Nikaragua

Dalsi zemi na me ceste byla Nikaragua. Je to nejvetsi stredoamericky stat, veliky je zhruba jako Ceskoslovensko, lidi tam zije necelych sest milionu. Cesta z Kostariky neprobehla zrovna uspesne, hranice jsem sice prekonal bez problemu, ale nechal jsem se okrast vekslaky menicimi penize na hranicich. Proste je blbost vymenovat penize, kdyz clovek skoro spi, to opravdu pocitat nemohu. Mym prvnim cilem byl ostrov Ometepe, tam jsem ale nedojel, posledni lod odplula prilis brzo. Prespal jsem ve meste Rivas a na ostrov dojel rano.

Isla de Ometepe
Ostrov neni v mori, ale v jezere Nikaragua. Jezero je to ale velike, ma 8624 km², a i kdyz jej deli od Pacifiku pouze nejakych 20 km, odvodnuje se do more Karibskeho cili Atlantiku. Samotny ostrov je tvoren dvemi sopkami spojenymi uzkou siji, takze ma zajimavy tvar. Pobyt na ostrove jsem si udelal celkem aktivni, protoze jsem nejen na obe sopky vylezl, ale navic jsem ho objel na kole.

Isla de Ometepe, pohled skoro letecky

Nejnarocnejsi byl onen cyklisticky vylet. Pujcena kola casto nestoji za nic, vetsinou dvakrat nebrzdi, ja si vybral aspon kolo bytelne a prehazujici. Cesta mezi dvemi nejvetsimi mestecky je zpevnena, celkem asi tricet kilometru (a to ne primitivne vyasfaltovana, ale rovnou vydlazdena zamkovou dlazbou), ostatni je v lepsim pripade ujezdeny popel, v horsim sutry. Na to ze jsem prakticky tri roky nesedel na kole jsem si vybral celkem narocnou trasu. Ja si ji tedy nevybral, puvodne jsem ostrov objet neplanoval, ale to je vzdycky stejne, jeste kousek, jeste kousek... Kdyz jsem byl na nejvzdalenejsi strane, cesta pripominala cestu jenom tim, ze nebyla zarostla kraky, kafem, kukurici nebo necim takovym a obcas po ni sli lidi, mel jsem pocit, ze vice skacu nez jedu, dalsi pocit byl, ze opravdu nemuzu, prehazovacku jsem nepotreboval, protoze kopce jsem vyjizdel na nejlehci prevod a z kopce jsem neslapal, naopak by se mi hodily rozumne brzdici brzdy. Pri jednom sjezdu jsem to nezvladl, nabral jsem prilis velkou rychlost, strouha mezi sutry mne vyvadela nekam do prikopu, kde se objevovaly stale vetsi a vetsi sutry, ja je prekvapive stale uspesne prejizdel a preskakoval, az mi bylo jasne, ze ten balvan prede mnou ani neprejedu, ani nepreskocim. Preletel jsem ho. Dopad na sutry nebyl nejpohodlnejsi, ale hybat jsem se mohl, nasel jsem bryle, ktere to nastesti prezily taky, kdyz jsem si je nasadil, zjistil jsem, ze se nejak barvi krvi... Mel jsem dobre rozseknute oboci (to je tak, kdyz se jezdi bez prilby), a protoze jsem byl cely cerny od popela, nic jsem s tim nedelal a dojel dolu k nejblizsimu hlinenemu baracku. Tam mne pekne umyli a osetrili (na umyti meli dva hrnky vody). A pokracoval jsem v jizde, paradoxne ten sjezd byl posledni v tomto terenu. Kdyz jsem vecer zablacene kolo vracel, jak mne videli, tak ani neresili, kde jsem to vlastne jezdil. Celkove jsem byl s projizdkou spokojen...

Na hostelu jsem zjistil, ze nemuzu sejit ze schodu, prece jen se po padu zacaly nektere casti tela ozyvat, v tomto pripade koleno. Na dalsi den jsem mel naplanovany vystup na sopku Concepción, uvazoval jsem, jestli tam jit. Ale pak jsem uznal, ze tam zadne schody nebudou, dojdu kam dojdu... a horsi to bude dolu. Pridal se ke mne Anglican John, rano v sedm jsme odjeli busem par kilometru za mesto, kde jsme zacali stoupat. Prvni pulka vedla lesem, do kopce, pak jsme se vyhoupli nad les, s vyhlidkami po okoli. Nad nami se tycila sopka, respektive jeji horni pulka, vrchol jsme ale ale nevideli, protoze byl, jak to ma ve zvyku, v mracich. Vegetace zmizela, dostali jsme se na sutry, coz bylo jeste dobre, horsi byl sterk, kaminky, popel. Kolem byly rokle, porad jsem ale veril, ze jdeme dobre. Jenom jednou jsme se museli kousek vratit, to uz se John chtel vratit uplne. Na vrchol jsme dosli, pod nami byl krater, moc jsme toho ale opravdu nevideli. Sestup dolu byl mnohem horsi nez vystup nahoru, nejhorsi byly skalni plotny pokryte jemnou vrstvou kaminku, obcas to byla drsna skluzavka. Cestou dolu jsem na Johna cekal jeste vice nez cestou nahoru. Vypadal dost znicene. Myslim, ze beze mne by nahoru nedosel, on by asi nedosel ani dolu, resp. by dosel buhvi kam. Naprosto chapu, ze vsichni silne doporucuji jit tam s nekym mistnim. Samozrejme nechci rikat, jaky to je pitomec, kazdy jsme delali, co jsme mohli. Ale musel jsem to napsat, protoze jako pitomec se projevil az vecer, kdy na hostelu u piva vykladal ostatnim, jak to bylo jednoduche, a ze tam muzou jit klidne bez pruvodce.... Zapomnel, ze tam byl se mnou!!! :-)

Z vystupu na Concepción

Dalsi den jsem se presunul na druhou cast ostrova, pod sopku Maderas, na fincu Magdalena. Usidlil jsem se v hamace na terase, s vyhlidkou na Concepción, klidek, pohoda. Na Maderas jsem se vypravil dalsi den. Opet sam, mistni pruvodce z finky sice stoji par supu, ale tak nejak z principu. Sopka je nizsi, cela v lese, a byl jsem varovan, ze nahoru je to bez problemu, ale dolu se stezka deli na ruzne strany a je velice lehke se ztratit. Takze jsem se snazil zapamatovat vsechny vyznamne body... Kdyz jsem dorazil na neco, co vypadalo jako vrchol, uvazoval jsem, jestli jsem spravne a kde asi je ten krater s lagunou. Pokracoval jsem prudce dolu, uz jsem se chtel vratit, ale uspesne jsem k one lagune dosel. Videl jsem asi patnact metru, mlha, ticho, proste jak to nekde psali, takove tajuplne mysticke misto. Cestou zpet jsem samozrejme jednu spravnou odbocku nevidel a presel, ale po chvili mi zacalo pripadat, tady jsem prece nesel... Cesticka byla strma a blativa, coz pro cestu dolu neni nejlepsi kombinace, sestup mi trval o par minut dele nez vystup.

Concepción s typickymi mraky

Na fince vydrhnout boty a kalhoty, posnidat (bylo skoro poledne) a hura do hamaky. Odpoledne jsem vyrazil na prochazku po mistnich petroglyfech, polickach, zazil perfektni tropickou bouri, nastesti jen castecne venku, zasel si na pivo...

Rio San Juan & El Castillo
Z Ometepe jsem se presunul na reku San Juan, skoro na kostarickou hranici. Reka San Juan vyteka z jezera Nikaragua, o tom, jak je jezero velke, svedci i to, ze jsme tam jeli lodi pres noc, v sedm vecer jsme nasedli a pred sestou rano pristali. Prekvapilo mne, kolik tam jede turistu, vsichni cizinci jsme si museli koupit listek do prvni tridy. Vetsina lidi ale stejne noc stravila venku. Ja pohodlne, v hamace. Komicke mi prislo, ze jsme si sice museli koupit prvni tridu, ktera byla klimatizovana, nicmene nepohodlna, a pak zacali za dalsi penize pronajimat kresilka–lehatka venku na palube.

Rano na San Juan

V mestecku San Carlos jsem presedl na clun a nasledovaly tri hodiny jizdy do El Castillo. Coz je minivesnicka, nad kterou se tyci mistni pametihodnost, pevnustka, kterou tam vybudovali Spanele. Ve vesnicce neni zadne auto, zadna cesta, hotylek na kulech nad rekou. Byl to takovy prijemny relax, libilo se mi, ze nas tam bylo asi dvacet cizincu, s vetsi casti uz jsme se videli nekde na Ometepe nebo na lodi, vzdycky jsme se potkali, pokecali, dali si pivo... Pri navsteve pevnustky mne zaujal sekac travy (sekaci travy mne zaujali uz davno, ale poprve jsem mel cas a prilezitost pozorovat a zkouset tajne fotit). V techto krajich se totiz trava seka macetou! A to je prace, kterou bych delat nechtel... Na tour do mistnich rezervaci jsem se nevypravil (to jsem absolvoval v Kostarice za mnohem vetsi peniz), vyrazil jsem na nocni hledani aligatoru a dalsich zvirat. Pry na hodinu a pul. Aligatory jsme hledat nemuseli, tech je tam plno, jednoho jsme meli ve vode hned pod hotelem, ale cilem bylo najit nejakeho, ktery se necha chytit. I bez aligatora se mi to libilo, projizdka po nocni rece, hvezdy, pak mesic. Vlastne bylo dobre, ze jsme nic nemohli chytit, protoze tak jsem si tam jezdili vice nez tri hodiny. Jenom chlapik vypadal zoufale, asi ho fakt chytit chtel. A nakonec se mu to, uplne nahodou, uz kdyz jsme se opravdu vraceli, podarilo. Aligator byl sice maly, ale byl...

Ja s aligatorkem

Granada
Z El Castilla jsem se chtel presunout az ke Karibiku do San Juan de Nortes, odtud po mori do Bluefields, a pak zamirit zpet na pacificke pobrezi do Granady. Jenomze se ukazalo, ze spojeni je v tech krajich sporadicke a nejiste, toz jsem se zase vratil clunem do San Carlos. Dale jsem pokracoval busem, noc jsem stravil ve meste Juigalpa, nechtel jsem dojet do Granady nekdy v noci. V Juigalpe maji muzeum s pry vyhlasenou sbirkou soch (ale jezdit tam kvuli tomu nema smysl), mne tam spise zaujala sbirka zmutovanych zvirat, s x hlavami, y nohami atd, a nejenom zvirat, taky cloveka, meli tam proste v lihu novorozene–kyklopa, s jednim okem na cele (ale jezdit tam kvuli tomu taky nema smysl).

Granada je historicke mesto, mozna nejnavstevovanejsi misto Nikaragui. Na dosavadni stredoamericke pomery je to mesto plne historickych kostelu, baraku, ulicek. Taky v okoli je dost mist, kam se jezdi na vylety. Ja si jeden den vypujcil kolo a udelal si okruh po okoli, po mistech, kam se jezdi na ony vylety. Masaya, Laguna de Apoyo, Pueblo Blanco Catarina... celkem mne umrtvovalo slunko.

Katedrala v Granade

León
Druhe vyznamne historicke mesto Nikaraguy je León. León a Granada byly vzdy rivaly na zivot a smrt, z toho duvodu udelali hlavnim mestem jakousi skorovesnici Managua. Historicke centrum Leónu neni tak upravene jako v Granade, taky neni tak plne turistu, ja mel lepsi pocit z navstevy Leónu. Ale proc teda nevim.

Iglesia de La Recolección

Na jednu noc jsem vyrazil do jakesi mistni komunity. To je v posledni dobe popularni typ turistiky, na par dni jet nekam na finku, bydlet u nejake rodiny... Ja tam vyrazil jen proto, ze jsem opet potkal Marcose, ktery se o tyhle komunity a kooperativy zajima a navstevuje je. Tady to byl ale bohuzel trochu omyl. Spali jsme v „chate“ pro turisty, staral se o nas strejda, ktery furt mluvil, mozna mluvil zajimave, ale ja mu nerozumel ani slovo. Vlastne jsem mu rozumel hodne slov, ale asi tak kazde pate, coz mi bylo k nicemu. Mel tam leguany, jednoho jsme snedli... Druhy den jsme sli na sopku Cerro Negro, asi proto, ze tam chodi vsichni, je to popularni (predrazeny) vylet z Leónu. Sopecka je to mala az nezajimava, jezdi se tam proto, ze se sjizdi na prkne. Kdo umi, muze jako na snowboardu, kdo neumi, sedne si a jede. Cele mne to dvakrat nenadchlo...

Zivot na Cerro Negro

Posledni den jsem vyrazil na kratky vylet do San Juancito, podivat se na vrici bahno. Zaplatil jsem dva dolary za skoro nic, zbytecna navsteva. Kdyz uz jsem tam ale byl, rozhodl jsem se trochu projit a vyrazil ke kopeckum za mestem. Vlastne jsem nevedel, kam jdu. Prekvapive jsem potkaval celkem dost vesnicanu, nahore v sedle jsem pochopil, ze tam maji policka. Ptali se mne, kam jdu, jestli jdu na sopku, ja nevedel kam jdu a zadnou sopku jsem nevidel. Uvidel jsem ji az se sedla, schovanou za kopecky. V sedle mne taky zastihla pekna bourka, kde jsem stal pul hodiny pod stromem a snazil se byt mokry jenom trochu. Celkem se to podarilo. Kdyz jsem ale o kilometr dal (spise uz smerem zpet, protoze jsem nevedel kam jit) narazil na starika leziciho na palouku pod stromem, prislo mi divne, ze je suchy, a on, ze pry prselo jenom tamhle dve ste metru odsud. Chtel jsem se ho jen zeptat, kde narazim na nejakou cesticku na cestu zpet, uz se mi nechtelo prodirat se krovim, on mne na cesticku dovedl a ze doprava je to zpatky, doleva na sopku. Uz bylo dost hodin, ale rozhodl jsem se jit jeste smerem sopka. Vylezl jsem az nahoru a byl jsem rad, ze jsem tam! Krateru jsem videl dost, ale tenhle byl asi nejimpozantnejsi. Hluboky, prudke steny padajici kolmo dolu, vsechno ze slepenych sutru a sutriku. Nemel jsem odvahu postavit se na uplny kraj. Dole spousta dymu, rachotu, syceni jako v nejake tovarne. Super. Pak jsem se ptal, kde jsem to vlastne byl, bylo vulkan Telica. Pry je dole v krateru videt ruda lava. Ja mel smulu, asi tam pri desti nateklo hodne vody...

V krateru Telica

Ocotal
Dale jsem vyrazil na sever do „kavove zony“. Nejdrive do mesta Matagalpa. Pak do Ocotalu. Ocotal neni zrovna navstevovane misto. Ja tam jel proto, ze pobliz je Mogotón, coz je nejvyssi nikaragujsky kopec. Neni vubec vysoky, je to puldenni vylet, ale bohuzel je na hranici s Hondurasem, kterou se jim v dobe obcanske valky povedlo dokonale zaminovat, a minova pole tam jsou nekde dodnes. Mistni chlapik, ktery tam obcas lidi vodi, si rekl o 80 dolaru. Asi to je normalni cena pro zapraskane Americany a dalsi „Zapadaky“, kteri svymi penezi kazi moralku obycejnych lidi. Mluvil jsem s holkou, ktera pracovala v obchode, od rana do vecera, kazdy den, za 70 dolaru za mesic. Takze jsem tam (z moralnich duvodu:-) nesel.

Ale zastavka to byla dobra. Spal jsem v rodine, navstivil jsem nekolik dalsich rodin v polich i mezi kavovymi plantazemi... vetsinou kuchyne s peckem na drevo, sprcha tam zatim nedorazila, umyvali jsme se venku polevanim se vodou... Co se tyce kavy, jsou tam zamereni na kvalitni, eko atd. kavu, coz mimo jine znamena, ze se tam pestuje ve stinu, at uz bananovniku nebo jinych stromu. Pry je to takhle pro kavovnik prirozene, kdyz je na primem slunci, musi se strikat chemikaliemi vice nez je zdravo. Takze muzu doporucit pit tu kavu, kterou jsem tam videl:-)

Typicke pro Nikaraguu - houpaci kreslo

 
A tim jsem svou Nikaraguu zakoncil. Vybral jsem si ji, ze tam zustanu trochu dele, stravil jsem tam skoro ctyri tydny a splnilo to me predstavy o teto zemi. Nikaragujci s knirkem, gaucove na konich, kravy vsude, houpaci kresla taky. Citil jsem se tam bezpecne, na nekterych vyletech po venkove jsem se odvazil, kam by to v jinych zemich asi neslo. Fotky najdete jako vzdy na picasu. Pro pripadne milovniky Nikaraguy jsou tam tri alba vice...