Zada, Coro a okoli

Z Barinasu jsme se busem presunuli do Barquisimeta. Tam jsme dorazili nekdy v devet uz potme, kolem autobusaku to vypadalo dost divoce... Protoze jsme tam chteli pouze prespat, snazili jsme se najit nocleh v nekolika ne zrovna prijemne vypadajicich hotylcich hned vedle nadrazi, ale oni nas tam proste nechteli. Asi z nas meli strach. Takze nam nezbylo nic jineho, nez vzit draheho nocniho taxika a najit hotel v centru.

Brzo rano jsme se presunuli na autobusak mistnim busikem, starym rozkrapanym, ani polovina dveri se nedala otevrit - a tady asi nastal problem, protoze pri nastupovani s temi nasimi krysami na zadech jsem si ji musel sundat, vytocit se atd., abych se tam vubec vlezl... a kdyz jsme dojeli uz jsem batoh na zadech mit nemohl, ohnout se neslo v zadnem pripade, skoro ani pohnout a vubec jsem nechapal, co se deje. Od te chvile mi Mila par dni delal v horsim pripade nosice, v lepsim podavace a nakladace. Nasledovalo sedm hodin v autobuse (mimochodem, v Barquisimetu jsme zustali pres noc, protoze pry je pekna cesta do Cora pres hory, jenomze autobus jel dvakrat delsi oklikou po rovine, takze nam to bylo celkem na nic:-( V Coru jsme skoncili v jednoduchem, ale prijemnem Dome ptaku (La Casa de los Pacharos), Mila si chodil po vyletech a ja se dva dny trapil a nevedel jestli je lepsi lezet, sedet, nebo stat.

Protoze mne to ale silne nebavilo a protoze se to (urcite) zlepsovalo, treti den uz jsme vyrazili na vylet do narodniho parciku v Sierra de San Luis. Nejdrive na vodopadky, Cataratas de Hueque, celkem bez vody. Nasledoval umorny presun do Cabure, prvni pulku jsme se sice svezli dvakrat stopem (no druhy stop byl asi autobusek, ale kdyz nas nechali odejit bez placeni:-), druhou jsme si celkem uzili, hodinku chuze po ceste, bez stromu - a i kdyz kolem obcas nejake stromy byly, tak to slunko bylo tak nad hlavou, ze moc nepomahaly. Z Cabure jsme pokracovali po stare spanelske ceste (Camino de Los Espanoles), do kopce i z kopce, pekne udolickem, vydlazdene kameny. Nejpeknejsi cast cesty. Ke konci jsme se podivali do tri jeskyni, krasne velikych, presprilis daleko jsem se ale nikdy nedostal, protoze v prvni jsem uz dosel dost daleko, abych nenechal Milu cekat u vchodu, ve druhe jsem dosel k mistu, kde bych se musel ohnout, coz s mymi zady neslo, a ve treti byla od zacatku voda. K veceru jsme dorazili na cestu a za chvili byli ubytovani - narazili jsme na majitele posady (chaty), ktery si nas tam rovnou odvezl. Aspon jsme to uz nemuseli slapat pesky. Pak vsichni odjeli, my meli hlad, nemeli nic na jidlo, vsechno nam zavreli, ale nakonec jsme hlady neumreli, pozde vecer jsme jidlo dostali - ale to co ztratil na levnem ubytovani si vynahradil na nasi nejdrazsi veceri.

Druhy den jsme se asi hodinku prosli k mistni nejhlubsi vertikalni jeskyni (305 metru) a uz po dvanacte jsme byli zpatky v Coru. Odpoledne Mila dostal abstak a stravil sedm hodin na internetu, ja si navecer udelal pekny parhodinovy vyletik na zapad slunce na mistni duny (Mila uz na nich byl, kdyz jsem trpel se zadama).

Posledni noc ve Venezuele, vubec nebyla prijemna, protoze bylo jeste hnusnejsi vedro nez obvykle. Rano jsme brzy vstali, v sest vyrazili busikem do Maracaiba (na brehu nejvetsiho jihoamerickeho jezera, cesta vede pres pres 8,7 km dlouhy most, s peknym vyhledem na mesto), a pak por puestem (por puesto - taxik fungujici na dane trase, odjizdejici, kdyz je plny, vetsinou to jsou stara americka auta, vetsina z nich by u nas z technickych duvodu asi jezdit nemohla, vejde se tam pet pasazeru, a jak jsme na vlastni oci videli, nejmene 90 litru benzinu) do Maicaa, coz jiz je Kolumbie. Na hranicich se nas snazili presvedcit, ze mame praseci chripku, ale my jsme se nepriznali... V Maicau se na nas vrhli pohunci ze ctyr autobusu a snazili se nas dostat do toho sveho, prekvapive se dala usmlouvat i cena. A za dalsi ctyri hodiny jsme byli v Santa Marte a za dalsi hodinu v mestecku Taganga na brehu Karibiku, kde jsme nasi celodenni pout ukoncili poradnou veceri a nekolika tretinkami Pilsneru (bohuzel mistni provenience).