Sopka Puyehue
V šest vyrážíme, skoro přímo vzhůru. Chceme dojít jenom k nějakému kempíku, o nějakých devět set metrů výše sice máme refugio, ale to je dle průvodce etapa na první den. Míla mi za chvíli mizí a je mi celkem jasné, že ho najdu v refugiu. Cestou mám velice negativistické myšlenky, protože poté, co jsem zaplatil tolik peněz, se brodím blátem a tak zničené a zerodované cestičky jsme už dlouho neviděli. V osm jsme v refugiu, boudě s palandami a asi devíti lidmi, příjemná atmosféra.
Večer jsem měl dobrý nápad nabrat v potůčku vodu na ráno, ať pro ni ráno tam dolů nemusíme. Dobrý nápad to byl proto, že potůček je na sluneční pohon a po ránu je bez vody. Kousek nad námi začínají mraky, přesto odhazujeme batohy a jdeme nahoru, dle všeho je tam přinejmenším pěkný kráter. A děláme dobře, dostáváme se nad mraky, kolem vidíme vykukující špičky dalších sopek. A kráter pěkný opravdu je. Zbytek dne jdeme sopečnou pustinou, jde se dobře, nejvíce to znepříjemňují přechody sněhových polí. Odpoledne stavíme stan a ještě vyrážíme k místnímu gejzírku. 
Vyrážíme ale na špatnou stranu, nacházíme si tak vlastní zajímavou kouřící, barevnou, smrdící "plochu". Večer se koupeme v potůčku - je pěkně ledový, ale vyvěrá do něj z boku vařící voda. Takže si stačí vybrat správnou pozici... a pak ji neustále měnit, míchat vodu a podobně - proudy se mísí, mění, přetlačují, chvíli je dobře, pak najedou z jedné strany člověk mrzne a z druhé je popálený, Míla si libuje, ale není to nic pro mne a brzy prchám na břeh.
Po ránu se kousek vracíme a pokračujeme v cestě kolem sopky, po Ruta de los Americanos. Po čase zjišťujeme, že jdeme jinudy než jít máme, ale tady v té pláni to vůbec nevadí a máme to kratší. U řeky se na cestičku zase napojujeme, ale cestička mizí, značky (tj. bambusové tyče) skoro žádné, občas na tu správnou narazíme a po chvíli už zase nevíme, jestli jsme vlastně na ni. Cestička má odbočit někam prudce dolů do lesa, předpokládáme, že už jsme odbočku přešli. Jsou čtyři hodiny, když se rozhodujeme seslézt do rokle s potůčkem a projít to dolů. Dole teče řeka a podél ní vede cesta. Ještě to netušíme, ale začíná jeden z nejzajímavějších zážitků... nicméně těžko popsatelných. Má cesta z předchozího treku se nyní jeví jako procházka růžovým sadem.První hodinu všechno jde, člověk se sice musí trochu prodírat, překračovat kmeny, obcházet kameny, voda postupně zmizí, ale postupujeme celkem rychle. Porost ale houstne a jde to stále pomaleji. Po dvou hodinách podnikáme pokus vylézt z rokle na hřebínek, jenomže za hřebínkem je další roklička a za ní další a za chvíli jsme zase v naší rokli. Jenom do ní musíme seslézt pár metrový vodopádek. Ale alespoň máme vodu, nahoře jsme udělali velkou, nicméně odpustitelnou chybu, na cestu potůčkem jsme si vodu nenabrali... Cesta je stále brutálnější, psychologicky je nejhorší to, že si pořád říkáme, že už musíme být dole. O půl desáté, s posledním světlem to balíme, já sice navrhuji pokračovat s čelovkami, ale tento - hloupý - návrh ruší Míla tím, že mu skoro nesvítí čelovka. Dole se spát nedá, tak se snažíme vyškrábat a prodrat se nějakých 50 metrů nahoru. Míla už jednu chvíli prohlašuje, že to nejde, ale nakonec se nahoru dostává. Než vylezu i já, zázračně najde místečko na stan, s čímž jsme vůbec nepočítali. Jídla máme sice dost, ale vody málo, vařit tak nevaříme, naštěstí máme ještě nějaké housky.
V noci prší, takže díky za stan, nicméně představa, že se budeme prodírat navíc v něčem plném vody není vůbec příjemná. Nikam se tak nehrneme a vycházíme celkem pozdě, naštěstí už bez deště. Chvíli vrchem, ale tam je to taky celkem neprůchozí a po čase jsme zase dole. Je to brutal. Nejhorší ze všeho jsou bambusy, které se i bez věcí procházejí dost blbě, natož s batohem a stanem. Rostou si, jak se jim zachce, nejhorší, co je může napadnout je, když se kříží. Clověk se protáhne, protlačí či prodře několika bambusovými stonky a nějaká mrcha se mu stejně dostane mezi ramena a batoh. Nejde to dopředu, nejde to dozadu, nejde ho poslepu za zády nahmatat a nějak ho zvednout. Tolik sprostých slov jsem už hodně dlouho neřekl. A větsinou na adresu bambusů.
Stromy spadané do soutěsky vytvářejí občas neprostupnou hráz, kterou je potřeba jaksi obejít - zespoda, shora, zleva, zprava. Někdy se na spadlém stromu vytvoří druhé patro, zachytí se tam větve, maras a začnou tam růst další stromy a bambusy. Je to zajímavé, moc si to ale nevychutávám. Někde dole pod tím - půl metru, metr, dva - je dno. Než všechno obcházet (ono to taky vždy nejde), snažím se někdy jít vrchem. Když ale člověk šlápne špatně, začne se pomalu nebo rychle propadat dolů. Občas rychlé propadnutí, spadnutí, uklouznutí pomůže - člověk je prostě o pár metrů níže a nemusí řešit, jak se tam dostat...
Pády už ani nepočítám. Odřeniny také ne. Kalhoty se pomalu ale jistě mění v legíny. Už dávno se chůze po čtyrech stala regulérním způsobem pohybu. I na plazení dochází. Povoleno je vlastně cokoliv. K tomu se objevuje voda, proudící říčka, hluboké tůňky, vodopádky. Suchý určitě nejsem. Tento problém je vyřešen úplně, když uklouznu a sjedu do vody. Šikovně, namočím se sice vpředu až po obličej, ale vzadu jen po pás a batoh zůstane nad vodou. Než se mi podaří vyhrabat, dokonale mi nateče do bot. Aspoň už pak moc nemusím řešit občasné brodění.
Psychicky ničí to, že už přece musíme být na konci! A pořád nejsme. Pravda postup je někdy rychlostí pár metrů za deset minut, ale stále postupujeme. Ale všechno končí a konečně narážíme na velkou řeku. Plnou vody. Jenže cesta tam stejně není - čili ještě nekončíme. Takže se vyškrábat nahoru a jít "podél" řeky - časem prostě musíme narazit na cestu, která "tam někde" vede. Jenomže my moc nevíme, kde vlastně jsme. Chůze lesem je přece jenom rychlejší, bohužel je to les plný křaků, bambusů, všeho. Navíc pěkně trnitých. Překonávání údolíček a soutěsek mířících do řeky taky někdy stojí za to. Před námi stromy, že tam člověk dohodí šutrem, pod námi díra, že nevidíme dolů. Skoro kolmý svah s bambusy dolů ještě jde, ale nahoru? Když se musí, všechno jde. Už se chystáme na další noc v neznámu, když najednou, ve 20:20, narážíme na cestičku. Po 16 hodinách chůze a boje jsme zase v "civilizaci". Musíme si s Mílou potřást rukou, jako při dobytí nějakého vrcholu.
Dobití, zničení, unavení, potrhaní, špinaví. Ale naštěstí všechno dopadlo dobře. Odřeniny, modřiny, trny v kůži, to jsou drobnosti, když si představíme, co všechno se mohlo stát. Každým krokem jsme se mohli polámat...
Soutěsky procházím rád. Proto jsem do ní spokojeně a rád vešel. Projít tuhle ale trvalo trochu déle, než jsem předpokládal. A hlavně to byla cesta, kterou jsem si nedovedl ani představit.
Po půl hodině docházíme k potůčku, na trávě stavíme stan a spokojeně můžeme spát. Ráno svítí slunce, tak sušíme všechny věci. Máme mokré nebo vlhké prakticky vše. Batohy jsou hnědé od bláta.
Oblečení taky nevypadá jako nové. Ruce a nohy plné trnů, ty si vytahujeme ještě několik dní. Odpoledne docházíme před konec treku, končíme na louce, pereme, sušíme. Svítí sluníčko, kvetou kytky, nezdála se nám vlastně ta cesta roklí? Nezdála, tělo se hlásí. Zvednout nohu a překročit kmen? Tolik námahy... Ohnout se pod nějakou větví? Nejde to raději obejít? A nejhorší jsou - z věčného přetahování se s bambusy - hrudník a ramena. Lehnout si na záda a dát si ruce pod hlavu? Nemožné!Pampa Frutilla
Další den jsme za půl hodiny u vstupu a našich věcí. Dobalujeme jídlo, jdeme po asfaltce do
Anticury ke vstupu do další části parku, zapisujeme se strážcům a pokračujeme dále. 20 km tam, druhý den 20 km zpátky. Po hodině a půl chůze nás převapuje dvojice pohraničníků, kteří sedí u svých koní na louce a vyhlížejí pašeráky a ilegály. Mladší si s námi povídá (odkud jsme, jak se nám tam líbí, jestli nemáme svobodnou sestru), starší sepisuje třístránkový záznam kontroly do svého deníku. Musím se tomu smát, představa jak píše záznam ve stylu "Při pravidelné obchůzce jsme narazili na dvojici...". Jdeme dále, máme to pěkně postupně, po staré vojenské cestě, 800 metrů vzhůru. Pohodová cesta, ale jsem pěkně hotový, takhle jsem se už dlouhou necítil. Ještě jsem si do toho vedra zapomněl nabrat vodu, což tomu taky pěkně přispívá... Na konci se dostávám nad les, vyhlídky na okolní kopečky s vévodícím ledovcovým rozeklaným Monte Tronadorem, dominantou cele oblasi, docházím na louky Pampa Frutilla a vůbec mne
netěší, že nikde nevidím vodu. Až kousek níže vykouknout dvě pěkná jezírka Lagunas de los Monos. Krásné místo, krásný večer, jediná vada na kráse celé oblasti jsou tábanos, místní obrovští ovádi. Dají se celkem dobře chytat, je jich tam teď o pěkných pár set méně. Pobaví nás když jednoho hodím před malou ještěrku a ona ho vesele (přestože ovád je asi třikrát 
větší, než její hlava) sní. Tak ji trochu krmíme. Další dopoledne trávím sešívaním kalhot (ve stanu, kvůli tábanos), a pak se vydávám zpátky dolů za Mílou. Spíme u restarace, kde máme schovány věci, a doufáme, že je to na chvíli poslední noc v Chile, ráno se chceme stopem přesunout do Argentiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat