Puerto Obaldia
Prvni zastavkou v Paname bylo ztracena dedina Puerto Obaldia. Nejspis poprve jsem prekrocil statni hranici po mori, po trictvrtehodinove ceste v clunku, ve spolecnosti dvou clenu posadky a dvou pasazeru. Pohranicni prohlidka veci byla asi dukladnejsi nez vsechny jihoamericke dohromady. Kdyz jsem si myslel, ze je hotovo, presunul jsem se na imigracni, kde jako prvni vec potrebovali na dve kopie pasu. Pravdepodobne nejaky bratranec tam ma kopirku. Pak uz bylo skoro hotovo.
 |
| Nejvetsi centrum Puerto Obaldia |
V „kancelari“ letecke spolecnosti beze jmena jsem uspesne ziskal misto v letadelku, ktere tam trikrat za tyden lita, a mel jsem nejakych pet hodin casu. Nic se tam delat nedalo, jen cekat. Odpoledne prisla na letiste pani a rekla „prileti mensi letadlo, nez jsme mysleli, posledni tri maji smulu“. A tak jsem mel smulu. Stesti ale bylo, ze letadlo lita nove za tyden ctyrikrat a letelo hned dalsi den. Jinak bych asi jel nejakou nekolikadenni lodi. Ubytoval jsem se v mistnim exkluzivnim ubytovani, za celych sest dolaru, a mohl uvazovat, co delat. Cist, psat, jist, jit se vykoupat na nejakou tu karibskou plaz. Irsky par, ktery tam zustal (mladik misto mel, posledni, ale slecna uz ne, tak tam zustali oba) byl trosku bez penez, meli posledni dva dolary a celkem mne meli radi, ze jsem jim pujcil. Noc byla strasna — vedro (nebyl proud, pry se pokazila elektrarna) a komari (a ja bez moskytiery). Moc jsem toho nenaspal.
 |
| Nadvori "hotelu" |
Rano jsem si nekolikrat overoval, ze jsem na seznamu pasazeru. V kolik leti letadlo se nevedelo, pak se objevila informace, ze v jedenact odleta z Panamy, takze odtud pred polednem. Po jedenacte jsem se presunul na letiste, kde cekalo pet cizincu. Pred polednem se objevila pani vybrat letistni poplatek s informaci, ze letadlo odlita z Panamy asi v jednu a tudiz ve dve odtud. Nekdo sel pojist do „centra“, kdyz prisli zpatky Irove, sel jsem ja. Byla jedna a najednou nam nad hlavami zabzucelo letadla. Seriozni mistni pani se rozbehla k letisi „letadlo neceka!“ Smulu tak mel Japoncik, ktery bud letadlo neslysel, nebo je zvykly na neco jako japonska presnost... Let do Panamy trval asi hodinu, na letisti jsme stravili dalsi dve. Nejdrive zaplatit, to bylo spravedlive, kdybychom spadli, nemuseli bychom platit nic. A taky rychle. Pak ale nasledoval byrokraticky kolotoc nejruznejsich celniku, policistu a nevim koho, ktery zopakoval a hodne rozsiril, co jsme absolvovali uz v Puerto Obaldia.
 |
| Panama - v pozadi moderni centrum, v popredi historicke centrum |
(Mesto) Panamá
Ubytoval jsem se na kraji historicke casti Casco Viejo, a kdyz jsem hned vyrazil neco pojist, byl jsem celkem zhrozen, jak to tam vypada. Rozpadajici se baraky, obcas neco opravene nebo opravovane. Vecer, uz za tmy, mi to nedalo a vyrazil jsem jeste jednou. Dosel jsem kousek dale a tam uz to bylo pekne. Opravene kolonialni baraky, more, vyhlidka na mrakodrapy centra Panamy. Az to jednou poopravuji vsechno, bude to super.
 |
| Casco Viejo |
Druhy den jsem navstivil nejvetsi zajimavost Panamy, a to panamsky kanal. Konkretne navstevnicke stredisko u zdymadla Miraflores, vstupne pouhych osm dolaru. Byl jsem tam po ranu, tri obrovske lode tam projizdely... bylo videt, ze tyhle lode se stavi tak, aby projely zdymadly panamskeho kanalu, na kazde strane muzou mit nejakych sedesat centimetru mezeru. Zajimavejsi mi ale prislo muzeum. Po poledni jsem se presunul kousek dale do narodniho parku Soberania. Moc jsem nevedel, kde mam jit, ale nasel jsem zacatek nejakeho sedmikilometroveho chodniku, precetl si, ze mam zaplatit pet dolaru vstupne — v tri kilometry vzdalenem baraku, takze meli smulu. Pekna prochazka. Chodnik koncil u jineho chodniku, rozhodl jsem se dojit na asfaltku po nem. Ovsem stezka mi casem zmizela. Ale byl jsem v klidu, vedel jsem, ze na severu a zapadu mam cesty, tak jsem pokracoval... je pravda, ze mistni tropicky les je trosku jiny nez nase lesy, dalsi dny jsem si vytahoval dost trnu. Po hodine a pul jsem radostne vysel na dalnici, zrovna u domecku strazcu parku. Chtel jsem se jen zeptat, kudy na bus, ale sympaticky chlapik, ze sam nemuzu, ze jde se mnou, ze tam jsou zlodeji a ze oni tam jsou i proto, aby nam pomahali. Pak zavolal nekam na centralu a ze pro mne prijedou autem. No dobre. Prijel jiny chlapik, ten uz tak sympaticky nebyl, takovy normalni Panamec, cestou se mne ptal, jestli jsem platil, a ze musim zaplatit. Coz mi nevadilo, navic kdyz jsem to mel jako levne taxi. Ale nevim, jestli na to zapomnel nebo mi to odpustil, neplatil jsem nic, a dokonce mne zavezl az do dalsi dediny, kde jezdilo mnohem vice busu. Mokry, dodrapany, vesely a spokojeny jsem se vratil na hostel, kde jsem ten vecer musel v baru doplnit ztracene tekutiny.
 |
| Ve zdymadle |
Nasledujici den byl uspesny. Koupil jsem novy fotak, cislo sest na me ceste. Drzte mi palce, at ho dovezu domu. A na hostelu jsem potkal Cecha. Asi po desiti mesicich. Vlastne jsme se potkali uz den predem, nekolikrat jsme se bavili, pak jsem pojal podezreni... Na setkani padlo par piv.
 |
Boquete & Volcán Barú
Boquete je mestecko pod horami, proto jsem tam jel. Nad nim se tyci nejvyssi panamsky kopec — Volcán Barú, 3475 metru vysoky. Na hostelu jsem potkal Svycarku Carol, ktera sama jit nechtela, vypadala rozumne, tak jsem udelal dobry skutek a domluvli jsme se, ze vyrazime spolu. A ze tam pujdeme na vychod slunce. Dali den tak zacal hodne brzy, o pulnoci jsme meli objednany taxik, ale ukazalo se, ze to neni zadny taxik, nybrz hostelove auto, v 0:22 jsme byli na konci asfaltky, cekalo nas nejakych 13,5 km do dalky a dva do vysky. Chtel jsem jit pozdeji, ale vice jsem to neukecal, uz tak jsme jeli pozdeji nez se normalne jezdi. Prekvapenim bylo, ze jsme celou cestu sli po lesni ceste, nekdy sice hodne rozbite ci hodne strme, ale porad po ceste. Na plosine pod vrcholem jsme uvideli proc, byla tam spousta stozaru, anten a stavbicek kolem, takova mala fabrika. Samozrejme jsme tam byli zbytecne brzo, byl tam vichr a pekna zima, i ve Stredni Americe je uzitecne mit rukavice. Celou noc krasne svitily hvezdy, do toho se blyskalo, krasna vyhlidka na rozsvicene okoli dole... a za deset minut jsme byli v mracich. Dosli jsme na samotny vrchol, teda ja, Carol zustala nepochopitelne dvacet metru pod nim, nasel jsem dobre zavetri, ale moc dlouho jsme tam nebyli, pod nami byla skala a Carol to nejak spatne snasela, i takovi muzou byt Svycari. Fakt je ten, ze kdyz jsem tam schazel s vrcholu, ve tme, mlze a se zamlzenymi brylemi, malem jsem udelal krok do prazdna. Celkem jsem se zhrozil... Mezi stavbami jsme se uchylili do vyklenku, u velikych dveri s nacmaranym napisem Policia, cekali jsme na svetlo — a najednou se dvere otevrely a tam byl fakt policajt. Toz jsme se uchylili k nemu.
 |
| Volcan Baru |
Pockali jsme na svetlo a rozloucili se. Jednak s policistou (na ctrnactidenni smene), jednak navzajem. Carol se vracela zpatky (za svetla uz sama mohla), ja vysel jeste jednou na vrchol, a pak pokracoval na druhou stranu. Bylo to mnohem hlubsi a mnohem delsi, nez jsem ocekaval (nemel jsem skoro zadne informace, jen ze to jde). Uz jsem si myslel, ze jdu nekam jinam, po dvou hodinach jsem potkal tri lidi jdouci vzhuru a byl jsem dobre. Po par hodinach jsem dosel do dediny a hned se busikem presunul do Cerro Punta. Odtud se chodi mistni vyhlasena stezka Sendero de los Quetzales. Ptal jsem se lidi, kde to zacina, posilali mne nekam jinam, nez jsem predpokladal, ale samozrejme meli pravdu. Po sesti kilometrech jsem byl na jejim opravdovem zacatku. Nejake predchozi napisy, ze je to z bezpecnostnich duvodu uzavrene, jsem povazoval za zastarale. Nasledovalo asi deset kilometru po stezce, kdysi se spoustou schodu, lavek a podobnych vymozenosti, ted v celkem dezolatnim stavu. Na jednom miste byl pekny sesuv, ale celkem bez problemu jsem ho presel. (Dalsi den sli tuto turu tri lidi z hostelu, ovsem jako plazovi specialisti nevideli, kam pokracovat, pokracovali blbe a vratili se v noci pekne zniceni:-) Stezka vedla peknym mlznym lesem (pokud to je spravny preklad ze spanelskeho bosque nuboso ci anlickeho cloud forest, odbornici prominou), coz ale znamenalo, ze obcas to byla pekna skluzavka. Bylo to totiz zase necekane brutalne dolu. Za ten den jsem sesel dost vice nez tri tisice metru! A to pekne blbym terenem, kolena to citila... Az jsem dosel na cestu a po ni na asfaltku, porad mne ale cekalo dost kilometru do Boquete. Po par kilometrech jsem zastavil auto s otazkou, jestli jdu dobre a pani bylo hodna a svezla mne :-) Na hostelu jsem byl ve tri? ve ctyri? ani nevim. Dostatecne unaveny. Tepla sprcha, jidlo, relax...
 |
| V mlznem lese |
Trochu vice fotek z Panamy na picasu.
Žádné komentáře:
Okomentovat