Mexiko II

...protože byl čas jet na letiště. Po hodině a půl čekání to dopadlo dobře, vynořila se další návštěva, tentokrát mamka a Pepsi. Mamka se ocitla v důchodu, Pepsi dostala volno v práci i doma a po desíti letech mohla začít rodinná dovolená.

Guadalupe & Teotihuacán
První den jsme v rámci aklimatizace strávili v Ciudad de México a okolí. Po ránu klasicky trochu centrum, potom jsem naplánoval návštěvu návštěvu baziliky Guadalupe, nejvýznamnějšího poutního místa Mexika. Vůbec jsem nevěděl, co tam bude a bylo to příjemné překvapení. Je to celý komplex: nová bazilika, stará bazilika, kostely, kaple, „orloj“, kopeček, zahrady, obrovská plocha pro milióny lidí, v době naší návštěvy tam byly lidí jenom tisíce. Pod samotným obrazem panenky byly jezdící chodníky... to aby se lidé neshlukovali.

Pod svatým obrázkem. Neshlukujte se!

Po obědě jsem se přesunuli na Teotihuacán. Staré předaztecké město, dneska z něho zůstaly hlavně pyramidy. V časech největší slávy tam žilo 150 až 200 000 lidí. Aztékové objevili jeho trosky sedm set let po jeho zničení a pyramidy je uchvátily tak, že je se rozhodli, že tam je rodiště bohů. Hlavní ulice — Calzada de los Muertos neboli Cesta mrtvých — má zhruba dva kilometry. Hlavní atrakcí tam jsou ale dvě pyramidy — 45metrová Pyramida Měsíce a 63metrová Pyramida Slunce. Dobré, obzvláště výstup na Sluneční pyramidu a pohled z ní na okolí. Pepsi se dala do nakupování suvenýrů, celkem těžké kamenné sošky, na první den dobrý nákup :-)

Na vrcholu Sluneční pyramidy

Guanajuato
Po pěti hodinách v luxusním busu (i svačinku jsme dostali) jsme dorazili do města Guanajuato. To je stříbrné koloniální město, jako skoro všechny je mezi kopečky. První překvapení byly tunely. Sice se píše, že se tam jezdí tunely, ale vůbec mne nenapadlo, kolik jich tam mají. Mají v nich křižovatky, chodníky, parkuje se v nich podél cest...

Jeden z mnoha výjezdů z tunelu

Večer jsme zvládli krátkou procházku po městě, ráno jsme pak vše a mnohem více viděli za denního světla. Krásné klikaté uličky koloniálního města, výstavné baráky, kostely... Výstup na vyhlídku k soše Pipina jsme zvládli rozděleně, protože dámská část výletu chtěla jet nahoru kratičkou pozemní lanovkou, nicméně minuli spodní stanici. Takže to vyšli také pěšky. Pipin je hrdina z boje proti Španělům, na záda si připevnil kamennou desku proti kulkám, došel k bráně, zapálil ji, a pak mohli všechny uvnitř spokojeně pobít. Pipin se tím proslavil, až na takovou drobnost, že se vlastně neví, jestli při té bitvě padl nebo se dožil požehnaného věku. Krom samotného města je takřka povinná návštěva muzea s vyschlými mumiemi, naaranžovány jsou tak, že kapucíni v Brně jsou pro malá děcka. Venku si pak můžete koupit třeba cukroví mumie a kostry a chroupat to. Návštěva štoly na Valencianě za to zrovna nestála. Aspoň tamní vyhlášený kostel byl opravdu pěkný. Večer jsme zase vyrazili na vyhlídku, tentokrát už lanovkou, koupili si pivo a dívali se na rozsvícené město pod námi. V Mexiku se prodávají různé velikosti lahváčů, ta optimální má 1,2 litru. Tím jsme se s Guanajuatem rozloučili a ráno pokračovali dále.

V tržnici

Morelia
V poledne jsme dorazili do Morelia. Hledání ubytování mi tentokrát trvalo hodinu, nějak se nedařilo. Město je taky pěkné historické, taky je zapsáno na seznamu památek UNESCO, ale je placaté, čtvercové, v rovině, přece jen ty kroutící se uličky městeček mezi kopečky jsou zajímavější.

Morelia

Pátzcuaro
Vyhlášené horské městečko, i když vlastně nevím, co na něm bylo horské. Možná to, že tam nebyly stříbrné doly, tak tam nezvládli postavit žádné přespříliš výstavné budovy. Ale nevadí, bylo pěkné. Baráky většinou bílé, s rudým pruhem dole (takhle kdysi dávno maloval barák i děda:-) a červenočernými nápisy. Prohlídli jsme si ho a po pár hodinách pokračovali dále.

Typické barvy Pátzcuara

Paricutín
Večer jsme byli v Uruapánu, ovšem ne kvůli tomu městu, ale následující den jsme vyrazili k sopce Paricutín. To je sopka, která má nějakých 60 let, přesně se ví, kdy se narodila. O ní se ví vlastně všechno. Dne 20 února 1943 si rolník Dionisio Pulido pracoval na poli, když najednou se země zatřásla, otevřela, začala dýmit, začaly létat kameny... Za rok měla sopka 336 metrů, za dalších osm let dosáhla výšky 424 metrů. Po devíti letech, jedenácti dnech a desíti hodinách aktivita ustala. Farmář měl po poli, o pole přišlo lidí mnohem více, a nejenom o pole, také o dvě vesnice.

Po ránu v Angahuanu

Brzo ráno jsme dojeli do vesnice Angahuan, dále jsme pokračovali pěšky. Místní chlapíci se nám nabízeli s koňmi i bez, ale byli nevtíraví, příjemní a na závěr vždy poradili, kudy jít. První zastávka byly zbytky kostela uprostřed lávového pole, který tam zůstal jako zbytek tehdejší vesnice. Co mne překvapilo, bylo množství stánku poblíž připravených pro turisty. Asi tam bývá živo. Vyrazili jsme dále k sopce, narazili jsme na správnou pěší cestičku a vyšli po ní až na kraj lávového pole. Tam jsme měli pěknou vyhlídku a to nám stačilo, dále už by to tak příjemná procházka nebyla. Cestou zpět jsme studovali, kvůli čemu to tam kácejí místní lesy, stavějí cesty a dělají sady — může za to módní avokádo.

Je-libo si koupit místní obleček?

Zitácuaro & motýli monarchové
Většinu dalšího dne jsme strávili přesunem do Zitácuara. To byla naše základna pro návštěvu rezervace s motýly — monarchy stěhovavými. Poblíž na kopečcích jsou místa, kam každý rok přilítají přezimovat milióny motýlů. Léto trávi někde u Velkých kanadských jezer a na to, aby zvládli celé kolečko je potřeba několik generací motýlů. Reserva Monarcha je napsána i v seznamu UNESCO. Lokalit, kam se dá jet je více, vybrali jsme si Cerro Pelón, místo nejnověji otevřené, nejmíň turistické a prý nejmíň zničené. Byla to procházka pěkným lesem, pravda taky pěkně do kopce. Mamka už měla pocit, že je to na ni příliš, a když v jednu chvíli před námi uviděla kopeček, řekla, že tam nejde. Klučina ale řekl, že tam nejdeme, tak jsem ji to přeložil a pokračovala dále. Co už jsem ji ale nepřeložil, že jdeme dále a výše. I když vlastně ani nevím, jestli měl pravdu, nepřišlo mi to tak, a on — náš průvodce — měl třináct a byl tam podruhé. Kdychom to dole tušili, tak by mamka jela na koni (sice poprvé v životě, ale asi by nemusela být skoro-vulgární :-) Posledních dvě stě metrů už ani nebylo po cestičce, jen do strmého svahu. A nahoře byli motýli. Milióny motýlů, obsypané stromy. Vlastně mne na první pohled ani nenapadlo, že se dívám na motýly. Nesvítilo slunko, tak jich lítalo jenom pár. Kdyby lítali všichni — to by se tam snad ani najednou nevešli. Cesta zpátky, diskuze o tom, kolik zaplatíme klučinovi, kterého jsme nechtěli, ale byl asi povinný, a jeli jsme zpět. Jak jsem napsal, moc turistiké místo to nebylo, byli jsme tam ten den jediní turisti.

Pár motýlů

Večer jsme skončili na žrací kulturní slavnosti u kostela. Hudba, tanečky a babky se stánky. Výborná polévka pozolé, tacos, buchty...

Taxco
Přes Tolucu přesun do Taxca, což je stříbrné město v kopci, s úžasně příkrými a úzkými uličkami. Hlavní dopravní prostředek v nich je taxi — bílý brouk. Našel jsem skvělý hotel, krásný starý barák a luxusní apartmán jsem dostal za celkem směšnou cenu. Výhoda pracovních dní mimo sezónu. Já spal na posteli pro asi tři lidi, nejširší postel v mém životě. Ale krátká jako všechny.

Město je vyhlášené svými prodejnami se stříbrem, takže tentokrát jsme nakupovali především stříbro. I já! Samozřejmě tomu nerozumím, prý je to tam trapně levné.

Po ránu jsme dojeli do jeskyní Grutas de Cacahuamilpa. Jde o bývalou podzemní řeku a je to fakt úžasný prostor. Jsou tam i krápníky atd., ale hlavní je ten prostor. Šli jsme tunelem asi dva kilometry, měl až 81 metrů na výšku. Kolik nejmíň nevím, ale vždycky hodně. Průvodce tam s námi skoro běžel, navíc spěchal i v řeči, tak jsem mu nikdo moc nerozuměli, ale zpátky jsem šel pomalu sám a vychutnal si to. I když většinou se zhasnutými velkými světly. Příjemně mne to překvapilo.

V jeskyni  Cacahuamilpa

Odpoledne jsme byli zpět v Taxcu. Holky nakupovaly, já plánoval co dál. Večer jsme se sešli u katedrály, ta byla naprosto skvělá zvenku i zevnitř, vevnitř se autor rozhodl, že tam udělá snad nejvíce andělů, kteří kdy byli v nějakém kostele. Broukem taxíkem jsme se nechali vyvézt ke kostelu Guadalupe na vyhlídku. Samotná jízda byla lepší než vyhlídka. Průjezd strmými křivolakými uličkami i křižovatkami, občas míjení s někým jiným, super. Viděl jsem už dost takových městeček, ale uličky tady jednoznačně vyhrávaly.

Taxco

Do hotelu už jsme šli pěšky. Neměli jsme to vůbec daleko. A hlavně s kopce.

Xochicalco
V Cuernavaca jsme nechali v úschovně batohy — vyšlo nás to tentokrát pěkně draho. Bylo to od hodiny a měli jsme je tam skoro celý den. Cílem byly ruiny Xochicalco, více než hodinu za městem, tak významné, že jsou na seznamu UNESCO. Mne nějak nezaujaly, prostě to nebylo nic moc zvláštního a už toho na mne bylo asi moc. Ale ostatním členům výletu se to líbilo hodně.

Starověké ruiny Xochicalco

Na závěr jsme se trochu zrychleně prošli po městě Cuernavaca, prohlídli si mohutnou katedrálu a jeli zpět do DF. Tím se náš kruh uzavřel. Dojeli jsme pozdě, sám jsem vyběhl najít něco na jídlo. Našel jsem občerstvení pro místní, taquerii, kde měli tacos, čili kukuřičné placky s něčím. Nevím, jestli jsem to pochopil správně, ale dostal jsem na výběr kůži, špek a něco podobného. Přišlo mi to jako podivný výběr. Tak jsem si dal mix všeho a bylo celkem dobré.

Před katedrálou v Cuernavaca

Ciudad de México
Návštěva vyhlášeného antropologického muzea — Museo Nacional de Antropología neboli Národní antropologické muzeum. Muzeum je zaměřeno jednak na archeologii a antropologii týkající se předkolumbovského období Mezoameriky (to znamená kultury Teotihuacanu, Toltéků, Aztéků, Zapotéků, Mixtéků, Mayů, Olméků a kdo ví koho ještě), jednak na etnografii současného Mexika. To především znamená, že každý, kdo se na nějaké ruiny podíval nebo podívat chystá, by se mohl zastavit i v muzeu. Na ruinách jsou většinou zbylé (či znovu postavené) kamenné stavby, do muzea navezli všechno ostatní, co našli. Krom toho tam mají ony pěkné (to znamená barevné:-) etnografické expozice z různých oblastí a kultur Mexika. Výborné, a veliké (jak jsem si přečetl, 44 tisíc metrů čtverečních ve 23 sálech, plus 35770 metrů čtverečních venku, což mi ale vůbec nic neřekne, ale kdyby si to četl nějaký znalec), za tři hodiny jsem to jen tak prošel. Na víc nebyl čas a síla. Pepsi chtěla na nějaký trh nakupovat dárky, začínala mít pocit, že ji toho spousta chybí.

V Antroplogickém muzeu

Pak už jsme jenom zajeli na hotel pro batohy a hurá na letiště. Totálně narvaným metrem. To znamená, že byly narvané nejen vlaky metra, ale i stanice a hlavně nástupiště. Nesl jsem batoh mamce, ale tam jsem jí ho předal, a poslal je do ženské části. Vešly se do druhého metra, já do třetího. Našli jsme se. Pak jsme měli dva přestupy, ale to už bylo dobré. Pepsi stále nakupovala, i od pouličních, vlastně spíše chodbových, prodejců. Odbavení v pohodě, rozloučili jsme se a bylo po dovolené s rodinkou.

Více fotek zde na picasu.

Mexiko I

Všichni jsou už v Mexiku, buenos días, já taky jdu...

Mexiko je obrovská země. Má téměř dva milióny km² a přes 112 miliónů obyvatel. Oficiální název je Estados Unidos Mexicanos neboli Spojené státy mexické, skládá se z 31 států a federálního distriktu. Onen federální distrikt je hlavní město Ciudad de México neboli Město Mexiko. Jeden z oněch států, okolo hlavního města, má také název México, takže v tom je na první pohled trochu chaos. To bylo pár faktů na úvod.

Mexiko je na Střední Ameriku relativně turistická země. (Podle většiny definic sice Mexiko ve Střední Americe není, ale pro nás v tuto chvíli ano:-) Je turistická ne jen hromadami cizinců — jde o desátou nejnavštěvovanější zemi ve světovém měřítku, ale hlavně tím, že hodně cestují i místní. Ceny dost hodně liší, jsou oblasti, kde je hrozně levno, a oblasti, kde je dost draho. S turisty není problém, přestože u nás má v současnosti obraz, že tam zuří krutá drogová válka. Asi zuří, jenomže na severu a navíc se turistů netýká. Netýká se prý ani tamních místních normálních lidí, ale ten pocit, že se něco stát může, se jím dvakrát nelíbí... a taky prý není příjemné, když jim na ulici najdou auto s třeba desíti mrtvolami. Ale jak jsem napsal, prakticky to tam neexistuje, jen se o tom prý dobře píše ve zprávách.

Tulúm
První mexickou zastávkou bylo městečko Tulúm. Vyhlášené karibské pláže a mayské zříceniny. Ty jsou vyhlášené tím, že jsou na mořském pobřeží, přímo v jejich areálu je dokonce pláž. Podle toho to tam taky vypadá. Ruiny nejsou největší a lidí je tam více než dost. Nedaleko od nich je pláž Santa Fé, prý jedna z nejhezčích široko daleko. Hodinu jsem tam pobyl, a pak jsem zase šel. Jel. Měl jsem na celý den půjčené kolo z hostelu, tak jsem ho využil. Vlastně jsem se nejdřív vrátil do hostelu a teprve když už nebylo takové vedro, vyrazil jsem na krátkou projížďku. Jeden den mi tam stačil a mohl jsem se vydat dál.

Mayské plážové zříceniny Tulúm

Ráno jsem vstanul a šel do kuchyně. Sice bylo před snídaní, ale byl jsem domluvený s chlapíkem, který tam pracoval, že už tam bývá a že mi něco dá. Chlapík tam nebyl, byl tam majitel, chroupal nějaké oříšky a říkal, že se změnil čas, že je o hodinu míň. Byl jsem rád, že není o hodinu víc. Tak jsem taky zchroupal nějaké oříšky, časem dorazil chlapík, posnídal jsem a šel.

Campeche
O Champeche jsem si něco přečetl v Tulúmu, a protože to vypadalo jako pěkné historické město, rozhodl jsem se tam podívat, když jsem to měl na cestě. Přes Méridu jsem odpoledne dojel na autobusák a těžce tam řešil, jestli mám věci nechat v úschovně, do centra se podívat jenom na odpoledne a přes noc pokračovat dále, nebo tam zůstat na noc. Rozhodl jsem se zůstat a byla to skvělá volba. Champeche má krásné historické centrum všechno opravené, i s hradbami kolem! Navíc nábřeží u moře. Spal jsem přímo na náměstí, a večer tam z nějakého důvodu vyhrávaly orchestry a kapely. Nejspíš prostě proto, že byla neděle. Lidi seděli, stáli, poslouchali, pak i tančili. To už ale já seděl s čajem na střeše hostelu, kochal se nasvícenou katedrálou, náměstím pode mnou, znějící hudbou... prostě jsem si to užíval. Pod heslem Cestování je dřina.

Palenque
Po skoro celodenním přejezdu jsem se dostal do Palenque. Klasická zastávka, známé mayské město. Našel jsem si dormitorio, velké, otevřené, pod střechou, levné... Všechno ale mívá normálně své chyby, i zde se něco našlo. Vedle z rohu u hotelu vyjížděly dodávky (to znamenalo lokální autobusky) do celého okolí a chlap tam snad od čtyř od rána vyřvával, co kam jede. Měl strašný hlas. Na ruinách jsem tak byl celkem brzo, ale i tak tam už bylo překvapivě dost lidí. Pyramidy byly dobré, ale nějak jsem si to neužil. Zvláště když do toho začalo pršet. Ještě jsem zvládl místní pěkné muzejko, kde člověk viděl i jiné věci — sochy, reliéfy, vykopané hrobky atd. — než kamenné stavby. Zpátky ve městě jsem byl celkem brzy, tak jsem ještě stihl odjet. Poprvé se mi podařilo najít bus druhé třídy — což je nedoporučováno ve všech průvodcích, cenový rozdíl byl dost výrazný, stálo to méně než polovinu, a kvalita normální.

Pyramidy v Palenque

San Cristóbal
Večer jsem byl v San Cristóbalu de las Casas, známém to městečku mezi kopečky. (Městečko má dost přes sto tisíc obyvatel.) Díky nadbytku ubytování jsem se ubytoval na mexické poměry za velice příjemnou cenu tři minuty chůze od hlavního náměstí. Centrum bylo živé, plné lidí, v devět jsem si myslel, že domorodé babky končí s trhem před katedrálou, jenomže kdepak, ony věci nebalily, ale rozkládaly! Odbyt vlněných pletených věcí byl zaručen, bylo tam večer celkem chladno a turisti dokupovali hrubé ponožky, čepice, ponča a podobně.

Mi ale nebylo vůbec dobře. Déšť na Palenque byl asi poslední hřebíček do rakve a nějak mne to složilo. Hostel jsem měl naštěstí levný, příjemný, s kuchyňkou, internetem, tak jsem tam tři dny zůstal. Každý den jsem zvládl nějaké únavné procházky po městě, toť bylo vše. Město se mi líbilo. Uchvátily mne kostely s vlaječkami – z kostelů vedly přes náměstí špagáty s barevnými třepotajícími se vlaječkami. Tento popis sice obzvláště zajímavě nevypadá, ale můžete mi věřit. Tato výzdoba byla i v jiných městech, ale tady byla prostě nejbarevnější :-) Skvělé bylo, když jsem na ulici potkal postupně dva lidi, se kterými jsem byl v Guatemale, a jednoho, kterého jsem potkal dokonce v Nikaragui. Jim se tam zalíbilo a byli tam už pěkných pár dní.

Vlaječky kostelové

Čtvrtý den jsem uznal, že je mi líp, že stačí a jedu dál. V hodinu vzdálené Tuxle jsem našel opět terminál druhé třídy a ve 21:00 jsme vyjížděli. Když jsem poprvé uviděl náš autobus, chvíli jsem si sice říkal, čím to pojedeme, bus na tu cestu dost hrozný, ale bylo to v pohodě a vyspal jsem se výborně. Ale byl to asi nejhorší bus, kterým jsem v Mexiku jel, navíc na mou druhou nejdelší cestu.

Oaxaca & Monte Albán
Ukázalo se, že mi zase až tak dobře není, takže jsem tam strávil odpočinkové čtyři dny. I když jsem vlastně fungoval podobně, jako většina lidí na hostelu. Přes den a k večeru ve městě, po městě a kolem města, například výletík na nej strom na světě. Ani nevím co nej, nejobjemnější, nejtlustší nebo tak něco. Po večerech jsme zašli na pivo, jednou v nějakém podivném obrovském skoro prázdném místním podniku, i s děsnou živou muzikou (=chlapíkem). Byli jsme tam dost za exoty, možná první gringové v historii. Dokonce jsem byl v kině, přesněji na filmu v divadle, zrovna tam byl jakýsi filmový festiválek. A protože už jsem cestoval bez Lonely Planet nebo něčeho podobného a na hostelu ji měli, poctivě jsem studoval, co dále.

Kousek od města jsou na kopci ruiny Monte Albán, přestože po Palenque jsem si říkal, že ruin už bylo dost, tady se mi líbilo. Měl jsem z toho tak dobrou náladu, že na závěr jsem se ještě tak bavil (ne jako vykládal, ale zabával sa) s místními vnucujícími mi své náhrdelníky, až jsem něco koupil. Za tu cenu už jsem prostě musel, však ony si to nějaké ženy u nás vezmou. Věřím.

Monte Albán

Chtěl jsem jet i na kopečky nedalekou od města, ale na to jsem se nakonec vykašlal. Jednak na nějaké velké chození jsem se necítil, jednak nemám rád ty vesnice, kde člověk musí platit jenom za to, že tam vejde. Tento totalitní feudalismus se v (hlavně) domorodých komunitách Střední Ameriky nějak moc rozmáhá.

A jinak jsem se v Oaxace definitivně octl v Severní Americe. Teorií, kde je hranice, jsem našel více, ale zde jsem překonal i tu nejsevernější!

Ciudad de México
Plán byl jet do Pueblas, taky jsem jel, ale řidič mi neřekl, že mám vystoupit. Když jsem to poznal, ani jsem se nesnažil někde vystoupit a vrátit se a pokračoval jsem další skoro tři hodiny do México DF, čteno méchiko de efe, čili do hlavního města. Místním se nechce říkat Ciudad de México, je to přece jen dost dlouhé, nejkratší forma je pouze „deefe“. Byla bouřka, díky čemuž jsme uvízli v pěkné zácpě. Cestu zaplavila voda a z nějakých šesti pruhů v našem směru se dalo projet jen v nejlevějším. Tam jsem se ale díky stromům nemohli dostat. Autobus je naštěstí dost vysoký a mohli jsme vodou projet. Drobný detail byl, že dole v prostoru pro zavazadla byla zavazadla — i můj batoh. Tak promočený jsem ho ještě nikdy neměl, a to už zažil hodně. A určitě nikdy takovou hnusnou smradlavou vodou.

Ubytoval jsme se kousek od zócala, hlavního mexického náměstí, prý jednoho z největších na světě. První dojem ze zócala byl dobrý, vynořil jsem se tam z metra, octl jsem se na obrovském prostoru, byla tma, zima, vyhrávala tam příhodná hudba... Uvažoval jsem, jestli se další den vrátit do Puebla, nakonec jsem vymyslel bláznivou variantu — dvoudenní výlet, to znamenalo prakticky na otočku, do Zacatecas.

Zacatecas
Zacatecas je jedno z mnoha stříbrných měst Mexika. Byl to můj nejsevernější bod, kterého jsem dosáhl, prostě jsem se chtěl trochu více na sever podívat, a toto byla jediná rozumná příležitost. Jet do Zacatecas znamenalo strávit devět hodin v autobuse. Uběhlo to ale překvapivě v pohodě, pouze jsme dojeli o hodinu později (takže deset hodin). Našel jsem si hned za katedrálou překvapivě levný hostel, hodil jsem tam věci a vyrazil na noční průzkum.

V Zacatecas

Příjemný den strávený ve městě, bezcílné bloumání uličkami, kostely. Odpoledne jsem vyrazil nahoru na kopeček nad městem, výletní místo s kostelem, muzeem, sochami, hřbitovem, monumenty a nevím čím ještě. Mimo autem se tam dá dojet i lanovkou, ne přímo z města, ale z kopečku na druhé straně města. Já šel pěšky, je tam široká poutní pěší cesta, mne ale nohy a cestičky zavedly na jiný kopeček vzadu, díky tomu jsem viděl nekonečné roviny za městem. Ke kostelu jsem pak došel po hřebínku. Příjemný výlet. Na hostelu jsem si dal pivo, vylezl si sednout na střechu, díval se na zapadající slunce, katedrálu, kopeček, město. Mimochodem, katedrála se jim, obzvláště z venku, dost povedla. Prý se jim kdysi povedla i zevnitř, ale to už při nějakých bouřích zvládli zničit. Večerní noční procházka po městě, veřejné karaoke na ulici se spoustou lidí (ale kvalitativně bych tam skoro zpívat i já). A hlavně několik kapel hrajících a kráčejících ulicemi s nějakou skupinou lidí. Občas se zastavili, zatančili a zase za zvuků kapely pokračovali o kousek dále. Prý, když je důvod, například narozeniny, promoce nebo prostě někomu přijela skupina kamarádů, zaplatí si muziku a baví se v ulicích.

Na střeše. Cestování je dřina.

Bus mi odjížděl ve 23:30 a s celým trošku bláznivým výletem jsem byl naprosto spokojen.

Ciudad de México & Xochimilco
V 9:00 jsme měli být na autobusáku v DF. V sedm jsem se vzbudil a nechápal jsem, co se děje. Byli jsme v cíli. Tentokrát zkrátka o dvě hodiny dříve. Když jsem se octl na zócalu, koukal jsem, co se děje. Několik tisíc lidí, převážně v bílém, tam na karimatkách cvičilo jógu. Hodil jsem si věci na hostel, dokonce mi bylo dovoleno dát si snídani. Díky tomu jsem se seznámil s Němkou Julií a Mexičanem Alexem. Vyrazili jsme spolu na Xochimilco, místní vodní kanály ještě z aztéckých dob.

Julia připravená na výletní plavbu

To jsem netušil, že pojedeme s jejich známými, postarším mexickým párem, který nás u metra vyzvedl autem. První zastávka byla na snídani–oběd, jak pro koho. Druhá u nich doma, na košt tequily, to když zjistili, že jsem ji ještě nepil. Druhů měli několik a žádný citrón ani sůl nebylo potřeba. Třetí v jejich starém domě. A na počtvrté jsem byli konečně na Xochimilku. Brutální přeplněné turistické místo. Všichni tam jezdí na lodích, my taky. Ještě jsme přibrali tři Brazilce, ať jedou s námi, místa tam bylo více než dost. Lodí tam bylo několik set a na vodě bylo doslova narváno. Občas by šlo přejít z jedné strany na druhou (a zepředu dozadu) suchou nohou. Výletní lodě, mezi tím loďky s jídlem, suvenýry, kytkami, muzikanty. Trochu děsné, až se to stalo zajímavým. Ještě že jsme tam měli to pivo. Cestou zpět pozvali na palubu trojici hudebníků, tak jsme to měli dokonce i s hudbou. Byl to takový nepoznaný zážitek :-) Ještě jsme se podívali na létající Aztéky, takové ty čtyři chlapíky odmotávajícími se z vrcholu stožáru až na zem. A pak už nezbývalo než se rozloučit a vydat se zpět na hostel.

Protože byl čas jet na letiště. Po hodině a půl čekání to dopadlo dobře, vynořila se další návštěva, tentokrát mamka a Pepsi. Mamka se ocitla v důchodu, Pepsi dostala volno v práci i doma a po desíti letech mohla začít rodinná dovolená.

Více fotek na picasu.