Paraty & Ilha Grande aneb "Konečně" pláže

Mezi São Paulem a Rio de Janeirem jsem se rozhodl udělat dvě zastávky. První bylo historické městečko Paraty. Ze São Paula tam trvá cesta autobusem necelých šest hodin, to znamená, že když jsme vyjeli po poledni, měli jsme tam být před šestou večer. Byli jsme tam skoro ve tři ráno. Stačila havárka před námi, několikahodinové zbytečné čekání na uvolnění cesty, kamión tam ležel ještě večer, takže jsme jeli velikou objížďkou. Můj vyhlídnutý hostel nebyl v centru městečka, ale na pláži, naštěstí v centru se pár lidí našlo a našel jsem to.

Tím jsem se dostal po snad třech týdnech pobytu v Brazilii k moři a na pláže. Což je pro většinu lidí nepochopitelné "a kde jsi tak dlouho byl?" jsem slyšel vícekrát. V Paraty jsem strávil prakticky jenom jeden den, jeho většinu tím, že jsem si vypůjčil kolo a vyrazil do kopečků nad městečkem. Kolo byl křáp, na jakém jsem snad ještě nejel, co však bylo horší, že už jsem pěkně dlouho nejel na žádném kole. Moc jsem tak toho nenajezdil, nějaké vodopádky, kaskádky, pěkný sjezd dolů k moři, trochu pláží a byl skoro večer. Večer jsme strávil na pláži ve společnosti dvou Slováků, Ira, Australana a nějakých lahváčů...

Další zastávkou byl ostrov Ilha Grande. V Angra dos Reis jsem měl mít hodinu čas, než jel trajekt, ale skončil jsem bez čekání na nějaké zásobovací lodi. Byl jsem z toho trochu zmaten, ale nebyl jsem tam zdaleka sám a dopadlo to sice trochu dráž, ale dobře. Největší vesnice na ostrově je Abraão, kam jsem dorazil, hostel jsem si nenašel přímo tam, ale asi o kilometr vedle na konci pláže. Ještě večer jsem vyrazil na krátkou průzkumnou procházku, Abraão byla směs nejrůznějšího ubytování, restaurací a dalších pro turisty více či méně nezbytných zařízení.

Na ostrově je pláží povícero, komu se nechce ležet přímo v Abraão (kde i já amatér poznám, že to není pláž nic moc), může se nechat dovézt lodí někam jinam, funguje to tam jako autobus. Nebo, pokud chce mít pohybu více, může na nějakou pláž dojít. A to byl celkem hlavní důvod, proč jsem se tam vydal. První den jsem vyrazil na východní stranu ostrova, první část cesty byla široká vyšlapaná cestička, chodí tam spousta lidí na pláž Lopes Mendes. Prý jedna z nejhezčích pláží v Brazílii. Já jsem ale pokračoval dále, kde už jsem byl jenom já sám. Párkrát jsem šel kolem nejrůznějších chat, lidé se tam prostě nechají dovézt lodí a tráví tam dovolenou. Některé mne překvapily tím, jak daleko a vysoko byly od moře... Díky těmto chatám se mi podařilo v jednu chvíli úspěšně ztratit cestu, protože najednou tam bylo spousta cestiček, skoro hodinu jsem tam kroužil, vždycky mne překvapilo, že jsem došel k nějaké chatě, už jsem si říkal, že to kašlu, ale zachránil mne objevivší se domorodý rybář, kterému jsem sice nerozuměl ani slovo, ale gestům naštěstí ano. Mým cílem byl maják Farol de Castelhanos, jaké bylo moje překvapení, když se najednou objevil plot a cedule s nápisem něco jako "Vojenský prostor, vstup zakázán". Samozřejmě jsem tam vlezl, protože jsem potřeboval zjistit, kam jsem to zase došel. Byl jsem správně, u majáku. A mohl jsem jít zpět. Když jsem došel na pláž Lopes Mendes, bylo skoro pět a byl jsem tam sám. Všichni už prchli, aby taky ne, když bylo viditelně před deštěm. Aspoň jsem se tam nemusel obtěžovat nějakými plavkami. Byla to vlastně moje první mořská koupel v Brazílii. Na cestě zpět jsem si ještě na poslední pláži nějakou půlhodinu před hostelem, dal smaženou rybu, překvapivě mi donesli čtyři ryby a nic k tomu. Ale dobré to bylo. A v mírném deštíku jsem s posledním světlem spokojeně došel zpět.

Další den jsem vyrazil pro změnu na druhý nejvyšší vrchol ostrova, Pico do Papagaio, 982 metrů vysoký. Do takového kopce (skoro by stačilo říct jenom "do kopce") jsem šel před více než půl rokem v Patagonii! Nahoře byla skála s krásným výhledem, který jsem ale neměl, protože jsem byl v mraku a kolem sebe jsem viděl jenom bílo. Ale spokojeně jsem si tam sedl, kochal se, mimo jiné pocitem, že hromady lidí jsou tam někde dole a já sám tady nahoře. Nebyla to ale docela pravda, protože když jsem odcházel dorazila holka, Holanďanka, která tam byla jako průvodce, jen jaksi svoje turisty nechala dole a vyrazila na kopec. Cesta dolů tak utekla neočekávaně rychle a příjemně. Na cestě jsem se rozdělili, já pokračoval napříč ostrovem směr pláž Dois Rios.

Třetí den jsem vyrazil na třetí stranu ostrova, neměl jsem žádný cíl, dalo by se jít pár desítek kilometrů. Prostě po čtyřech hodinách chůze, které jsem zvládl bosky, jsem byl v Saço de Ceu, tam jsem se obul, otočil a šel zpátky. Zpátky to bylo mnohem rychlejší, jednak jsem šel v botách, jednak jsem šel po správné cestičce a neobcházel jsem omylem jakýsi soukromý poloostrov s přepychovými haciendami, nebrodil laguny a nedělal podobné kousky.

S návštěvou ostrova jsem byl naprosto spokojen. Takové procházky už jsem dlouho neměl. Další ráno jsem se s ostrovem rozloučil a vyrazil směr Rio.