Pred sedmou ranni je absolutni bezvetri, v klidu pospavame ve stanu a najednou se ozve rana... Neco je spatne - a zlomila se nam tycka od stanu. Proste jen tak, nejspis prisel jeji cas. Dopoledne nakupy, provizorni oprava stanu a po poledni vyrazime na ctyrdenni turu. Dokonce si kvuli ni kupujeme mapu, coz se nam za deset mesicu stava podruhe. Zastavujeme se zaregistrovat se v oficine narodniho parku. Mila se zhrozi, kdyz slysi slecnu lidem pred nami radit, aby si na vylet pod Torre vzali hulky. Nastesti ma ale slecna rozum a poprve zafunguje jak ma informace, ze jsme byli na Aconcagui:-)
Slecna vytahne podrobnou mapu a vsechno nam vysvetli. Skoda, ze si skoro nic nezapamatujeme. Pul hodiny se vyborne bavime a kdyz odchazime, rika, ze zitra bude mozna prset, ale ze je zrovna uplnek, tak abychom neprisli o nejhezci vyhlidky, mame jit klidne pres noc... Vyrazime, slunicko sviti, mame krasne vyhlidky, nejdrive na Cerro Torre i masiv Fitz Roye, pak prechazime do udoli Ria Tunel, pod nami se vine reka, na konci udoli jezero Torro a nad nim ledovec. Vecer ale koncime v kempiku pred jezerem, jen my dva a dalsi tri lidi. Prijemny nezvyk.
Po ranu obchazime jezero, mame po lane prelezt reku, dostat se na ledovec, prejit ho a pokracovat vzhuru do Paso Vienta. Ze jsem ja slepy, to je normalni, ale ani Mila nevidi to avizovane lano, misto toho pokracuje podel reky k ledovci, ze bude tam. Pak uz to mame trochu slozitejsi, lezeni po skalach, snaha se dostat k ledovci. Kdyz jsme u ledovce, snaha najit, kudy se dostat na nej. Kdyz se dostaneme na nej, tak se v podstate hned vracime, protoze tudy to proste nejde. Takze zase nekam dolu... tady si uz opravdu dobre nepripadam, primo u tajiciho ledovce, obcas z neho vypadne kus ledu... jakymsi vodopadkovitym potuckem dolu, kdyz jsem dole
tak si oddechnu. Dalsim zlebikem zase nahoru, ale kdyz kolem mne prosvisti kamen, rikam si, ze je asi neco spatne. Nahoru pokracuji nejak po skalach kolem. Do toho vitr a zacina prset... Mila ceka na ledovci, pokracujeme spolu. Klouze to... zadne prekvapeni, ledovec je mirne zvrasneny, da se jit celkem v pohode. Ale kam? Resp. kudy? Po case se zase rozdelujeme, nastesti na ledovci Milu vidim i daleko, po case mi ale zmizi. Nakonec se dostavam do mista, odkud uz dale, dopredu, doleva, ani doprava, nemuzu. Kolem jsou trhliny, nerad bych do nich zapadl. Sice jsou uzoucke ve vetsine bych se brzy zaklinil, jenomze nevim, jestli by to melo nejakou vyhodu tam viset. Obcas prsi a velice neprijemny je silny narazovy vitr, kdy je
potreba se drzet zuby nehty, protoze dokaze cloveka po ledu "rozklouzat". Zacinam se vracet a nabiram smer, kde jsem naposledy videl Milu. Moznosti mam dve. Bud nekam zapadl, a to ho najdu jenom nejakou nahodou, nicmene do trhlin synbolicky nahlizim, nebo nasel rozumnou "cestu", jenomze pak mi neni jasne, proc uz ho nevidim nekde na morene. Zkousim kazdou moznost, jak se dostat "dopredu", ale nejde to a chodim tam jako po hrebenu. Jednu dobu uz opravdu nevim kam dal a davam si termin, po kterem se zkusim proste vratit. Nicmene dochazim kam mam a kde chodi "kazdy", krasny pohodovy ledovec bez trhlin. Za nejakou dobu uvidim i Milu, nicmene to mam k nemu jeste pul hodiny. Je takovy malicky, ze chapu, proc jsem ho nemohl videt. Zato on vyklada, jak mne krasne pozoroval na bilem ledovci, snaziciho se nekam dostat. Krom toho nahoru vyjdu na opacne strane reky, tak mne ceka brozeni reky vytekajici z ledovce. Krasa, mam vseho dost, nastesti aspon sviti slunko. A mam v batohu trochu fernetu... Tam kde jsme meli byt za dve hodiny jsem se dostal za hodin sedm a pul!!! Na samotnem ledovci jsem byl ctyri hodiny! A nastesti to vsechno dopadlo dobre.
Uz po pekne pesine pokracujeme vzhuru az do sedla Paso del Viento (Vetrne sedlo), odkud se nam otevira pohled na Hielo Sur, cesky asi Jizni patagonsky ledovec. Pry nejvetsi ledovec mimo polarni oblasti, ma na delku 350 km, rozlohu 16800 kilometru ctverecnich, my jsme u casti ledovce Viedma, ktery ma 978 kilometru ctverecnich... Proste pod nami je led kam se podivame, az k obzoru, kde konci bilymi horami. Krasa. Dochazime v klidu k refugii, prijemne boudicce u jezirka, ledovec sice nevidime, ale to je jen mala chyba na krase.
Treti den pokracujeme nad ledovcem, skoro porad na nej vidime. Libi se mi to. Na mape jsou nakreselene trasy primo po ledu, jedno, dvou, ... sedmidenni. Nekdy priste. Ze sedla Huemul nas ceka celkem brutalni sestup, ledovec konci a jsme u jezera Viedma. Celo ledovce tam ma pet kilomeru na sirku. Spime v recisti primo u potucku, sice na sutrech, ale s krasnou vyhlidkou na ledovec, jezero, hory kolem.
Posledni den nam zbyva jenom dojit. Prvni cast cesty nad jezerem, koncime u pristavu, odkud jezdi vyletnici podivat se na ledovec. Teda nekoncime tam, protoze jeste pesky pokracujeme skoro dve hodiny do El Chaltenu, kde se odepisujeme (aspon chvili jsme tam viseli na nastence mezi borci lezoucimi treba mesic na Cerro Torre nebo Fitz Roy:-), rychle do kempu pro veci, prebalit a na autobus. Navazujici autobus v Calafate moc navazujici neni a hlavne jede ve tri hodiny rano, tak travime noc na terminalu.
El Chalten a okoli se nam moc libil. Lidi tam je milion, ale staci zajit kousek bokem a na nasem druhem treku jsme byli tri dny naprosto sami. Pocasi vyslo, trocha adrenalinu na ledovci, spousta skal, ledu, vetru, jezer, ...
Pred sedmou ranni je absolutni bezvetri, v klidu pospavame ve stanu a najednou se ozve rana... Neco je spatne - a zlomila se nam tycka od stanu. Proste jen tak, nejspis prisel jeji cas. Dopoledne nakupy, provizorni oprava stanu a po poledni vyrazime na ctyrdenni turu. Dokonce si kvuli ni kupujeme mapu, coz se nam za deset mesicu stava podruhe. Zastavujeme se zaregistrovat se v oficine narodniho parku. Mila se zhrozi, kdyz slysi slecnu lidem pred nami radit, aby si na vylet pod Torre vzali hulky. Nastesti ma ale slecna rozum a poprve zafunguje jak ma informace, ze jsme byli na Aconcagui:-) 
Slecna vytahne podrobnou mapu a vsechno nam vysvetli. Skoda, ze si skoro nic nezapamatujeme. Pul hodiny se vyborne bavime a kdyz odchazime, rika, ze zitra bude mozna prset, ale ze je zrovna uplnek, tak abychom neprisli o nejhezci vyhlidky, mame jit klidne pres noc... Vyrazime, slunicko sviti, mame krasne vyhlidky, nejdrive na Cerro Torre i masiv Fitz Roye, pak prechazime do udoli Ria Tunel, pod nami se vine reka, na konci udoli jezero Torro a nad nim ledovec. Vecer ale koncime v kempiku pred jezerem, jen my dva a dalsi tri lidi. Prijemny nezvyk.
Po ranu obchazime jezero, mame po lane prelezt reku, dostat se na ledovec, prejit ho a pokracovat vzhuru do Paso Vienta. Ze jsem ja slepy, to je normalni, ale ani Mila nevidi to avizovane lano, misto toho pokracuje podel reky k ledovci, ze bude tam. Pak uz to mame trochu slozitejsi, lezeni po skalach, snaha se dostat k ledovci. Kdyz jsme u ledovce, snaha najit, kudy se dostat na nej. Kdyz se dostaneme na nej, tak se v podstate hned vracime, protoze tudy to proste nejde. Takze zase nekam dolu... tady si uz opravdu dobre nepripadam, primo u tajiciho ledovce, obcas z neho vypadne kus ledu... jakymsi vodopadkovitym potuckem dolu, kdyz jsem dole 
tak si oddechnu. Dalsim zlebikem zase nahoru, ale kdyz kolem mne prosvisti kamen, rikam si, ze je asi neco spatne. Nahoru pokracuji nejak po skalach kolem. Do toho vitr a zacina prset... Mila ceka na ledovci, pokracujeme spolu. Klouze to... zadne prekvapeni, ledovec je mirne zvrasneny, da se jit celkem v pohode. Ale kam? Resp. kudy? Po case se zase rozdelujeme, nastesti na ledovci Milu vidim i daleko, po case mi ale zmizi. Nakonec se dostavam do mista, odkud uz dale, dopredu, doleva, ani doprava, nemuzu. Kolem jsou trhliny, nerad bych do nich zapadl. Sice jsou uzoucke ve vetsine bych se brzy zaklinil, jenomze nevim, jestli by to melo nejakou vyhodu tam viset. Obcas prsi a velice neprijemny je silny narazovy vitr, kdy je 
potreba se drzet zuby nehty, protoze dokaze cloveka po ledu "rozklouzat". Zacinam se vracet a nabiram smer, kde jsem naposledy videl Milu. Moznosti mam dve. Bud nekam zapadl, a to ho najdu jenom nejakou nahodou, nicmene do trhlin synbolicky nahlizim, nebo nasel rozumnou "cestu", jenomze pak mi neni jasne, proc uz ho nevidim nekde na morene. Zkousim kazdou moznost, jak se dostat "dopredu", ale nejde to a chodim tam jako po hrebenu. Jednu dobu uz opravdu nevim kam dal a davam si termin, po kterem se zkusim proste vratit. Nicmene dochazim kam mam a kde chodi "kazdy", krasny pohodovy ledovec bez trhlin. Za nejakou dobu uvidim i Milu, nicmene to mam k nemu jeste pul hodiny. Je takovy malicky, ze chapu, proc jsem ho nemohl videt. Zato on vyklada, jak mne krasne pozoroval na bilem ledovci, snaziciho se nekam dostat. Krom toho nahoru vyjdu na opacne strane reky, tak mne ceka brozeni reky vytekajici z ledovce. Krasa, mam vseho dost, nastesti aspon sviti slunko. A mam v batohu trochu fernetu... Tam kde jsme meli byt za dve hodiny jsem se dostal za hodin sedm a pul!!! Na samotnem ledovci jsem byl ctyri hodiny! A nastesti to vsechno dopadlo dobre.
Uz po pekne pesine pokracujeme vzhuru az do sedla Paso del Viento (Vetrne sedlo), odkud se nam otevira pohled na Hielo Sur, cesky asi Jizni patagonsky ledovec. Pry nejvetsi ledovec mimo polarni oblasti, ma na delku 350 km, rozlohu 16800 kilometru ctverecnich, my jsme u casti ledovce Viedma, ktery ma 978 kilometru ctverecnich... Proste pod nami je led kam se podivame, az k obzoru, kde konci bilymi horami. Krasa. Dochazime v klidu k refugii, prijemne boudicce u jezirka, ledovec sice nevidime, ale to je jen mala chyba na krase.
Posledni den nam zbyva jenom dojit. Prvni cast cesty nad jezerem, koncime u pristavu, odkud jezdi vyletnici podivat se na ledovec. Teda nekoncime tam, protoze jeste pesky pokracujeme skoro dve hodiny do El Chaltenu, kde se odepisujeme (aspon chvili jsme tam viseli na nastence mezi borci lezoucimi treba mesic na Cerro Torre nebo Fitz Roy:-), rychle do kempu pro veci, prebalit a na autobus. Navazujici autobus v Calafate moc navazujici neni a hlavne jede ve tri hodiny rano, tak travime noc na terminalu.
El Chalten a okoli se nam moc libil. Lidi tam je milion, ale staci zajit kousek bokem a na nasem druhem treku jsme byli tri dny naprosto sami. Pocasi vyslo, trocha adrenalinu na ledovci, spousta skal, ledu, vetru, jezer, ...
Davide i přes nepřízeň osudu - což mám na mysli dva ukradené foťáky - tak i ten třetí určitě zdaleka ne tak kvalitní, dělá krásné fotky. Díky za komentář a pohledy z cest a přeju krásné zážitky do dalších dnů. Ahoj Betty
OdpovědětVymazatp.s.komentáře nikdo nepíše, asi to mimo mě nikdo nečte.
To není pravda, já čtu, já čtu:) A Libor je celou dobu nešťastný, že by chtěl taky a jak ti závidí! Každopádně tenhle výstup na ledovec, no, mě by asi ruply nervy:))
OdpovědětVymazatPřeju hodně sluníčka (nám už tady taky konečně začalo svítit:)..) a spoustu krásných zážitků! Ferda
jj, tady v pitu to sledujeme v povzdálí, ale o to pečlivěji. Nádherné zážitky, nádherné tůry, foťáky nežel, to je jen věc, důležité co zůstane v hlavě a srdci. Víťa.
OdpovědětVymazat