Mexiko I

Všichni jsou už v Mexiku, buenos días, já taky jdu...

Mexiko je obrovská země. Má téměř dva milióny km² a přes 112 miliónů obyvatel. Oficiální název je Estados Unidos Mexicanos neboli Spojené státy mexické, skládá se z 31 států a federálního distriktu. Onen federální distrikt je hlavní město Ciudad de México neboli Město Mexiko. Jeden z oněch států, okolo hlavního města, má také název México, takže v tom je na první pohled trochu chaos. To bylo pár faktů na úvod.

Mexiko je na Střední Ameriku relativně turistická země. (Podle většiny definic sice Mexiko ve Střední Americe není, ale pro nás v tuto chvíli ano:-) Je turistická ne jen hromadami cizinců — jde o desátou nejnavštěvovanější zemi ve světovém měřítku, ale hlavně tím, že hodně cestují i místní. Ceny dost hodně liší, jsou oblasti, kde je hrozně levno, a oblasti, kde je dost draho. S turisty není problém, přestože u nás má v současnosti obraz, že tam zuří krutá drogová válka. Asi zuří, jenomže na severu a navíc se turistů netýká. Netýká se prý ani tamních místních normálních lidí, ale ten pocit, že se něco stát může, se jím dvakrát nelíbí... a taky prý není příjemné, když jim na ulici najdou auto s třeba desíti mrtvolami. Ale jak jsem napsal, prakticky to tam neexistuje, jen se o tom prý dobře píše ve zprávách.

Tulúm
První mexickou zastávkou bylo městečko Tulúm. Vyhlášené karibské pláže a mayské zříceniny. Ty jsou vyhlášené tím, že jsou na mořském pobřeží, přímo v jejich areálu je dokonce pláž. Podle toho to tam taky vypadá. Ruiny nejsou největší a lidí je tam více než dost. Nedaleko od nich je pláž Santa Fé, prý jedna z nejhezčích široko daleko. Hodinu jsem tam pobyl, a pak jsem zase šel. Jel. Měl jsem na celý den půjčené kolo z hostelu, tak jsem ho využil. Vlastně jsem se nejdřív vrátil do hostelu a teprve když už nebylo takové vedro, vyrazil jsem na krátkou projížďku. Jeden den mi tam stačil a mohl jsem se vydat dál.

Mayské plážové zříceniny Tulúm

Ráno jsem vstanul a šel do kuchyně. Sice bylo před snídaní, ale byl jsem domluvený s chlapíkem, který tam pracoval, že už tam bývá a že mi něco dá. Chlapík tam nebyl, byl tam majitel, chroupal nějaké oříšky a říkal, že se změnil čas, že je o hodinu míň. Byl jsem rád, že není o hodinu víc. Tak jsem taky zchroupal nějaké oříšky, časem dorazil chlapík, posnídal jsem a šel.

Campeche
O Champeche jsem si něco přečetl v Tulúmu, a protože to vypadalo jako pěkné historické město, rozhodl jsem se tam podívat, když jsem to měl na cestě. Přes Méridu jsem odpoledne dojel na autobusák a těžce tam řešil, jestli mám věci nechat v úschovně, do centra se podívat jenom na odpoledne a přes noc pokračovat dále, nebo tam zůstat na noc. Rozhodl jsem se zůstat a byla to skvělá volba. Champeche má krásné historické centrum všechno opravené, i s hradbami kolem! Navíc nábřeží u moře. Spal jsem přímo na náměstí, a večer tam z nějakého důvodu vyhrávaly orchestry a kapely. Nejspíš prostě proto, že byla neděle. Lidi seděli, stáli, poslouchali, pak i tančili. To už ale já seděl s čajem na střeše hostelu, kochal se nasvícenou katedrálou, náměstím pode mnou, znějící hudbou... prostě jsem si to užíval. Pod heslem Cestování je dřina.

Palenque
Po skoro celodenním přejezdu jsem se dostal do Palenque. Klasická zastávka, známé mayské město. Našel jsem si dormitorio, velké, otevřené, pod střechou, levné... Všechno ale mívá normálně své chyby, i zde se něco našlo. Vedle z rohu u hotelu vyjížděly dodávky (to znamenalo lokální autobusky) do celého okolí a chlap tam snad od čtyř od rána vyřvával, co kam jede. Měl strašný hlas. Na ruinách jsem tak byl celkem brzo, ale i tak tam už bylo překvapivě dost lidí. Pyramidy byly dobré, ale nějak jsem si to neužil. Zvláště když do toho začalo pršet. Ještě jsem zvládl místní pěkné muzejko, kde člověk viděl i jiné věci — sochy, reliéfy, vykopané hrobky atd. — než kamenné stavby. Zpátky ve městě jsem byl celkem brzy, tak jsem ještě stihl odjet. Poprvé se mi podařilo najít bus druhé třídy — což je nedoporučováno ve všech průvodcích, cenový rozdíl byl dost výrazný, stálo to méně než polovinu, a kvalita normální.

Pyramidy v Palenque

San Cristóbal
Večer jsem byl v San Cristóbalu de las Casas, známém to městečku mezi kopečky. (Městečko má dost přes sto tisíc obyvatel.) Díky nadbytku ubytování jsem se ubytoval na mexické poměry za velice příjemnou cenu tři minuty chůze od hlavního náměstí. Centrum bylo živé, plné lidí, v devět jsem si myslel, že domorodé babky končí s trhem před katedrálou, jenomže kdepak, ony věci nebalily, ale rozkládaly! Odbyt vlněných pletených věcí byl zaručen, bylo tam večer celkem chladno a turisti dokupovali hrubé ponožky, čepice, ponča a podobně.

Mi ale nebylo vůbec dobře. Déšť na Palenque byl asi poslední hřebíček do rakve a nějak mne to složilo. Hostel jsem měl naštěstí levný, příjemný, s kuchyňkou, internetem, tak jsem tam tři dny zůstal. Každý den jsem zvládl nějaké únavné procházky po městě, toť bylo vše. Město se mi líbilo. Uchvátily mne kostely s vlaječkami – z kostelů vedly přes náměstí špagáty s barevnými třepotajícími se vlaječkami. Tento popis sice obzvláště zajímavě nevypadá, ale můžete mi věřit. Tato výzdoba byla i v jiných městech, ale tady byla prostě nejbarevnější :-) Skvělé bylo, když jsem na ulici potkal postupně dva lidi, se kterými jsem byl v Guatemale, a jednoho, kterého jsem potkal dokonce v Nikaragui. Jim se tam zalíbilo a byli tam už pěkných pár dní.

Vlaječky kostelové

Čtvrtý den jsem uznal, že je mi líp, že stačí a jedu dál. V hodinu vzdálené Tuxle jsem našel opět terminál druhé třídy a ve 21:00 jsme vyjížděli. Když jsem poprvé uviděl náš autobus, chvíli jsem si sice říkal, čím to pojedeme, bus na tu cestu dost hrozný, ale bylo to v pohodě a vyspal jsem se výborně. Ale byl to asi nejhorší bus, kterým jsem v Mexiku jel, navíc na mou druhou nejdelší cestu.

Oaxaca & Monte Albán
Ukázalo se, že mi zase až tak dobře není, takže jsem tam strávil odpočinkové čtyři dny. I když jsem vlastně fungoval podobně, jako většina lidí na hostelu. Přes den a k večeru ve městě, po městě a kolem města, například výletík na nej strom na světě. Ani nevím co nej, nejobjemnější, nejtlustší nebo tak něco. Po večerech jsme zašli na pivo, jednou v nějakém podivném obrovském skoro prázdném místním podniku, i s děsnou živou muzikou (=chlapíkem). Byli jsme tam dost za exoty, možná první gringové v historii. Dokonce jsem byl v kině, přesněji na filmu v divadle, zrovna tam byl jakýsi filmový festiválek. A protože už jsem cestoval bez Lonely Planet nebo něčeho podobného a na hostelu ji měli, poctivě jsem studoval, co dále.

Kousek od města jsou na kopci ruiny Monte Albán, přestože po Palenque jsem si říkal, že ruin už bylo dost, tady se mi líbilo. Měl jsem z toho tak dobrou náladu, že na závěr jsem se ještě tak bavil (ne jako vykládal, ale zabával sa) s místními vnucujícími mi své náhrdelníky, až jsem něco koupil. Za tu cenu už jsem prostě musel, však ony si to nějaké ženy u nás vezmou. Věřím.

Monte Albán

Chtěl jsem jet i na kopečky nedalekou od města, ale na to jsem se nakonec vykašlal. Jednak na nějaké velké chození jsem se necítil, jednak nemám rád ty vesnice, kde člověk musí platit jenom za to, že tam vejde. Tento totalitní feudalismus se v (hlavně) domorodých komunitách Střední Ameriky nějak moc rozmáhá.

A jinak jsem se v Oaxace definitivně octl v Severní Americe. Teorií, kde je hranice, jsem našel více, ale zde jsem překonal i tu nejsevernější!

Ciudad de México
Plán byl jet do Pueblas, taky jsem jel, ale řidič mi neřekl, že mám vystoupit. Když jsem to poznal, ani jsem se nesnažil někde vystoupit a vrátit se a pokračoval jsem další skoro tři hodiny do México DF, čteno méchiko de efe, čili do hlavního města. Místním se nechce říkat Ciudad de México, je to přece jen dost dlouhé, nejkratší forma je pouze „deefe“. Byla bouřka, díky čemuž jsme uvízli v pěkné zácpě. Cestu zaplavila voda a z nějakých šesti pruhů v našem směru se dalo projet jen v nejlevějším. Tam jsem se ale díky stromům nemohli dostat. Autobus je naštěstí dost vysoký a mohli jsme vodou projet. Drobný detail byl, že dole v prostoru pro zavazadla byla zavazadla — i můj batoh. Tak promočený jsem ho ještě nikdy neměl, a to už zažil hodně. A určitě nikdy takovou hnusnou smradlavou vodou.

Ubytoval jsme se kousek od zócala, hlavního mexického náměstí, prý jednoho z největších na světě. První dojem ze zócala byl dobrý, vynořil jsem se tam z metra, octl jsem se na obrovském prostoru, byla tma, zima, vyhrávala tam příhodná hudba... Uvažoval jsem, jestli se další den vrátit do Puebla, nakonec jsem vymyslel bláznivou variantu — dvoudenní výlet, to znamenalo prakticky na otočku, do Zacatecas.

Zacatecas
Zacatecas je jedno z mnoha stříbrných měst Mexika. Byl to můj nejsevernější bod, kterého jsem dosáhl, prostě jsem se chtěl trochu více na sever podívat, a toto byla jediná rozumná příležitost. Jet do Zacatecas znamenalo strávit devět hodin v autobuse. Uběhlo to ale překvapivě v pohodě, pouze jsme dojeli o hodinu později (takže deset hodin). Našel jsem si hned za katedrálou překvapivě levný hostel, hodil jsem tam věci a vyrazil na noční průzkum.

V Zacatecas

Příjemný den strávený ve městě, bezcílné bloumání uličkami, kostely. Odpoledne jsem vyrazil nahoru na kopeček nad městem, výletní místo s kostelem, muzeem, sochami, hřbitovem, monumenty a nevím čím ještě. Mimo autem se tam dá dojet i lanovkou, ne přímo z města, ale z kopečku na druhé straně města. Já šel pěšky, je tam široká poutní pěší cesta, mne ale nohy a cestičky zavedly na jiný kopeček vzadu, díky tomu jsem viděl nekonečné roviny za městem. Ke kostelu jsem pak došel po hřebínku. Příjemný výlet. Na hostelu jsem si dal pivo, vylezl si sednout na střechu, díval se na zapadající slunce, katedrálu, kopeček, město. Mimochodem, katedrála se jim, obzvláště z venku, dost povedla. Prý se jim kdysi povedla i zevnitř, ale to už při nějakých bouřích zvládli zničit. Večerní noční procházka po městě, veřejné karaoke na ulici se spoustou lidí (ale kvalitativně bych tam skoro zpívat i já). A hlavně několik kapel hrajících a kráčejících ulicemi s nějakou skupinou lidí. Občas se zastavili, zatančili a zase za zvuků kapely pokračovali o kousek dále. Prý, když je důvod, například narozeniny, promoce nebo prostě někomu přijela skupina kamarádů, zaplatí si muziku a baví se v ulicích.

Na střeše. Cestování je dřina.

Bus mi odjížděl ve 23:30 a s celým trošku bláznivým výletem jsem byl naprosto spokojen.

Ciudad de México & Xochimilco
V 9:00 jsme měli být na autobusáku v DF. V sedm jsem se vzbudil a nechápal jsem, co se děje. Byli jsme v cíli. Tentokrát zkrátka o dvě hodiny dříve. Když jsem se octl na zócalu, koukal jsem, co se děje. Několik tisíc lidí, převážně v bílém, tam na karimatkách cvičilo jógu. Hodil jsem si věci na hostel, dokonce mi bylo dovoleno dát si snídani. Díky tomu jsem se seznámil s Němkou Julií a Mexičanem Alexem. Vyrazili jsme spolu na Xochimilco, místní vodní kanály ještě z aztéckých dob.

Julia připravená na výletní plavbu

To jsem netušil, že pojedeme s jejich známými, postarším mexickým párem, který nás u metra vyzvedl autem. První zastávka byla na snídani–oběd, jak pro koho. Druhá u nich doma, na košt tequily, to když zjistili, že jsem ji ještě nepil. Druhů měli několik a žádný citrón ani sůl nebylo potřeba. Třetí v jejich starém domě. A na počtvrté jsem byli konečně na Xochimilku. Brutální přeplněné turistické místo. Všichni tam jezdí na lodích, my taky. Ještě jsme přibrali tři Brazilce, ať jedou s námi, místa tam bylo více než dost. Lodí tam bylo několik set a na vodě bylo doslova narváno. Občas by šlo přejít z jedné strany na druhou (a zepředu dozadu) suchou nohou. Výletní lodě, mezi tím loďky s jídlem, suvenýry, kytkami, muzikanty. Trochu děsné, až se to stalo zajímavým. Ještě že jsme tam měli to pivo. Cestou zpět pozvali na palubu trojici hudebníků, tak jsme to měli dokonce i s hudbou. Byl to takový nepoznaný zážitek :-) Ještě jsme se podívali na létající Aztéky, takové ty čtyři chlapíky odmotávajícími se z vrcholu stožáru až na zem. A pak už nezbývalo než se rozloučit a vydat se zpět na hostel.

Protože byl čas jet na letiště. Po hodině a půl čekání to dopadlo dobře, vynořila se další návštěva, tentokrát mamka a Pepsi. Mamka se ocitla v důchodu, Pepsi dostala volno v práci i doma a po desíti letech mohla začít rodinná dovolená.

Více fotek na picasu.