Ubajara
Cesta k prvnimu mi zabrala skoro cely den. Nejdrive dzipem, pak busem. Pak mikrobuskem, spis dodavkou. Uplne jsem zapomnel, ze existuje takovy druh dopravy. Trosku mne prekvapilo, ze v prvni jsem platil jednou, ale jel ve trech. Vzdycky nekde u cesty zastavil a museli jsme presednout. Pak mne cekala dalsi dodavka, a pak jeste jedna. Takze celkem jednim autem, jednim busem a peti dodavkami. Dodavky, krom toho, ze jsou vicemene nepohodlne mely jednu nevyhodu, ze v nich chybelo misto na muj batoh. Musel jsem ho zmensit… Do mesta Ubajara jsem dorazil uz potme, nasel jsem nejblizsi ubytovani za celkem rozumnou cenu a sel jako vzdy hledat neco na veceri.
Rano jsem se sbalil, nechal na hotelu veci a vyrazil do blizkeho narodniho parku. Vstup byl asi pet kilometru, tak jsem se prosel. Hlavnim lakadlem parku je jeskyne, ke ktere se da dojet kabinovou lanovkou nebo dojit pesky po osmikilometrove
stezce pres vyhlidky. Prekvapilo mne, ze druha pulka stezky k jeskyni byla uzavrena, protoze „prselo, je to prikre a mohl bych uklouznout“. Prekvapilo mne silne, ze i na tu prvni pulku k nejakym vodopadkum a vyhlidkam musim jit s pruvodcem, ten byl alespon v cene vstupu. Protoze byla pekna mlha, domluvili jsme se, ze se zajdu podivat do jeskyne, a pak uvidime. Lanovka (ta uz v cene nebyla) mne take prekvapila, protoze nevedla nahoru, ale dolu. Jeskyne byla nic moc, takova mala, jenom jsem tam pochopil, proc je stezka zavrena. Kdyz jsem videl Brazilce, kteri v jeskyni klouzali ve svych tapkach, bylo mi to jasne. To je tak, kdyz pitomci ovlivnuji zivot normalnich lidi. Po navratu zacalo pekne lit, tak jsem uznal, ze zadna tura nebude, vracim se a pojedu dal.Sete Cidades
Do vecera jsem se jeste bez problemu dostal do mestecka Piripiri. Mestecko ma pres 60000 obyvatel a vubec nechapu, co tam ti lidi delaji. Neco jako prumysl tam videt neni, krajina okolo je vyschla, porostla krovim, mezi kterym je videt tak nejaky dobytek, nedaleko tece reka, kde se da urcite neco ulovit a turisti se tam vyskytuji taky. Ale pro 60000 lidi? Dokonce jsem se tam na to nekolika lidi ptal a nikdo mi odpovedet nedokazal. S prevapenim jsem nasel hned u autobusaku superlevny hotel i se snidani, za stejnou cenu jsem uz spal i v kempu a bez snidane, a to jsem tehdy jeste musel ukecat
slevu. Predstava zacatku dalsiho dne byla tragicka, protoze v sedm rano z mestecka odjizdel autobus se zamestnanci parku, coz byla jedina „verejna“ doprava… a platit taxik ani jit 26 km pesky se mi nechtelo. Narodni park se jmenuje Sete Cidades, Sedm mest, a pro normalniho je pristupna cast s onemi sedmi mesty, skalnimi utvary, ktere nekteri — ala Däniken — povazuji za vytvory jakychsi civilizaci. Trosku zmatene bylo, jestli musim jit s pruvodcem nebo ne. Pry ze jo, dneska uz sice jsem presvedcen o tom, ze ne, ale s nim to bylo mnohem lepsi, protoze toho spoustu vykladal. A taky jsme vedeli, kam jit. Problem byl, ze se za nej plati, a to castka za skupinu, at je jakkoliv velka. Jelikoz v tuto chvili
jsem byl skupina ja, sedl jsem si, vytahl knizku a cekal. Netrvalo ale dlouho a byli jsme tri, tak ze pujdeme (i kdyz to bylo vice nez jsem predpokladal), a nakonec se nasli jeste dalsi dva, takze nas to vyslo relativne dobre. Vyrazili jsme pesky na veliky okruh (to znamena videt vsechno), jinak se tam da jet na kole, motorce nebo i auty. My za ten den byli pesky asi jedini. Vylet to byl pekny, skaly roztodivnych tvaru, kresby na skalach, koupani pod vodopadem. Sice horko, ale to uz je proste v tech krajich normalni (kousek odtud bylo pry nejteplejsi hlavni mesto ze vsech statu Brazilie). Cely vylet zabral nejakych sest hodin, bylo to asi tak stokrat zajimavejsi nez Ubajara. A zbyvalo jenom pockat na odjezd autobusu se zamestnanci zpet.Fotky najdete na picasu.
Žádné komentáře:
Okomentovat