Salvador

V Salvadoru jsem skoro nebyl. Stravil jsem tam pouhe ctyri noci na dvou mistech…

Prvni zastavkou bylo mestecko La Palma kousek od honduraskych hranic. Duvodem pro tuto zastavku byl kopecek Cerro El Pital, 2730 vysoky. Je to totiz nejvyssi bod Salvadoru. Autobusem jsem vyjel celkem vysoko, zbyvalo mi par kilometru na vrchol. Pripadal jsem si jako v Beskydech, cesta houpajici se po hrebeni, vyhlidky do udoli, obcas nejake domecky, jehlicnate stromy… Na zaver jsem si musel zaplatit dva dolary vstupu na soukromy pozemek, to je tak kdyz nekdo ukradne ten spravny pozemek. Na samotnem vrcholu byl veliky stozar, domecek, dva obrovsti psi, vse obehnano bytelnym plotem (hlavne ti psi, nastesti). Jeste jsem se zasel podivat na mistni vyhlidkou skalu, vstup na ni byl po spadlem kmeni nad asi dvacetimetrovou prurvou. A mohl jsem jit zpet, rozhodl jsem se nejet busem, ale sejit to pesky. Jenomze jsem natrefil spatny hrebinek, takze jsem sesel do jine vesnice. Ale byla to pekna cesta prudce dolu, mezi policky, domecky…

Salvador jako v Beskydech (az na tu kukurici)

Druha zastavka, v mestecku Juayúa, byla relaxacni. Musel jsem tam peti busy, prvni byl problem, protoze tam zadne nejezdily, musel jsem jet jakousi dodavkou. Dva dny pred tim tam totiz zabili ridice autobusu, ostatni tam jednoduse odmitli jezdit. V techto zemich proste zivot velkou cenu, nejdrive te zabijou a teprve pak se divaji, jestli neco nemas…

Juayúa

Posledni vecer na hostelu jsem rikal, kam chci jet dalsi den, a majitel mi rika, tam nemuzes, tam je zavrena cesta, dneska bylo zemetresenicko a jsou tam sesuvy pudy. Nic moc velkeho, v Guatemale to zabilo myslim jednoho cloveka. V hostelu nas bylo pet, tri jsme nevedeli o nicem a dva to citili „tady se prece vsechno hybalo!“ Ja necitil nic. Asi jsem zrovna lezel v dobre zavesene hamace.

Par dalsich fotek najdete na picasu.

Honduras

Honduras je dalsi zeme Stredni Ameriky, o ktere u nas skoro nikdo nic nevi a kde jsem se najednou octl...

Tegucigalpa
Prvni ma zastavka bylo hlavni mesto Tegucigalpa. V techto stredoamerickych krajich nejsou hlavni mesta zrovna ukazkou nejlepsi architektury, zvlaste te historicke, a uz vubec nejsou vyhlasena svou bezpecnosti, ale v Nikaragui jsem potkal Spanelku Fionu, ktera zrovna v Tegucigalpe pracuje a zije, tak jsem se rad zastavil. Fiona pracuje jako zamestnanec pro spanelskou neziskovku, ma plat jako ve Spanelsku, takze v Tegucigalpe si muze pronajmout krasny (a bezpecny, coz je tady dulezite) byt s krasnym vyhledem na mesto. Cizincu, kteri tam pracuji, je dost, takze si zije spokojeny zivot, jako v Madridu. Jenom jedna vec ji vadi — bezpecnost, respektive nebezpecnost. Ze jednoduse nemuze jit kdy chce, kam chce... Ze ani autobus nepouziva, jezdi taxikem, a to jeste ne kazdym, ktery si chyti na ulici, ale ma nekolik telefonnich cisel na overene spolehlive taxikare... A podobne.

Centrum Tegucigalpy z balkonu

Ja tam zustal dva dny, jeden den v Tegucigalpe, a jeden den jsem vyrazil na vylet do nedalekych turistickych kolonialnich mestecek Valle de Ángeles a Santa Lucia. Nic svetoborneho to nebylo, ale byl to prijemny den. V jednom pruvodci jsem si vsiml, ze v Santa Lucii je Restaurante Miluska, tak jsem chtel Milusku navstivit, ale nikdo o ni nic nevedel. Posledni den jsem zase jednou udelal pokus, a to o ovocne kynute knedliky, poprve v zivote. Nejhorsi bylo koupit nejake vhodne ovoce, nakonec jsem koupil slivy Made in USA, toto exoticke ovoce melo take exotickou cenu. I kdyz to byly nejlepsi knedliky, ktere jsem za posledni tri roky jedl, podle mych predstav v tu chvili moc nevysly, ale asi jsem mel prilis velke ocekavani. Protoze dalsi den, kdyz jsem dojidal zbytek, jsem si uz rikal, ze jsou vlastne vyborne!

Gracias
Dalsi zastavkou bylo mestecko Gracias, kdysi hodne davno par let hlavni mesto Stredni Ameriky. Z Tegucigalpy jsem se tam jel cestou po horskych mesteccich mistnich domorodcu Lencas, tzv. Ruta Lenca, ani jsem s tim nepocital, ale do vecera jsem se dostal do Gracias. Cesta to byla pekna, ale v tu chvili pro mne nestala za nic. Ve vsech busech otevrena okna (jako normalne) a mi byla celou dobu zima... dalsi den jsem stravil vicemene v posteli a drobnymi nakupy a prochazkami po meste. Zasel jsem na mistni pevnustku, obesel mistni kosteliky, prosel ulickami... a jinak jsem byl rad, ze lezim a pospavam.

Pevnustka v Gracias

NP Celaque & Cerro Las Minas
Dalsi den jsem se citil lepe, tak jsem se rozhodl zrealizovat svuj puvodni plan, nebo aspon jeho zacatek, a vyrazil jsem do narodniho parku Celaque. Park se nachazi sest az osm kilometru od mesta (udaje se ruzni), tak jsem sel pesky. Bylo to po pekne ceste, sice porad do kopce, ale v pohode. U vstupu, resp. navstevnickeho centra, nikdo nebyl, ale byl jsem tim mistem naprosto nadsen. Placek v uzkem udoli, mezi borovicemi, misto na ohen, lavicky, strecha, zachody i se sprchami. A hlavne ticho, klidek, sumeni potoka... Rozhodl jsem se uz nikam vyse na dalsi kemp nejit a zustal jsem tam. Byl tam i maly kotlicek, rozdelal jsem si ohen, uvaril caj, naprosta pohoda. A po sedme uz jsem byl ve spacaku.

V narodnim parku Celaque

V noci zacalo prset a prselo a prselo. Sice jsem vstanul uz po seste, ale v tom pocasi jsem nikam jit nechtel. Takze zase ohynek, cajicek... Pred devatou prestalo prset, tak jsem se rychle sbalil, ze vyrazim. V tu chvili taky dorazil chlapik z parku, ktery mne hned skasnul za vstup do parku a stravenou noc. Mym cilem byl nejvyssi vrchol Hondurasu, Cerro Las Minas. Chtel jsem jit nalehko, i kdyz podle vsech pruvodcu uz jsem nemel sanci ten den na vrchol dorazit, resp. se pote vratit. Ja mel spise obavy ze sveho stavu, tak jsem si rekl, ze proste nekam dojdu a vcas se vratim. Prvni cast cesty vedla po siroke cesticce, v serpentinach krouticich se nahoru, druha cast uz tak pekna cesticka nebyla a cesta vedla nahoru jeste mnohem prikreji mezi skalkami. A treti cast cesty uz se vicemene houpala na jakesi nahorni plosine. A jeden z tech kopecku na ni byl onen nejvyssi vrchol, 2870 metru vysoky. Kdyby tam nekdo chtel jit, tak mi to trvalo, i v mem stavu, ctyri hodiny. Vyhlidka tam nebyla zadna, jednak jsem byl jeste stale v mracich, i kdyz uz obcas trochu prosvitalo slunko, jednak jsem byl v lese. Ale les to byl nadherny, mlzny les, po destich to bylo napite vodou, vsechno vyrazne „cerstve“ zelene, krasa. Taky bylo tak vlhko, ze kdyz jsem sel nahoru, nekdy jsem moc nevidel, jak se mi mlzily bryle.

Cerro Las Minas, 2870, nejvyssi vrchol Hondurasu

A kmital jsem dolu, cekalo mne nejakych 1400 metru sestupu. Posledni hodinu mi zacalo prset, a prestoze jsem mel plastenku, byl jsem kvuli vlhku cely mokry. Dole jsem potkal chlapika hlidajiciho vodu, pry dole prselo prakticky cely den. Ja jsem to vyhral, dostal jsem se nad dest. Chlapik hlidajici vodu byl jeden ze dvou stridajich se chlapiku, kteri pracovali nedaleko kempiku, uprostred lesa, presneji uprostred potoka. Zacinala tam trubka na vodu pro Gracias a vsechny vesnice kolem, a oni cistili od listi a dalsich veci sito na zacatku trubky. Nikam dale v desti se mi nechtelo, tak jsem se rozhodl zustat tam na noc. Drevo jsem mel nachystane, co mne ale uplne zdeptalo, ze zmizel kotlicek, chlapik z parku si ho nejspis schoval. Nakonec jsem to jako spravny zavislak vyresil a varil si vodu na caj ve velke plechovce od rybicek...

Mlzny les, NP Celaque

Rano bylo krasne, rychle jsem se sbalil a vyrazil jsem zpet. Chlapika jsem nepotkal, tak jsem nejspis usetril za druhou noc. V Gracias jsem si jen prebalil batoh a jeste odpoledne dojel do me dalsi zastavky, mestecka Copán.

Copán
Mestecko se vlastne nejmenuje Copán, ale Copán Ruinas, aby bylo vsem jasne, ze hned vedle jsou ruiny mayskeho mesta Copán (tem se rika Ruinas de Copán). Kdyz jsem vystoupil z posledniho busu na namesti, mistni bezdomovec se mi snazil nabizet jakesi ubytovani, samozrejme zacal od neprimerene drahych. Mne zaujal a pobavil maly klucina taktez mi nabizejici ubytovani v jejich rodinnem hostalu. Nakonec jsem v „jeho“ hostalu zustal, vyhral to u mne a byla to hodne dobra volba.

Hned po ranu jsem vyrazil na samotne zriceniny. V osm se oteviralo a v osm jsem si jako prvni kupoval listek. To abych se vyhnul davum turistu. Potom jsem tam byl asi dve hodiny jediny turista. Proste neni sezona, ale bylo to o to lepsi. Copan bylo jedno z nejvetsich mest klasickeho obdobi mayske civilizace a je vyhlaseny svymi stelami. Krom toho tam ale maji i pyramidy a zbytky dalsich budov. Aby toho nebylo malo, zrovna tam neco znovu staveji. Samozrejme, ze odborny nazev pro tuto cinnost je restauruji. Stravil jsem tam asi ctyri hodiny, coz je predpokladam silne naprumerny cas, ale proste se mi tam libilo. Kdyz jsem odchazel, dival jsem se do sesitu, kam se zapisovali prichozi, ze tam zatim prislo asi dvacet turistu, z toho polovina byla japonska skupinka. Proste jak uz jsem napsal, je mimo sezonu a pocet zamestnancu tam prevysoval pocet navstevniku. Zasel jsem se podivat i do muzea, ktere bylo pekne, hlavne kopie chramu nalezeneho v jedne pyramide, v realne velikosti, barevna, ale po zriceninkach uz jsem byl unaven. Jeste jsem vyrazil na asi dva kilometry vzdalene ruinky a zpatky do mesta jsem dosel dost zniceny. Zachranila mne sprcha a pani na namesti, ktere mi nachystaly veceri.

Mayske ruiny Copán

Dalsi den byl svatek, 190 let od vyhlaseni nezavislosti na Spanelsku. To je tak, kdyz se nekdo odrodi svym otcum. Snad v cele Latinske Americe miluji pruvody a defile, takze hlavni napln oslav bylo defile zaku a studentu. Bylo jich tolik, ze nekteri uz meli defile predchozi den. Decka (aspon vetsina) to delaji rada a s nadsenim, vcetne hodin a hodin priprav a treninku.

Zdefile, Den nezavislosti

A dalsi den jsem opet v sedm rano sedel v autobuse a miril smer salvadorska hranice. Teda miril jsem na opacnou stranu, mel jsem to trochu objizdku, ale tremi busy jsem se bez problemu dostal az tam. A tim skoncila ma kratka desetidenni navsteva Hondurasu.

Vice fotek na picasu

Nikaragua

Dalsi zemi na me ceste byla Nikaragua. Je to nejvetsi stredoamericky stat, veliky je zhruba jako Ceskoslovensko, lidi tam zije necelych sest milionu. Cesta z Kostariky neprobehla zrovna uspesne, hranice jsem sice prekonal bez problemu, ale nechal jsem se okrast vekslaky menicimi penize na hranicich. Proste je blbost vymenovat penize, kdyz clovek skoro spi, to opravdu pocitat nemohu. Mym prvnim cilem byl ostrov Ometepe, tam jsem ale nedojel, posledni lod odplula prilis brzo. Prespal jsem ve meste Rivas a na ostrov dojel rano.

Isla de Ometepe
Ostrov neni v mori, ale v jezere Nikaragua. Jezero je to ale velike, ma 8624 km², a i kdyz jej deli od Pacifiku pouze nejakych 20 km, odvodnuje se do more Karibskeho cili Atlantiku. Samotny ostrov je tvoren dvemi sopkami spojenymi uzkou siji, takze ma zajimavy tvar. Pobyt na ostrove jsem si udelal celkem aktivni, protoze jsem nejen na obe sopky vylezl, ale navic jsem ho objel na kole.

Isla de Ometepe, pohled skoro letecky

Nejnarocnejsi byl onen cyklisticky vylet. Pujcena kola casto nestoji za nic, vetsinou dvakrat nebrzdi, ja si vybral aspon kolo bytelne a prehazujici. Cesta mezi dvemi nejvetsimi mestecky je zpevnena, celkem asi tricet kilometru (a to ne primitivne vyasfaltovana, ale rovnou vydlazdena zamkovou dlazbou), ostatni je v lepsim pripade ujezdeny popel, v horsim sutry. Na to ze jsem prakticky tri roky nesedel na kole jsem si vybral celkem narocnou trasu. Ja si ji tedy nevybral, puvodne jsem ostrov objet neplanoval, ale to je vzdycky stejne, jeste kousek, jeste kousek... Kdyz jsem byl na nejvzdalenejsi strane, cesta pripominala cestu jenom tim, ze nebyla zarostla kraky, kafem, kukurici nebo necim takovym a obcas po ni sli lidi, mel jsem pocit, ze vice skacu nez jedu, dalsi pocit byl, ze opravdu nemuzu, prehazovacku jsem nepotreboval, protoze kopce jsem vyjizdel na nejlehci prevod a z kopce jsem neslapal, naopak by se mi hodily rozumne brzdici brzdy. Pri jednom sjezdu jsem to nezvladl, nabral jsem prilis velkou rychlost, strouha mezi sutry mne vyvadela nekam do prikopu, kde se objevovaly stale vetsi a vetsi sutry, ja je prekvapive stale uspesne prejizdel a preskakoval, az mi bylo jasne, ze ten balvan prede mnou ani neprejedu, ani nepreskocim. Preletel jsem ho. Dopad na sutry nebyl nejpohodlnejsi, ale hybat jsem se mohl, nasel jsem bryle, ktere to nastesti prezily taky, kdyz jsem si je nasadil, zjistil jsem, ze se nejak barvi krvi... Mel jsem dobre rozseknute oboci (to je tak, kdyz se jezdi bez prilby), a protoze jsem byl cely cerny od popela, nic jsem s tim nedelal a dojel dolu k nejblizsimu hlinenemu baracku. Tam mne pekne umyli a osetrili (na umyti meli dva hrnky vody). A pokracoval jsem v jizde, paradoxne ten sjezd byl posledni v tomto terenu. Kdyz jsem vecer zablacene kolo vracel, jak mne videli, tak ani neresili, kde jsem to vlastne jezdil. Celkove jsem byl s projizdkou spokojen...

Na hostelu jsem zjistil, ze nemuzu sejit ze schodu, prece jen se po padu zacaly nektere casti tela ozyvat, v tomto pripade koleno. Na dalsi den jsem mel naplanovany vystup na sopku Concepción, uvazoval jsem, jestli tam jit. Ale pak jsem uznal, ze tam zadne schody nebudou, dojdu kam dojdu... a horsi to bude dolu. Pridal se ke mne Anglican John, rano v sedm jsme odjeli busem par kilometru za mesto, kde jsme zacali stoupat. Prvni pulka vedla lesem, do kopce, pak jsme se vyhoupli nad les, s vyhlidkami po okoli. Nad nami se tycila sopka, respektive jeji horni pulka, vrchol jsme ale ale nevideli, protoze byl, jak to ma ve zvyku, v mracich. Vegetace zmizela, dostali jsme se na sutry, coz bylo jeste dobre, horsi byl sterk, kaminky, popel. Kolem byly rokle, porad jsem ale veril, ze jdeme dobre. Jenom jednou jsme se museli kousek vratit, to uz se John chtel vratit uplne. Na vrchol jsme dosli, pod nami byl krater, moc jsme toho ale opravdu nevideli. Sestup dolu byl mnohem horsi nez vystup nahoru, nejhorsi byly skalni plotny pokryte jemnou vrstvou kaminku, obcas to byla drsna skluzavka. Cestou dolu jsem na Johna cekal jeste vice nez cestou nahoru. Vypadal dost znicene. Myslim, ze beze mne by nahoru nedosel, on by asi nedosel ani dolu, resp. by dosel buhvi kam. Naprosto chapu, ze vsichni silne doporucuji jit tam s nekym mistnim. Samozrejme nechci rikat, jaky to je pitomec, kazdy jsme delali, co jsme mohli. Ale musel jsem to napsat, protoze jako pitomec se projevil az vecer, kdy na hostelu u piva vykladal ostatnim, jak to bylo jednoduche, a ze tam muzou jit klidne bez pruvodce.... Zapomnel, ze tam byl se mnou!!! :-)

Z vystupu na Concepción

Dalsi den jsem se presunul na druhou cast ostrova, pod sopku Maderas, na fincu Magdalena. Usidlil jsem se v hamace na terase, s vyhlidkou na Concepción, klidek, pohoda. Na Maderas jsem se vypravil dalsi den. Opet sam, mistni pruvodce z finky sice stoji par supu, ale tak nejak z principu. Sopka je nizsi, cela v lese, a byl jsem varovan, ze nahoru je to bez problemu, ale dolu se stezka deli na ruzne strany a je velice lehke se ztratit. Takze jsem se snazil zapamatovat vsechny vyznamne body... Kdyz jsem dorazil na neco, co vypadalo jako vrchol, uvazoval jsem, jestli jsem spravne a kde asi je ten krater s lagunou. Pokracoval jsem prudce dolu, uz jsem se chtel vratit, ale uspesne jsem k one lagune dosel. Videl jsem asi patnact metru, mlha, ticho, proste jak to nekde psali, takove tajuplne mysticke misto. Cestou zpet jsem samozrejme jednu spravnou odbocku nevidel a presel, ale po chvili mi zacalo pripadat, tady jsem prece nesel... Cesticka byla strma a blativa, coz pro cestu dolu neni nejlepsi kombinace, sestup mi trval o par minut dele nez vystup.

Concepción s typickymi mraky

Na fince vydrhnout boty a kalhoty, posnidat (bylo skoro poledne) a hura do hamaky. Odpoledne jsem vyrazil na prochazku po mistnich petroglyfech, polickach, zazil perfektni tropickou bouri, nastesti jen castecne venku, zasel si na pivo...

Rio San Juan & El Castillo
Z Ometepe jsem se presunul na reku San Juan, skoro na kostarickou hranici. Reka San Juan vyteka z jezera Nikaragua, o tom, jak je jezero velke, svedci i to, ze jsme tam jeli lodi pres noc, v sedm vecer jsme nasedli a pred sestou rano pristali. Prekvapilo mne, kolik tam jede turistu, vsichni cizinci jsme si museli koupit listek do prvni tridy. Vetsina lidi ale stejne noc stravila venku. Ja pohodlne, v hamace. Komicke mi prislo, ze jsme si sice museli koupit prvni tridu, ktera byla klimatizovana, nicmene nepohodlna, a pak zacali za dalsi penize pronajimat kresilka–lehatka venku na palube.

Rano na San Juan

V mestecku San Carlos jsem presedl na clun a nasledovaly tri hodiny jizdy do El Castillo. Coz je minivesnicka, nad kterou se tyci mistni pametihodnost, pevnustka, kterou tam vybudovali Spanele. Ve vesnicce neni zadne auto, zadna cesta, hotylek na kulech nad rekou. Byl to takovy prijemny relax, libilo se mi, ze nas tam bylo asi dvacet cizincu, s vetsi casti uz jsme se videli nekde na Ometepe nebo na lodi, vzdycky jsme se potkali, pokecali, dali si pivo... Pri navsteve pevnustky mne zaujal sekac travy (sekaci travy mne zaujali uz davno, ale poprve jsem mel cas a prilezitost pozorovat a zkouset tajne fotit). V techto krajich se totiz trava seka macetou! A to je prace, kterou bych delat nechtel... Na tour do mistnich rezervaci jsem se nevypravil (to jsem absolvoval v Kostarice za mnohem vetsi peniz), vyrazil jsem na nocni hledani aligatoru a dalsich zvirat. Pry na hodinu a pul. Aligatory jsme hledat nemuseli, tech je tam plno, jednoho jsme meli ve vode hned pod hotelem, ale cilem bylo najit nejakeho, ktery se necha chytit. I bez aligatora se mi to libilo, projizdka po nocni rece, hvezdy, pak mesic. Vlastne bylo dobre, ze jsme nic nemohli chytit, protoze tak jsem si tam jezdili vice nez tri hodiny. Jenom chlapik vypadal zoufale, asi ho fakt chytit chtel. A nakonec se mu to, uplne nahodou, uz kdyz jsme se opravdu vraceli, podarilo. Aligator byl sice maly, ale byl...

Ja s aligatorkem

Granada
Z El Castilla jsem se chtel presunout az ke Karibiku do San Juan de Nortes, odtud po mori do Bluefields, a pak zamirit zpet na pacificke pobrezi do Granady. Jenomze se ukazalo, ze spojeni je v tech krajich sporadicke a nejiste, toz jsem se zase vratil clunem do San Carlos. Dale jsem pokracoval busem, noc jsem stravil ve meste Juigalpa, nechtel jsem dojet do Granady nekdy v noci. V Juigalpe maji muzeum s pry vyhlasenou sbirkou soch (ale jezdit tam kvuli tomu nema smysl), mne tam spise zaujala sbirka zmutovanych zvirat, s x hlavami, y nohami atd, a nejenom zvirat, taky cloveka, meli tam proste v lihu novorozene–kyklopa, s jednim okem na cele (ale jezdit tam kvuli tomu taky nema smysl).

Granada je historicke mesto, mozna nejnavstevovanejsi misto Nikaragui. Na dosavadni stredoamericke pomery je to mesto plne historickych kostelu, baraku, ulicek. Taky v okoli je dost mist, kam se jezdi na vylety. Ja si jeden den vypujcil kolo a udelal si okruh po okoli, po mistech, kam se jezdi na ony vylety. Masaya, Laguna de Apoyo, Pueblo Blanco Catarina... celkem mne umrtvovalo slunko.

Katedrala v Granade

León
Druhe vyznamne historicke mesto Nikaraguy je León. León a Granada byly vzdy rivaly na zivot a smrt, z toho duvodu udelali hlavnim mestem jakousi skorovesnici Managua. Historicke centrum Leónu neni tak upravene jako v Granade, taky neni tak plne turistu, ja mel lepsi pocit z navstevy Leónu. Ale proc teda nevim.

Iglesia de La Recolección

Na jednu noc jsem vyrazil do jakesi mistni komunity. To je v posledni dobe popularni typ turistiky, na par dni jet nekam na finku, bydlet u nejake rodiny... Ja tam vyrazil jen proto, ze jsem opet potkal Marcose, ktery se o tyhle komunity a kooperativy zajima a navstevuje je. Tady to byl ale bohuzel trochu omyl. Spali jsme v „chate“ pro turisty, staral se o nas strejda, ktery furt mluvil, mozna mluvil zajimave, ale ja mu nerozumel ani slovo. Vlastne jsem mu rozumel hodne slov, ale asi tak kazde pate, coz mi bylo k nicemu. Mel tam leguany, jednoho jsme snedli... Druhy den jsme sli na sopku Cerro Negro, asi proto, ze tam chodi vsichni, je to popularni (predrazeny) vylet z Leónu. Sopecka je to mala az nezajimava, jezdi se tam proto, ze se sjizdi na prkne. Kdo umi, muze jako na snowboardu, kdo neumi, sedne si a jede. Cele mne to dvakrat nenadchlo...

Zivot na Cerro Negro

Posledni den jsem vyrazil na kratky vylet do San Juancito, podivat se na vrici bahno. Zaplatil jsem dva dolary za skoro nic, zbytecna navsteva. Kdyz uz jsem tam ale byl, rozhodl jsem se trochu projit a vyrazil ke kopeckum za mestem. Vlastne jsem nevedel, kam jdu. Prekvapive jsem potkaval celkem dost vesnicanu, nahore v sedle jsem pochopil, ze tam maji policka. Ptali se mne, kam jdu, jestli jdu na sopku, ja nevedel kam jdu a zadnou sopku jsem nevidel. Uvidel jsem ji az se sedla, schovanou za kopecky. V sedle mne taky zastihla pekna bourka, kde jsem stal pul hodiny pod stromem a snazil se byt mokry jenom trochu. Celkem se to podarilo. Kdyz jsem ale o kilometr dal (spise uz smerem zpet, protoze jsem nevedel kam jit) narazil na starika leziciho na palouku pod stromem, prislo mi divne, ze je suchy, a on, ze pry prselo jenom tamhle dve ste metru odsud. Chtel jsem se ho jen zeptat, kde narazim na nejakou cesticku na cestu zpet, uz se mi nechtelo prodirat se krovim, on mne na cesticku dovedl a ze doprava je to zpatky, doleva na sopku. Uz bylo dost hodin, ale rozhodl jsem se jit jeste smerem sopka. Vylezl jsem az nahoru a byl jsem rad, ze jsem tam! Krateru jsem videl dost, ale tenhle byl asi nejimpozantnejsi. Hluboky, prudke steny padajici kolmo dolu, vsechno ze slepenych sutru a sutriku. Nemel jsem odvahu postavit se na uplny kraj. Dole spousta dymu, rachotu, syceni jako v nejake tovarne. Super. Pak jsem se ptal, kde jsem to vlastne byl, bylo vulkan Telica. Pry je dole v krateru videt ruda lava. Ja mel smulu, asi tam pri desti nateklo hodne vody...

V krateru Telica

Ocotal
Dale jsem vyrazil na sever do „kavove zony“. Nejdrive do mesta Matagalpa. Pak do Ocotalu. Ocotal neni zrovna navstevovane misto. Ja tam jel proto, ze pobliz je Mogotón, coz je nejvyssi nikaragujsky kopec. Neni vubec vysoky, je to puldenni vylet, ale bohuzel je na hranici s Hondurasem, kterou se jim v dobe obcanske valky povedlo dokonale zaminovat, a minova pole tam jsou nekde dodnes. Mistni chlapik, ktery tam obcas lidi vodi, si rekl o 80 dolaru. Asi to je normalni cena pro zapraskane Americany a dalsi „Zapadaky“, kteri svymi penezi kazi moralku obycejnych lidi. Mluvil jsem s holkou, ktera pracovala v obchode, od rana do vecera, kazdy den, za 70 dolaru za mesic. Takze jsem tam (z moralnich duvodu:-) nesel.

Ale zastavka to byla dobra. Spal jsem v rodine, navstivil jsem nekolik dalsich rodin v polich i mezi kavovymi plantazemi... vetsinou kuchyne s peckem na drevo, sprcha tam zatim nedorazila, umyvali jsme se venku polevanim se vodou... Co se tyce kavy, jsou tam zamereni na kvalitni, eko atd. kavu, coz mimo jine znamena, ze se tam pestuje ve stinu, at uz bananovniku nebo jinych stromu. Pry je to takhle pro kavovnik prirozene, kdyz je na primem slunci, musi se strikat chemikaliemi vice nez je zdravo. Takze muzu doporucit pit tu kavu, kterou jsem tam videl:-)

Typicke pro Nikaraguu - houpaci kreslo

 
A tim jsem svou Nikaraguu zakoncil. Vybral jsem si ji, ze tam zustanu trochu dele, stravil jsem tam skoro ctyri tydny a splnilo to me predstavy o teto zemi. Nikaragujci s knirkem, gaucove na konich, kravy vsude, houpaci kresla taky. Citil jsem se tam bezpecne, na nekterych vyletech po venkove jsem se odvazil, kam by to v jinych zemich asi neslo. Fotky najdete jako vzdy na picasu. Pro pripadne milovniky Nikaraguy jsou tam tri alba vice...