Miss Taganga

V Taganze bylo na nas nezvykle mnoho turistu, nami vybrany hostel byl dokonce plny, skoncili jsme hned vedle v posade Amarido (ci jak se jmenovala), ktera, jak jsme zjistili, obsahovala jenom jeden pokojik pro pet lidi. Mistni podnikavec asi videl turisty odchazejici z plneho hostelu, tak pro ne vyrobil mistnost:-) V Taganze jsme stravili dva dny, zajistili jsme si vsechno na nasledujici placeny vylet (trosku jsme zpusobili rozruch mezi mistnimi agenturami, ktere maji vsechny domluvenou stejnou cenu, my jsme si ale vydobyli slevu, i kdyz to mozna stalo zivot jedne pani v jedne agenture) a vecer pred odjezdem jsme se sli navecer zase podivat se na plaz...

...a sli jsme kolem fotbaloveho hriste, kde bylo zivo, plno lidi a jak jsme zjistili, Miss Taganga. Zrovna to vypadalo na oficialni zacatek, tak ze chvili zustaneme. Nakonec jsme tam byli az do uplneho konce a vyborne se bavili. Mistni hudebni skupiny, tanecni soubory nejruznejsiho druhu, mezitim obcas ruzne predstavovani missek a kandidatek (pred porotu i vsude jinde je pro mne prekvapive vodili mistni roveri). Nejlepsi byly na indianske bazi zalozene tanecky celkem malych decek, ktere tancily skvele. To tady spis vylezu na Pico Bolivar, nez bych zvladl toto. I kdyz pusobilo komicky videt treba petisestisedmi(?)lete decka tancit eroticke tance indianu... Obcas jsme se dostali do kotle nektere kandidatek, resp. kotel se dostal kolem nas, no super. Na konci se vyhlasila miss (nase favoritka to nebyla, pravda zadnou jsme nemeli, ale o tehle jsme vedeli, ze urcite ne), a najednou se vsichni rozesli, za 49 sekund tam bylo skoroprazdno, za par minut z nekolika stovek asi tricet lidi, z toho 22 skalnich fanousku missky, dva zasnouci Cesi a zbytek balil... Tak i my jsme konecne dosli na plaz, veseli z celeho vecera si koupili naramky u hipisaku z Argentiny (za par penez a dve piva), a pak celkem nahodou skoncili v nejake rozbite ulici v mistnim nejvyhlasenejsim baru Garazi, narvanem vetsinou samozrejme cizinci. Aspon jsme pochopili, co tady delaji ty mraky cestujicich plazovych specialistu. A tak jsme si tam dali posledni dve pidipiva pred zaslouzenym spankem...

Zada, Coro a okoli

Z Barinasu jsme se busem presunuli do Barquisimeta. Tam jsme dorazili nekdy v devet uz potme, kolem autobusaku to vypadalo dost divoce... Protoze jsme tam chteli pouze prespat, snazili jsme se najit nocleh v nekolika ne zrovna prijemne vypadajicich hotylcich hned vedle nadrazi, ale oni nas tam proste nechteli. Asi z nas meli strach. Takze nam nezbylo nic jineho, nez vzit draheho nocniho taxika a najit hotel v centru.

Brzo rano jsme se presunuli na autobusak mistnim busikem, starym rozkrapanym, ani polovina dveri se nedala otevrit - a tady asi nastal problem, protoze pri nastupovani s temi nasimi krysami na zadech jsem si ji musel sundat, vytocit se atd., abych se tam vubec vlezl... a kdyz jsme dojeli uz jsem batoh na zadech mit nemohl, ohnout se neslo v zadnem pripade, skoro ani pohnout a vubec jsem nechapal, co se deje. Od te chvile mi Mila par dni delal v horsim pripade nosice, v lepsim podavace a nakladace. Nasledovalo sedm hodin v autobuse (mimochodem, v Barquisimetu jsme zustali pres noc, protoze pry je pekna cesta do Cora pres hory, jenomze autobus jel dvakrat delsi oklikou po rovine, takze nam to bylo celkem na nic:-( V Coru jsme skoncili v jednoduchem, ale prijemnem Dome ptaku (La Casa de los Pacharos), Mila si chodil po vyletech a ja se dva dny trapil a nevedel jestli je lepsi lezet, sedet, nebo stat.

Protoze mne to ale silne nebavilo a protoze se to (urcite) zlepsovalo, treti den uz jsme vyrazili na vylet do narodniho parciku v Sierra de San Luis. Nejdrive na vodopadky, Cataratas de Hueque, celkem bez vody. Nasledoval umorny presun do Cabure, prvni pulku jsme se sice svezli dvakrat stopem (no druhy stop byl asi autobusek, ale kdyz nas nechali odejit bez placeni:-), druhou jsme si celkem uzili, hodinku chuze po ceste, bez stromu - a i kdyz kolem obcas nejake stromy byly, tak to slunko bylo tak nad hlavou, ze moc nepomahaly. Z Cabure jsme pokracovali po stare spanelske ceste (Camino de Los Espanoles), do kopce i z kopce, pekne udolickem, vydlazdene kameny. Nejpeknejsi cast cesty. Ke konci jsme se podivali do tri jeskyni, krasne velikych, presprilis daleko jsem se ale nikdy nedostal, protoze v prvni jsem uz dosel dost daleko, abych nenechal Milu cekat u vchodu, ve druhe jsem dosel k mistu, kde bych se musel ohnout, coz s mymi zady neslo, a ve treti byla od zacatku voda. K veceru jsme dorazili na cestu a za chvili byli ubytovani - narazili jsme na majitele posady (chaty), ktery si nas tam rovnou odvezl. Aspon jsme to uz nemuseli slapat pesky. Pak vsichni odjeli, my meli hlad, nemeli nic na jidlo, vsechno nam zavreli, ale nakonec jsme hlady neumreli, pozde vecer jsme jidlo dostali - ale to co ztratil na levnem ubytovani si vynahradil na nasi nejdrazsi veceri.

Druhy den jsme se asi hodinku prosli k mistni nejhlubsi vertikalni jeskyni (305 metru) a uz po dvanacte jsme byli zpatky v Coru. Odpoledne Mila dostal abstak a stravil sedm hodin na internetu, ja si navecer udelal pekny parhodinovy vyletik na zapad slunce na mistni duny (Mila uz na nich byl, kdyz jsem trpel se zadama).

Posledni noc ve Venezuele, vubec nebyla prijemna, protoze bylo jeste hnusnejsi vedro nez obvykle. Rano jsme brzy vstali, v sest vyrazili busikem do Maracaiba (na brehu nejvetsiho jihoamerickeho jezera, cesta vede pres pres 8,7 km dlouhy most, s peknym vyhledem na mesto), a pak por puestem (por puesto - taxik fungujici na dane trase, odjizdejici, kdyz je plny, vetsinou to jsou stara americka auta, vetsina z nich by u nas z technickych duvodu asi jezdit nemohla, vejde se tam pet pasazeru, a jak jsme na vlastni oci videli, nejmene 90 litru benzinu) do Maicaa, coz jiz je Kolumbie. Na hranicich se nas snazili presvedcit, ze mame praseci chripku, ale my jsme se nepriznali... V Maicau se na nas vrhli pohunci ze ctyr autobusu a snazili se nas dostat do toho sveho, prekvapive se dala usmlouvat i cena. A za dalsi ctyri hodiny jsme byli v Santa Marte a za dalsi hodinu v mestecku Taganga na brehu Karibiku, kde jsme nasi celodenni pout ukoncili poradnou veceri a nekolika tretinkami Pilsneru (bohuzel mistni provenience).

Los Llanos aneb Anakonda, kapybara, delfin, ...

A jako na spravne dovolene jsme si zaplatili dalsi vylet. Tentokrat na jiz zminovane planiny Los Llanos (az budu nekdy mluvit o Los Janos, tak to jsou ony:-) Trosku se nam to zkomplikovalo, kdyz nami vybranou tours zrusili, takze jsme odjeli o den pozdeji a jeste k tomu nam k tomu na posledni den pridali "rafting". Z celeho vyletu mam dodnes smisene pocity, i kdyz uz zacinam zapominat na to "horsi" a zustava to "lepsï". Treba ze jidla bylo tentokrate dost:-)

Prvni den jsme se skoro deset hodin presunovali z Meridy do kempu na jedne farmicce. S nami anglicky par, v Barinasu jsme pribrali Francouze. Pruvodce byl nejaky presprilis upovidany, zpocatku furt neco mluvil, kdyz uz nemel co, zacal cist napisy kolem cesty nebo rikat "Venezuela", "Venezuela". Ale vedel toho dost. Cestou jsme meli obed - konecne tu pravou vybornou hovezi pecinku (asado), ktere se na tycich nad ohnem pecou kolem cest. Reknete si kolik masa chcete, jakeho a oni vam odrezou. K vecer se pri zastavce podarilo nasemu pruvodci a zaroven ridici v jedne osobe zkonzumovat neurcene mnozstvi alkoholu, takze jsme meli vicemene opileho sofera, ktery se ritil stoctyricitkou, v jedne ruce drzel mobil a druhou nam ukazoval, ze tu rostou banany. Ubytovani na minifarme kdesi daleko, v uzavrenem pristresku v hamakach, zradne nam nedali nic na prikryti, v tech teplotach by to sice bylo celkem zbytecne, ale prijemne.

Druhy den jsem se vykopal ven pred vychodem slunce, ale zase zadny vychod nebyl. Po ranu jsme vyrazili na asi dvoutrihodinovou projizdku na konich, coz po te rovine byla celkem nuda, zpestrenim byli dva mravenecnici na stromech, kvuli mladete jsem se vydrapal i na strom. Pak jsme par hodin pospavali a preckavali vedro v hamakach, odpoledne jsme vyrazili zase ven, tentokrat kousek autem a predevsim pesky, hlavnim cilem bylo najit anakondu. (Hlavne Mila potreboval fotku s anakondou, protoze se nezucastni srazu ze stredni, ale tu fotku jim tam poslat chtel.) Nasledovalo trihodinove hledani v mocalech a bazinkach podel cest. Hledali hlavne nasi pruvodci, ale i my dostali tyc a radu: kdyz na neco narazite, tak to poznate a bude se to hybat, kdyz rychle, tak je to kajman, kdyz pomalu, tak anakonda... Ja nasel jenom malinkateho kajmana, ktery mel stesti, ze utekl, jinak bych musel utikat ja. Na konci uz nas to nikoho nebavilo, ale pruvodci byli uspesni. Anakonda mela asi 3,5 az 4 metry (Mila mne tady ponouka napsat 4,5 az 5), v prumeru aspon 20 centimetru (Mila rika radeji 25), byla pekne tezka a je to vskutku pekny hadek... Jako na potvoru jeli kolem nejaci jini vyletnici a meli anakondu bez prace. To uz byl skoro vecer, jeste jsme stihli mravenecnika (kluci-pruvodci najednou seskocili ze strechy auta, proskocili ostnaty plot, a zacali ho nahanet k nam, no a my za nima, nastesti beha pomalu). Pak uz nasledoval celkem pekny zapad slunce. Pred spanim jsem si jeste udelal soukromou nocni prochazku mimo nasi farmu, kde svitila svetla a hucel generator - a byla to asi nejhezci vec z celeho dne. Spousta hvezd, spousta silenych zvuku delajicich pekny rachot a jako na diskotece vsude blikajici svetlusky (mistni svetlusky totiz nesviti, ale velice intenzivnim svetlem blikaji).

Dalsi den jsme pred vychodem slunka vstavali vsichni a vyrazili jsme (dokonce bez snidane) na puldenni projizdku na lodce. To bylo hodne dobre. Spousta zvirat kolem - kapybary (co to je? http://cs.wikipedia.org/wiki/Kapybara), kajmani, hadi, zelvy, leguani, necekane obrovsti delfini (treba http://cs.wikipedia.org/wiki/Delf%C3%ADnovec_amazonsk%C3%BD :-), milion ptaku... V jednu chvili se mistni pruvodce octl ve vode, nikdo jsme nechapali, co se deje, a najednou z vody podaval zelvu, nejakou matamatu nebo neco podobneho... Pri lovu pirani se Mila dockal zivotniho uspechu, navic se ukazal jako nejvetsi borec (hned po mistnim dedulovi) a vylovil tri piranky:-) Na obed jsme byli zpatky (obed vcetne ulovku) a bohuzel jsme vyrazili zpatky. Misto abychom si to tam uzivali, jsme vyrazili zpet a vecer jsme byli u reky pod horami, nedaleko Barinasu (hodinu cesty) u reky Acequia, v naprosto novem a nadhernem kempu. Tak jsme pochopili, kam vrazeji vsechny ty nase prachy... ale pry tam jezdi hlavne bohatsi Venezuelci.

Takze posledni den jsme si uzili hodinku raftingu na rece bez vody, kdyz budu jezdit na jezere na raftu, kdo vi, jestli to je vlastne rafting. Nejlepsi bylo skakani z asi petimetrove skaly do vody... A timto vlastne nas vylet skoncil. Samotne Los Llamos byly super. Proste placata rovina, pastviny s trochou stromu, kam se clovek podiva. Celkem osidlene, kdyz se vecer zapnuly generatory, svetylka byla videt vsude... Los Llamos se vsemi zviraty stejne v hlave zvitezi a bude to dobre:-)

A po tom vsem jsme se nechali vyhodit na autobusaku v Barinasu a zamirili na sever ke Karibiku do Cora.

Milovi se to cele dost libilo, tak toho urcite napise vice:-)

Venezuelske Andy

Merida je prijemne mesto pod nejvyssimi venezuelskymi horami, tady je vlastne severni konec And (And zni hrozne, ale snad je to cesky:-) Dokonce tady maji nejdelsi (12,5 km) a nejvyssi (z 1577 m.n.m pres 2436, 3452, do 4765 m.n.m) lanovku na svete. V soucasne dobe tady ale urcite nemaji zadnou funkcni lanovku, proste nepremava. Nejvyssi zdejsi kopec Pico Bolivar ma 5007 m.n.m, da se tam celkem bez problemu vylezt, stejne tak je to i s dalsimi. Jenomze jsme zase narazili. Mistni lobby zapracovala, takze se tam muze jenom s pruvodcem. A uplne nejlepe s all-inclusive tour. Kdyz jsme se v jedne agenture ptali, proc treba nenabizeji jenom guida, ze bychom se pridali k nejake tour, tak rekli, ze chteji mit jistotu, ze mame dost jidla. Blazni. Tak jsme se rozhodli se na ne vykaslat, hor bude snad jeste dost. Jsou to takovi blazni, ze nam nechteli poradit ani zadnou jednodenni turu. Takze jsme si ji vymysleli sami. Buskem jsme vyjeli pekne nahoru, vystoupili v jedne dedince a vyrazili vzhuru. Vylezli jsme do 4257, Mila v sandalech, nasli nejaka mistni jezirka, dosli i k Milove vysnene observatori, kterou videl cestou nahoru z busu z udoli (trochu nas prekvapilo, kdyz se objevila hluboko pod nami). Byl z toho perfektni petihodinovy vyletik, timto jsme se to ale rozhodli v techto horach zakoncit.

Puerto Ayacucho - Merida

Odbyvam nase cesty mezi jednotlivymi misty, ono to taky neni nejzajimavejsi, tak tady jenom tak jednu... Z Puerto Ayacucha, nakonec do Meridy. Nezvykle brzo rano jsme vstali, dojeli na nadrazi a tam nam rekli, ze bus nejede, ze je malo lidi. Takze jsme cekali na dalsi, nastesti jen hodinu. Po sedmi hodinach jizdy v minibusku, s jednim privozem pres Orinoko, po asfaltove, asfaltove rozmlacene, i neafaltove ceste, druhou pulku po krasne rovine, jsme dorazili do San Fernanda de Apure. To je mesto uprostred planin Los Llamos, ktere jsou tak zajimave, ze se tam delaji pekne tours... jenomze jak jsme zjistili, ne z tohoto centra. Takze za hodinu a pul jsme byli zpatky na autobusovem teminalu a v pet jsme vyrazili primym spojem do Barinasu. Velikym klimatizovanym busem. Cesta prijemne ubihala, po pulnoci jsme meli zastavku na pumpe, kde jsme vylezli ven, abychom se zahrali a kde jsem si vsiml, ze autobus nekonci v Barinasu, ale v San Cristobalu o par hodin dal. Tak jsem se zeptal, kdy bude Barinas, aby nam rekli, ze uz byl... Tem inteligentum je to proste uplne jedno, asi si zacneme kupovat listky do nejblizsiho mesta. Nastesti jsme nebyli daleko, tak jsme se taxikem vratili na nadrazi do Barinasu, kde jsme byli pred jednou v noci. Usidlili jsme se na lavicce, kde jsme stravili noc. Nastesti to tam aspon trochu zilo, bylo to lepsi nez jsem cekal. Ve zdravi jsme prezili a v sest rano jsme nasedli na prvni ranni minibusik do Meridy. Busik to byl sice novy, ale tak maly, ze se tam ani nedalo sedet. Nicmene unava vykonala sve a rozlamane jsem spal. Po dvou hodinach byla zastavka na snidani a ocitli jsme se v jinem svete - v horach. V obchudku mi Mila nadsene ukazoval klobasky, ja zase Milovi, ze tam prodavaji rukavice a cepice. Konecne kraj pro nas:-) Po pekne kroutici se cesticce jsme pokracovali dolu a v deset jsme byli v Meride... A dalsi prejezd byl za nami...

Autana aneb Tri muzi na clunu

Dalsi prejezd nam tentokrat trval prakticky 24 hodin. Dvemi busy, ten druhy, minibusek pres den, byl neklimatizovany - ale dalo se to prekvapive vydrzet. Dojeli jsme do Puerto Ayacucha a i tady maji blby zvyk delat autobusove nadrazi nekde za mestem, my tam byli v devet hodin, potme, nikde nikdo, taxiky se nekde flakaly. Do prvniho hostelu jsme se vubec nedostali, druhy pokus vysel...

Ve meste krom nas dvou asi nebyl zadny dalsi cizinec, takze jsme si dalsi den sami dva najali indiana s lodkou a jidlem a mohli jsme vyrazit na tridenni vyletik prevazne nahoru po rece. Teda rekach - Orinoko, Sipapo, Autana. Vsechno to jsou reky, ze si o tom muzeme u nas nechat zdat, i Autana ma vice vody nez vsechny reky v Ostrave a Orinoko vice vody nez vsechny reky u nas. Zacali jsme v Samariapu, kam jsme se dopravili autem i s nasim motorovym clunem. Zde jsme se nalodili a hura nahoru. Po par hodinach jizdy se nam nepatrne pokazil motor, odpoledne a noc jsme tak stravili v jakesi mistni osade o trech hlinenych baracich, zatimco nas indian vyrazil nekam do pryc pro nahradni dil. Mila stale mluvil o rybareni, tak nas posadili na drevenou lodku, dali nam k tomu tri mistni kluky ve veku tak tri, ctyri a pet let, kteri snad umeli spanelsky jeste mene nez my, ze nam ukazou, kde berou, a kdyz jsme videli ten proud, kam nas poslali, tak jsme si mysleli, ze si delaji srandu... K veceru jsme jeste vyrazili na pruzkum jejich policek, ktere vyrabeji asi tak, ze vypali a vykaceji (nebo naopak?) kus pralesa, a pak tam zasadi vsechno mozne dohromady - maniok, dyne, ananas, kukurici a dalsi neidentifikovatelne veci. A na zaver jsme vzali gpsku a vyrazili na pruzkum do pralesa, no daleko jsme nedosli, ani to nebylo v planu, uz jsme se davno smirili s tim, ze nejsme Kolumbus, Humbold, Holub ani nikdo podobny. Ale zkusenost to byla zajimava...

Dalsi den jsme spravenou lodickou pokracovali dale, az jsme skoncili pod stolovou horou Autanou. Tam se nahoru nesmi (je to posvatne, aby ne, kdyz jinak v te rovine nic moc neni), meli jsme jit na nejakou vyhlidku, ale Mila si vymyslel vystup na jiny kopecek pred Autanou. Ze pry za pouhych 20 bolivaru nas tam nejaky mistni indian vezme. Takze jsme tri nastoupili do drevene pidilodicky, kdyz jsme ten strep videli, tak jsme nechapali. Zvlaste kdyz jsme si to srovnali s rekou, po ktere jsme meli jet. Indianovi se nechtelo otacek, takze jsme pulku cesty couvali, za chvili jsme tam meli plno vody, bali jsme se udelat prudsi pohyb, ale dojeli jsme, kam jsme meli. Asi vedi, co delaji. Nasledoval asi hodinovy vystup po pesine destnym pralesem. Zacali jsme v nejakych 80 metrech nad morem (mozna tak tisic kilometru od more, coz mi prijde silene, nicmene snad se gpska nezblaznila, co tomu rikaji geograficti odbornici?-), nas kopec mel asi 511 - a ja jsem na konci myslel, ze uz ve mne neni ani trocha tekutiny, protoze vsechna je v tricku, kalhotech, vlasech, na kuzi a kolem mne se musi vznaset oblak pary. Takhle zpoceny jsem nebyl kam ma pamet saha. Ale vyhled (poslednich par desitek metru uz bylo nad lesem)odtamtud byl pekny. Stolova hora Autana, klikatici se reka Autana, rovina destneho pralesa do nekonecna... Nasledovala jeste cesta zpatky, nasi bytelnou superlodi proti proudu. Tentokrat s indianem padluje Mila a zatimco ja se vezl, on makal a vykrikoval, jaky je to silny proud. Pote Mila cely zbytek vecera a rana a prakticky kazdou volnou chvili stal v rece a chytal tu svoji obrovskou rybu, ale co se v mladi naucis, ve stari jako kdyz najdes, takze ani tady nic nechytil:-) Vecer se taky konecne ochladilo, asi na 26 stupnu, coz Milu vedlo k tomu, ze se oblekl do dlouheho...

Posledni den jsme dojeli k perejim, tam se otocili a hura zpatky. V te dobe uz jsme vypadali, ze mame nestovice, protoze mistni musky puri-puri vykonaly svou praci. Krom toho jsme si v lodi oba dva pripekli nohy od lytek dolu, takze vecer nase opuchle, cervene, podobane nohy vypadaly skvele... a to by jeste tak nevadilo, ale to svedeni :-(

Roraima aneb Stolova hora jak ma byt

Jedenactihodinovym nocnim busem jsme se chteli presunout do dedinky San Franciska, jenomze nikdo tam nezastavil, natoz aby nam rekl, takze jsme dojeli o nejakych sedesat kilometru dale do mestecka Santa Elena, prakticky na brazilskych hranicich. V planu bylo vyrazit na stolovou horu Roraima. Bohuzel se tam muze pouze s pruvodcem, a protoze jsme si ho v zadnem pripade nechteli platit sami, museli jsme najit dalsi lidi. Jet nekam mimo sezonu ma vyhodu, ze se vsude nemota spousta lidi, a nevyhodu, ze je tam malo lidi...

Nastesti jsme cekali pouze jeden den, z Brazilie dorazila skupinka sesti lidi, ke kterym jsme se pridali. A s nimi jsme vyrazili na sestidenni trek. My nabaleni se vsemi vecmi, platili jsme si jenom toho pruvodce a dopravu tam a zpet, oni meli batuzky znatelne mensi, protoze stany a vetsinu jidla jim nesl pruvodce a nosic. Prvni dva dny jsme sli pres mistni savanu bez stromu a da se to strucne shrnout do ctyr slov - vedro, vedro, slunko, slunko. Useky byly celkem kratke, nejdrive jsme moc nechapali, co budeme cele ty dny delat, nicmene nakonec jsme byli radi, treba hned prvni den mel Mila nejake zaludecni problemy a vesele cestou zvracel. Mistni domorody pruvodce ho lecil nejakou rostlinkou a Mila zvracel jeste vice.

Treti den uz jsme meli samotny vystup na Roraimu, to bylo pekne do kopce, na dvou kilometrech jsme vystoupali 800 vyskovych metru. Nejdrive destnym pralesikem, pak uz po sutrech a skalach. Nahore jsme se ocitli v cernem svete - cely kopec je z cerneho sutru (myslim ze z piskovce, ale nejsem odbornik ani Wikipedie:-). Ubytovali jsme se vysoko ve skale pod previsem, meli jsme to s krasnou vyhlidkou, to jsme byli ve vysce pres 2700 m.n.m.

Dalsi den jsme zvladli skoro desetihodinovou prochazku po Roraime - vsude cerny sutr, casti velka placka, vsude se stojici i tekouci vodou po nocnim desti, pak i udolicka a udoli s potucky, potoky, jezirky, mokrady... :-) Dosli jsme na trojmezi Venezuela-Brazilie-Guyana, takze jsme letmo navstivili i tyto zeme. Cestou nazpet nas chytl pekny lijak, ale aspon krajina vypadala zase jinak a aspon jsme si uvedomili, ze muzeme pekne promoknout. Vecer na obzoru zurila krasna boure, z nasi vyhlidky jsem se na ni nemohl vynadivat.

A posledni dva dny jsme meli na cestu zpatky. Byl to vyborny vylet, sice jsme zpocatku meli obavu, co tam budeme sest dni delat, ale prizpusobili jsme se. Nase skupinka byla zvlastni a zajimava, ale byla dobra a byli jsme radi, ze jsme byli s nimi. Ostatne - trochu o tom hovori slozeni - Japonka, Francouzka, Holandan, Ital, svedsky Urugvajec a Urugvajec (ten byl obzvlast sileny, na hlave cepku s hvezdou, jeste do jedne ruky macetu, do druhe samopal, a az nas tady unese nejak guerilla, tak tam budou vypadat stejne), mistni indiani pruvodce Marko a ctrnactilety (jeste ze mi nic nenesl) nosic William, a samozrejme svetak z Lhenic a borec z Ostravy (no:-)

Salto Angel aneb K nejvyssimu vodopadu sveta

V Ciudad Bolivaru jsme nastoupili do male cessny, coz je takove to male letadelko pro sest lidi vcetne pilota, nebo taky treba pro pet lidi a nakup, jak jsme to meli my, a po vice nez hodine letu, hukotu, trepani a poskoku jsme se octli na letisti v Canaime. Slamene baracky (to je plechova strecha pokryta pro image nejakym senem), ale jinak dobre. Odpoledne jsme vyrazili na kratkou parhodinovou projizdku lodickou a prochazku, kolem nejakych tak dvaceti-triceti metrovych vodopadku, ale kdo by tady takove krcalky bral vazne... Nicmene dobre bylo, ze jsme se dostali i za ne (pesky, ne na lodi), to je mezi skalu a vodu a byl to pekny hukot...

Druhy den jsme vyrazili k nasemu hlavnimu cili. To znamenalo nalodit se na drevenou lodicku (bylo nas dvanact plus tri mistni) a vyrazili jsme po rece vzhuru. Reka byla stale uzsi, nasi pruvodci uz byli nekolikrat ve vode tahat, coz mi osobne bylo teda dost trapne, divat se, jak se drou a ja tam sedim, az jsme se dostali do pereji, kde i my nekteri jsme skocili do vody a tahali... hned to bylo lepsi:-) Cesta nahoru trvala takove ctyri hodiny, ma to byt 78 km. Pak jsme to meli jeste nejakych "drsnych" dve ste vyskovych metru destnym pralesem pesky vzhuru a byli jsme pod Salto Angel - nejvyssim vodopadem na svete. Tech 960 metru nebo kolik to ma stejne neocenite, vody tam taky mohlo byt vice (co bychom ale chteli, kdyz obdobi destu ma teprve zacit), ale pekne to bylo. Dole pod dalsimi kaskadkami bylo jezirko, kde jsme se vykoupali a namasirovali pod vodopadem. Dolu jsme to s Milou sesli a nevim jak to ostatni dokazali, ze jsme na ne pulhodiny cekali. Nicmene to byla krasna prijemna ticha podvecerni chvile na brehu reky. Vlastne jedina ticha chvile dne. Spali jsme v hamakach, v moskytierach, komaru tady zatim nastesti moc nebylo.

V noci lilo, rano (budicek pred sestou, zlaty pracovni proces) ne, kdyz jsme nasedali do lodi ano. Dolu jsme jeli pekne rychle, sedet promoceny na pridi znamenalo zjistit, ze i v subtropech se da celkem dobre prochladnout... Tak za sebou mame neplanovany mastnacky vylet, ale bylo to dobre a stalo to za to. I kdyz negativista by mohl rici, ze jsme leteli na opacnou polokouli, abychom si za 250 dolaru ve vedru vytlacili lodicku perejemi a sjeli to dolu v kose a desti:-) Jako hodne pozitivni bylo, ze jsme tam nasli v prepoctu pres pet set dolaru. Zapomneli jsme je ve vaku na brehu reky - ale prekvapive si nas vak jeste ten den nasel.