Ohnova zeme, pesky i stopem

Ushuaia
Z El Calafate pres noc prejizdime do Rio Gallegos, kde presedame na dalsi bus. V nem nas ceka dalsich dvanact hodin cesty, vcetne prekroceni hranic do Chile a pak zase zpatky do Argentiny. V Chile prejizdime lodi na Ohnovou zemi a vecer jsme v Ushuai. A da se rict: jsme v cili nasi cesty na jih, na nejjiznejsim miste zemekoule, kam se da dojet busem. Pravda tvrdi se tady take, ze to je nejjiznejsi mesto, ale takove jsou tady tri, nebo konec sveta, jak pouzivaji mistni, ale tech je asi jeste vice.

Ve meste travime tri dny, odpocivanim, zarizovani, shanenim, nakupovanim... Jeden den si delame vylet k mistnimu ledovci Martial, ale jako by tam nic nebylo. Proste tam neni nic moc delat - teda krom spousty moznych lodnich vyletu po blizsim i vzdalenejsim okoli. To nas ale nelaka, protoze my planujeme lodni "vylet" dal na jih a daleko. Mame ale asi deset dni casu, tak vymyslime, co tady celou dobu delat. Nejdrive ctyrdenni trek a pak - proste stopem po Ohnove zemi.

Sierra Valdivisio
Takze ctyrdenni trecik, dle naseho pruvodce pod nazvem Okruh Sierra Valdivisio. Prvni den nas ve ctyri odpoledne vyzvedava taxik (levnejsi nez bus) a jedeme zhruba dvacet kilometru za mesto. Chvili hledame, kde vlastne mame zacinat a stejne vystoupime o tri kilometry vedle. Dojdeme to po hlavni ceste a pak zase hledame, kam mam vlastne do toho lesa vyrazit. Ale i to se nam uspesne podari. Pri brodeni reky se nejdrive mirne namoci Mila, k mistu, kde uklouzl, ale ani nedojdu, protoze uz predtim slapnu na nejaky kmen, ktery je bohuzel castecne plovouci a pod mou nohou radostne odpluje. Koncime v malem refugiu, vzhledem k tomu, ze zacina poprchavat a fuci, je to prijemne. V noci je pekny narazovy vitr, narazy jsou takove, ze drnci a trese se cela nase chaticka.

Po narocnych dnech v Ushuai se dospavame, dosusujeme veci z brodeni predchoziho vecera a vyrazime za pekneho pocasi az nekdy po jedenacte. Cesta vede udolim, cesticku si musime dost hledat nebo proste vytvaret. On totiz tento trek neni moc frekventovany, krom prvniho vecera jsme tam tri dny sami. Ale udoli jsou jasna, sedla mezi nimi take, tak snad nezabloudime. Cely den a vlastne cely trek nas provazeji bobri. Respektive jejich hraze, jezirka, podmacene louky a bile uschle stromy. Bobr je naprosto dokonaly likvidator stromu kolem. Prekonavame sedlo Paso Beban, kde je pekna zima a vitr, a k veceru stavime stan, kousek od bobrich hrazi...

Pocasi se zhorsilo a po chvili v udoli vyrazime do sedla v mracich. Vitr, mlha, snih, nastesti to neni nahoru tak hrozne. Sestup uz zvladam hure, je mi zima, je to smula, ze si takove pocasi vyberu zrovna kdyz se zivim paralenem... V dalsim sedle uz i kolem sebe vidime, mame peknou vyhlidku na asi pet jezer a jezirek po okoli. Nasleduje dlouhy sestup, skvele jsou polstare cerveneho mechu (nebo neceho takoveho), Mila si v nich zvlaste libuje. Spime, zase jako obvykle, u bobri hraze. To uz zase vesele prsi.

Posledni den nas ceka jenom dojit udolim reky. To znamena asi sedm hodin pochodu, hledani cesticek, prochazeni podmacenych luk, brodeni rek. A samozrejme zase obdivovani bobrich hrazi. I kdyz nam tu cestu obcas pekne zneprijemnuji. Odpoledne dochazime na hlavni cestu, nevracime se ale zpet do Ushuai, vyrazime trochu procestovat Ohnovou zemi.

Stopem po Ohnovou zemi
Procestovat stopem Ohnovou zemi zni romanticky a akcne. Nicmene realita je trosku rozdilna, vice casu nez v autech jsme stravili na kraji cesty. Ohnova zeme by se taky mohla jmenovat Vetrna zeme, protoze vitr je tam stale a na ceske pomery poradny. Proste jako u oceanu, a tady navic u Atlantiku a Pacifiku zaroven. Takze vetsinou nabaleni u cesty do vetsiny obleceni.

Prvni den si davame odpocinek v prijemnem kempu v Tolhuinu. Hlavne ja ho potrebuji. Ale i Mila oproti puvodnim planum vyrazime pouze do vesnice nakoupit. Nasim azylem je drevena bouda s kamny, tedy s barelem a rourou slouzici jako komin o prumeru snad ctyricet centimetru. Drevo se tam hazi ve velkem a rozdhodne s nim tady nesetri. Cela bouda je vyzdobena napisy na drevenych plackach, kde lidi pisi, odkud kam jedou. Nejlepsi jsou cyklisti jedouci z Aljasky po Panaamerikane. 26 000 kilometru, 23 mesicu a podobne.

Dalsi den se prilis daleko nedostaneme. Vecer pri hledani bezvetrneho mista narazime na domecek s hasicem, ktery nas nechava prespat v dilne. Necekany komfort, kaminka, teplo. Rano ale cekame skoro pet hodin na to, nez nas nekdo vezme. Od hranice uz je to lepsi. Vecer se ocitame v naproste pustine, krizovatka prasnych cest a nikde nic. Nicmene takova mista maji vyhodu, ze tam auta proste zastavi. Kdyz nas vysadi farmar u odbocky na svou estancii, jsme srazeni vetrem... Tedy ja jsem srazen vetrem a Mila ani nemuze vystoupit, protoze nemuze kvuli vetru otevrit dvere. Najdeme terenni vlnku, lehneme si na ni a cekame jestli neco pojede. Nastesti ano a vecer travime v Porveniru, davame si vybornou veceri z jehneciho a pak sedime u kaminek a popijime. Jako obvykle, ja caj, Mila vino.

Prejizdime lodi na pevninu do Punta Arenas, a odtamtud dalsi den zase dal. Z  pristavu Punta Delgada zpet na Ohnovou zemi, kde zase skoncime uprostred niceho. Teda je tam male refugio, boudicka, kterou pouzivaji honaci ovci na svych cestach z pastviny na pastviny. Vodu si nabirame z kaluze u cesty a tim mame vse co potrebujeme. Posledni den nasi cesty se vracime az do Ushuai, posledni usek sice dojedeme autobusem, ale uz chceme mit jistotu, ze tam jeste ten den dojedeme. A muzeme se psychicky chystat na dalsi vylet. Kam se da jet z Ushuaiy na jih? ;-)

Omlouvam se, ze je to nezajimave bez fotek, nejake najdete zde na picasu.