Nasi prvni zastavkou v Ekvadoru bylo Quito. Po skoro sesti hodinach jizdy jsme na terminalu, ktery byl prekvapive primo u historickeho centra mesta, vybrali jsme si hotylek La Posada Colonial asi minutu pesky od nej. Nam to samozrejme trvalo minut asi deset, nez jsme tu spravnou ulicku nasli. V pruvodcich se sice pise, ze vetsina lidi spi v novem modernim centru, ale my nejsme vetsina. O Quitu nam vsichni vypraveli historky o okradeni, kdyby nam to nevykladali, tak to je stejne napsano v kazdem pruvodci, proto jsme byli dost ostraziti a podezrivavi. Hned pri prvni vecerni prochazce jsme ale zjistili, ze policistu je vsude dost a kdyz se budeme drzet spravnych ulic, nebude to tak strasne. I kdyz mi zpocatku pripadalo podivne a lehkovazne, ze policiste nechodi se samopaly, na to jsem nebyl zvykly...
Dalsi den jsme vyrazili na rovnik. Na rovniku je mestecko Mitad del Mundo (Polovina sveta), ale prakticky je to kus Quita, a areal s obrovitym betonovym monumentem postaveny primo na rovniku. Postaveny primo na rovniku sice byl, ale diky druzicim, gps a podobnym pokrocilym vymozenostem se dneska vi, ze rovnik lezi asi o 250 metru vedle. Na betonovy monument a okolni pavilonky s vystavkami bych se za dva dolary podivat nesel, ale Mila ano, tak jsem sel taky. 
Zvladli jsme i maly hodinovy vylet na krater Puluhahua, coz je ctyri pet kilometru siroky krater, dole policka, vypada to pekne. Nakonec jsme sli najit ten spravny gps rovnik, ja chtel videt ty nuly na gpsce a Mila se na nej vycurat.Dalsi rano jsme sedli na bus a vyrazili smer Cochasqui. Z Quita par kilometru busem, z hlavni cesty to bylo sedm kilometru, nicmene za chvili jsme byli prijemne na korbe nakladaku. Vetsina cesty byla dlazdena
z kamennych valounu. Ke konci byly u cesty hromady kamenu, sedeli tam chlapici a busili kladivky... nevim, jestli tu cestu spravovali nebo staveli. Jeste vetsim prekvapenim pro nas bylo, kdyz s nami jeden z dlazdicku komunikoval anglicky. Cochasqui je nejvyznamnejsi predincka pamatka v Ekvadoru a jde o nekolik pyramidek. Pyramidky jsou kopecky hliny, protoze mistni to pred 
Spanely maskovali tim, ze je zasypali, coz je muselo stat stejne prace jako par set let pred tim postavit. Dostali jsme pruvodce, ne ze bych mu zvlaste rozumel,ale vetsinou mluvil jasne o jasnych vecech. Na nekolika mistech maji hlinu odkrytou, aby clovek videl jak to vypadalo, vcetne vrcholu jedne pyramidky, navic tam maji chyse vybavene "jako kdysi" a male muzejko. Stravili jsme tam pres dve hodiny a byly to prijemne dve hodiny.
Zpatky na hlavni cestu jsme se dostali tim, ze jsme si prisedli do auta mistnim turistum, a prestoze jsme vysedli na velke ceste, kde jezdiva plno autobusu, hned jsme se vezli stopem na korbe pickupu, dokonce i s policejni kontrolou. Za stopy jsme tentokrat nic neplatili, takze nas cestovani vyslo prijemne levne. 
A byli jsme v Otavalu, mestecku proslulem svymi sobotnimi trhy. Zrovna byl patek a byli jsme prekvapeni tim, ze cele jedno namesti je plne stanku s mistnimi vyrobky. Byla to hruza, tolik krasnych mistnich a navic levnych veci a my si je nemohli (z prostorovych duvodu) koupit. Ten spravny trh byl ale v onu sobotu a stanky byly nejenom na namesti, ale i v prilehlych ulicich. To se tyka trhu pro turisty, na ktery jsme vyrazili brzo po ranu, drive nez dorazi turisti z Quita. Jenomze se nam to stejne nepodarilo, protoze nejdrive jsme narazili na zeleninovy trh a potom jsme sli s davem a narazili na trh zvireci. 
A hlavne, vsude bylo plno mistnich z mesta i okolnich vesnic, zvlaste zeny chodily ve svych az podivnych kostymech. Na krku nahrdelniky z bizuterie z Jablonce... Samozrejme jsme to s tim nakupovanim nezvladli a ted mame zase o neco tezsi a plnejsi batoh:-(Vecer jsme vyrazili na kohouti zapasy. Protoze - kdo to kdy videl.
Bylo to dobre, nebyla to zadna krutarna, strikajici krev a podobne... I kdyz je fakt, ze z poloviny kohoutu si mohli udelat v nedeli polivku. Vice nez samotne kohouty jsem sledoval fandici, pokrikujici, obcas i tleskajici publikum a hlavne primo v arene (asi) majitele povzbuzujici sve kohouty...V nedeli jsme se vratili do Quita a vecer vyrazili na prochazku na kopecek kousek od nas, s obrovskou sochou Panny kvitoanske, ci jak
by se to dalo rict cesky. Meli jsme to kousek pesky, vsichni nas ale varovali pred cestou pesky, my jsme si to ale samozrejme museli zkusit a prezili to ve zdravi. Nahore bylo plno lidi a oblibena mistni zabava je pousteni draku. Misto to maji skvele, protoze jim tam lita, kde co. Nad hlavou desitky draku a kdesi nade vsemi jsme nasli tecku a pak i jejiho majitele dole. Od nej jsme zjistili, ze sveho draka ma na petisetmetrovem spagate! Cekali jsme na zapad slunce a rozsvicene Quito, a pak jsme marne cekali na taxik. Porad tady na vas nekdo troubi a kdyz ho potrebujete, tak nic. 
Nakonec jsme sedli do nejakeho polorozpadleho auta nekoho, kdo si asi privydelaval odvozem zoufalych navstevniku. Protoze zpatky potme uz jsme se opravdu neodvazili jit. Jenomze jsme vystoupili na nejakem podivnem miste, nasledoval svizny pruchod zanedbanymi ulicemi s podezrelymi lidmi a dost jsme si oddychli, kdyz jsme se dostali do znamych "rozumnych" ulic s ochrankou...
Posledni den jsme se nechali vyvezt kabinkou nad Quito, a pesky pokracovali na kopecek Rucu Pichincha (4713). Prijemna dvouhodinova prochazka tam, sebehnuti dolu, Quito pod nami, spousta letadel pristavajich mezi domy (nejenom autobusove nadrazi, ale i letiste maji uprostred mesta, nicmene oboji uz stavi nove), na obzoru nekolik sopek s ledovci... 
Cestou zpatky to jsme to vzali pres nove centrum, ktere nas ale vubec nezaujalo, zato se nam libil sice novy ale jako stary vypadajici obrovity kostel La Basilica del Vote Nacional (coz nevim presne, co znamena:-)A tim jsme ukoncili nas pobyt v Quitu a okoli a rano vyrazili o kousek dale.
Žádné komentáře:
Okomentovat