Huayna Potosí (6088)

Po několika odpočinkových dnech v La Pazu vyrážíme do hor. Konkrétně nás zajímá hora jediná, Huayna Potosí. Jsme tři, potkali jsme našeho kamaráda Billa z Austrálie, který se k nám přidal. V poledne nasedáme do objednaného taxíku a vyrážíme. Z La Pazu vystoupáme do Alta a po prašné cestě pokračujeme do hor. Kolem dodnes používaných cínových dolů, ve kterých už se skoro netěží, zato po hornících zůstalo pozoruhodné "městečko", bohužel z jejich hrobů. Po hodině a půl vysedáme ve výšce 4700 metrů a dále pokračujeme pěšky. Výstup do refugia (campo alto, rock camp, campo argentina a možná má ještě jiné názvy) nám zabírá přes hodinu, je tam asi dvacet lidí, kteří obsadili půdu, my spíme v přístavbě. Sice za 70 bolivianů místo 50 nahoře, ale jsme tam sami a nikdo nás pak v noci nebudí. Kluci jdou na vycházku na skálu nad refugiem, já s nachlazením unaven po výstupu uléhám do spacáku. V sedm zaléhavají do spacáku všichni a je čas spát.

Jenže v mém stavu stejně usínám až po půlnoci, kdy slyším, jak všichni ostatní vstávají. My vstáváme ve dvě, když už jsou všichni ostatní pryč, a po snídani a čaji před třetí vyrážíme. Počasí je skvělé, žádný ukrutný mráz, hlavně skoro bezvětří, jasno a hvězdy nad námi. A těch hvězd je v té výšce hodně a hodně jasných. Krásná zimní noc. Po dvaceti metrech nasazujeme mačky a teprve tady opravdu vyrážíme po ledovci vzhůru. Cesta příjemně utíká, cestička je jasná, šlape se výborně. Únava z předchozího dne je pryč, psychika ví, že na nic takového tady není místo. Po čase se před námi objevují první světýlka, po čase je postupně docházíme. Jsme asi jediná skupina bez guida a bez navázání. V jednu chvíli vypadá Bill unaven, zpomaluje, my s Mílou tvrdě pokračujeme dále a drsně ho necháváme jeho osudu... na jeho opakovanou žádost samozřejmě. Cesta příjemně ubíhá, občas přecházíme či překračujeme trhliny, trochu uvažuji, jestli je vlastně lepší nebo horší, že nevidím dolů. Ale kdo by do nich padal, když tam každou noc někdo chodí, nový sníh nemáme a stejně - zatím - nejsme první. Po dvou hodinách docházíme k úseku rozbitého ledu a kajícníků, ale úsek je naštěstí krátký a rychle ho procházíme. Dostáváme se na hřebínek, kde trochu lezeme po skále, před námi skupinka, kterou není kde předejít a která nás nepouští před sebe. Možná toho dost litují, protože si za nimi Míla i já (a toho musí litovat obzvláště) začínáme prozpěvovat.

A najednou jsme nahoře. Huayna Potosí, 6088 metrů nad mořem. Za dvě a půl hodiny, v 5:22, těsně před východem slunce. Svítící Alto na obzoru před (pod) námi, nad La Pazem oranžovo. Dorazilo nás tam zároveň sedm, tak si to všichni vychutnáváme. Za pár minut vychází slunce, objevuje se altiplano, kopce blízko i daleko. Na jedné straně rovina, na druhé nižší straně inverze. Krása.

Nahoře strávíme skoro hodinu (už i s Billem, který dorazil jako další), slunce naštěstí zahřívá, je dobře. Cestu dolů si pěkně užíváme, sluníčko, výhledy, konečně vidíme, kudy a kolem čeho jsme šli. Když dorážíme na refugio, správce se nás (hloupě) ptá, jestli jsme byli až na vrcholu:-) Pijeme, jíme, balíme, odpočíváme a jdeme. Čeká nás nejhorší část cesty, skoro hodinový sestup sutí s batohem. Na cestě čekáme skoro dvě hodiny na mikro, které nás odváží zpět do La Pazu. Jako prémii si dáváme třetinku pravé plzně, trochu máme strach, jestli nám ještě bude po šestiměsících chutnat, ale chutná. Odpolední spánek, zasloužená dobrá večeře.

Poprvé přes 6000 metrů! Všechno to bylo pro nás krásné a bez problémové. Loňský "výstup" na Kamenitý byl drsnější:-) Ale bylo to přece jen hodně vysoko, my naštěstí byli ve vysokých (i když nižších) horách už nějakou chvíli. Někteří lidé cestou nahoru nevypadali v pohodě. Takže kdyby se někdo chtěl inspirovat, přiletět do La Pazu a vyjít si nahoru, tak my jsme tam nepřiletěli!

Kupříkladu Billův velice podrobný popis (zvládáte-li australštinu) s příznačným názvem Why do people do this? (Proč to lidé dělají?) si můžete přečíst zde.