Honduras

Honduras je dalsi zeme Stredni Ameriky, o ktere u nas skoro nikdo nic nevi a kde jsem se najednou octl...

Tegucigalpa
Prvni ma zastavka bylo hlavni mesto Tegucigalpa. V techto stredoamerickych krajich nejsou hlavni mesta zrovna ukazkou nejlepsi architektury, zvlaste te historicke, a uz vubec nejsou vyhlasena svou bezpecnosti, ale v Nikaragui jsem potkal Spanelku Fionu, ktera zrovna v Tegucigalpe pracuje a zije, tak jsem se rad zastavil. Fiona pracuje jako zamestnanec pro spanelskou neziskovku, ma plat jako ve Spanelsku, takze v Tegucigalpe si muze pronajmout krasny (a bezpecny, coz je tady dulezite) byt s krasnym vyhledem na mesto. Cizincu, kteri tam pracuji, je dost, takze si zije spokojeny zivot, jako v Madridu. Jenom jedna vec ji vadi — bezpecnost, respektive nebezpecnost. Ze jednoduse nemuze jit kdy chce, kam chce... Ze ani autobus nepouziva, jezdi taxikem, a to jeste ne kazdym, ktery si chyti na ulici, ale ma nekolik telefonnich cisel na overene spolehlive taxikare... A podobne.

Centrum Tegucigalpy z balkonu

Ja tam zustal dva dny, jeden den v Tegucigalpe, a jeden den jsem vyrazil na vylet do nedalekych turistickych kolonialnich mestecek Valle de Ángeles a Santa Lucia. Nic svetoborneho to nebylo, ale byl to prijemny den. V jednom pruvodci jsem si vsiml, ze v Santa Lucii je Restaurante Miluska, tak jsem chtel Milusku navstivit, ale nikdo o ni nic nevedel. Posledni den jsem zase jednou udelal pokus, a to o ovocne kynute knedliky, poprve v zivote. Nejhorsi bylo koupit nejake vhodne ovoce, nakonec jsem koupil slivy Made in USA, toto exoticke ovoce melo take exotickou cenu. I kdyz to byly nejlepsi knedliky, ktere jsem za posledni tri roky jedl, podle mych predstav v tu chvili moc nevysly, ale asi jsem mel prilis velke ocekavani. Protoze dalsi den, kdyz jsem dojidal zbytek, jsem si uz rikal, ze jsou vlastne vyborne!

Gracias
Dalsi zastavkou bylo mestecko Gracias, kdysi hodne davno par let hlavni mesto Stredni Ameriky. Z Tegucigalpy jsem se tam jel cestou po horskych mesteccich mistnich domorodcu Lencas, tzv. Ruta Lenca, ani jsem s tim nepocital, ale do vecera jsem se dostal do Gracias. Cesta to byla pekna, ale v tu chvili pro mne nestala za nic. Ve vsech busech otevrena okna (jako normalne) a mi byla celou dobu zima... dalsi den jsem stravil vicemene v posteli a drobnymi nakupy a prochazkami po meste. Zasel jsem na mistni pevnustku, obesel mistni kosteliky, prosel ulickami... a jinak jsem byl rad, ze lezim a pospavam.

Pevnustka v Gracias

NP Celaque & Cerro Las Minas
Dalsi den jsem se citil lepe, tak jsem se rozhodl zrealizovat svuj puvodni plan, nebo aspon jeho zacatek, a vyrazil jsem do narodniho parku Celaque. Park se nachazi sest az osm kilometru od mesta (udaje se ruzni), tak jsem sel pesky. Bylo to po pekne ceste, sice porad do kopce, ale v pohode. U vstupu, resp. navstevnickeho centra, nikdo nebyl, ale byl jsem tim mistem naprosto nadsen. Placek v uzkem udoli, mezi borovicemi, misto na ohen, lavicky, strecha, zachody i se sprchami. A hlavne ticho, klidek, sumeni potoka... Rozhodl jsem se uz nikam vyse na dalsi kemp nejit a zustal jsem tam. Byl tam i maly kotlicek, rozdelal jsem si ohen, uvaril caj, naprosta pohoda. A po sedme uz jsem byl ve spacaku.

V narodnim parku Celaque

V noci zacalo prset a prselo a prselo. Sice jsem vstanul uz po seste, ale v tom pocasi jsem nikam jit nechtel. Takze zase ohynek, cajicek... Pred devatou prestalo prset, tak jsem se rychle sbalil, ze vyrazim. V tu chvili taky dorazil chlapik z parku, ktery mne hned skasnul za vstup do parku a stravenou noc. Mym cilem byl nejvyssi vrchol Hondurasu, Cerro Las Minas. Chtel jsem jit nalehko, i kdyz podle vsech pruvodcu uz jsem nemel sanci ten den na vrchol dorazit, resp. se pote vratit. Ja mel spise obavy ze sveho stavu, tak jsem si rekl, ze proste nekam dojdu a vcas se vratim. Prvni cast cesty vedla po siroke cesticce, v serpentinach krouticich se nahoru, druha cast uz tak pekna cesticka nebyla a cesta vedla nahoru jeste mnohem prikreji mezi skalkami. A treti cast cesty uz se vicemene houpala na jakesi nahorni plosine. A jeden z tech kopecku na ni byl onen nejvyssi vrchol, 2870 metru vysoky. Kdyby tam nekdo chtel jit, tak mi to trvalo, i v mem stavu, ctyri hodiny. Vyhlidka tam nebyla zadna, jednak jsem byl jeste stale v mracich, i kdyz uz obcas trochu prosvitalo slunko, jednak jsem byl v lese. Ale les to byl nadherny, mlzny les, po destich to bylo napite vodou, vsechno vyrazne „cerstve“ zelene, krasa. Taky bylo tak vlhko, ze kdyz jsem sel nahoru, nekdy jsem moc nevidel, jak se mi mlzily bryle.

Cerro Las Minas, 2870, nejvyssi vrchol Hondurasu

A kmital jsem dolu, cekalo mne nejakych 1400 metru sestupu. Posledni hodinu mi zacalo prset, a prestoze jsem mel plastenku, byl jsem kvuli vlhku cely mokry. Dole jsem potkal chlapika hlidajiciho vodu, pry dole prselo prakticky cely den. Ja jsem to vyhral, dostal jsem se nad dest. Chlapik hlidajici vodu byl jeden ze dvou stridajich se chlapiku, kteri pracovali nedaleko kempiku, uprostred lesa, presneji uprostred potoka. Zacinala tam trubka na vodu pro Gracias a vsechny vesnice kolem, a oni cistili od listi a dalsich veci sito na zacatku trubky. Nikam dale v desti se mi nechtelo, tak jsem se rozhodl zustat tam na noc. Drevo jsem mel nachystane, co mne ale uplne zdeptalo, ze zmizel kotlicek, chlapik z parku si ho nejspis schoval. Nakonec jsem to jako spravny zavislak vyresil a varil si vodu na caj ve velke plechovce od rybicek...

Mlzny les, NP Celaque

Rano bylo krasne, rychle jsem se sbalil a vyrazil jsem zpet. Chlapika jsem nepotkal, tak jsem nejspis usetril za druhou noc. V Gracias jsem si jen prebalil batoh a jeste odpoledne dojel do me dalsi zastavky, mestecka Copán.

Copán
Mestecko se vlastne nejmenuje Copán, ale Copán Ruinas, aby bylo vsem jasne, ze hned vedle jsou ruiny mayskeho mesta Copán (tem se rika Ruinas de Copán). Kdyz jsem vystoupil z posledniho busu na namesti, mistni bezdomovec se mi snazil nabizet jakesi ubytovani, samozrejme zacal od neprimerene drahych. Mne zaujal a pobavil maly klucina taktez mi nabizejici ubytovani v jejich rodinnem hostalu. Nakonec jsem v „jeho“ hostalu zustal, vyhral to u mne a byla to hodne dobra volba.

Hned po ranu jsem vyrazil na samotne zriceniny. V osm se oteviralo a v osm jsem si jako prvni kupoval listek. To abych se vyhnul davum turistu. Potom jsem tam byl asi dve hodiny jediny turista. Proste neni sezona, ale bylo to o to lepsi. Copan bylo jedno z nejvetsich mest klasickeho obdobi mayske civilizace a je vyhlaseny svymi stelami. Krom toho tam ale maji i pyramidy a zbytky dalsich budov. Aby toho nebylo malo, zrovna tam neco znovu staveji. Samozrejme, ze odborny nazev pro tuto cinnost je restauruji. Stravil jsem tam asi ctyri hodiny, coz je predpokladam silne naprumerny cas, ale proste se mi tam libilo. Kdyz jsem odchazel, dival jsem se do sesitu, kam se zapisovali prichozi, ze tam zatim prislo asi dvacet turistu, z toho polovina byla japonska skupinka. Proste jak uz jsem napsal, je mimo sezonu a pocet zamestnancu tam prevysoval pocet navstevniku. Zasel jsem se podivat i do muzea, ktere bylo pekne, hlavne kopie chramu nalezeneho v jedne pyramide, v realne velikosti, barevna, ale po zriceninkach uz jsem byl unaven. Jeste jsem vyrazil na asi dva kilometry vzdalene ruinky a zpatky do mesta jsem dosel dost zniceny. Zachranila mne sprcha a pani na namesti, ktere mi nachystaly veceri.

Mayske ruiny Copán

Dalsi den byl svatek, 190 let od vyhlaseni nezavislosti na Spanelsku. To je tak, kdyz se nekdo odrodi svym otcum. Snad v cele Latinske Americe miluji pruvody a defile, takze hlavni napln oslav bylo defile zaku a studentu. Bylo jich tolik, ze nekteri uz meli defile predchozi den. Decka (aspon vetsina) to delaji rada a s nadsenim, vcetne hodin a hodin priprav a treninku.

Zdefile, Den nezavislosti

A dalsi den jsem opet v sedm rano sedel v autobuse a miril smer salvadorska hranice. Teda miril jsem na opacnou stranu, mel jsem to trochu objizdku, ale tremi busy jsem se bez problemu dostal az tam. A tim skoncila ma kratka desetidenni navsteva Hondurasu.

Vice fotek na picasu