Dalsi prejezd nam tentokrat trval prakticky 24 hodin. Dvemi busy, ten druhy, minibusek pres den, byl neklimatizovany - ale dalo se to prekvapive vydrzet. Dojeli jsme do Puerto Ayacucha a i tady maji blby zvyk delat autobusove nadrazi nekde za mestem, my tam byli v devet hodin, potme, nikde nikdo, taxiky se nekde flakaly. Do prvniho hostelu jsme se vubec nedostali, druhy pokus vysel... Ve meste krom nas dvou asi nebyl zadny dalsi cizinec, takze jsme si dalsi den sami dva najali indiana s lodkou a jidlem a mohli jsme vyrazit na tridenni vyletik prevazne nahoru po rece. Teda rekach - Orinoko, Sipapo, Autana. Vsechno to jsou reky, ze si o tom muzeme u nas nechat zdat, i Autana ma vice vody nez vsechny reky v Ostrave a Orinoko vice vody nez vsechny reky u nas. Zacali jsme v Samariapu, kam jsme se dopravili autem i s nasim motorovym clunem. Zde jsme se nalodili a hura nahoru. Po par hodinach jizdy se nam nepatrne pokazil motor, odpoledne a noc jsme tak stravili v jakesi mistni osade o trech hlinenych baracich, zatimco nas indian vyrazil nekam do pryc pro nahradni dil. Mila stale mluvil o rybareni, tak nas posadili na drevenou lodku, dali nam k tomu tri mistni kluky ve veku tak tri, ctyri a pet let, kteri snad umeli spanelsky jeste mene nez my, ze nam ukazou, kde berou, a kdyz jsme videli ten proud, kam nas poslali, tak jsme si mysleli, ze si delaji srandu...
K veceru jsme jeste vyrazili na pruzkum jejich policek, ktere vyrabeji asi tak, ze vypali a vykaceji (nebo naopak?) kus pralesa, a pak tam zasadi vsechno mozne dohromady - maniok, dyne, ananas, kukurici a dalsi neidentifikovatelne veci. A na zaver jsme vzali gpsku a vyrazili na pruzkum do pralesa, no daleko jsme nedosli, ani to nebylo v planu, uz jsme se davno smirili s tim, ze nejsme Kolumbus, Humbold, Holub ani nikdo podobny. Ale zkusenost to byla zajimava... Dalsi den jsme spravenou lodickou pokracovali dale, az jsme skoncili pod stolovou horou Autanou. Tam se nahoru nesmi (je to posvatne, aby ne, kdyz jinak v te rovine nic moc neni), meli jsme jit na nejakou vyhlidku, ale Mila si vymyslel vystup na jiny kopecek pred Autanou. Ze pry za pouhych 20 bolivaru nas tam nejaky mistni indian vezme.
Takze jsme tri nastoupili do drevene pidilodicky, kdyz jsme ten strep videli, tak jsme nechapali. Zvlaste kdyz jsme si to srovnali s rekou, po ktere jsme meli jet. Indianovi se nechtelo otacek, takze jsme pulku cesty couvali, za chvili jsme tam meli plno vody, bali jsme se udelat prudsi pohyb, ale dojeli jsme, kam jsme meli. Asi vedi, co delaji. Nasledoval asi hodinovy vystup po pesine destnym pralesem. Zacali jsme v nejakych 80 metrech nad morem (mozna tak tisic kilometru od more, coz mi prijde silene, nicmene snad se gpska nezblaznila, co tomu rikaji geograficti odbornici?-), nas kopec mel asi 511 - a ja jsem na konci myslel, ze uz ve mne neni ani trocha tekutiny, protoze vsechna je v tricku, kalhotech, vlasech, na kuzi a kolem mne se musi vznaset oblak pary. Takhle zpoceny jsem nebyl kam ma pamet saha. Ale vyhled (poslednich par desitek metru uz bylo nad lesem)odtamtud byl pekny. Stolova hora Autana, klikatici se reka Autana, rovina destneho pralesa do nekonecna... Nasledovala jeste cesta zpatky, nasi bytelnou superlodi proti proudu. 
Tentokrat s indianem padluje Mila a zatimco ja se vezl, on makal a vykrikoval, jaky je to silny proud. Pote Mila cely zbytek vecera a rana a prakticky kazdou volnou chvili stal v rece a chytal tu svoji obrovskou rybu, ale co se v mladi naucis, ve stari jako kdyz najdes, takze ani tady nic nechytil:-) Vecer se taky konecne ochladilo, asi na 26 stupnu, coz Milu vedlo k tomu, ze se oblekl do dlouheho... Posledni den jsme dojeli k perejim, tam se otocili a hura zpatky. V te dobe uz jsme vypadali, ze mame nestovice, protoze mistni musky puri-puri vykonaly svou praci. Krom toho jsme si v lodi oba dva pripekli nohy od lytek dolu, takze vecer nase opuchle, cervene, podobane nohy vypadaly skvele... a to by jeste tak nevadilo, ale to svedeni :-(
Žádné komentáře:
Okomentovat