Surinam

Preplul jsem reku a octl se v dalsi Guyane — Surinamu. Surinam je nejmensim statem Jizni Ameriky, i tak je dvakrat vetsi nez Ceska republika. Zije tam pouhych 500000 (pet set tisic) obyvatel. Samostatnym statem je od roku 1975, do te doby to byla holandska kolonie.

Prvni co mne cekalo po absolvovani vyplneni formulare a ziskani razitka do pasu bylo dostat se do Paramariba. Za hranicemi jsem se snazil vyhnout agresivnim taxikarum a dojit na nejaky bus, nakonec jsem nastoupil do nejakeho vanu, coz asi nebylo nejlevnejsi, ale ani nejdrazsi. S prekvapenim jsem si vsiml, ze volant mame na prave strane a jedeme po leve strane. Par hodin po obcas zpevnene, obcas nezpevnene ceste, skoro vzdy vsak rozbite (ale vypada to, ze zacala velika generalka, nebo spis vystavba) a byl jsem v hlavnim meste Paramaribo. Potesilo mne, ze jsem si nasel hostel, kde muzu spat v hamace, i tak to stalo 10 euro. Dalsi dny jsem stravil bloumanim po historickem centru. Drevene domky, domy az palace, pry to tam vypada jako v Holandsku, tam jsem ale nebyl, tak nevim. Ale verim. Taky tam dost Holandanu zije a jeste vice jich tam jezdi jako turistu.

Maji to jednoduche, mluvi se tam holandsky. Respektive uredni reci je holandstina, protoze se tam mluvi mnohem vice jazyky. Maji tam neco jako „uznavane jazyky“, a to napriklad: sranan tongo (neboli taki–taki), hindstina, anglictina, javanstina, malajstina, a pak nazvy jako Sarnami, Bhojpuri, Hakka, Saramaccan, Paramaccan, Ndyuka, Kwinti, Matawai, Arawakan Kalina a kdo vi co jeste dale.

I tentokrat jsem si musel vyridit viza, dalsi zeme prede mnou byla Guyana, tentokrat z nas tri jsem byl jediny, zastupce onoho chudeho vychodniho bloku. Nastesti to trvalo jen pul dne. Z nas tri znamenalo, ze na stejny hostel dorazili Brazilka Sandra a Anglican Tim, se kterymi jsem se uz setkal v Brazilii, a pak Francouzske Guyane. A pouze ja, zastupce chudeho vychodniho bloku, jsem potreboval vizum.

V Surinamu jsme navstivil opravdu jenom Paramaribo, na vice jsem nejak nemel naladu. To horko uz mne nekolik tydnu (az mesicu) proste nebavilo. Odjezd jsme meli v blaznivych 4:30, pres hranicni reku totiz jezdi jediny trajekt a chteli jsme jej stihnout. Jenom jsem v pristavu nepochopil, proc jsme jeli tak brzo, kdyz jsme na nej dve hodiny cekali.

Par fotek najdete na picasu.