São Luís & Belém & Ilha de Marajó

São Luís
Mesto bylo zalozeno v roce 1612 Francouzi, nejakou dobu zde vladli Holandani a po nich Portugalci. Lezi na ostrove, mezi dvemi zalivy, co mne prekvapilo bylo, ze pri odlivu je more u historickeho centra bez vody. Pristav asi meli nekde jinde. Je to hlavni mesto statu Maranhão a ma pres milion obyvatel, cimz je patnacte v Brazilii, ale ve stoleti devatenactem bylo treti nejvetsi. Pak se vyvoj zastavil a mozna i proto je jeho historicke centum celkem zachovale a je na seznamu pamatek UNESCO. Teda ono moc zachovale neni. Je tam spousta starych kolonialnich domu, ktere jsou ovsem vetsinou pekne zchatrale. Neco malo je opraveno a az to jednou opravi vsechno, bude to krasa. Baraky jsou ale pekne, i kdyz jsou zchatrale, aspon pro takoveho „odbornika“ jako jsem ja.

Jeden den jsem se vypravil na vylet do mestecka Alcântara. Lezi na opacne strane zalivu, asi hodinu cesty lodi a je oblibenym vyletnim mistem. Zije tam neco pres dvacet tisic lidi a je to spis takova vetsi vesnice. Stare ulicky, kostely, stare baraky, obcas nejake zriceniny opravdu starych kolonialnich domu. Narazil jsem na mikromuzeum kosmonautiky, v Alcantare totiz maji Brazilci svuj Bajkonur. Kdyz Brazilie vypusti vesmirnou raketu, je to odtud. Pri ceste zpatky jsem jel katamaranem a malem jsme nedojeli ke brehu, protoze jsme uvizli na melcine. Vypadalo to, ze je to normalni. Nakonec jsme se tam probili, skoncili jsme na pisku a na samotny breh nam zbyvalo asi dve ste metru. A to jsme jeste pristali par kilometru od mista, kde jsem rano nastoupil. Tam chybela voda siroko daleko.

Do karnevalu zbyval mesic, a to znamenalo, ze vikend, ktery jsem tam zrovna byl, byl prvnim vikendem predkarnevalu. Je potreba se zacit pripravovat verejne. Prvni vecer jsem se zvladl podivat na pruvod, to mi pro tento vecer stacilo. V sobotu jsem si to ale uzil, po centru bylo nekolik podii, kde se fungovalo podle programu a nekolik dalsich mist, kde se proste hralo a tancilo. Skoncili jsme ve velikem stanu, kde se — hralo a tancilo, co jineho. Prestoze jsem byl odpoledne celkem mrtvy a nikam jit nechtel, tohle jsem si uzil a bylo to vyborne!

Fotky zde.

Belém
Dalsi mesto na me ceste byl noc v autobusu vzdaleny Belém. Hlavni mesto statu Pará, skoro 1,3 milionu, s aglomeraci pres dva miliony. Lezi u vody… vetsinou se pise, ze u reky, popripade rek. Jenomze tam uz prakticky je delta Amazonky, rek se tam vleva vicero. Proste v tom je zmatek (ja se v tom nevyznam urcite), cela obrovska oblast je zmet ostrovu (nejvetsi, Ilha de Marajó, je vetsi nez Svycarsko), zalivu a ani oni sami nevi, kde konci reka a zacina more. Amazonka plus ostatni tady maji tolik vody a takovou silu, ze voda je sladka jeste par set kilometru v oceanu.

Mesto je zname svymi mangovniky, ktere tam rostou po ulicich, nekdy se mu prezdiva mesto mangovniku. Ono to fakt funguje, kdyz jsme sedeli na zahradce a na nohu mi pristalo mango, byl jsem rad, ze nesedime pod kokosovniky. Mango bylo dobre, za chvili jsme meli dalsi. Jsou zvykli a v klidu, na autech to pry — vetsinou — videt neni.

Dostal jsem dobrou radu a navstivil nekolik muzei — ve stredu je do nich vstup zdarma. Nejvice se mi libil kostel Svateho Alexandra (de Santo Alexandre) s prilehlym muzeem, staci exponaty „umelecky“ nasvitit a vsechno to ma uplne jinou atmosferu. V bazilice „Basílica de Nossa Senhora de Nazaré“ konci nejvetsi krestanska pout na svete, pri svatku panenky, o ktere veri, ze pochazi z Nazaretu, se ucastni pry az dva miliony vericich. Pevnustka, trh, a dalsi stavby jsou celkem nove zrekonstruovane, tak to je vsechno nove a krasne. V okoli uz pak vsechno nove a krasne neni…

Poprve na sve ceste jsem musel navstivit zubare, uz nejakou dobu jsem cestoval bez kusu zubu. Nastesti to dobre dopadlo, zaplatil jsem 40 realu a byl jsem tak spokojen, ze jsem si zapomnel nechat napsat nejaky doklad pro pojistovnu. Priste.

Fotky z Belemu zde.

Ilha de Marajó
Tentokrat jsem vyrazil na dvounocni vylet na ostrov. Jak uz jsem zminil, je dost velky, je to opet vikendove vyletni misto a prezdiva se mu ostrov buvolu. Chovaji tam totiz buvoly. Osidlena je prakticky jenom jeho vychodni cast, na zapadni jsou baziny, komari, malarie a podobne vymozenosti tropickych kraju. Na vychodni jsou taky, ale v zanebatelnem mnozstvi. Lod tam plula neco pres tri hodiny, po pristani na vsechny cekalo par desitek autobusu a dodavek a kazdy se snazil ulovit co nejvice lidi. V tu chvili jsem se musel rozhodnout, kam vlastne jet, zvolil jsem variantu nejvetsi mestecko Soure, byl vecer, patek a ja nemel zajistene ubytovani. To jsem pak potme hledal, jeste jsem si vymyslel, ze chci neco levneho, nakonec jsem skoncil v jakesi ne zrovna luxusni „posade“. Pro mne ale dostacujici. Soure ma asi dvacet tisic obyvatel a mistni jsou hrdi a radi, ze je to bezpecne misto v nebezpecne Brazilii.

Druhy den jsem si nejdrive sedl na hlavni tridu a fotil. Dokumentoval jsem pouzivani mistniho hlavniho dopravniho prostredku — kola. Na kole muzou jet az tri lidi, mit je upraveno jako jako nakladni kolo ci jako pojizdnou prodejnu. Vetsinou na nich ale jezdi po jednom. Chtel jsem si taky kolo pujcit, ale pak jsem vyrazil pesky. Ctyri kilometry na plaz, tam se mi libily stromy, mangrovniky, koreny ve vzduchu, kmen zacinal treba metr nad zemi. Trosku mi to prislo, ze plaz si tam rozsiruji, nejak moc stromu tam bylo vysekanych. Meli tam totiz hromadu prkennych baracku slouzicich jako obcerstveni, restaurace nebo i ubytovani. Kdyz jsem se vykoupal, v Atlantskem oceanu, prekvapil mne — znamy — fakt, ze voda byla sladka. Pak zacal pravidelny odpoledni tropicky lijak, tak jsem se na hodinu schoval pod strechu obcerstveni. Pri odchodu jsem fotil ty stromy a jejich koreny, to se mi fakt libilo. Kdyz jsem z plaze odchazel…

… zazitky nemusi byt vzdycky pozitivni, hlavne kdyz jsou intenzivni. Dohnali mne tri mladici, vytahli nuz, zacali mne mlatit… chteli muj fotak, ja jim ho samozrejme dat nechtel a oni samozrejme vyhrali… oni vyhrat museli, proti nozi jsem se ani branit nesnazil. Lezel jsem schouleny na zemi, nuz na krku, v podstate nevim, proc mne mlatili. Ze zabavy, zvyku nebo vzteku? Chteli penize, ale tady jsem zvolil rozumne alternativu hysterika, abych jim nemusel odpovidat. No, ale veselo mi v zadnem pripade nebylo, vystraseny jsem byl vice nez dost, a tak nejak mi bylo vsechno jedno. Ono to opravdu funguje, v tu chvili cloveka ani nic neboli. Penize nenasli, jenom par drobnych, pitomci, pritom jsem mel v batuzku ne nejak schovanych na nase asi deset tisic. A jeste vetsi pitomci jsou, protoze si vzali moje slunecni bryle. Jim jsou na nic, ja tady nove asi nesezenu, proste vypadaly dobre. No a pak nekam utekli. Lidi byli par desitek metru, sice to bylo trochu schovane, ale myslim, ze to nekdo mohl videt. A hlavne mne slyset. Jenomze, kdo by se tam hnal. Nejaky klucina mi nasel moje bryle, posbiral jsem z blata veci vysypane z batohu, utrel krev a sel jsem. Nakonec mne jakysi mladik z jakesi posady (se svymi prekvapenymi klienty) odvezl do mestecka a na policii. Tam se mnou sepsali zapis, dali mi nekolik moznosti, jak ti lidi mohli vypadat a kdyz vypadali jinak, rekli, ze to byl nekdo cizi, ne odtud. No, ja stejne vlastne nevim jak vypadali, protoze pri prvni rane mi odletly bryle. Opuchla mi hlava, poprve v zivote jsem mel opravdu monokl. Hlava a zebra mne zacaly bolet az v noci. Zazitky nemusi byt vzdycky pozitivni, hlavne kdyz jsou intenzivni. Ale nektere nepozitivni staci jednou za zivot.

Dalsi den uz jsem se nikam nehnal, jenom jsem se prosel po (tom bezpecnem) mestecku a cekal na odjezd. Opravdu uz se mi nikam nechtelo.

Zbyval mi posledni den v Belemu, podnikl jsem snahu koupit nejaky fotak, ale vyber mizerny, skoro zadny, a ceny dvakrat vetsi nez u nas. Toz jsem se rozhodl nejakou chvili cestovat bez fotaku.