsem se zastavil na foceni, a pak se placl, strikala krev. Opravdu, doslova, musel jsem si utrit bryle. Cili jsem pote moc nefotil. Spali jsme na Tintalu, mayskych zriceninach, vecer jsem si vylezl na zapad slunce na 50-ti metrovou pyramidku, pekne si to tam postavili.


Druhy den uz bylo bahna a vody mene, komaru… nevim, jestli taky mene, tak to stejne takovy rozdil nebyl. Pry tam maji malarii i horecku dengue, ale velice zridka. Celkem jsem mistni obdivoval, jak tam chodi v kratkem rukavu a bez ponozek, po tech komarech se jen tak obecne ohaneji. Nasi dva finsti pratele meli prvni den cim dal vetsi horecky, druhy den rano se rozhodli jit zpatky. Teda ne jit, ale jet, na jedne nasi mule jela slecna, druhou pro mladika si museli pronajmout. Mular sel s nimi, my zbyli tri a dve muly jsme pokracovali dale spolecne. Celkem nas zadrzel potucek, se kterym jsme nepocitali, meril asi tri metry na sirku, ale v tu chvili tak dva na hloubku. My ho presli po jakesi klade-mostku, ale taky jsme po ni museli prenest naklad z mul. Ty zatracene tezke pytle prenesl nas pruvodce, ja bych s nimi mel problem jit i po zemi, ne po tom mostku. A muly to pak musely preplavat.


Treti den jsme meli cely na El Mirador. To byl nas cil, kvuli tomu jsme tam sli. Stare mayske mesto, jedno z nejvetsich, dnes ztracene v opustenych sirokych dalekych (pra)lesich. Mist s mayskymi pyramidami, pamatkami, ruinami je tam spousta, kazdou noc jsme u nejake spali, cil byly ale ty nejvetsi. U kazdych techto pamatek jsou dneska hlidaci, kteri to hlidaji hlavne proti vykradacum. Nevim jak se jim to dari, protoze to zase nejak intenzivne nehlidali, proste tam nekde v kempiku byli a vice se starali asi o ten kemp nez o ruiny… ale to jim samozrejme krivdim, co a jak by tam totiz hlidali. Hlidaci tam byli ruzneho druhu, na pamatky, na prirodu, na nevim co. Uchvacovali mne zvlaste jedni z nich, kteri tam jsou 30 dnu, pak maji 12 dni volno, pak jsou nekde jinde, a pak zase 30 dnu. Kolotoc smen, o kterem se nam ani nezda.


Ale zpatky k El Miradoru. Bylo to jedno z nejvetsich mayskych mest, to co nam dneska zbylo, jsou — zbytky. Ale zbytky nekdy mohutne. Strucne receno se da rici, ze clovek jde po rovnem lese a najednou je pred nim kopecek. Muze to byt mala mulda, pak to byl asi obycejny barak a muze to byt padesatimetrovy kopec. A to uz byla pyramida, pro Maye vetsinou slouzici jako chram. Na El Miradoru se nachazi velkych pyramid nekolik, spis hodne, a mimo jine La Danta, coz je nejvyssi mayska pyramida a vlastne nejvyssi pyramida Amerik. Uvadi se vyska 72 metru, ale nebylo to tak jednoduche, jak jsem si predstavoval. Jako zaklad slouzi prvni stupen, takovy „podstavec“ 320 × 600 metru, na nem postavili dalsi obrovsky stupen a na nem nekolik dalsich pyramid, mimo jine onu nejvyssi. Takze zadne stihle vysoke pyramidy, jako na Tikalu.


Kazdy ze ctyr veceru jsem si vysel na nekterou pyramidu na zapad slunce. Prvni a posledni noc na Henequen (nejakych 50 metru) na Tintalu, mezitim dvakrat na El Tigre (55 metru) na El Miradoru. Je to vsude podobne, pyramida jako takova je kopec v lese, zarostly skoro az nahoru stromy. Vrchol je ale vysekany, takze clovek ma krasnou vyhlidku. Krasnou vyhlidku na nekonecny les kolem, obcas prerusovany zelenym kopeckem — nekterou dalsi pyramidkou. Klid, pohoda, relax. Do klidu se pocitaji cvrkajici cvrcci, hulakajici opice, vrcici kolibrici, vriskajici pavi a kdo vi co vsechno. Ale proste krasa! (Samozrejme je dobre si nezapomenout vhodne obleceni a repelent, i kdyz kvuli vetriku nahore to neni tak strasne :-)


Dvoudenni navrat zpatky probehl bez problemu. Po ctyrtydennich destich stacily ctyri dny bez deste a vsechno bylo znatelne vyschlejsi. Zatimco cestou tam jsme nejhlubsi brodeni meli nekde pod pas, ted to bylo jen nad kolena. Cesta se mi libila. Uz dlouho jsem se tak pekne, dlouze, po lese, bez lidi neprosel. S pocasim jsme meli stesti. Uz pri navratu nam rikali, ze pry se blizi nejaka tropicka boure.

Jo, a nasi finsti pratele — oba dva! — meli horecku dengue.

Více fotek na picasu.

neděle 16. října 2011

Guatemala

Xela & Tajumulco
Guatemala mne privitala prutrzi mracen, to jsem jeste netusil, ze to bude normalni odpoledni stav pocasi. Prvni zastavkou bylo mesto Quetzaltenango, „zkracene“ Xela, cteno šela. Trochu nelogicky jsem zacal az skoro u mexickych hranic, ale ono to svou logiku melo. Chtel jsem nejdrive zkusit vylezt na nejvyssi guatemalskou (a stredoamerickou) horu Tajumulco, 4220 metru vysokou. Vsude jsem se docital, ze se tam chodi dva dny, nastesti jsem ale nasel taky cloveka, ktery tam vysel se svym jedenactiletym synem za den jeden. Tim jsem se inspiroval. Prespal jsem ve meste San Pedro, kde nejvetsi problem byl zjistit, jak jedou rano autobusy. Kazdy mi tvrdil neco jineho. Nakonec jsem se rozhodl, ze v pet rano bude ten spravny cas a nastesti byl. Na nocnim namesti stalo par autobusu, stanky se snidani, v techto krajich clovek hlady nezemre. O pul sedme jsem z busu vystoupil, sice uz bylo svetlo, ale diky temnym mrakum, ve kterych jsem byl, toho svetla nebylo moc. Cesta vedla nejdrive po ceste, pak pesine pres louky lesem a poslednich par set metru i po kameni. Dostal jsem se nad mraky, za odmenu jsem mel peknou inverzi. Za tri hodiny jsem byl nahore. Za hodinu a pul dole. A touto poklidnou prochazkou jsem zdolal onu nejvyssi horu…


Guatemala & Iximché
Z Xely jsem se presunul „zpet“ do mesta Guatemala. Prvni den jsem ale zase cestoval pres dve hodiny na archeologicke naleziste Iximché. Ne podivat se na pamatky, i kdyz to jsem taky zvladl, nic moc, ale kamaradka antropolozka tam byla pozvana svymi kamarady na maysky obrad. V Guatemale je snad nekolik tisic registrovanych mayskych knezich, toto bylo vice jako ukazka a seznameni, chlapik vsechno vysvetloval, i turistum, kteri se shromazdili kolem. Obradu jsem se nezucastnil, jen jsem se dival… mozna chyba, uz jsem mozna mohl byt zdravy, bohaty, uspesny nebo aspon tak neco. Hned vedle si delala obrad rodinka, chlap, pani, tri deti. Chlap asi dve hodiny mluvil a mluvil, spis mlel a mlel…


Verka
A dalsi den dorazila Verka. Konecne nekdo pochopil, ze muze vyhodne vyuzit me pruvodcovske a tlumocnicke sluzby. Mozna to jako prvni nepochopila, ale jako prvni vyuzila. Dalsi tri tydny jsem si pak hral na pruvodce a tlumocnika :-) Prvni minutu jsem nebyl schopen rict souvislou ceskou vetu, pak jsem to uz myslim celkem zvladal. Pritom v telefonu mi cesky problem mluvit nedelalo, osobne to bylo jaksi horsi.


Antigua
Prvni zastavkou byla Antigua Guatemala, kdysi hlavni mesto cele Stredni Ameriky. Po zemetreseni v osmnactem stoleti se hlavni mesto prestehovalo a „Stara Guatemala“ zustala historicka. Vsechno uz ale nikdy nepoopravovali, dodneska tam jsou zricene kostely, nebo presneji byvale kostely plne zricenych strech. Dneska je to jedno z nejturistictejsich mist Guatemaly. Kolem se tyci sopky, na ktere jsme nesli, protoze pry nas prepadnou. A abychom tam sli s agenturou, to jsme zase nemuseli. Vysli jsme si alespon na mistni vyhlidku ke krizi nad mestem (taky doporucovano jit v doprovodu policie, hahaha). Jeden den nam naprosto stacil.


Atitlán
Jezero Atitlán je taktez jedno z nejturistictejsich mist Guatemaly, tam to tak ale nevypada, protoze mestecek a vesnic okolo je vice, takze se turiste rozptyli. Od Antigua to nebylo daleko, prekvapilo mne, ze jsme nakonec jeli ctyrmi busy a jednim clunem. Cestou jsme meli jeden neprijemny zadrhel, ale o tom snad pozdeji. Skoncili jsme v mestecku San Pedro de Laguna, hotelu je tam sice plno, kdo se v nich ma ale vyznat, vsechny obejit nejdou. Po nekolika ne zrovna vabnych nabidkach na ubytovani jsme nasli jeste nedostaveny baracek u vody s asi peti pokojiky (byl sice nedostaveny, ale byl v takovem pouzitelnem stavu, ze i kdyz pro nas nebude dostaveny nikdy, pro mistni to je v poradku). V baracku nikdo nebyl, dvere nekterych pokoju byly otevrene, na dverich ceny. Trosku jsme nechapali, pak jsme do jednoho pokoje dali veci, zamkli ho a sli jsme pryc. Doufali jsme, ze vse bude v poradku a bylo, vecer prisel chlapik, spokojeny, ze tam ma dalsi lidi…


I kolem tohoto jezera jsou sopky, kdyz jsem ale slysel, kolik je na ne vstupne, bylo jasne, ze ani na ne nemusime. Vysli jsme na mistni kopecek Nariz del Indio, i tak jsme museli zaplatit 30 quetzalu vstupne. Nahore pak byl dalsi chlapik, vlastne jsem mu nerozumel, jestli to je jeho privatni nebo jsme na hrebeni prekrocili hranici do dalsi vesnice a ze tam ma lavicky a vyhlidku a ze se o to stara (to byla pravda), co jsem mu rozumel bylo, ze chce taky zaplatit. Chlapik to byl slusny a neagresivni, coz bylo stesti, rekl jsem mu, at jde se mnou a vyrika si to s tim chlapikem dole. Nesel. Chlapik dole se smal, a nejvice mu prislo smesne, za za chvili tomu chlapikovi nahore pred jeho lavicky a vyhlidku postavi svoje vlastni. I tak to tady funguje. Jinak to byl vylet prijemny, vysli jsme peknych par set vyskovych metru, vyhledy sice nebyly pohlednicove, ale byly. Dolu jsme sesli jeste v pohode, ale prisel klasicky odpoledni lijak a radi jsme do hotelu dojeli tuktukem. Aspon jsme ve zbytku odpoledne mohli dospat, protoze hostal to byl sice skoro idylicky (i kdyz nedostaveny), hned u vody, klid a pohoda, jenomze kdyz ve vedlejsi zahrade zacne v devet vecer techno diskoteka, moc se spat neda.


Dalsi den jsme si dopoledne pujcili kajak a odpoledne zajeli do dalsiho mestecka Santiago Atitlán, kde nas ale celkem nic nezaujalo. Zpatky zase v brutalnim lijaku…

Xela & Santa María
Dalsi zastavkou byla Xela, kde uz jsem byl prvni tyden. Krom klasicke prohlidky mesta a neklasickeho odpoledniho vyletu do Momostenga jsme jeden den stravili vyletem na sopku Santa María.

Sopka je par kilometru za mestem, dojeli jsme skoromistni dopravou do vedlejsi vesnice a zacali stoupat, nejdrive po ceste, pak po pesine, az jsme dosli na jeji konec. Nedavno tam byl veliky vhodny strom, ted uz tam nebyl. Cesticek je tam totiz spousta a mistni odtamtud zasobuji Xelu drevem. Takze zpet a jinudy. Nakonec jsme to brali kravimi stezkami vzhuru, prodiranim mezi stromky, po dvou ve stoje jen obcas, vetsinou aspon v predklonu, nekdy po ctyrech, pak po„pastvinach“ mezi travami a kraky. Porad po kravich stezkach, kterych tam ale bylo milion na vsechny strany. Proste jsme sli co nejvice nahoru. To uz jsme nic nevideli,protoze jsme byli v mracich, mlha, mokro, vice zima nez teplo, nevedeli jsme kam vlastne jdeme. Z psychologickeho hlediska — pro mne — bylo lepsi jit nekde pred Verkou nez s ni, jako ze hledam cesticku :-). Rekl bych, ze sla nahoru hlavne proto, ze verila, ze nahore najdeme spravnou cesticku. A ja v to doufal taky, protoze stejnou cestou bych dolu jit nechtel a ani nemohl, protoze bych to stejnou cestou nezvladl.

Na vrchol jsme nakonec uspesne dorazili. Bylo tam lepe nez nize, tepleji, nejvice nastve, kdyz se tam pod vrcholem v pohode pase krava. Verka dorazila znicena, ale jenom tak vypadala, protoze za chvili byla v pohode. Na to, ze jsme byli v 3772 metrech nad morem — Vercin rekord — byla vice nez v pohode. Vyhnal nas odtamtud zacinajici dest, ale jeste se mraky aspon na par minut roztrhly, takova malinkata odmena. Nevim, jestli jsme zacali klesat spravnou cestickou, ale rozhodne jsme ji po chvili ztratili — to neni presne, ztratila se ta cesticka, sama od sebe :-) Pokracovali jsme borovym lesem dolu, coz bylo v pohode, hrozil jsem se toho, co bude za chvili, az les skonci a zacne husta zelen. Pred tou jsme uhli a zazracne narazili na cesticku — tu spravnou. Sli jsme dolu a dolu a nedovedl jsem si predstavit, jak bychom to prochazeli jinudy. Dovedl, ale radeji jsem si to nepredstavoval. Pak jsem si to i zkusil, kdyz jsem obchazel spadly strom ze spatne strany a Verka mne pod nim pet minut cekala, nez jsem se tam prodral. Dolu jsme dosli k veceru, mokri, spinavi. Spokojeny. Kdyz to srovnam s pohodovym vyletem na o pet set metru vyssi Tajumulco, je videt, ze jen na vysce nezalezi.


Dalsi den jsme odjizdeli brzo rano, skoro jeste za tmy, kdyz jsme z okna busu videli nas kopecek, bylo videt, ze to je opravdu krasna sopka.

Fotky z prvni casti Guatemaly zde na picasu.

Tikal
Tikal je nejvyznamnejsi mayska pamatka Guatemaly. Pokud neni nejvyznamnejsi, je aspon nejznamejsi a nejnavstevovanejsi. Ubytovali jsme se pobliz, v asi hodinu a pul vzdalenem mestecku Flores. Mestecko je to pekne, na malem ostruvku na jezere. Prestoze to normalne nedelam, tentokrat jsme si zaplatili nejenom dopravu na Tikal, ale i pruvodce. Vyjizdeli jsme ve 4:30 rano, abychom tam byli hned po otevreni. Dela to tak hodne lidi, komicke bylo, ze at jsme tam dojeli kterymkoliv busikem kterekoliv spolecnosti, vsichni jsme se ocitli ve velke triceticlenne skupine s anglicky mluvicim pruvodcem (spanelska skupina mela lidi asi ctyri). Komicke to bylo proto, ze bylo jedno, kolik jste nejake agenture zaplatili, od 100 quetzalu (jako my) po 150 (jako nekteri zoufalci). Zoufalci jsme ale byli i my, protoze jsme sli s tou velikou skupinou. Jednu chvili, pred nejvetsi pyramidou, jsem ostatnim moudre utekl a nahore jsem si uzil patnact minut samoty. Odtamtud byla krasna — klasicka pohlednicova — vyhlidka na les okolo a z nej vycuhujici vrcholky dalsich pyramid pobliz. Pyramidky jsou rozmisteny presne tak, aby jim to vychazelo, nakres, co kde je, co to znamena, kam to miri, s cim se to spoji kdyz slunce zasviti v tu a tu hodinu toho a toho dne..., tedy ten nakres byl veliky, komplikovany a ani jsem se nesnazil mu porozumet. Nakonec jsme nasi skupinu stejne ztratili, kdyz jsme se s Verkou venovali foceni stada nosalu. Zpatky jsme dojeli i bez nich.


Rio Dulce & Livingston
Na jednu noc jsme se zastavili v Rio Dulce, coz je vesnice na brehu Rio Dulce, a vlastne i na brehu prilehleho jezera. Spali jsme v hostelu u vody, vlastne nad vodou, v obrovske dormitory pro asi dvacet lidi. Byli jsme tam sami. Dalsi den rano jsme si udelali prochazku na nedalekou pevnustku San Felipe a po poledni jsme clunem po rece dojeli do Livingstonu, na pobrezi Karibiku. Kulturne je to mesto uplne jine nez zbytek Guatemaly, je plne cernochu, resp. misencu karibskych indianu a cernochu. Jeste vetsi zmet nez jejich puvod je asi jejich jazyk Garifuna. Jak jsem se docetl (treba tady), mluvi se jim na karibskem pobrezi Hondurasu, Guatemaly, Belize a Nikaraguy a je slozen ze 45 % Arawak (Igñeri), 25 % Carib (Kallínagu), 15 % francouzstina, 10 % anglictina, 5 % spanelstina. Po prijezdu vam hned nabizeji marihuanu a kdo vi co jeste. V samotnem Livingstonu zadne pekne plaze nejsou, Verka proto dalsi den vyrazila na tour na jakousi vyhlasenou plaz. Ja si udelal pesi vylet po pobrezi, obcas jsem nevedel, jestli delam dobre, kdyz jsem prochazel mezi odpadky, kolem rozpadajich se prkennym baracku a podivne vyhlizejicich cernochu. Ale vsechno bylo v poradku. Verka si z vyletu privezla spoustu zaitku a spalenou kuzi, to jsou ty plaze… Na veceri mi to nedalo a musel vyzkouset mistni specialu patedo, coz je husta polevka s krabem, skeblemi a dalsimi morskymi potvorami. Normalniho ceskeho suchozemce uz ten popis odradi, ale nylo to vyborne!


Lanquín
Lanquín je vesnice, ktera slouzi jako zakladna pro navstevu okolnich jeskyni a hlavne vehlasne Semuc Champey. Uz cestou jsem pocital, ze tam mozna jedeme uplne zbytecne. Ze pokud se nestane mensi zazrak a Verka nebude mit nejakou pozitivni zpravu, meli bychom se hned dalsi den vratit do mesta Guatemaly. Ze nas bude cekat spousta vyrizovani… A taky to tak dopadlo. Rano jsme se prosli po vesnici a vydali se na cestu. Semuc Champey nekdy priste.

Mesto Guatemala & viza
Zatim jsem tady vynechaval drobnost, ktera se s nami tahla skoro cele tri tydny. Verce totiz hned po par dnech ukradli pas. Ukradli ji toho o trochu vice, ale pas byl nejdulezitejsi. Nejdulezitejsi nebyl ani samotny pas, ale vizum do USA, ktere v nem bylo nalepeno. Nase snad nekolikatydenni snaha byla vicemene zakoncena vybornym telefonickym hovorem s jakymsi americkym urednikem prijimacim zadosti o schuzky na vyrizeni americkeho viza a nejspise stale obtezovaneho zadateli o vyrizeni americkeho viza. Verce naplanoval schuzku asi za mesic. Vsechny nadeje se rozplynuly, a kdyz jsme se zacali divat na letenky primo do Evropy, nalada jeste poklesla. A najednou telefon z naseho konzulatu — nadeje umira posledni a zazraky se deji: „za pul hodiny mate byt na americke ambasade!“ Nasledoval beh do banky, pote beh na taxik, a pak jeste beh kolem americke ambasady, protoze Verku posilali od jednoho vchodu ke druhemu. A pak uz bylo vsechno dobre... Verce skoncily tri tydny dovolene a podarilo se ji radostne odletet.


Den po jejim odletu prestalo prset. Jakasi pacificka tlakova nize po skoro ctyrech tydnech rozhodla zmizet, o jeji sile svedci to, ze po sobe zanechala hodne vody, sesuvu a vice nez 100 mrtvych.

Fotky z druhe casti Guatemaly zde na picasu.

úterý 20. září 2011

Salvador

V Salvadoru jsem skoro nebyl. Stravil jsem tam pouhe ctyri noci na dvou mistech…

Prvni zastavkou bylo mestecko La Palma kousek od honduraskych hranic. Duvodem pro tuto zastavku byl kopecek Cerro El Pital, 2730 vysoky. Je to totiz nejvyssi bod Salvadoru. Autobusem jsem vyjel celkem vysoko, zbyvalo mi par kilometru na vrchol. Pripadal jsem si jako v Beskydech, cesta houpajici se po hrebeni, vyhlidky do udoli, obcas nejake domecky, jehlicnate stromy… Na zaver jsem si musel zaplatit dva dolary vstupu na soukromy pozemek, to je tak kdyz nekdo ukradne ten spravny pozemek. Na samotnem vrcholu byl veliky stozar, domecek, dva obrovsti psi, vse obehnano bytelnym plotem (hlavne ti psi, nastesti). Jeste jsem se zasel podivat na mistni vyhlidkou skalu, vstup na ni byl po spadlem kmeni nad asi dvacetimetrovou prurvou. A mohl jsem jit zpet, rozhodl jsem se nejet busem, ale sejit to pesky. Jenomze jsem natrefil spatny hrebinek, takze jsem sesel do jine vesnice. Ale byla to pekna cesta prudce dolu, mezi policky, domecky…
Salvador jako v Beskydech (az na tu kukurici)

Druha zastavka, v mestecku Juayúa, byla relaxacni. Musel jsem tam peti busy, prvni byl problem, protoze tam zadne nejezdily, musel jsem jet jakousi dodavkou. Dva dny pred tim tam totiz zabili ridice autobusu, ostatni tam jednoduse odmitli jezdit. V techto zemich proste zivot velkou cenu, nejdrive te zabijou a teprve pak se divaji, jestli neco nemas…
Juayúa
Posledni vecer na hostelu jsem rikal, kam chci jet dalsi den, a majitel mi rika, tam nemuzes, tam je zavrena cesta, dneska bylo zemetresenicko a jsou tam sesuvy pudy. Nic moc velkeho, v Guatemale to zabilo myslim jednoho cloveka. V hostelu nas bylo pet, tri jsme nevedeli o nicem a dva to citili „tady se prece vsechno hybalo!“ Ja necitil nic. Asi jsem zrovna lezel v dobre zavesene hamace.

Par dalsich fotek najdete na picasu.

pátek 16. září 2011

Honduras

Honduras je dalsi zeme Stredni Ameriky, o ktere u nas skoro nikdo nic nevi a kde jsem se najednou octl...

Tegucigalpa
Prvni ma zastavka bylo hlavni mesto Tegucigalpa. V techto stredoamerickych krajich nejsou hlavni mesta zrovna ukazkou nejlepsi architektury, zvlaste te historicke, a uz vubec nejsou vyhlasena svou bezpecnosti, ale v Nikaragui jsem potkal Spanelku Fionu, ktera zrovna v Tegucigalpe pracuje a zije, tak jsem se rad zastavil. Fiona pracuje jako zamestnanec pro spanelskou neziskovku, ma plat jako ve Spanelsku, takze v Tegucigalpe si muze pronajmout krasny (a bezpecny, coz je tady dulezite) byt s krasnym vyhledem na mesto. Cizincu, kteri tam pracuji, je dost, takze si zije spokojeny zivot, jako v Madridu. Jenom jedna vec ji vadi — bezpecnost, respektive nebezpecnost. Ze jednoduse nemuze jit kdy chce, kam chce... Ze ani autobus nepouziva, jezdi taxikem, a to jeste ne kazdym, ktery si chyti na ulici, ale ma nekolik telefonnich cisel na overene spolehlive taxikare... A podobne.
Centrum Tegucigalpy z balkonu

Ja tam zustal dva dny, jeden den v Tegucigalpe, a jeden den jsem vyrazil na vylet do nedalekych turistickych kolonialnich mestecek Valle de Ángeles a Santa Lucia. Nic svetoborneho to nebylo, ale byl to prijemny den. V jednom pruvodci jsem si vsiml, ze v Santa Lucii je Restaurante Miluska, tak jsem chtel Milusku navstivit, ale nikdo o ni nic nevedel. Posledni den jsem zase jednou udelal pokus, a to o ovocne kynute knedliky, poprve v zivote. Nejhorsi bylo koupit nejake vhodne ovoce, nakonec jsem koupil slivy Made in USA, toto exoticke ovoce melo take exotickou cenu. I kdyz to byly nejlepsi knedliky, ktere jsem za posledni tri roky jedl, podle mych predstav v tu chvili moc nevysly, ale asi jsem mel prilis velke ocekavani. Protoze dalsi den, kdyz jsem dojidal zbytek, jsem si uz rikal, ze jsou vlastne vyborne!

Gracias
Dalsi zastavkou bylo mestecko Gracias, kdysi hodne davno par let hlavni mesto Stredni Ameriky. Z Tegucigalpy jsem se tam jel cestou po horskych mesteccich mistnich domorodcu Lencas, tzv. Ruta Lenca, ani jsem s tim nepocital, ale do vecera jsem se dostal do Gracias. Cesta to byla pekna, ale v tu chvili pro mne nestala za nic. Ve vsech busech otevrena okna (jako normalne) a mi byla celou dobu zima... dalsi den jsem stravil vicemene v posteli a drobnymi nakupy a prochazkami po meste. Zasel jsem na mistni pevnustku, obesel mistni kosteliky, prosel ulickami... a jinak jsem byl rad, ze lezim a pospavam.
Pevnustka v Gracias

NP Celaque & Cerro Las Minas
Dalsi den jsem se citil lepe, tak jsem se rozhodl zrealizovat svuj puvodni plan, nebo aspon jeho zacatek, a vyrazil jsem do narodniho parku Celaque. Park se nachazi sest az osm kilometru od mesta (udaje se ruzni), tak jsem sel pesky. Bylo to po pekne ceste, sice porad do kopce, ale v pohode. U vstupu, resp. navstevnickeho centra, nikdo nebyl, ale byl jsem tim mistem naprosto nadsen. Placek v uzkem udoli, mezi borovicemi, misto na ohen, lavicky, strecha, zachody i se sprchami. A hlavne ticho, klidek, sumeni potoka... Rozhodl jsem se uz nikam vyse na dalsi kemp nejit a zustal jsem tam. Byl tam i maly kotlicek, rozdelal jsem si ohen, uvaril caj, naprosta pohoda. A po sedme uz jsem byl ve spacaku.
V narodnim parku Celaque
V noci zacalo prset a prselo a prselo. Sice jsem vstanul uz po seste, ale v tom pocasi jsem nikam jit nechtel. Takze zase ohynek, cajicek... Pred devatou prestalo prset, tak jsem se rychle sbalil, ze vyrazim. V tu chvili taky dorazil chlapik z parku, ktery mne hned skasnul za vstup do parku a stravenou noc. Mym cilem byl nejvyssi vrchol Hondurasu, Cerro Las Minas. Chtel jsem jit nalehko, i kdyz podle vsech pruvodcu uz jsem nemel sanci ten den na vrchol dorazit, resp. se pote vratit. Ja mel spise obavy ze sveho stavu, tak jsem si rekl, ze proste nekam dojdu a vcas se vratim. Prvni cast cesty vedla po siroke cesticce, v serpentinach krouticich se nahoru, druha cast uz tak pekna cesticka nebyla a cesta vedla nahoru jeste mnohem prikreji mezi skalkami. A treti cast cesty uz se vicemene houpala na jakesi nahorni plosine. A jeden z tech kopecku na ni byl onen nejvyssi vrchol, 2870 metru vysoky. Kdyby tam nekdo chtel jit, tak mi to trvalo, i v mem stavu, ctyri hodiny. Vyhlidka tam nebyla zadna, jednak jsem byl jeste stale v mracich, i kdyz uz obcas trochu prosvitalo slunko, jednak jsem byl v lese. Ale les to byl nadherny, mlzny les, po destich to bylo napite vodou, vsechno vyrazne „cerstve“ zelene, krasa. Taky bylo tak vlhko, ze kdyz jsem sel nahoru, nekdy jsem moc nevidel, jak se mi mlzily bryle.
Cerro Las Minas, 2870, nejvyssi vrchol Hondurasu

A kmital jsem dolu, cekalo mne nejakych 1400 metru sestupu. Posledni hodinu mi zacalo prset, a prestoze jsem mel plastenku, byl jsem kvuli vlhku cely mokry. Dole jsem potkal chlapika hlidajiciho vodu, pry dole prselo prakticky cely den. Ja jsem to vyhral, dostal jsem se nad dest. Chlapik hlidajici vodu byl jeden ze dvou stridajich se chlapiku, kteri pracovali nedaleko kempiku, uprostred lesa, presneji uprostred potoka. Zacinala tam trubka na vodu pro Gracias a vsechny vesnice kolem, a oni cistili od listi a dalsich veci sito na zacatku trubky. Nikam dale v desti se mi nechtelo, tak jsem se rozhodl zustat tam na noc. Drevo jsem mel nachystane, co mne ale uplne zdeptalo, ze zmizel kotlicek, chlapik z parku si ho nejspis schoval. Nakonec jsem to jako spravny zavislak vyresil a varil si vodu na caj ve velke plechovce od rybicek...
Mlzny les, NP Celaque

Rano bylo krasne, rychle jsem se sbalil a vyrazil jsem zpet. Chlapika jsem nepotkal, tak jsem nejspis usetril za druhou noc. V Gracias jsem si jen prebalil batoh a jeste odpoledne dojel do me dalsi zastavky, mestecka Copán.

Copán
Mestecko se vlastne nejmenuje Copán, ale Copán Ruinas, aby bylo vsem jasne, ze hned vedle jsou ruiny mayskeho mesta Copán (tem se rika Ruinas de Copán). Kdyz jsem vystoupil z posledniho busu na namesti, mistni bezdomovec se mi snazil nabizet jakesi ubytovani, samozrejme zacal od neprimerene drahych. Mne zaujal a pobavil maly klucina taktez mi nabizejici ubytovani v jejich rodinnem hostalu. Nakonec jsem v „jeho“ hostalu zustal, vyhral to u mne a byla to hodne dobra volba.

Hned po ranu jsem vyrazil na samotne zriceniny. V osm se oteviralo a v osm jsem si jako prvni kupoval listek. To abych se vyhnul davum turistu. Potom jsem tam byl asi dve hodiny jediny turista. Proste neni sezona, ale bylo to o to lepsi. Copan bylo jedno z nejvetsich mest klasickeho obdobi mayske civilizace a je vyhlaseny svymi stelami. Krom toho tam ale maji i pyramidy a zbytky dalsich budov. Aby toho nebylo malo, zrovna tam neco znovu staveji. Samozrejme, ze odborny nazev pro tuto cinnost je restauruji. Stravil jsem tam asi ctyri hodiny, coz je predpokladam silne naprumerny cas, ale proste se mi tam libilo. Kdyz jsem odchazel, dival jsem se do sesitu, kam se zapisovali prichozi, ze tam zatim prislo asi dvacet turistu, z toho polovina byla japonska skupinka. Proste jak uz jsem napsal, je mimo sezonu a pocet zamestnancu tam prevysoval pocet navstevniku. Zasel jsem se podivat i do muzea, ktere bylo pekne, hlavne kopie chramu nalezeneho v jedne pyramide, v realne velikosti, barevna, ale po zriceninkach uz jsem byl unaven. Jeste jsem vyrazil na asi dva kilometry vzdalene ruinky a zpatky do mesta jsem dosel dost zniceny. Zachranila mne sprcha a pani na namesti, ktere mi nachystaly veceri.
Mayske ruiny Copán
Dalsi den byl svatek, 190 let od vyhlaseni nezavislosti na Spanelsku. To je tak, kdyz se nekdo odrodi svym otcum. Snad v cele Latinske Americe miluji pruvody a defile, takze hlavni napln oslav bylo defile zaku a studentu. Bylo jich tolik, ze nekteri uz meli defile predchozi den. Decka (aspon vetsina) to delaji rada a s nadsenim, vcetne hodin a hodin priprav a treninku.
Zdefile, Den nezavislosti
A dalsi den jsem opet v sedm rano sedel v autobuse a miril smer salvadorska hranice. Teda miril jsem na opacnou stranu, mel jsem to trochu objizdku, ale tremi busy jsem se bez problemu dostal az tam. A tim skoncila ma kratka desetidenni navsteva Hondurasu.

Vice fotek na picasu