Francouzska Guyana

... prepluli jsme reku a ocitli se ve Francii. A v Evropske unii. A to jako fakt. Francouzska Guyana je normalni soucasti Francie (takze na otazku „Sousedi Francie a Brazilie?“ je nutno odpovedet „Ano“). Coz se projevilo tim, ze kdyz jsme nasli imigracni, policiste nam rekli, ze nam razitko nedaji, ze jsme prece v Schengenu, cili jako doma. Imigracni jsme nasli, ale navzajem jsme se poztraceli, takze do dve hodiny jizdy vzdaleneho Cayenne (40 euro!), „hlavniho mesta“ jsem dorazil jenom s Jasonem. Ten se vydal spat ke znamym a ja se potme vydal hledat nejaky hotel. Cayenne ma nejakych 65 tisic obyvatel (cela Guayana 220 tisic), ceny tady jsou francouzske a nejak tady chybi levne ubytovani. Pozde v noci, ztracen v cizim meste, na spani nekde venku jsem jeste odvahu nemel. Nejlevnejsi co jsem nasel bylo za 43 euro. Tam ovsem bylo plno, nebo jsem se proste nemohl s tim chlapikem domluvit. Ale on byl neprijemny i na pani, ktera se mi s par slovy anglictiny snazila pomoct. Samozrejme, moje chyba, ze neumim francouzsky. Dalsi co jsem sehnal bylo za eur 60! Tim jsem zaplatil nejen nejdrazsi svou noc v Jizni Americe, ale i v celem mem zivote. Bez snidane. Navic jsem tam byl skoro o pulnoci a v osm rano jsem se sbalil a sel. Druhy den jsem potkal Sandru a Tima a dalsi noc jsem spal na dvojaku s Timem, kazdy za 25 euro. Pro porovnani, jak draha byla predchozi noc, i tohle by byl muj nejdrazsi nocleh, nebyt noci predchozi.

Moc jsem se tam domluvit nedokazal. Z francouzstiny jsem zvladl ctyri slova — mersi, sirvuple, bonzur, bonsua — coz sice mozna jsou slovicka zakladni a hodne pouzivana, nicmene jsem si s nimi nevystacil :-) Nastesti tam zije hodne privandrovalcu z Evropy, mluvicich anglicky, a z Brazilie, mluvicich portugalsky.

Hlavnim ukolem dne bylo jit na surinamsky konzulat, protoze Surinam je zeme tak dulezita, ze do ni potrebujeme viza. Nejem my, treba i sousedici Francouzi. Tak jsem vyplnil prislusny formular, kde pracuji, kde budu spat, kolik na to mam penez, jaky mam telefon, vsechno jsem si to vymyslel a odevzdal. Oni mi to vratili, napsal jsem jim to vsechno znovu velikym pismem a uz to bylo dobre. Zbyvalo jenom zaplatit 40 euro za vizum a 2 eura za to, ze mi ho udelaji.

V Cayenne moc co delat nebylo, zbytky pevnosti a dalsi „pametihodnosti“ jsme zvladli za par hodin. Tak jsem se sebral a jel do hodinu vzdaleneho Kourou. To je dvacetitisicove mestecko, ted uz druhe nejvetsi ve Francouzske Guyane, duvodem jeho rustu je, ze hned vedle je Guyanské kosmické centrum (tak jsem to prelozil ja, francouzsky je to Centre Spatial Guyanais), zkratka evropsky Bajkonur. Kdyz jsem tam dorazil, nechal jsem se vysadit v centru, ovsem bylo to jako nekde na sidlisti u posty a samosky. Tak jsem si tam sedl na lavicku a studoval mapu, kam jako mam jit spat. Odchytil jsem nejakeho portugalsky mluviciho chlapika, jestli tam nekde neni kemp nebo neco, kde muzu spat. Nakonec jsem spal u jeho kamarada, taky pristehovaleho Brazilce. U invalidniho, depresivniho skoroalkoholika skorobezdomovce. Ale s otevrenym srdcem. A taky otevrenou hlavou, dostkrat se mne ptal, jak se jmenuji a kde jsou ostatni. Skorobezdomovec proto, ze mel baracek, ale v necem tak vybydlenem jsem jeste nespal. Nejlepsi pocit jsem z toho opravdu nemel, odpoledne jsem porad resil, jestli nemam radeji jit, jenomze hotelu tam bylo jeste min nez v Cayenne a kam jsem zasel, bylo plno. Pak jsem si koupil pivo a bylo to lepsi. Koupil jsem taky uhli a maso a dalsi drobnosti, na dvorku jsme rozdelali ohen a meli jsme veceri…

Druhy den jsem vyrazil na vylet na Îles du Salut, Ostrovy spasy. Jde o tri ostruvky, dohromady 60 hektaru pro ty, co si to dovedou predstavit, 14 km od Kourou, cesta nam tam trvala trosku pres hodinu. Proslavily se tim, ze na nich byla od roku 1853 trestanecka kolonie, a ta se proslavila hlavne romanem Motylek. Dneska slouzi jako velike muzeum, i kdyz vetsina je v troskach. Mi se tam libilo, cesticky, zriceninky, kostel, muzejko, prijemny vylet. A vecer jsem se zase vratil ke svemu bezdomovci.

Dalsi den jsem zamiril do kosmickeho centra. Bohuzel jsem mel smulu, protoze vsechny exkurze byly obsazene. Tak jsem si alespon prohlidl muzeum (s batohem na zadech, na takove jako ja tam nejsou vubec pripraveni) a jel zase zpet. Stopem, nic tam totiz nejezdi. Vice lidi mluvilo o stopu jako o plnohodnotnem a celkem bezpecnem zpusobu dopravy, tak jsem se rozhodl zkusit dojet az zpatky do Cayenne. Bez problemu! Do Cayenne jsem se musel vratit pro surinamske vizum a den pote jsem do Surinamu opravdu vyrazil. Rozhodl jsem se pro stop a dopadlo to dobre. Sice jsem tech dve ste kilometru mezi Cayenne a Saint Laurent du Maroni zvladl na sestkrat, ale relativne rychle. Saint Laurent jsem se zastavil na postu poslat pohledy, pani neco rikala, nevim co, ja neco rikal, dal jsem ji penize, ona nalepila ctyri znamky na me dva pohledy a dalsich osm znamek mi s usmevem podala, ze mi je muze prodavat jenom po dvanacti. Vsechno bylo zavrene, takze dalsi pohledy jsou koupit a poslat nemohl. To je tak kdyz se clovek nedomluvi…

Zbyvalo uz jenom najit imigracni, sednout na clunek a pres reku se vydat smer Surinam.